Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Koukol (* 1912  †︎ 2012)

• narodil se 26. prosince 1912 v obci Helenín u Jihlavy v tehdejším Rakousko-Uhersku

• vystudoval elektrotechniku

• narukoval k 3. leteckému pluku do slovenských Piešťan

• absolvoval poddůstojnickou školu v Čáslavi

• 1938 – účastnil se mobilizace ve slovenské Spišské Nové Vsi

• 1939 – utekl do Polska

• 25. srpna 1939 – prezentován v Malých Bronowicích jako člen Československého (Českého a slovenského) legionu

• přes Vilnius odjel do Moskvy a následně na Střední východ

• zastával funkci výkonného rotmistra u 2. roty v Československém pěším praporu 11 – východním

• 1941 – účastnil se okupace Sýrie a obrany Tobruku

• 1942 – účastnil se obrany Tobruku s 200. lehkým protiletadlovým plukem

• 1943 – odplul lodí Mauretania přes Afriku do anglického Liverpoolu

• sloužil jako výkonný rotmistr v 1. československé samostatné obrněné brigádě

• 1944–1945 – účastnil se obléhání města Dunkerque

• pracoval ve Škodových závodech

• zemřel 6. července 2012 v Praze ve věku nedožitých 100 let

Mládí v Heleníně

Jan Koukol se narodil 26. prosince 1912 v obci Helenín u Jihlavy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Byly mu tak necelé dva roky, když vypukla první světová válka. Jeho otec byl odvelen do Vysokého Mýta k dragounům, ale jeho zaměstnavatel Lev ho z armády vyreklamoval. Tatínek poté pracoval v textilní továrně jako strojmistr, zatímco maminka byla v domácnosti. Jan Koukol měl celkem tři sourozence.

V době vzniku Československa mu bylo pět let a jako chlapec vzpomíná na změnu režimu. To již docházel do první třídy obecné školy: „Řídící učitel se jmenoval Pekárek. Byl to Čech. V první třídě jsme měli učitelku, ona [něco] řekla, já jsem jí něco řekl a ona mě hned lískla [rákoskou]. Ale chodil jsem pouze do 29. října. Pak se to rozpadlo. Školu převzal řídící Talpa a mě potom učil pan učitel Urbánek. (…) Od té doby jsem začal docházet do české školy.“

Po obecné škole Jan Koukol absolvoval v Jihlavě měšťanku, začal pracovat v brněnské plynárně a elektrárně jako volontér a poté se v Brně vyučil elektrotechnikem. Přišla však povinnost vojenské služby a pamětník narukoval k 3. leteckému pluku do slovenských Piešťan. Prodělal i poddůstojnickou školu v Čáslavi: „Když jsme byli v kurzu, tak jsme neměli vycházku a bylo opakování. Já jsem se učil s nějakým chlapíkem a ono mu to nešlo do hlavy. Tak jsem mu to zjednodušil. (…) Přišel na zkoušku, neuspěl a odvolal se na Koukola. Přednášející, myslím, že to byl kapitán Mach, se zkrátka zeptal, jak jsem mu to říkal. A dostal jsem doporučení, abych příští rok dělal instruktora. Tak jsem byl instruktorem v Kutné Hoře.“

Poté se Jan Koukol vrátil do Piešťan, kde ještě dokončil kurz kulometné obrany proti letadlům. Po ukončení vojenské služby se však i s hodností četaře chtěl dále věnovat technice, a tak se dal zapsat na kurz v Brně a zároveň začal pracovat ve Škodovce. Dlouho však v Brně nepobyl.

Přes Malé Bronowice a Moskvu do Tobruku

Nejprve přišla mobilizace, kterou strávil ve slovenské Spišské Nové Vsi, a po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava odešel do Polska. Zde se již tvořil budoucí Československý (také Český a slovenský) legion: „Tam jsem se seznámil s letci, kteří odešli za hranice. Tam četař [Josef] Komínek (…) říkal, abych se přidal k letectvu. Tak jsem se přidal k letectvu a potom jsme ustupovali na východ. Já jsem se dostal až do zajetí. Když jsme s nějakým právníkem, kapitánem [Emilem] Konopáskem, hledali cestu, tak nás zatkla [sovětská] pohraniční hlídka. Z toho koukal gulag. Ale náhoda nám zase hrála na ruku. Velitel měl za ženu ukrajinskou Češku, tak říkal: ‚Tohle by vás stálo vězení.‘ Zrušil to a udělal to tak, že nás pustili.“

Museli však opustit rajon, a tak odešli do Vilniusu. Poté oba dostali vízum, díky kterému se dostali přes Moskvu na Střední východ.

