Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Radek Kotlaba (* 1967)

• narozen 3. ledna 1967 v Mladé Boleslavi jako první ze dvou dětí

• po maturitě na gymnáziu studoval jeden rok na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích

• krátce pracoval jako učitel na základní škole v Mladé Boleslavi a dále pokračoval ve studiu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem

• v průběhu studia hrál ve studentském divadelním souboru

• podepsal petici Několik vět a navštívil setkání Demokratické iniciativy v Brně

• 17. listopadu 1989 se zúčastnil shromáždění na Albertově a pochodu na Vyšehrad a na Národní třídu

• stal se členem stávkového výboru na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem

• v roce 1990/1991 se účastnil ustanovování akademické obce, akademického senátu, studentské samosprávy, jednání vědecké rady

• po studiu krátce působil jako pastorální asistent na faře, poté nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Mladé Boleslavi, kde učí dodnes

• žije s rodinou v Mladé Boleslavi, má dvě dcery, věnuje se amatérskému divadlu

Zázemí

Radek Kotlaba se narodil 3. ledna 1967 v Mladé Boleslavi v rodině technického inženýra a úřednice jako první ze dvou dětí. Život rodiny, stejně jako většiny obyvatel města a okolí, ovlivňovala automobilka, hlavní zaměstnavatel a pro mnohé i celoživotní úděl. Bylo tomu tak u otce i u dědečka, techniků celý profesní život „Škodovce“ věrných. Rodina nebyla nijak výrazně politicky angažovaná, se vztahem k režimu nijak zvlášť kladným. Měla pro to své důvody. Dědeček z matčiny strany byl v padesátých letech zbaven advokátní kanceláře včetně majetku a dále nucen pracovat v manuálních profesích, jako například pomocný dělník v cihelně v nedalekém Řepově, po rehabilitaci v šedesátých letech se nakrátko vrátil do profese jako soudce okresního soudu. Ve vlastním domě se tísnily dvě generace v jednom bytě, zbytek obsadil národní výbor. Ani pamětníkovi rodiče po zkušenostech z roku 1968 neměli potřebu zapojovat se do normalizačních praktik v rámci jedné strany, a to ani za cenu zamezení profesního postupu. Jediným členem KSČ široko daleko byl dědeček z otcovy strany, který patřil k první generaci „škodováckých“ konstruktérů a zakladatelů konstrukční kanceláře. Do strany vstoupil v euforickém poválečném čase, což mu později umožnilo, aby mohl dále pracovat ve „své“ konstrukci, kde se mimo jiné významně podílel na podobě přelomového modelu Škoda 1000 MB. Členství ukončil s odchodem do důchodu. „Důležitou postavou mého raného dětství byla babička z otcovy strany, byla ženou v domácnosti a maminka mě k ní vodila místo do školky. S babičkou jsem trávíval i celé letní prázdniny na jihu Čech, u Zlaté stoky, na samotě ve mlýně, odkud její rodina pocházela. Od dětství jsem tak byl zvyklý vystačit si sám, bez vrstevníků, naučil jsem se být sám se sebou.“

Základní škola na něj neměla výraznější vliv, nebyl ani družinové dítě. Většinou po vyučování pospíchal realizovat se jinde.

Rodinné vklady

„Táta byl členem kanoistického oddílu TJ Autoškoda při AZNP (Automobilové závody národní podnik) a přivedl mě tam. Tak jsem získal své největší dětské kamarády a od té doby jsem veškerý volný čas trávil v údolí Jizery. Pořádali jsme sportovní olympijské hry, v zimě jsme to doplňovali lyžováním a byli jsme členy běžeckého lyžařského oddílu. Hory, nedaleké Krkonoše a Jizerky, byly dalším prostředím, které mě formovalo. V mojí rodině bylo důležité žít mimo město. Otec a dědeček Kotlabovi byli velcí milovníci přírody a výletníci, což pak mělo vliv i na mě. Děda Sýkora byl vášnivý lyžař a horolezec, účastník expedic do vysokých hor, rozhodčí a činovník lyžařských organizací.“ Vztah k pohybu a k přírodě si pamětník udržel dodnes. Dává přednost volné chůzi krajinou, kde opouští vyznačené turistické cesty, aby mohl vnímat krajinu nerušeně v její celistvosti.

