Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Kotrlá (* 1947)

• narodila se 16. prosince 1947 v Tasovicích u Znojma

• v 70. letech jí pro její názory hrozilo vyloučení z vysokoškolských studií, nakonec odešla sama

• v roce 1984 u ní doma StB provedla domovní prohlídku, při které našla tehdy zakázanou literaturu

• v roce 1985 byl za šíření zakázané literatury na dva roky podmíněně odsouzen její manžel Zdeněk

• signatářka Charty 77 (1986)

• pod dohledem StB byla rodina až do sametové revoluce

Dědeček litoval, že odešel z Vídně ke Znojmu

„Každý se bál každého. Najednou všichni viděli různá strašidla. Na hřbitově apod. Smáli se těm, kteří nevstoupili do JZD, a psali jim na vrata slovo kulak,“ vykresluje kolorit padesátých let v Bzenci na Hodonínsku, jak jej vnímala svýma dětskýma očima, chartistka a spisovatelka Iva Kotrlá. Její texty vycházely v době komunistické totality v samizdatu. 

Iva se narodila v roce 1947  svobodné matce v Tasovicích u Znojma. Její matka a prarodiče žili ve Vídni. Po válce se na základě výzvy československé vlády k navrácení Čechoslováků do vlasti usídlili v Brně. „Dědeček toho ale jako živnostník po roce 1948 litoval.“ O svém biologickém otci, který byl německé národnosti, se pamětnice dozvěděla až později. „Maminka se v roce 1953 provdala za mého nevlastního otce a v roce 1955 se narodila moje sestra. Celý život jsem ale z maminky cítila zvláštní smutek. Myslím, že litovala, že mému biologickému otci nedala šanci, o kterou později stál. Nesla si to jako stigma. Dítě za svobodna a ještě k tomu s Němcem.“ Rodina se hlásila ke katolictví. V padesátých letech se ale komunistický režim snažil katolickou církev zlikvidovat. Například i tím, že katoličtí kněží nesměli pořádat žádná setkání mládeže, tábory ani učit děti náboženství. „Naopak farář Československé církve husitské směl vše. Tam to bylo živé. I naše rodina tedy přešla k nim.“

Ty, kteří zůstali sami na svých polích, vnímali ostatní jako lidi mdlého rozumu

I když padesátá léta v Bzenci prožila Iva jako dítě, vnímala jejich dusnou atmosféru velmi intenzivně. Vykresluje ji jako jeden obraz s podvody na povinných odvodech, posměchem vůči lidem, kteří odmítali vstoupit do JZD, vzájemnou nedůvěrou každého vůči každému a také s podivnými zprávami o strašidlech. „Kdo byl v JZD, byl něco jako vyšší elita. Ti, kteří odolali nátlaku režimu a zůstali na svých polích, byli vnímáni jako lidé mdlého rozumu.“ V Ivě se už odmala rozvíjelo spisovatelské nadání. Svůj vnitřní svět nechávala nejraději žít bez vlivu vnějšího okolí. Padesátá léta má pak spojena také s tím, že ve škole museli v učebnicích černým inkoustem přeškrtávat určité pasáže a také že jako jediná ze třídy nevstoupila do Pionýra. „Maminka byla pořád vystrašená z komunistů, vůbec nechápu, proč tedy byla tak vzpurná. Řekla, že žádný rudý šátek kolem krku nosit nebudu, a bylo to.“ Po základní škole pokračovala Iva ve studiu na gymnáziu v Kyjově. I tady její matka projevila svou vůli a prosadila pro dceru studia na škole, na kterou spádově nepatřila, což v té době nebylo běžné. Po maturitě nastoupila Iva na brněnskou pedagogickou fakultu. „Tam už jsem tvrdě narazila. Byla jsem naivní, myslela jsem si, že můžu v seminářích diskutovat a říkat, co si myslím.“

