Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Koukalová (* 1940)

• narozena 13. října 1940 v Mladé Boleslavi

• rodiče František a Marie Peckovi byli soukromí hospodáři na statku ve Strakách

• na konci války pamětnice zažila sovětské bombardování v okolí Mladé Boleslavi

• po roce 1948 rodina perzekvována jako „kulaci“

• 14. února 1952 byli Peckovi vystěhováni na statek v Oboře u Ostré

• roku 1956 rodina přesídlena do Nymburka

• v letech 1954 až 1958 studovala střední obchodní školu v Praze na Vinohradech

• od 1. července 1958 pracovala v Jednotě Nymburk

• roku 1960 se seznámila s propuštěným politickým vězněm Vlastimilem Krejčím

• 24. března 1961 se za Vlastimila Krejčího provdala

• roku 1969 byl její manžel rehabilitován

• 27. září 1974 Vlastimil Krejčí zemřel

• Marie byla v následujících letech terčem perzekuce, dcera Nelly nebyla přijata na gymnázium

• v roce 1982 se podruhé provdala, za Josefa Koukala

• v 90. letech se rodina dočkala restituce statku ve Strakách, Marie Koukalová jej přenechala bratrovi

‚Rodina Peckova ze Strak č. p. 10, okres Nymburk vlastnila zemědělskou usedlost o výměře 25 ha zemědělské půdy od roku 1720, která byla stále dědičná na syna. ... Dne 31. října 1933 byla provedena smlouva postupní - paní Anna Pecková předá hospodářství ... synu Františkovi a Marii Peckové ... se vším živým i mrtvým inventářem a zásobami, jak vše stojí a leží ... za odstupní hodnotu 210.000 Kč, která zaplacena byla ... Josefem Kirschnerem, tatínkem Marie Peckové. ... Jedině zásluhou ze Struh, přínosem věna a dalších požitků, ... hospodářství začalo vzkvétat.‘ 1

Novomanželé Peckovi vedli zodpovědně hospodářství a starali se o Františkovu ovdovělou matku a Františkovy sestry Blanku (nar. 1900) a Boženu (nar. 1908). Roku 1934 se jim narodil František, zamýšlený nový hospodář, který byl již od peřinky veden k převzetí opratí rodového statku. František ve svých pamětech na toto období píše:

‚Tatínek a maminka použili své nové poznatky z rolnické školy ... a hospodářství se dobře rozjíždělo. Provedli nákup hovězího dobytka na Moravě v okolí Přerova, kde byl již vyšlechtěn český strakatý skot s velmi dobrou užitkovostí, výstavbu nové drůbežárny a zavedení kmenového chovu slepic leghorn. Maminka o chov pečovala a docilovala velice dobré líhnivosti, ... ve svých dvaceti letech vzorně vedla kuchyň a hospodářství.‘ 2

 

Válka

Na Peckovic statek se pro válečný čas uchýlili prarodiče Kateřina Kirschnerová s Josefem Kirschnerem, kteří byli ze svého statku ve Struhách (okres Mladá Boleslav) v pásmu okolo Milovic vysídleni ze strategických důvodů.

‚Dne 13. října 1940 byla velká sláva, narodila se moje sestra Marie Pecková. Když jsem přišel ze školy, ležela v postýlce v ložnici a moc se mi nelíbila. Maminka porodila jak mě, tak i Marunku v Mladé Boleslavi v Pírkově sanatoriu.‘ 3 Marie vyrůstala v bohaté společnosti rodiny, pracovníků statku a také jejich dětí, které je doprovázely. Statek jim skýtal nejen práci a společenský prostor, ale i prostřený stůl v hubených válečných časech. „U nás pracovalo mnoho lidí na řepě a na bramborách. Na velikánském stole ležel chleba i sádlo a každý si mohl namazat. Tatínek třeba natajno udělal ve stodole prase, aby měl pro lidi jídlo. Ale musel postupovat s nejvyšší opatrností, protože na statku byli ubytovaní také Němci.“

V závěru války se ve Strakách i u Peckových odehrála řada dramatických událostí. Během květnového bombardování, které postihlo celou ves a způsobilo nemalou paniku, byl zasažen také statek Peckových. Krom zvířectva a hmotných škod k závažným ztrátám na životech naštěstí nedošlo. Němce vystřídali osvoboditelé, před kterými bylo třeba bránit vše, co po válce na statku ještě zbylo. Zajímavé pro Stracké také bylo kulturní setkání s lidmi, kteří „neznali ani budík“.