Rudé šátky pirátů, kovbojů a skautů

Režim bral sám sebe velmi vážně a bedlivě střežil požadovaný respekt i u dětí. „Vstup do Pionýra (pionýrská organizace, dětská a mládežnická organizace) si pamatuji přesně, naložili nás do autobusu a odvezli do Prahy. Pionýrský slib (viz Dodatečné materiály) jsem skládal v Muzeu V. I. Lenina v Hybernské ulici. Slib jsem bral jako formalitu, žádná negativní ani pozitivní konotace, jinak ale nejspíš jako vítaný výlet do Prahy. Když jsme se vrátili do Boleslavi a vyložili nás z autobusu, nové šátky jsme si převázali přes oko nebo přes pusu a hráli jsme si v parku na piráty a kovboje. Někdo nás tam viděl a oznámil to do ředitelny. Dostali jsme ‚céres‘, že jsme znesvětili symbol pionýrské organizace a nejsme hodni pionýrského šátku. Byla to první srážka s režimem a poznání, že ty věci nejsou spontánní hrou. Kromě toho, že to byla veselá příhoda, tak to na mně nijakou stopu nezanechalo. Ještě ho mám schovaný doma ve skříni.“ Ze školních základních organizací PO byli aktivní sportovci převedeni do Pionýra při jednotlivých sportovních oddílech TJ Autoškoda. „Občas jsme v rámci Pionýra vyrazili na společnou výpravu. Vedl nás Franta Žádný, veterinář na jatkách a aktivní lyžař-sjezdař, a vedl nás spíš ve skautském duchu. Na výpravy chodil ve zbytcích skautského kroje, my v zelených košilích, bez šátků. Zažívali jsme svá první dobrodružství. Později jsem očekával něco podobného na pionýrských táborech ROH (Revoluční odborové hnutí, nejmasovější monopolní odborová organizace), ty ale byly vedeny jinak.“ Snažil se najít svoji cestu na stránkách Elstnerových knih nebo četbou Dvou divochů Ernesta Thompsona Setona a naplňovat tak svoji tehdejší představu o dobrodružství a touhu po něm.

Rodičovské album

Politika nebyla doma časté téma hovorů. Když asi ve čtrnácti letech procházel album rodičů, objevil černobílé pohlednice se sovětskými tanky v Praze a u nich nápis: „ПОЧЕМУ?“ To ho zaujalo. V učebnicích takové fotky nebyly, a tak se zeptal rodičů. „Nesnažili se mě žádným způsobem obalamutit, řekli mi jasně, na rovinu, co se tenkrát odehrálo, jak to prožívali a že je to nespravedlnost. Nijak aktivně proti režimu nevystupovali. Táta ale trvale odmítal vstup do KSČ i za cenu horších existenčních podmínek. Postupně jsem se dozvídal od mámy, jak to bylo u nich doma, jak děda prošel padesátými léty, zkrátka všechny ty důležité součásti rodinné historie.“ Nevzpomíná si už, jestli to byl pokyn od rodičů, nebo už sám tehdy pochopil, že není potřeba to nijak zveřejňovat, ale věděl už, že přijímá ten rozšířený model zůstat zticha a myslet si svoje, protože se tak vyhne zbytečnému konfliktu, který by mohl být nepříjemný. Tento přístup se u něho začal lámat až v roce 1989. „Podstatný vliv rodičů byl v oblasti etiky. ,Nelže se!‘ platilo v rodině nekompromisně a největší výprask v dětství nebyl za zakázané ohníčky, ale za to, že jsem lhal. Tím byla stanovena jasná hranice. Pro mě pak platilo nekonfrontovat se s režimem, dokud mě nebude nutit lhát.“