Výkonným rotmistrem u Tobruku

Zde byl Jan Koukol zařazen do Československého pěšího praporu – 11 východního, kde se ujal funkce výkonného rotmistra u druhé roty. Ke své funkci se však víceméně dostal díky souhře náhod: „Tam se stalo, že nadšenci, kteří přišli z Ruska, věděli, že už se to v Rusku bije. A my jsme se tam flákali. Dělali jsme strážní službu na místě, které bylo zamořeno malárií. Tak zkrátka utekli [do Ruska] a zůstalo [volné] místo výkonného rotmistra. Já jsem byl u skupiny s nejvyšší hodností hodností, četaře. Tak jsem to vzal a na své konto jsem to vyhlásil. Těm lidem, co utekli, se nic nestalo, protože utekli, že chtěli bojovat.“

Výkonný rotmistr prý dělal vše, aby byla rota v nejlepším pořádku. Účetní Jan Pokorný se staral o zásobování a o žold, zatímco výkonný rotmistr se věnoval výbavě, střelivu, stavu roty, nemocem a příchodu i odchodu vojáků na dovolenou nebo do nemocnice. Velitelem roty byl kapitán Jan Svoboda.

Převoz do Tobruku

Jan Koukol se s pěším praporem účastnil v roce 1941 okupace Sýrie, kterou střežili před vichistickou Francií, a poté se dostal do Tobruku: „Převezli nás na místo, odkud jsme se měli nalodit. V noci nás potom převezli na remorkéry. Přemostili jsme se, v noci ještě za tmy jsme vyrazili a v noci jsme přistáli v Tobruku. Přístav nebyl hluboký, měl plno vraků a z vraků byla udělaná přístaviště. Deskami se vystupovalo na břeh. Jen jsme vystoupili, tak nás vojenská policie hnala do aut a hned jsme jeli.“

Českoslovenští vojáci převzali pozice po britských a australských vojácích a měli hlídat přístav před výpady italských jednotek. Čechoslováci tak zaujali obranné postavení v místních bunkrech. Obrana Tobruku měla na rozdíl od evropských bojišť mnoho zvláštností, od pouštních bouří (chamsínů) po všudypřítomný písek.

„Měli jsme betonové bunkry, kde se nedalo spát.(…) Dole se svítilo petrolejkou. Příšerné ovzduší. U vchodu, když se tam sešlo, bylo takové místo. To bylo asi na střeliště. Tam byl vzduch dýchatelný, tak jsem se tam nastěhoval.“

K dalším specifikům obrany Tobruku, na něž nevzpomíná jen Jan Koukol, ale i další „tobrucké krysy“, patřil takzvaný Corned Beef. Jednalo se o hovězí maso v konzervě, kterého už měli vojáci plné zuby: „Už se to lidem znechutilo. Tam se zemí nikoho toulal oslíček, tak ho naši odstřelili a donesli ho. A ten corned beef zakopávali.“

Československý pěší prapor – 11 východní neměl při obraně Tobruku příliš velké ztráty. Jednalo se o statickou obranu přístavu a Italové nepodnikli žádnou mohutnou ofenzivu. Čechoslováci však měli štěstí – byli z Tobruku staženi 10. prosince 1942 a hned nato přišla nepřátelská ofenziva.

S děly Boforce

Československý pěší prapor – 11 východní byl poté reorganizován na pluk díky příchodu vojáků, kteří byli židovského vyznání. Tentokrát se však nejednalo o pěší jednotku, ale o reorganizaci na protiletadlové dělostřelectvo, na 200. protiletadlový pluk.

