Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Mgr. Jan Kouřil (* 1956)

Rodiče mi předali to nejdůležitější, víru

  • narozen 12. června 1956 v Olomouci

  • rodiče Štěpánka a Jan Kouřilovi byli věřící katolíci, otec pocházel ze statkářské rodiny, matčini rodiče vlastnili restauraci v Nákle

  • rodina po roce 1948 perzekvována

  • Jana Kouřila kvůli jeho původu a přesvědčení vyhodili z vysoké školy, kterou mohl dostudovat až po roce 1989

  • zapojil se do katolického disentu kolem Františka Lízny, od roku 1980 veden jako prověřovaná osoba StB

  • distribuoval katolický samizdat, sbíral podpisy pod petice za propuštění politických vězňů

  • podílel se na zrodu OF v Uherském Hradišti

  • roku 1994 dokončil studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v oboru anglický jazyk a český jazyk

  • dvanáct let učil v oboru, který vystudoval

  • v letech 2004–2018 pracoval v Irsku jako ošetřovatel

  • roku 2017 získal ocenění účastníka odboje proti komunismu

  • v roce 2022 žil v Salaši u Velehradu

Psal se Štědrý den roku 1979. Zvony svolávaly poslední opozdilce na půlnoční do olomouckého kostela svatého Mořice v centru města. Jedním z ministrantů, sloužících při půlnoční mši, byl tehdy třiadvacetiletý Jan Kouřil. V té době student Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, praktikující katolík, zapojený do činnosti skupiny kolem patera Františka Lízny, tisknoucí samizdatovou literaturu (Rudolf Smahel, Jan Krumpholc, Josef Adámek). S Františkem Líznou, knězem bez státního souhlasu, se seznámil po návratu z vojny. Po odhalení tiskárny v Radíkově stanuli členové skupiny před soudem, byli odsouzeni k trestům od deseti měsíců do tří let za nedovolené podnikání (všichni), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (Jaroslav Odstrčil) a ohrožení devizového hospodářství (Rudolf Smahel). Jan Kouřil na Štědrý večer 1979 přečetl v kostele přímluvy, na konci vyslovil také přímluvu „za kněze Františka Líznu a Rudolfa Smahela, dále za Josefa Vlčka, pana Krumpholce a ostatní, kteří jsou s nimi zavření.“ Z kůru kostela vše poslouchal církevní tajemník Engliš. Tato událost se neobešla bez důsledků. Kněz Josef Radim Jančář, tehdy působící v kostele sv. Mořice, musel toto místo opustit a byl přeložen do Hranic. Jana Kouřila předvolali k výslechu na StB, zanedlouho musel opustit i vytoužené studium vysoké školy. Jeho další cesta vedla na Velehrad, kde působil několik let jako ošetřovatel a později zdravotní bratr v ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Od roku 1980 byl sledován StB a veden jako prověřovaná osoba, byl vyslýchán, absolvoval domovní prohlídky. Pro své přesvědčení riskoval opakovaně, při jednom ze soudních stání se skupinou obžalovaných mu František Lízna, veden dozorci, vtiskl nepozorovaně do dlaně motáky. Ač to nečekal, podařilo se mu je stejně nenápadně převzít a nedat na sobě nic znát, poté je doručil na místa určení. Po zadržení členů skupiny jel do Prahy, kde informoval o celé situaci lidi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Angažoval se také ve sběru podpisů na petice za propuštění politických vězňů. V roce 1989 se zúčastnil svatořečení Anežky České v Římě, téhož roku stál u počátků vzniku Občanského fóra v Uherském Hradišti. Dostudovat mohl až po roce 1989.