Gymnázium

Na gymnáziu v Mnichově Hradišti se ocitl náhodou. Nebo to byl omyl, svévole, úřední šiml? Původně měl Radek Kotlaba v úmyslu stát se stavbařem-památkářem, ale přihláška skončila místo na stavební průmyslovce na gymnáziu. „Pak jsem za to byl rád. Byla to malá venkovská škola o osmi třídách, nějakých dvě stě studentů, dvacet třicet kantorů. Podobně jako dříve v Pionýru, i tady jsem fungoval poněkud neformálně v SSM (Socialistický svaz mládeže, mládežnická organizace). V rámci této organizace se pořádaly různé studentské akce, jako Drakiáda nebo Studentský ples a různé recesistické akce. Zase jsem to nebral z hlediska nějaké podpory režimu, ale z hlediska zájmového. Přirozeně mi to umožňovalo dělat to, co mě bavilo. Ze stejného důvodu jsem se stal také členem Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), kde jsem se věnoval biatlonu, tehdy se to jmenovalo Sokolovský, respektive Dukelský závod branné zdatnosti, a ten se jinde provozovat nedal. Občas jsem konferoval studentské, většinou recesistické akce. Introvert z jihočeských lesních samot mluvil najednou před lidmi a bavilo ho to. Dříve jsem byl spíše pozorovatel, později mě začalo bavit i věci přímo ovlivňovat.“ V době středoškolského studia se prohloubily zájmy o dějiny vědy a techniky a stejně tak i o beletrii a výtvarné umění, kde vycházel z rodinného zázemí obou dědečků – technika a advokáta, sběratele umění. Říká o sobě, že knihy jsou jeho posedlost a spolu s obrazy se trvale perou o místo na zdech současného domova. Volnější poměry na „venkovské“ škole doplňuje Radek Kotlaba vzpomínkou na maturitu v obleku oproti boleslavskému gymnáziu, kde studenti byli povinni maturovat ve svazáckém stejnokroji. Kam dál po maturitě? Rodina očekávala další studium, ale on by býval dělal rád kastelána a spokojil by se s pomaturitním kurzem pro památkovou péči. Studijní výsledky nebyly žádná sláva, technická studia nepřipadala v úvahu a na filozofii si netroufal. Tak na něj tak nějak ten učitelský obor zbyl.

Učitel na zkoušku

Návrat do jihočeského „rodného kraje“, do Českých Budějovic na místní pedagogickou fakultu, se nepodařilo úspěšně završit. Zmařil to postupový zápočet z hudební výchovy v podobě intonace na konci prvního ročníku. Nebylo zbytí, hrozil dvouletý pobyt v zeleném stejnokroji, a tak po prázdninách 1986 nastoupil na 3. základní školu v Mladé Boleslavi jako učitel tělocviku a dílen. Jistým prozřením nebyla jenom učitelská praxe, ale i první kontakt s nepříznivou realitou všedních normalizačních dní. Na stůl před něj položili již předvyplněný průkaz SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství), členství v nedobrovolně dobrovolném masovém spolku, který měřil občanům stupeň loajality k režimu, a k tomu hned přihlášku do ROH. „Neviděl jsem v tom žádný smysl. Bral jsem to jenom jako odklad z vojny a chtěl jsem dál studovat. Slib komunistického učitele jsem byl rozhodnutý už nikdy znovu nepodepsat, protože to byla hrana, za kterou jsem v kompromisech s režimem nechtěl jít.“

Jak studovat a dobírat se pravdy

Když v roce 1987 zahajoval studium na ústecké pedagogické fakultě, věděl už díky právě získaným zkušenostem ze školní praxe, co chce, a úplně přesně, co nechce. S nově zaostřeným pohledem na věci a souvislosti vyhledával nové kamarády a posuzoval pedagogy. Vzpomíná na první přednášky z prehistorie doktora Kouteckého, který je šokoval odvážně ironizujícími poznámkami například o padesátých letech a Gottwaldovi, na docenta Michovského a jeho latinské citáty, které studentům musel překládat, na docentku Bobkovou, která byla v Praze nepohodlná a musela být „uklizena“ do Ústí. Vzpomíná na alespoň malá území svobody v prostředí občasných tzv. proseminářů na Vaňově a Svádově, kde studenti mohli s kantory diskutovat otevřeně, otevírat aktuální diskusní témata volně, bez cenzury, setkání, která začali organizovat starší spolužáci März, Kotyk a Fahrner z katedry historie. „Žádný odboj ani disent, jenom snaha vydobýt si pro sebe prostor, kde se člověk mohl svobodně vyjádřit, včetně otrkávání, kdy se postupně člověk nebál promluvit na veřejnosti, i když věděl, že se to třeba nebude líbit.“