„Klapálek přišel s takovým nápadem. Vždycky se střílelo [způsobem] umbrella – deštník. Vždycky se střílelo tak, že do toho [nepřátelské letadlo] párkrát vlétne. Prostě [to byl] účinnější způsob a myslím, že to po nás převzali také Australané.“

Jan Koukol s obdivem vzpomíná právě na Karla Klapálka: „Klapálek byl výjimečný člověk, takových se moc nerodí. Byl znamenitý voják a přitom mu to pálilo. Měl talent. Jeden takový případ. Klapálka si zvali Poláci, Angličané a tak dále. Měli ho moc rádi. (…) Sám říkal, že v době míru by nás mít nechtěl. Neukázněné. Ale v době války by chtěl mít takovou divizi, jako jsme byli my.“

Na lodi Mauretania do Anglie

V roce 1943 se vojáci 200. protiletadlového pluku přesunuli do suezského přístavu, odkud vypluli lodí Mauretania přes Jižní Afriku do anglického Liverpoolu: „Akorát jsme cestou brali vodu a potom [jsme zastavili] až v Kapském Městě. Tam nejdříve pustili lidi, kteří zde měli přízeň. Někteří se už potom nevrátili. Přemluvili je [příbuzní].“

V Anglii

Po příjezdu do Anglie se Jan Koukol setkal s Edvardem Benešem: „Když jsme přistáli v Anglii, tak jsme na rozloučenou nastoupili v těch tropických uniformách. (…) On k nám měl řeč a my jsme mu předvedli pochod. To bylo naposledy, co jsme měli tropické šortky.“

Pamětník se už před odchodem do Polska učil anglicky, a tak v Anglii neměl výraznější jazykové problémy. Při vzpomínce na Anglii se mu ihned vybaví anglická pohostinnost a liberální duch místních obyvatel: „Tam jsme se cítili velice dobře. A jak to brali lidé? Dostali zprávu, že ztratili syna nebo dva – je válka, to se nedá nic dělat. Vzali to stoicky, žádné rozohnění. U nás by to byla hrozná tragédie. Oni to vzali: ‚Nedá se nic dělat, je válka.‘“

Československá jednotka byla v Anglii výrazně početnější než na Středním východě. Byli zde totiž také Čechoslováci, kteří se účastnili obrany Francie v květnu 1940, interbrigadisté, kteří se účastnili španělské občanské války, i další skupiny. V Anglii tak vznikla 1. československá samostatná obrněná brigáda.

U Dunkerque

V srpnu 1944 se 1. československá samostatná obrněná brigáda přeplavila přes Normandii na francouzské území, odkud se přemístila k přístavu Dunkerque. Zde měla společně s kanadskými, francouzskými a anglickými jednotkami obléhat německé vojáky, kterým velel admirál Friedrich Frisius.

U Dunkerque Jan Koukol opět zastával funkci výkonného rotmistra, ale také chodil na hlídky: „Tak jsem byl asi dvakrát nebo třikrát s Emilem Sedlákem. (…) Na přesypu kolejiště byla první četa, na druhém byla křižovatka a tam byl právě Emil Sedlák s Jedličkou. Němec, který to tam odtud sledoval, viděl, co se u nás děje. Já jsem si říkal: ‚Proč ho nezastřelí?‘ Takhle se mu totiž mohli vyhnout.“

U Dunkerque bydlel Jan Koukol v polorozbořeném domě: „Měl sice ustřelenou střechu, ale přes ni měl přetaženou těžkou plachtu a v přízemí byl krb. Úplně čistý a upravený. Tak jsem se nastěhoval. Předtím jsem spával v kanceláři, kde se pracovalo na podlaze. Spát na zemi není nepříjemné, ale spát tam, kde si někdo odplivne a pak si tam ustlat, to je ošklivé. Tak jsem se nastěhoval do domu. Tím jsem zmeškal útok 28. října [1944]. Možná, že to osud tak chtěl.“

Po kapitulaci německé armády se obrněná brigáda přesunula přes Německo do jihozápadních Čech. Zde se pamětník dozvěděl, že maminka a sestra strávily několik let v internačním táboře ve Svatobořicích u Hodonína.

Pryč z armády

Po válce už Jan Koukol v armádě nechtěl zůstat. Prý by ho to v armádě bavilo, ale raději nastoupil v brněnské Škodovce. Poté odešel do Prahy, kde bydlel až do svých nedožitých sto let. Jeden z posledních obránců Tobruku zemřel 29. června 2012 ve věku devětadevadesáti let.

„Němci, to je takový chytrý národ, a takovému bláznovi, fantastovi, jako byl Hitler, uvěřili.“