Strýc prožil válku v koncentračním táboře, otec neunikl nucenému nasazení

Jan Kouřil se narodil 12. června 1956 v Olomouci do věřící, katolické rodiny jako třetí z osmi dětí. Tatínek Miroslav Kouřil pocházel z Odrlic, z rodiny sedláka, hospodářství měl převzít jeho nejstarší bratr František, jak bylo tehdy zvykem. Otec vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, poté studoval práva. Studia však nedokončil bez komplikací. Roku 1939 vypukla druhá světová válka. 17. listopadu 1939 došlo z nařízení Konstantina von Neuratha, říšského protektora, k uzavření českých vysokých škol. Stalo se tak po sérii podzimních demonstrací proti nacistické okupaci. Otec byl jako student nuceně nasazen v Německu. Měl však nakonec štěstí. „Protože studoval na gymnáziu v Kroměříži a byl dobrý v jazycích a oni potřebovali tlumočníky z francouzštiny, dostal se nejdřív do Paříže, kde pro ně začal pracovat v nějaké kanceláři, kde tlumočil a překládal dopisy, a pak do Belgie. Mně vykládal, jak chodil do Notre-Dame, že si sedl pod kazatelnu, aby se naučil francouzsky. Byli tam dobří kazatelé, poslouchal tu výslovnost a tak se učil. Pak skončil v Belgii, dostal se na dovolenou domů a už se tam nevrátil,“ vzpomíná Jan Kouřil. Uvádí, že jeden z otcových bratrů, Slávek, měl jako podnikatel udržovat styky s Němci, díky známostem tatínkovi zřejmě zařídil, že se nemusel vracet zpět. Rodina mu později jeho aktivity za války neodpustila a došlo k odcizení. Tohoto strýce Jan Kouřil neznal. Další z otcových bratrů, Jaroslav, kněz, působící v Praze Na Příkopech u svatého Kříže, pracoval za války pro mládež. Dle dostupných zdrojů byl v době zatčení kooperátorem kostela svatého Mořice v Olomouci. V září 1939 došlo k jeho zatčení při preventivní nacistické akci Albrecht První. Na konci války byl osvobozen z Dachau. Po dobu věznění mu otec posílal balíčky.

Maminka Štěpánka, rozená Gajová, se narodila v Nákle, kde její rodiče provozovali hospodu u křižovatky ve směru od Příkaz. Její otec bojoval v první světové válce. Byl válečným invalidou, kvůli zranění přišel o jednu nohu. Maminka Janovi vyprávěla, že za druhé světové války se u nich ubytovali němečtí vojáci. Jak se blížila fronta, odešli a místo nich přišli sovětští vojáci. Olomouc byla osvobozena 8. května 1945. Válka skončila, o rok později se konaly první svobodné volby, v nichž zvítězili komunisté. Otcův bratr Jaroslav se vrátil z Dachau, poznamenaný prožitými hrůzami. V akademickém roce 1946–1947 se stal zástupcem profesora pastorálky a sociologie na bohosloveckém učilišti v Litoměřicích, kde učil až do důchodu. Dále pak působil v jednom z pražských kostelů.

Padesátá léta ve znamení perzekuce

Otci se hned po válce podařilo nastoupit na právnickou fakultu v Brně, kde do roku 1948 dostudoval. Pracoval pak pro městský úřad v Olomouci jako právník. Rok 1948 znamenal pro český národ ztrátu demokracie na dlouhá léta. K moci se dostala KSČ. Začalo znárodňování a kolektivizace, lidé přicházeli o živnost a majetek. Padesátá léta probíhala ve znamení upevňování moci režimu a tvrdých represí vůči odpůrcům. Strýc František, otcův bratr, který zdědil rodinný statek v Odrlicích, byl nucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), čemuž nejprve vzdoroval. Když vstup do JZD podepsal, šel do hospody, kde v afektu a pod vlivem alkoholu řekl něco proti komunistům. Někdo jej udal a strávil pak dva roky ve vězení, kam mu otec posílal balíčky, stejně jako za války bratru Jaroslavovi. Jaroslav Kouřil byl roku 1952 jmenován docentem Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze pro obor mravovědy (morální teologie), v roce 1953 profesorem pro obor mravovědy (morální teologie), v září 1955 byl pak tamtéž jmenován profesorem pro obor pastorální teologie. Od roku 1954 jej pověřili vedením katedry praktických oborů a v roce 1965 byl jmenován jejím vedoucím (jeho působení na CMBF bylo ukončeno v červenci roku 1969).

Maminčina rodina přišla po roce 1948 o rodinný hostinec. „Hospodu jim pak komunisti znárodnili, ale nechali je tam dělat hospodské,“ vzpomíná pamětník. Jan i jeho sourozenci tak vyrůstali s nálepkou dětí s kulackým původem, navíc byla celá rodina silně věřící. Tato léta byla pro rodinu těžká. Otec přišel o zaměstnání právníka na městském úřadě v Olomouci, přešel do Lutína, kde působil ještě nějakou dobu jako podnikový právník. V Lutíně se poznal s maminkou, která zde pracovala jako sekretářka. „Pochopitelně jsme to měli v posudcích. Nechali by ho dělat podnikového právníka, kdyby přestal chodit do kostela, ale on nepřestal, takže naše rodina byla pak už pronásledovaná ne kvůli statku, ale kvůli náboženství. Tatínek odmítl. Pak už jim zavazel i jako podnikový právník. Protože řekl, že do kostela chodit nepřestane, poslali ho do Moravských železáren, kde přikládal koks,“ vzpomíná Jan Kouřil.