Jak studovat historii a vlastní jazyk, jak se dobrat pravdy o vlastní historii, o uměleckých dílech režimem neoblíbených, když v přednáškových sálech a učebnách se s nimi student neměl možnost setkat? Režim si bedlivě hlídal svá temná tajemství. Zbývaly po soukromých domácích knihovnách schraňované vzácné svazky z konce šedesátých let, tzv. zvláštní fondy knihoven, tu a tam propašované publikace exilových nakladatelství a samizdat. Už na střední škole pamětník hltal vše, co se mu dostalo pod ruku. „Doma v knihovně jsme měli Mňačka Jak chutná moc a Škvoreckého Zbabělce. Když se soudruh profesor Havránek na občance zmínil o knize Karla Pecky Hra na bratrství, hrdě jsem nakráčel do místní lidové knihovny a požadoval jmenovaný titul. Knihovnice se asi, chudák, orosila, to že nemá, a já až později dodatečně pochopil proč. Vzpomínám, jak táta přinesl od nějakého známého Doznání Artura Londona půjčené na jednu noc, které jsem musel do rána přečíst. Zaujaly mě Hrabalovy Kluby poezie, režimem zcenzurované texty Příliš hlučné samoty a Něžného barbara, ale díky za autorovy ústupky, protože jinak by se mi v ten důležitý čas, kdy mě mohly ovlivnit a ovlivnily, ty knihy nedostaly do ruky. Četl jsem později i v Jazzové sekci vydaný román Obsluhoval jsem anglického krále. Měl jsem vlastní rukou opsaný, protože také ineditní Běh Prahou, povídku o volbách v roce 1946 od Oty Pavla. Nanejvýše na dvě noci jsem měl půjčené jedno Tigridovo Svědectví, takové malé kapesní vydání. Ale nikdy jsem nebyl trvale v kontaktu s někým, kdo by byl schopen mě zásobovat samizdatovým tiskem.“ Další formativní zdroj pro něj tvořilo vysílání Svobodné Evropy a hlavně Hlasu Ameriky, kde poprvé slyšel Plastiky (Plastic People of the Universe, undergroundová skupina pronásledovaná režimem). „Na Hlasu Ameriky jsem poslouchal četbu na pokračování z knihy Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida. Byla to jedna z přelomových věcí pro mé vnímání historie, hlavně té moderní.“