Katolíci se nás v době totality báli

Srpnové události osmašedesátého roku prožívala Iva v Brně už i s manželem Zdeňkem. „V noci nás probudil hluk letadel. Ráno jsme se pak z rádia dozvěděli, co se děje. Bydleli jsme v rodinném domě s tetou a strýcem, kteří prožili válku, a ti nás nabádali, abychom šli hlavně rychle obstarat zásoby všeho možného.“ Iva se Zdeňkem dostali v té době možnost emigrovat. Iva byla ale už ve vysokém stupni těhotenství, a tak raději zůstali. Z vysoké školy ovšem odešla. „Stejně by mě vyrazili, prostě by mi nedovolili udělat zkoušky. Přesně to se stalo manželovi.“ V září téhož roku se manželům Kotrlým narodila dcera. Iva pracovala v domácnosti a její manžel se snažil uživit rodinu.

Přes přítele se seznámil s tajně vysvěceným jezuitou P. Josefem Koláčkem, pozdějším dlouholetým vedoucím české sekce Vatikánského rozhlasu. „Emigroval právě v osmašedesátém. Napojil nás na některé lidi, ale netvořili jsme s nimi žádnou skupinu. Některé mé a manželovy texty se díky otci Koláčkovi dostaly do vysílání Vatikánského rozhlasu.“ Léta fungovalo také spojení s řádovou sestrou Susan z Belgie, která pro kněze na Moravě sháněla peníze a léky a také občas vyvezla za hranice nějaký rukopis manželů Kotrlých. Křesťanské kruhy ale jinak Ivu a Zdeňka v době totality nepřijaly. Důvodem byl podle pamětnice strach. „Báli se nás. Cítili se s námi v ohrožení. Těm lidem vadilo naše napojení na literární skupinu Ludvíka Vaculíka a také to, že jsme oba podepsali Chartu 77. Já v šestaosmdesátém a manžel až v devětaosmdesátém.“ Lidé z katolického prostředí manželům Kotrlým vyčítali otevřený odpor proti režimu. Podle nich byli nezodpovědní vzhledem k tomu, že v té době vychovávali celkem pět dětí.

Vaculík měl s Havlem spory

Ke skupině Ludvíka Vaculíka se manželé Kotrlí dostali přes brněnský Host do domu Milana Uhdeho, Jana Trefulky, Oldřicha Mikuláška a dalších. Skupina se zaměřovala na samizdatové vydávání zakázané literatury v rámci Edice Petlice. Mimo jiné k ní patřili Milan Jungmann, Petr Kabeš, Lenka Procházková či Eda Kriseová. „Vaculík byl takový nezvolený vůdce skupiny deseti lidí. Říkával, že jsme ,junta‘ a že mezi sebe nesmíme nikoho pustit. Byl v tom velmi striktní. Měl kvůli tomu spory i s Václavem Havlem.“ Vaculík podle pamětnice Havlovi vyčítal, že se sám vrhá do chřtánu komunistické moci. Tím, jak se otevřeně staví proti ní. Naopak Havlovi se údajně nezamlouval Vaculíkův opatrný postoj. Ludvík Vaculík byl zásadně proti míchání skupin. Vzájemně se mohly navštěvovat, ale patřit měl člověk podle něj, kvůli bezpečí, jen do jedné. „Vše mělo přesná pravidla. Scházeli jsme se jednou za měsíc, abychom dali dohromady své příspěvky do časopisu Obsah. Tvořily ho fejetony, politické úvahy i básně. Každý si odnesl jeden výtisk a pak už se to různě množilo. Na konci setkání jsme si na lísteček napsali, u koho se sejdeme příště. Neříkali jsme to nahlas kvůli možným odposlechům.“ 

Neoprávněně vyslýchali našeho dvanáctiletého syna

V roce 1984 zatkla Státní bezpečnost přítele pamětnice a během měsíční vazby od něj získala řadu dalších jmen. „Okamžitě k nám přijeli na domovní prohlídku.“ Iva v té době pobývala s dalším dítětem v porodnici, a tak byl její manžel doma sám. „Byl pohotový. Všiml si, že mají na povolení k prohlídce špatně uvedeno moje jméno. Odjeli si tedy pro nové a manžel tím získal čas.“ Zdeňkovi pomohly i děti, které se zrovna vracely ze školy. Společně sbírali po domě rukopisy a házeli je do světlíku. Některé dokumenty schovávali do lavice s poklopem, která stála na verandě. Při prohlídce pak na ní tenkrát poslušně seděly všechny čtyři děti.