Moje jméno vyhlásili ve škole, rozhlasem, děti se mi smály

Šedesátá léta přinesla určitou úlevu, destalinizace, která proběhla v Sovětském svazu, dorazila opožděně i do Československa. Lidé byli rehabilitováni, někteří političtí vězni padesátých let se dočkali amnestie. O svobodě však dále nemohla být řeč. Početná rodina se ocitla ve finanční tísni. Maminka se starala o domácnost a děti, otec jako dělník nepobíral příliš velký plat. S krutostí režimu se Jan setkával i ve škole, kam nastoupil roku 1962. Docházel na základní školu na Dvořákově ulici (dnes ZŠ Mozartova) v Olomouci. Rodiče neváhali a přihlásili jej do náboženství, jediného ze třídy. Tehdy jeho jméno ve škole vyhlásili rozhlasem a spolužáci se mu pak posmívali. „Žili jsme ve velké chudobě přibližně do roku 1965, pak to také ještě bylo špatné, ale v sedmdesátých letech se ekonomická situace trošku zlepšovala, taky maminka šla pracovat, takže už jsme pak měli takový normální standard, ale v té první, druhé třídě to bylo složité,“ vzpomíná pamětník. Když měli rodiče platit při nějakém výročí povinnou výzdobu – prapory, zoufalá maminka, která už je zaplatila starším sourozencům, pro Jana peníze neměla. Musel tak prapory donést zpět do školy, tenkrát ho děti zbily a učitelka zaplatila povinnou výzdobu raději ze svého, aby nemusela celou věc řešit s nadřízenými. Do Pionýru nenastoupil, sám už neví, jak se to stalo. Vzpomíná si ale, jak sedával někde opodál na lavičce, a na pocit vyčlenění z kolektivu.

Vzpomínky na dětství má samozřejmě přes to všechno také hezké. Otec je učil vztahu k přírodě, jezdívali na olomoucké Poděbrady, na Svatý Kopeček u Olomouce, kde hráli v lese na schovávanou, později na různé zájezdy do Tater apod. V rámci Olomouce se pak přestěhovali ke Smetanovým sadům blízko městského parku, který skýtal pro děti mnohá dobrodružství. Jan se sourozenci zde trávili hodně času.

Socialismus lidskou tvář nemá, říkával otec

Šedesátá léta spěla ke konci, situace ve společnosti se měnila. Vlivem snah reformně smýšlejících představitelů KSČ docházelo k postupnému rozvolňování dosud pevně sešněrovaných poměrů. Rodiče byli apolitičtí, veškeré dění však sledovali. Otec předvídal už tehdy, že pražské jaro může mít nedozírné důsledky. Říkával, že socialismus žádnou lidskou tvář nemá. Dubčeka rád neměl, protože příliš mluvil, a všeobecný optimismus spojený s tímto obdobím nesdílel. Jak se zanedlouho ukázalo, jeho obavy byly oprávněné.

Roku 1968 byl znovuobnoven Skaut, kam začal docházet i Jan. Dva roky, které strávil v 9. skautském katolickém oddílu v Olomouci, než byl Skaut znovu zakázán, patřily ke šťastnějším v jeho dětství. Mezi Skauty nenarážel na žádnou ostrakizaci kvůli víře. Dvakrát vyjeli i na tábor, poslední proběhl ve Vranové Lhotě.

V reakci na rozvolnění, spojené s pražským jarem, překročila hranice našeho území nad ránem 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy. Oficiálně přišli zachránit situaci před hrozící kontrarevolucí, svůj neoprávněný vstup do cizí země nazývali bratrskou pomocí. Jan, který byl v tu dobu se starším bratrem právě na podnikovém táboře Moravských železáren, si vybavuje napjatou situaci mezi vedoucími, jejich slzy. Pro děti si začali přijíždět rodiče, Kouřilovi však auto neměli. Jan s bratrem jeli s ostatními do Olomouce. Na nádraží se rozloučili a pokračovali domů pěšky. Dosud si pamatuje strach, když míjeli tanky s ozbrojenými vojáky přejíždějící mosty přes Moravu.