 

Poválečné novoty, velké plány a nakonec velké změny

Marie navštěvovala obecnou školu ve Strakách a František měšťanku v Čachovicích (okres Mladá Boleslav). František během jedné ze svých cest ze školy se spolužáky objevil v příkopu pochroumanou klisnu koně Převalského, kterou zde odložili Sověti. Na statku se jí dostalo potřebné péče a nového jména Jiskra. Stala se novým členem rodiny a oblíbeným obyvatelem vesnice, vozila děti na povoze do školy, a tak si ji Peckovi ponechali v péči i přes žádost pražské ZOO o její předání.

Prarodiče se vrátili do Struh a začali dávat do pořádku zdevastovaný statek. Dařilo se jim, ovšem kvůli úrazu babičky Kirschnerové bylo třeba, aby k nim byla Marie vyslána na výpomoc. Kromě práce v domácnosti trávila mnoho času také po boku babičky, která měla důležitou roli při obnově a péči o církevní statky Struh, čímž se znatelně umocnilo Mariino křesťanské povědomí.

Ve Strakách se čile obnovovalo a stavělo. ‚Z Ameriky jsme dostávali od tety Blanky časopis Farmář, kde ukazovali vše nejmodernější jak v chovu zvířat, tak ve strojích. ... Měli jsme velké plány modernizovat naši farmu. ... Tyto plány se musely ukončit, protože dělnická třída pod vedením komunistické strany začala likvidovat zemědělce. ... Československý občan nemá žádnou zásadu a propůjčí se každé likvidaci čehokoliv.‘ 4

Teta Blanka se provdala za diplomata OSN Gilberta Redferna a žili v USA. Pod záminkou návštěvy XI. všesokolského sletu v červnu 1948 přiletěli do Československa a - s vědomím nastávající geopolitické situace - důrazně nabádali Peckovy, aby se přestěhovali do Spojených států. Otec ovšem odmítl opustit rodové hospodářství a lány.

Peckův statek se ponořil do tíživých časů. Státní aparát stupňoval tlak v podobě zvyšování dodávek, také atmosféra ve vesnici se značně změnila. Zaměstnanci statek opustili a ostatní obyvatelé vesnice změnili svůj postoj k Peckovým poplatně rytmu doby. Otec onemocněl a matka jen těžko nesla tíhu správy statku, oba byli z nastalé atmosféry velice sklíčení a nebyli s to se s ní vyrovnat. Mnohé z povinností přešly na Marii a Františka. Tlak sílil.

‚V roce 1951 na jaře proběhla nucená správa na stroje. Všechny traktory, vazače na obilí, mlátičky, pluhy a mnoho dalších strojů stát nuceně vykoupil bez náhrady a soustředil tyto stroje v každém okrese na jednom místě. Nechal je tam stát a zemědělci museli sklízet bez mechanizace. Komunisti hlásali „Rusko nás uživí, naše zemědělství nepotřebujem. Zemědělci do těžkého průmyslu!‘‚‘5

 

Násilné přesídlení Peckových do Obory u Ostré

‚Dne 14. února 1952 přišlo na dvůr v č. p. 10 u Pecků 30 milicionářů s puškami na ramenou. Vedl je obecní strážník, který tatínkovi předal úřední listinu, oznámení o zavedení nuceného pachtu podle z. 55/47 Sb. Odvolání nemá žádný účinek. Podepsán Pešta, předseda MNV. Milicionáři provedli prohlídku celého hospodářství od sklepa až po půdu a po dvou hodinách nám oznámili, že co je v bytě, je naše, vše ostatní patří JZD. Žádný soupis ničeho jsme nedostali a hned přišli pracovníci JZD krmit zvířata a vše si pomalu rozebrali pro své rodiny. Nejhorší na tom bylo, že to byli zemědělci, kterým jsme několik generací pomáhali.‘ 6

Druhý den rodinu přesídlili na statek v Oboře u Ostré (okres Nymburk), ze kterého byl vysídlen Dr. Hnilica. Na statku byli s Peckovými soustředěni další kulaci nymburského okresu - Kubíčkovi z Hořátve, Weissovi z Kamenného Zboží a další. Statek přináležel k semenářskému statku Nymburk, který spadal pod Osevu, krajský semenářský podnik Praha.