Dvanáctiletého syna pak Zdeněk poslal s malým trezorem, který předtím vyhodil z okna v prvním patře do předzahrádky a v němž bylo ukryto zlato a také valuty, do vedlejšího domu ke své matce. „Syna si ale všimli estébáci, kteří hlídali venku. Za chvíli už zvonili u tchyně. Otevřela jim švagrová. Bez povolení je tam neměla vůbec pouštět, ale byla vystrašená. Chytili syna a udeřili na něj, co tam dělá. Kluk se z toho sesypal a na místě se pomočil.“ StB se po domovní prohlídce snažila vyslechnout i Ivu v porodnici. „Najednou na pokoj přišly sestry a začaly mi obvazovat nohy. Prý mám zánět žil. Žádný jsem neměla. Až později jsem se dozvěděla, že estébáci chtěli po primáři, aby mě mohli vyslechnout. Ten, i když to byl komunista, jakmile pochopil, že jde jen o nějaké politické věci, to striktně zakázal. Řekl jim, že jsem po porodu a navíc mám těžký zánět žil.“ 

Následně se v Hodoníně v roce 1985 konal soud. Rozborem prošlo dílo pamětnice Odchyt andělů, které zrcadlilo sovětskou okupaci v osmašedesátém. V posudku stálo, že dílo je ideologicky zvrácené, že jde o pomlouvání republiky. Soud nakonec rozhodl, že viníkem je Ivin manžel, protože její literaturu šířil. Na základě paragrafu o poškozování státních zájmů Československa v zahraničí dostal dva roky podmíněně. „Po přečtení rozsudku se manžel soudce zeptal, zda je v Československu a zda se tu mluví česky. Soudce přitakal, a manžel mu tedy řekl, že uvedl slovo samizdat a že on neví, co to je, a že tedy vůbec neví, za co je souzený. Soudce musel líčení uzavřít, nastudovat si, co je samizdat, a znovu všechno přečíst.“ Pod dohledem StB zůstala rodina až do sametové revoluce. Následky postoje svých rodičů nesli také jejich dva synové a dcera, kterou z politických důvodů nepřijali na vysokou školu. Manželé Kotrlí jí zajistili emigraci. Psal se rok 1986. Jejich dceři bylo osmnáct let a jako emigrantka byla pak v Československu odsouzena ke ztrátě majetku a občanství.

Označili by mě za heretika

Listopadové události roku 1989 prožila Iva v Brně. Její manžel podle jejích slov odjel dělat revoluci do Prahy. Spoluzakládal tam Občanské fórum. Nějaký čas, do rozdělení Československa, působil i v politice. Když po revoluci vyšly Iviny texty, katolické prostředí je nepřijalo. „Jediné, co jsem za své samizdatové knihy utržila, bylo bití z každé strany. Šlo o Odchyt andělů a ještě o knihu Návštěva v ETC. Jsou to krátké povídky s erotickým obsahem. Za totality to pro Vaculíkovu literární skupinu byl slabý odvar a vyčítali mi křesťanský náboj, že jsem bigotní katolička. Po revoluci to zase mezi katolíky vzbudilo reakce, že jsem špatná katolička.“ Ivina nezařaditelnost souvisí s jejím specifickým vnímáním Boha. „Když je mi v životě úzko, vzpomenu si na Pannu Marii. Jak jí asi bylo, že to byla velmi mlčenlivá žena… A vůbec na všechny ženy v křesťanství, jak nemohly nic, mnoho generací musely být potichu. Jak byly chytřejší než muži, kteří to celé řídili. Jedině Ježíš se k nim choval hezky, vyzdvihl ženy, církev to ale dusila. Mě by vyhodili jako heretika. Pro mě je Bůh jistá energie, síla, která to drží vše pohromadě,“ uzavírá své vyprávění spisovatelka Iva Kotrlá.