Místo změn k lepšímu přišla normalizace, lidé byli pro své názory na invazi propouštěni ze zaměstnání, perzekvováni. Probíhaly čistky ve straně i na pracovištích. Otec, který v šedesátých letech mohl opět pracovat jako právník, působil nejprve v olomoucké pojišťovně, když však viděl podvody, které se zde děly, obával se možné kriminalizace a raději dojížděl do hranické cihelny. Později přešel do zemědělského kombinátu Haná, kde jako právník v družstvu zůstal až do odchodu do důchodu. Jan, který přišel o skauting, začal spolu s dalšími z bývalého oddílu pravidelně jezdit na vandry do přírody, nikým neorganizované. Láska k přírodě a turistice ovlivnila celý jeho život a zůstala mu do dnešních dní. Nadále byl také součástí společenství kostela u sv. Mořice, kde ministroval.

Přijetí k dalšímu studiu se nedoporučuje, stálo v posudku

Roku 1971 vzniklo komunistickými úřady iniciované a podporované Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT), kolaborujících s komunistickým režimem. Bylo pokračovatelem Mírového hnutí katolického duchovenstva (1951–1968). Sestávalo z aktivní kolaborantské skupiny, která obsadila jeho vedení, a širší pasivní členské základny, jejíž členové byli většinou ke vstupu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany StB a Státního úřadu pro věci církevní. To byl pravděpodobně i případ Janova strýce Jaroslava Kouřila, který do organizace rovněž vstoupil. Po letech strávených v koncentračním táboře měl strach skončit znovu ve vězení. Do důchodu učil na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, dále působil jako kněz v Praze, byl také kanovníkem vyšehradské kapituly.

Po ukončení základní školy se Jan roku 1971 hlásil na gymnázium v Olomouci-Hejčíně, tehdy SVVŠ. Bylo to ještě před vydáním Poučení z krizového vývoje, na školu jej přijali. Poté už by neměl pravděpodobně šanci, režim opět přitvrdil. Veškeré pozitivní změny pražského jara zmizely v nenávratnu. Na gymnáziu už Jan nemusel řešit výsměch spolužáků kvůli víře, byla mu však rozmlouvána učiteli s ohledem na jeho budoucí studium a uplatnění. Měl ale štěstí na dobré pedagogy. „Vždycky se snažili pomoci, to nebyli lidé, kteří by mě nějak ponižovali nebo byli proti mně. Vždycky za mnou stáli, ale tam nebylo rady ani pomoci,“ vzpomíná. Jak mu bylo naznačováno celé dosavadní studium, měl malou šanci dostat se na vysokou školu. Zajímala ho historie a filozofie, oba tyto obory však byly vykládány pokřiveně a obsah ohýbán tak, aby vyhovoval SSSR. O jejich studiu už tedy ani neuvažoval a vybral si Lékařskou fakultu Univerzity Palackého. Přijat nebyl. Po maturitě se mu podařilo tajně nahlédnout do posudku, třídní učitel na chvíli odešel ze třídy, byl psán velmi vstřícně, jen na konci stála věta, která stačila k tomu, aby bylo všechno jeho úsilí k ničemu – „Nedoporučuje se k dalšímu studiu na vysoké škole.“ S odstupem času se dozvěděl, že spolužák, se kterým kamarádil a který byl v SSM, upozornil na schůzi na to, že by se na VŠ dostat neměl. Po maturitě tedy nastoupil do výpočetního podniku v Olomouci a očekával povolávací rozkaz.

Na vojně mi zakázali nosit zbraň

V dubnu roku 1976 narukoval na vojnu, nejprve do Prostějova k výsadkářům, kde prodělal fyzicky náročný výcvik, poté byl umístěn do Českých Budějovic ke spojařům. Ani vojenská služba se však neobešla bez problémů. „Z vojenské rozvědky přišlo, že nesmím nosit zbraň, takže posledního půl roku na vojně, poté, co jsem byl skoro každý den velitelem stráže, přišlo, že do stráže nesmím a ostré mít nesmím. Všichni byli ve stráži a já jsem si četl a připravoval se ke zkouškám, protože jsem se hlásil na filozofickou fakultu ke studiu češtiny a angličtiny, takže mi tím moc pomohli,“ popisuje pamětník. V průběhu vojny byl povýšen pouze na svobodníka, nedostával také žádné opušťáky.