Marie dále chodila do měšťanky v Čachovicích, kam se dopravovala spletitě a zdlouhavě. Oba rodiče situaci nesli velice těžce. I přes otcovu vážnou nemoc mu úřady odebraly nemocenský příspěvek, rodina žila na hranici hmotné nouze. Řada z rodinných povinností a starostí přešla na Marii. Jejich hospodářství ve Strakách zatím plundrovali neumětelové z JZD, Jiskra byla ubita na poli.

„Při měnové reformě jsme o všechno přišli. Zbyla jen moje knížka ve škole u pana učitele, kam jsem dala zapsat svou mzdu za řepu. To byly veškeré peníze, které nám zbyly,“ vzpomíná pamětnice. Otec se následně stal traktoristou, matka pásla u Labe krávy. Správce statku jim nabídl, aby se přestěhovali na statek na Lada č. p. 297 na okraji Nymburka.

 

Bratr František jde do světa

Františkovi bylo pro jeho kulacký původ ukončeno studium na střední zemědělské škole v Poděbradech. Jeho přáním bylo pracovat u koní a žít blízko rodičů. Měl ovšem zakázáno působit v nymburském okrese.

‚Od 1. dubna 1952 mi nastal nový život. Dovršil jsem 18 let. Do Kladrub jsem přejel vlakem, ... měl jsem s sebou kolo a tři velké kufry své výbavy, co nám zbylo ze statku. Byl jsem ubytován v hájence v obci Hlavečník - jedna postel, skříň a kbelík. ... Práci jsem dostal v Selmicích u krav - ráno nástup ve 4 hodiny. ... Práce byla prováděna pro výzkumný ústav Uhříněves, byla to zajímavá práce a byl jsem spokojen. Dostal jsem jezdeckého koně a na obědy dojížděl do závodní kuchyně v Kladrubech.‘ 7

 

Marie kotví v Nymburce

Poslední třídu základního školství Marie absolvovala v Lysé nad Labem a díky podpoře a záruce tamní učitelky se jí podařilo pokračovat ve studiu na střední ekonomické škole na Stalinově (dnes Vinohradské) třídě v Praze na Vinohradech. Vypráví, že v dosud nezvyklém velkoměstském prostředí strávila krásný čas, objevovala Prahu a navázala řadu přátelství, která trvají dodnes.

Po škole se jí podařilo získat umístěnku v nymburské Jednotě, takže mohla žít po boku rodičů. V Nymburce se rozkoukávala a poznávala nové přátele. „Kamarádka Zdena mě pozvala na oslavu návratu jednoho z nymburských politických vězňů. Vyjeli jsme mimo Nymburk, protože potkávat se s Nymburáky pro něj bylo náročné. Jeli jsme na Grado u Čelákovic, do krásné restaurace u slepého ramene Labe. Vínem jsme si připili na Vlastův návrat. Cítila jsem mezi námi souzvuk.“

 

Intermezzo - příběh Vlastimila Krejčího

Rodina Novákových/Krejčových držela jmění, jehož základní kameny položil Vlastimilův prastrýc Ivan Liemert, pražský podnikatel, který žil v letech 1826 - 1894. Vlastimilův otec se narodil Marii Novákové, provdané Krejčové, na rodové usedlosti v Hrazanech č. p. 19 (okres Písek) a stal se zaměstnancem nymburského cukrovaru, v jehož zázemí se svou rodinou žil.

Vlastimil, vystupující mezi kamarády pod přezdívkou Bůňa, byl členem nymburského 2. oddílu Junáka, jehož činnost nejenže za druhé světové války nerozpustili, ale zapojili se i na sklonku války do protifašistického odboje. Posádku vlastnoručně vyrobené plachetnice Vorvaň dále tvořili Otakar Randák, Karel Ruml (známý útěkem Vlakem Svobody v roce 1951) a další. Těsně po válce se zapojili do budování přístavu vodních skautů Modrá flotila v Nymburce. Svou činnost neutlumili ani v poúnorové době, ovšem tvrdá ruka této doby je dostihla a každému přidělila podle jeho skutků.8