Firma Grátys, syn & spol. aneb Jak hrát politické divadlo

Dalším kouskem svobodného území byl studentský divadelní soubor Firma Grátys, syn & spol. „Poučen z Českých Budějovic, že ve vysokoškolském klubu se dějí zajímavé věci, od začátku jsem se i v Ústí dobrovolně do klubu hlásil, a tak mě chvilku podezírali, že jsem tam na ně nasazen z celoškolského výboru SSM, abych na ně donášel. To skončilo po pár měsících přátelstvím s aktivním ‚dramaturgem klubu‘ Petrem Mikuláškem. Tam jsem poznal i školní divadlo a jeho protagonisty, hlavně Karla Tománka, který mě jako věrného diváka přizval asi po roce do souboru. Chtěli jsme dělat politické divadlo, vyjadřovat se ke společenským dějům. Koncem osmdesátých let i profesionální divadlo částečně suplovalo politiku, třeba Husa na provázku a HaDivadlo a jejich Rozrazil (scénický časopis 1/88, režie Vladimír Morávek) nebo Res Publica v Realistickém divadle. Měli jsme blízko k recesi, legraci, happeningu, provokace k tomu patřila.“ Avantgardní provokativní politický repertoár pod patronací celoškolského výboru SSM? Jak to šlo dohromady? „Za divadlo jsem chodil vyjednávat na výbor já. Zasahovali nám do textů, škrtali, prostě cenzura. Měli tu moc nás zatrhnout, a tak jsme účelově lhali, aby nás pustili například na přehlídku Akademické Brno, kterou jsme pak na jaře 1989 vyhráli. Daleko nepříjemnější střety byly s vedením školy, děkanem Melicharem a proděkanem pro ideově výchovnou činnost Zdeňkem Havlem, který na nás křičel, že nás ‚rozežene jako bandu kulaků‘. Tlak ze strany školy ve snaze kontrolovat, co se kde děje, byl značný. Bydlel jsem s Petrem Mikuláškem, který vedl vysokoškolský klub. Pamatuji si, jak někdy na jaře 1989 po koncertě skupiny Psí vojáci zazvonil ráno telefon, že Petr má jít k proděkanovi. Filip Topol tehdy věnoval právě vězněnému Havlovi píseň Žiletky, a ta se na tom koncertě hrála. Ještě večer, za tepla, to musel někdo ze studentů udat.“ Co by prošlo na jiných školách, na pedagogické fakultě neprošlo. Z pochopitelných důvodů byla více v zorném poli ideologů a dohlížitelů, přestože z Východu přicházelo jisté uvolnění. Když se řekne „perestrojka, glasnosť“, vybaví se Radku Kotlabovi texty v sovětském periodickém tisku, které by se tady tisknout nedaly, a shánění sovětského měsíčníku Sovětská literatura, protože tam vycházel i Alexandr Solženicyn. „Jenom podle toho se dalo poznat, že se některé věci daly do pohybu,“ vzpomíná.

Několik vět

Petici pamětník podepsal hned v červnu na jednom z venkovských koncertů kapely kamarádů a spolužáků. „Nebylo to nic, co by překračovalo rámec toho, o čem už se stejně mluvilo, jako o navázání dialogu, přehodnocování některých východisek. Říkal jsem si, že to je zcela v intencích té perestrojky a glasnosti. Nebyl to dokument, který by nějak zásadním způsobem měnil společenské podmínky v ČSSR. S kamarádem školníkem jsme to v Boleslavi rozmnožovali a roznášeli mezi známé a vůbec jsem neměl pocit, že kolportuji nějakou zakázanou tiskovinu. Asi po měsíci, když to začali číst na Svobodné Evropě, tak jsem se vyděsil. Hrozilo v lepším případě podmínečné, v horším nepodmínečné vyloučení ze školy. Pořád pro mě hrála roli obava, jak budu vyhazov ze školy vysvětlovat doma rodičům, kteří mi už v té době platili třetím rokem školu, a najednou bych jim měl říct, že to bylo zbytečné? Navíc bych obratem narukoval na vojnu.“ V srpnu Radek Kotlaba náhodně zažil tvrdou reakci moci v Praze na Můstku. Sice se nedostal do žádného přímého konfliktu, ale zřejmě na nějakých fotkách ho i s doprovodem kamarádky učitelky poznali příslušníci StB a následovalo pozvání k podání informace. Nic s ním nesepsali ani nic nepodepisoval, vzpomíná jenom na zmatené pokusy o manipulaci ve vztahu k divadelnímu zákulisí, v nabídce podivné protekce v uměleckých kruzích. „Kolegyni si zavolali na tehdejší školský odbor, vytvořili na ni tlak, že se částečně zhroutila a musela na několik měsíců přerušit výuku.“ Celkově ale obavy nenabyly takové intenzity, aby mu zabránily se na podzim zúčastnit v Brně setkání Demokratické iniciativy (opoziční nezávislá občanská iniciativa, jako první požádala o registraci jako politická strana na podzim 1989, ještě před pádem režimu). „Nevím, jestli jsem si úplně uvědomoval, co se může stát. Pozval mě můj brněnský kamarád z divadelního prostředí a pamatuji si, jak mě po příchodu na místo překvapil, když mi řekl, abych se nezouval pro případ, že bychom museli utíkat. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, do čeho jsem se to asi namočil, ale řekl jsem si: ‚Chtěl jsi to, tak teď máš příležitost dostat se k informacím a samizdatu.‘“