Když útvar odjel na cvičení, dvakrát se sbalil a odjel stopem domů, do Olomouce. Při svých dovolenkách navštívil Josefa Dolistu, pozdějšího katolického kněze, který byl na vojně v Olomouci, a Stanislava Štěpaníka, který byl zatčen za zpívání písní s náboženskými texty. Nejprve jej věznili v Praze na Ruzyni, poté byl odvezen do psychiatrické léčebny v Kroměříži, kde se s ním Jan setkal. Už z vojny se hlásil k přijímacím zkouškám na Palackého univerzitu v Olomouci. Potřeboval však doporučení velitele roty. Věděl, že mu jej nevydá. Nakonec mu doporučení napsal jeho výkonný praporčík, se kterým Jan Kouřil kamarádil a který si zakládal na své schopnosti zařídit nemožné. Na doporučení dal razítko velitele a napodobil jeho podpis. Jan Kouřil byl nakonec na univerzitu přijat. Tehdy netušil, že další problémy teprve přijdou.

Věděl jsem, že to nejsou kamarádi

Po návratu z vojny roku 1978 jej přítelkyně Slávka Tělupilová seznámila s P. Františkem Líznou, jezuitou, tehdy knězem bez státního souhlasu, pracujícím na sádrovně olomoucké nemocnice. Lízna téhož roku podepsal Chartu 77 a zapojil se do vydávání samizdatové náboženské literatury (skupina kolem Josefa Adámka, Josefa Vlčka, Jana Krumpholce a Rudolfa Smahela). Výroba samizdatové literatury se soustřeďovala kolem dvou okruhů – olomouckého a brněnského. Olomoucký okruh pana Vlčka byl v kontaktu se skupinou Josefa Adámka v Brně. Jejich spolupráce a časté návštěvy Josefa Adámka v Radíkově u Olomouce, kde bydlel Jan Krumpholc, neunikla samozřejmě tajné policii.

Tito lidé se rozhodli šířit kvalitní duchovní literaturu v době, kdy žádná nevycházela. Překládali z němčiny, pašovali z Polska a s pomocí cyklostylu vydali kolem 55 titulů, které tiskli také v domě Jana Krumpholce v Radíkově. Jan Kouřil s Františkem Líznou absolvoval několik cest, při kterých samizdatové tituly distribuovali. Lízna byl samozřejmě sledován StB. Několikrát jeli i do Radíkova k Janu Krumpholcovi, vezli sem balíky papíru, tenkrát těžce sehnatelné (bylo možné koupit pouze dva balíky na osobu, jakmile se někdo sháněl po větším množství, prodavačky to většinou oznámily).

StB činnost skupiny odhalila, její členové byli v září roku 1979 pozatýkáni v rámci velkého zátahu proti výrobcům a distributorům „ilegální literatury“ v letech 1979–1980 (tzv. akce Lekce). Obvinění byli stíháni pro trestný čin nedovoleného podnikání (všichni), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (J. Odstrčil) a ohrožení devizového hospodářství (R. Smahel). Obvinění Jan Krumpholc, Josef Adámek, Rudolf Smahel, František Lízna a Josef Vlček byli drženi po čtyři měsíce, tj. od 10. září 1979 do 10. ledna 1980, ve vyšetřovací vazbě v Ostravě a v Brně, Lízna byl navíc obviněn z tzv. hanobení pověsti ČSR v zahraničí (předal periodikum „Informace o církvi“ dvěma kněžím z Německa, oba byli sledováni a při kontrole u nich tiskoviny nalezli). Jan Kouřil byl záhy předvolán na výslech. S vyšetřovateli komunikoval, ale neprozradil nic konkrétního. Souhlasil s tím, že Líznu vozíval autem, tvrdil ale, že šlo o výlety, co v průběhu cest vyřizoval, neví a nezajímal se o to. „Přijeli k nám domů, vzali mě do auta a odvezli na výslech na StB. Nevím, jak dlouho mě vyslýchali, to si člověk nepamatuje, pár hodin, že... Ale prostě jsem věděl, že jim nemůžu nic říct, že to nejsou kamarádi.“