Coby národní socialista byl 21. října 1949 zatčen společně s dalšími téměř dvaceti občany Nymburka v rámci nymburského zinscenovaného procesu „Oskar Krause a spol.“. Proces byl veden proti všem reálným i domnělým členům Národněsocialistické strany. Agent provokatér Adolf Alfons Kotous, vydávající se za spolupracovníka skutečného agenta Josefa Plzáka (který byl ovšem již zatčen a 7. ledna 1950 popraven v rámci procesu se skupinou Mělník-Louny), aktivoval k „protistátní činnosti“ a dopomohl odsoudit veřejným procesem 14. června 1950 v nymburské sokolovně Oskara Krauseho, Zdeňku Krauseovou, Miloše Duchana, Josefa Vodhánila, Václava Vozába, Bohumila Nováka, Rudolfa Čapka, Jiřího Jandu a Vlastimila Krejčího podle zákona č. 231/1948 Sb.

Vlastimil si vysloužil odnětí svobody na doživotí, peněžitý trest ve výši 2000,- Kčs a ztrátu čestných práv občanských na dobu deseti let. V letech 1950 - 1960 byl vězněn na Pankráci, v Litoměřicích, na Borech, v Ostrově u Karlových Varů, v Leopoldově, v Příbrami, v Ročově u Loun, na Mírově a v Opavě. Věznění mu těžce podlomilo zdraví.9 Jeho rodiče přišli o své sociální postavení, museli opustit cukrovar a vše nesli velice těžce. Vlastimilův otec se intenzivně pokoušel o jeho omilostnění. Trest byl Vlastimilovi snížen na 25 let, nakonec byl propuštěn na základě Novotného amnestie.

 

Ve Vlastově organismu již nebylo mnoho zdraví, ovšem snažil se začít normální život

V březnu 1961 se na Novoměstské radnici v Praze Marie stala Vlastimilovou ženou. Žili v domku v Jankovicích (část Nymburka) s Vlastimilovými rodiči a dalšími nájemníky. Pro Marii sňatek znamenal, že měla být propuštěna z Jednoty, ovšem předseda družstva se o její setrvání na pozici zasadil.

Vlastimil po návratu z vězení musel nejprve obnovit svou úřední existenci a přijmout podřadnou a náročnou práci u technických služeb. Žil pod dohledem. Manuální práce ho, i přes mnohé zdravotní komplikace, utužila na těle. Získal výuční list a následně práci v Nástrojárně Kolín, n. p. Kontaktu s nymburskou veřejností se raději vyhýbal. Stýkal se především se svými starými kamarády z Junáka, bývalými spoluvězni, odsouzenci stejného procesu a jejich rodinami.

„S Vlastovými spoluvězni to byla vždy krásná setkání. Stále vám někdo povídal o všem, co bylo. Já jsem jen poslouchala. Jednou u nás zazvonil Oskar Krause, šli jsme s ním do hasičárny, sesedli se kolem stolu a on vyprávěl třeba o tom, jak jezdil s cirkusem.“

Nabízely se možnosti odchodu z republiky, zvažovali je, ale odejít nemohli, protože zde oba měli rodiče. O svých zážitcích z věznic Vlastimil nikdy nehovořil. Marie stála po jeho boku, prožívala s ním jeho útrapy i radosti a v prosinci 1961 mu porodila dceru Nelly. Rybařili a každý rok jezdili pod stan na Lipno.

 

Dlouhé pražské jaro

Vlastimil se podílel na činnosti Klubu 231 a brzy po srpnu 1968 se před některými „návštěvami“ musel začít skrývat u známých v obci Kamenné Zboží. Marii z bezpečnostních důvodů neinformoval a ona se nevyptávala. Obnovený junácký oddíl ctil, ale již se neangažoval. Horké srpnové dny rodina strávila automobilovou eskapádou s „americkou“ tetou Blankou Redfern, která se po návštěvě rodiny snažila vrátit zpět do USA, a proto ji bylo třeba rychle - kličkováním mezi tanky - dopravit z Nymburka na pražské letiště.

Pro rodinu byla zásadním důsledkem pražskojarního uvolnění Vlastimilova snaha o rehabilitaci, se kterou mu pomáhal JUDr. Jonáš. Povedlo se jim docílit nejen rehabilitace, ale i odškodnění, což se v čase kolem srpna podařilo málokomu.