Přímluvu za vězněné poslouchal na kůru kostela církevní tajemník

Jan Kouřil vzpomíná, že František Lízna bydlel v Olomouci tajně v arcibiskupském paláci, kde obýval jeden pokoj. Zařídila to jedna z řádových sester. Biskup Vrana, který bydlel o patro výše, neměl tušení, koho má za souseda. Lízna zde měl velké množství samizdatové literatury. Po jeho zatčení Jan Kouřil věděl, že je třeba vše odvézt pryč. Měl od Františka Lízny už z dřívějška klíče od bočního vchodu, věděl, že je pravděpodobně sledován, a nepovažoval za rozumné chodit pro tiskoviny osobně. Tehdy mu pomohl kaplan od sv. Mořice Josef Radim Jančář, který měl z budovy vynést dva kufry zakázaných tiskovin a Janu Kouřilovi je předat v olomouckém obchodním domě Prior. Ten pak s kufry pokračoval tramvají na sídliště ke kamarádovi, kde vše uschoval, pro část si pak přijeli z Brna Adámkovi, Petr Pospíchal a další lidé, jejichž jména si už nevybavuje. O uvěznění skupiny odjel tehdy referovat do Prahy členům VONS. Po setkání jel tramvají s Radimem Paloušem, který jej měl varovat před přílišnou otevřeností a upozornit na to, že i mezi lidmi z Charty jsou lidé levicového smýšlení. I to byl jeden z důvodů, proč Chartu 77 nepodepsal. Raději své podpisy připojoval pod petice za propuštění nespravedlivě vězněných, což bylo téma, u kterého neměl pochyby.

Na Štědrý den roku 1979 Jan Kouřil ministroval na půlnoční mši u sv. Mořice. Měly se číst přímluvy, o jejichž přečtení jej měl Josef Jančář před začátkem mše požádat. Jan Kouřil mu odvětil, že si již vybral druhé čtení, a přímluvy by měl proto číst někdo jiný.Tím považoval věc za vyřízenou. V nastalém zmatku na to zřejmě Josef Jančář zapomněl, a když byla řada na čtení přímluv, k mikrofonu nikdo nepřišel. Jan Kouřil stál hned vedle, zvedl se tedy a přímluvy přečetl. (Zde se vzpomínky obou zúčastněných na událost liší, Josef Jančář uvádí, že Jan Kouřil přímluvy chtěl číst.) Na konci k věřícím pronesl slova, která nikdo nečekal. Zařadil přímluvu „za kněze Františka Líznu a Rudolfa Smahela, dále za pana Vlčka, pana Krumpholce a ostatní, kteří jsou s nimi zavření.“ Na kůru stál církevní tajemník Engliš, který vše slyšel. Jančářovi, který byl také zapojen do činnosti skupiny kolem radíkovského samizdatu (byl u něj jakýsi „mezisklad“ literatury, která pak putovala do Radíkova k dalšímu rozmnožení), hrozili v reakci na přímluvu za vězněné odejmutím státního souhlasu (už dříve měl s StB problémy), nakonec byl přeložen do Hranic.

Vyhazov ze školy přišel vzápětí

Jan Kouřil po pronesené přímluvě už v mořickém kostele neministroval. Byl vyslýchán, StB vše předala i na vysokou školu, kde studoval. Na jaře roku 1980 dostal na výběr – buď odejde ze školy dobrovolně, nebo jej vyhodí. Věděl, že v této situaci nic nezmůže, když budou chtít, zbaví se jej pod jinou záminkou. Řekl, že odejde, pokud mu vystaví potvrzení, že musí školu opustit pro svou víru. To kupodivu obdržel. Významně mu pak pomohlo, když se chtěl po roce 1989 znovu vrátit ke studiu. Nastoupil do výpočetního podniku v Olomouci. S Vítem Pelikánem a dalšími se angažoval ve sběru podpisů za propuštění vězňů, s podpisy pak jezdil do Prahy, kde je předával Kamile Bendové z okruhu lidí kolem Charty 77. V té době byl sledován (dle dochovaných záznamů v Archivu bezpečnostních složek ČR byl sledován při cestách s Františkem Líznou v roce 1979, od roku 1980 veden StB jako prověřovaná osoba).

Jak už bylo řečeno, zatčení byli od září roku 1979 umístěni ve vyšetřovacích vazbách v Brně a Ostravě, v lednu roku 1980, pár dní po pronesených přímluvách je propustili a dále běžel proces. Když tehdy přiběhl k Janu Kouřilovi někdo z rodiny Mrtvých (příbuzní pana Vlčka, olomoucká katolická rodina), aby mu sdělil, že obžalované pustili z vazby, vypravil se na nádraží, kde čekal do příjezdu posledního vlaku, z něhož vystoupil František Lízna. Vzal ho domů k rodičům přespat. Roku 1981 byli členové skupiny odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody od 10 měsíců (Jaroslav Odstrčil) do tří let (Jan Krumpholc). Jan Kouřil se účastnil i soudních jednání s obžalovanými, při jednom z nich se procházejícímu Františku Líznovi podařilo předat mu motáky, určené jeho přátelům a hospodyni Josefce.

Na teologii jej nepřijali, pak mu nabízeli studium v Římě

Rodiče byli z jeho problémů nešťastní, otec mu vyčítal, že se stýká s problémovými lidmi. Rozhodl se z domova odstěhovat a na radu Františka Lízny, který zde byl dříve zaměstnán, nastoupil jako ošetřovatel do ústavu sociální péče na Velehradě. I zde jej kontaktovala StB. Po zatčení „radíkovské“ skupiny jel na setkání Taizé do Katovic, na hranicích mu byla provedena důkladná osobní prohlídka, nakonec jej nechali jet. Brzy po návratu jej však navštívil kapitán Hazuza z Uherského Hradiště, který jej měl na starosti i u výslechů. Přišel s dalšími dvěma muži provést domovní prohlídku a zabavit mu cestovní pas. V pokoji ve skříni se v tu chvíli nacházela spousta samizdatové literatury. Prozrazení by znamenalo další výslechy, ohrožení ostatních. Otevřel skříň, Hazuza ji letmým pohledem zkontroloval a možná si všiml tiskovin – nabídl mu, že pokud jim pas donese sám, prohlídku okamžitě ukončí. Jan Kouřil měl pas schovaný u kamaráda Víta Pelikána v Olomouci, právě z důvodu, aby nebylo snadné mu jej vzít. Tehdy ale souhlasil. Pas potom odevzdal a zpět jej dostal až před odjezdem na svatořečení Anežky České v Římě v roce 1989. U rodičů proběhla domovní prohlídka v době, kdy už byl přestěhován, otci zabavili pásky s filozofickými přednáškami, ale nic podstatného nenašli.

Zhruba v letech 1981/1983 se pokusil znovu hlásit na vysokou školu, tentokrát ke studiu teologie v Litoměřicích, samozřejmě nebyl přijat. Popisuje, že zanedlouho jej na Velehradu vyhledal člověk z kontrarozvědky a nabízel mu studium teologie v Římě, pokud bude spolupracovat. Měl mu naznačit, že co se týče režimu, nastanou velké změny. Tehdy netušil, o čem mluví, nabídku odmítl. Tento člověk je pak kontaktoval ještě jednou, když viděl, že nemá zájem, sdělil mu, že jej dále kontaktovat nebudou. V ústavu na Velehradě strávil následujících pět let a seznámil se se svou budoucí manželkou, zdravotní sestřičkou. Brali se roku 1984. Pocházela z nedalekých Tupes, kde později žili u jejích rodičů. Postupně se jim narodily čtyři děti, pátou dceru si vzali do pěstounské péče.

Během práce na Velehradě vystudoval střední zdravotní školu v Uherském Hradišti, rok pracoval jako zdravotní bratr. Spřátelil se zde s Otmarem Olivou, jemuž pomáhal stavět ateliér a později odlévat a čistit sochy, šlo čistě o pomocné práce. V této době studoval dogmatiku u Josefa Zvěřiny, za nímž jezdil na zkoušky do Prahy. Roku 1986 změnil Jan Kouřil zaměstnání a začal pracovat jako čerpač. Práci mu dohodil Stanislav Štěpaník. Jezdíval tehdy na týden mimo domov, bydlel v maringotce, měl čas na studium. V těchto letech se jeho činnost a kontakty s disentem utlumily. Narodily se mu děti, věnoval se rodině. Znovu ožily na konci osmdesátých let, kdy sbíral podpisy pod prohlášení Několik vět.