Rozsudkem Zvláštního senátu krajského soudu v Praze ve dnech 12. a 13. května 1969 byla zrušena všechna rozhodnutí ze dne 14. června 1950 Státního soudu v Praze jako vadná. Ministerstvo spravedlnosti v Praze přiznalo náhradu škody (číslo odškodnění 2497/69/No) dne 2. července 1970 částkou 103 392,- Kčs.10

Vlastimilovi, jeho rodině a především jeho rodičům se dostalo velké satisfakce. Za odškodné si koupili polského Fiata.

 

Tíže po smrti manžela

Vlastimil zemřel náhle, 27. září 1974. Opustil Marii a svou třináctiletou dceru Nelly, která chtěla jít v otcových šlépějích a studovat průmyslovou školu, což jí ale úřady nepovolily.

„Když Vlasta zemřel, naše situace se velice zhoršila. Chodila na mě udání, musela jsem docházet na výslechy StB. Vzalo nám to dech. Naštěstí při mně stála rodina, rodiče to se mnou vše prožívali, to vás povzbudí. To, že jsem si vzala politického vězně, byla velmi obtížná situace, ovšem nejhorší to bylo po jeho smrti. Manžel zemřel a mě s dcerou perzekvovali. Kdyby manžel žil, tak by si to nedovolili, on by si to obchodil. Nevím, proč nás tak hrozně deptali,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že Nelly pak studovala hotelovou školu.

 

Polistopadové odlehčení

Listopadové události Marie prožívala radostně, euforicky a trochu starostlivě - se vzpomínkou na Vlastimilovo vyprávění o studentských zážitcích roku 1948 - se o studenty bála.

Restitucí strackého statku Marie prošla s hlubokými emocemi. Veškerá majetková práva i povinnosti přenechala svému bratrovi Františkovi, který je podle jejího mínění „jediným výhradním hospodářem“. František naprosto zdevastovaný statek, kde už nestála ani rodná chalupa, prodal a za získané prostředky rozšířil své hospodářství ve východních Čechách, kam se uchýlil už od konce 50. let 20. století.

Dcera Nelly se zasadila o Vlastimilovu posmrtnou účast v Konfederaci politických vězňů (KPV) Československa. Ani Nymburk na jeho činy nezapomněl a s podporou KPV ČR, o. s. Herodotos a Polabského muzea vystavil obětem nymburského procesu pamětní desku.11 ‚Nymburští z iniciativy mladého historika Pavla Fojtíka odhalili v roce 2004 pamětní desku se soškou Olbrama Zoubka. Besedy v kavárně kina Sokol, jež je součástí sokolovny, kde probíhal v padesátém roce proces, se zúčastnila paní Koukalová, manželka jednoho z odsouzených Vlastimila Krejčího, a Oskarova manželka Alice Krause s dcerou.‘12

Marie nyní pořádá bohatý rodinný archiv. Materiály o rodu Peckových i dokumentaci související s životem Vlastimila Krejčího pod odborným vedením Mgr. Jany Kavánové a PhDr. Pavla Fojtíka systematicky předává do rukou Polabského muzea, pobočka Vlastivědné muzeum Nymburk. Nymburští se rovněž zasadili o to, aby se jedna z nových ulic města jmenovala po Vlastimilu Krejčím - zpráva je novinkou letošního léta.13

 

 

1Rodová historie sepsaná bratrem Františkem Peckou v r. 1995; archiv Vlastivědného muzea Nymburk - Polabského muzea

2Tamtéž.

3Tamtéž.

4Tamtéž.

5Tamtéž.

6Tamtéž.

7Tamtéž.

8https://www.pametnaroda.cz/cs/randak-otakar-1926

9Opis přihlášky V. K. do Konfederace politických vězňů Československa; archiv Vlastivědného muzea Nymburk - Polabského muzea

10Tamtéž.

11http://www.pametnimista.usd.cas.cz/nymburk-pametni-deska-obetem-prvniho-nymburskeho-procesu/

12Vzpomínka na politického vězně, cirkusáka a galeristu Oskara Krauseho, Jan Řehounek, 2018, Novinky.cz

13Nová ulice ponese jméno Vlastimila Krejčícho, Jan Řehounek, Nymburský zpravodaj 07-08/19, vydává město Nymburk