Stál u počátku OF v Uherském Hradišti

Ve dnech kolem 17. listopadu 1989 byl zrovna pracovně mimo domov, pobýval v maringotce a o zprávy se příliš nezajímal. I když útržky informací o demonstracích zachytil z rádia, nevěnoval tomu velkou pozornost. Tehdy si nikdo neuměl příliš představit, že by mohla přijít trvalá změna. Po návratu se jel podívat do Uherského Hradiště, kde na náměstí viděl studenty se zapálenými svíčkami, nic dramatického se zde nedělo. Volal Vítu Pelikánovi, aby ho uvedl do dění, a jeho první otázka zněla, zda už v Uherském Hradišti zakládají Občanské fórum. Jan Kouřil se znovu rozjel do Hradiště, kde zastihl studenta – jednoho z organizátorů demonstrací. Ten mu sdělil, že OF ještě zakládat nezačali, poukazoval na to, že další den má přijet ze Zlína režisér Jan Gogola, na nějž počkají, jelikož potřebují známou tvář, která by se celé věci chopila. Druhý den se tedy sešli a začali zakládat OF. Tento student, jehož o pár dní později vezl Jan Kouřil domů do Kunovic a jehož jméno už si nevybavuje, jej pozval na čaj a měl se mu svěřit, že spolupracoval s StB. Působení Jana Kouřila v OF nemělo dlouhého trvání, sešli se zde lidé, kterým zcela nedůvěřoval, nikoho z nich neznal, seznámil se pouze s doktorem Mlčákem, chartistou, o němž věděl už dříve a kterého pak dvakrát vezl jako zástupce OF za Uherské Hradiště na setkání do Prahy.

Po revoluci mohl konečně studovat

Když záhy viděl, že jeho hlas nemá v uherskohraďišťském OF, kam se měli začít stahovat lidé spíše kvůli osobním zájmům, žádnou váhu, a viděl další směřování, řekl si, že nebude ztrácet čas a zaměří se na dokončení studia. Ještě v roce 1989 podal žádost o rehabilitaci, na Univerzitu Palackého nastoupil už v letním semestru roku 1990. V té době už měli s manželkou tři děti, rodina jeho ženy ho ve studiu nepodporovala. Vyznávali zcela jiné hodnoty. Věděl, že se musí postarat o rodinu, že práce, kterou vykonává, pravděpodobně brzy skončí a dojde ke změnám. Pokusil se tedy zažádat o sociální dávky, aby mohl dostudovat. Ty mu byly zamítnuty, ač na ně měl jako student denního studia nárok. Na úřadech seděli stále stejní lidé jako před rokem 1989. Nakonec se pokusil obrátit na své známé, s nimiž sbíral podpisy pod petice a kteří měli v té době už vyšší postavení. Nikdo mu pomoci nechtěl. Zastání našel až u Alberta Černého, se kterým ho v osmdesátých letech seznámil Otmar Oliva. Dal mu kontakt na ministerstvo práce a sociálních věcí, odkud přišlo potvrzení, že má na dávky nárok. Až s tímto dopisem se svých práv domohl.

Hned po prvních státnicích z angličtiny v roce 1992 se začal živit jako učitel, učil pak dvanáct let. Státnice z češtiny udělal v roce 1993 a roku 1994 obdržel diplom. Bohužel došlo k rozpadu jeho manželství. Se ženou vychovávali čtyři děti, pátou dceru Markétu měli v pěstounské péči. Poté, co Česká republika roku 2004 vstoupila do EU, odjel pracovat do Irska jako ošetřovatel, aby byl schopen děti finančně zabezpečit v době studia apod. Postupně působil v domácí péči, domovech pro seniory i nemocnicích. V Irsku nakonec odpracoval ve zdravotnictví čtrnáct let. Kvůli zdravotním komplikacím mu byl poté přiznán invalidní důchod. Do března roku 2020 pak pomáhal na farmách. V březnu 2020 byl zrovna doma na dovolené, když vypukla pandemie covidu-19, která uzemnila všechna letadla. Nemohl odcestovat do Irska a zůstal již natrvalo v České republice jako důchodce. Roku 2017 obdržel ocenění účastníka třetího odboje. Po návratu se uchýlil do obce Salaš u Velehradu, kde žil i v roce 2022, v době natáčení. Na jaře roku 2022, po vypuknutí války na Ukrajině, našlo mnoho jejích obyvatel azyl v České republice. Jan Kouřil v té době učil ukrajinské ženy český jazyk. Lidem by vzkázal, že je důležité umět rozlišit dobré a zlé a se zlým nedělat žádné kompromisy.

 

Zdroje:

https://theses.cz/id/55lnxu/Venkrbcov_D__DP_Duchovn_klima_v_mst_Olomouci_po_r__1990.pdf

Cesty českého katolického samizdatu 80. let, Marta Edith Holečková, Vyšehrad, 2009