17. listopad

V polovině listopadu se pamětník se souborem zúčastnil vysokoškolské přehlídky Studentdění v Praze. Dne 16. listopadu studenty realizovaný pouliční happening na náměstí Republiky měl v sobě zakomponován útok moci na demonstranty a jako by tím předznamenával věci příští. Večer téhož dne se zúčastnil scénického čtení Havlovy Zahradní slavnosti, což bylo zase jakýmsi pokračováním Havla přítomného v představení Res Publica, premiérovaného před pár týdny v Realistickém divadle na Smíchově. Ještě před rokem? Nemyslitelné. Na podzim toho roku se už vědělo, že „to praskne“, jen se nevědělo kdy. „Šli jsme na Albertov, ale nečekali jsme vlastně žádnou masovou akci. Osobně jsem si v té době myslel, že jestli to praskne, tak to bude 10. prosince v souvislosti s připomenutím přijetí Deklarace lidských práv, kdy mělo být svoláno setkání signatářů Několika vět do Prahy.“ Na Albertově je překvapilo množství lidí a stejně tak i hesla na transparentech a vtipně skandující dav. K průvodu na Vyšehrad se přidali až mezi posledními. Když se průvod otočil se skandováním: „Jsme na špatném Hradě!“, stáli najednou v čele, a tak došli až na Národní. Vzpomíná na euforický pocit, strhující atmosféru, kdy se člověk nechá vést intenzitou události a nepřemýšlí o cíli ani o tom, co bude dál. Věci jdou živelně, samospádem, spontánně. „Pořád jsme ale měli pocit, že to je jeden velký happening, až když se šlo po nábřeží a potkali jsme první kordon policistů, když zastavila tramvaj a lidi, kteří vystoupili, se přidali k průvodu, docházelo nám postupně, že to není happening, že to bude asi něco většího. První lehce panický nával přišel, když jsme se někde na úrovni Mikulandské ohlédli a ten průvod, předtím nedohledný, najednou u Nové scény končil. U mostu už bylo prázdno, vyčištěno. Ještě si pamatuji, jak jsme odzpívali písně jako Ach, synku, synku a We shall overcome, a pak nás začali stlačovat. Policejní kordon nás pak cyklicky propouštěl do Mikulandské, kde občas dostal někdo ránu obuškem, a následoval útěk přes nějaké dvory a pavlačové domy až do Spálené. V dolní části Václaváku jsme zjistili, že někteří lidé nám chybí, a rozhodli jsme se, že se pro ně vrátíme. Na Národní už nebyl nikdo. Na zemi se válelo oblečení, boty, viděli jsme skvrny od krve. Vrátili jsme se na Jungmannovo náměstí a někde u metra se objevila skupina příslušníků vybavených obušky, která hnala nějaké lidi před sebou. Utekli jsme do metra. Dole na schodech jsme viděli obušky nad námi a mysleli si: ‚Tak, a teď jsme v pasti!‘ Naštěstí za chvilku jel vlak, a tak jsme tomu ujeli na Náměstí Republiky a odtamtud na nádraží Praha-střed, kde jsme se sešli s ostatními kamarády a spolužáky. Někteří byli dost potlučení. Kolem nádraží se řadily transportéry s radlicemi. Euforický zážitek se měnil v pocit ohrožení.“ Následující víkend se k nim první zprávy o plánované studentské stávce a založení Občanského fóra dostávaly ze Svobodné Evropy. Scházeli se v klubu na kolejích a domlouvali pondělní sraz studentů s vedením školy na schodišti v ulici České mládeže.

Ústecká anomálie a revoluční „triumvirát“

„V pondělí odpoledne se konalo shromáždění studentů s vedením školy v tělocvičně u kolejí. Vystoupilo několik lidí. Pamatuji si Honzu Plačka s potlučenou hlavou a další lidi, kteří podali svědectví o tom, co se přesně v pátek na Národní stalo. Už jsme měli první prohlášení stávkového výboru z Prahy a dál se o stávku hrálo s vedením fakulty. Především spolužačky se bály a vymýšlely úhybné manévry jako brigády a dárcovství krve, aby se ten nadrsno definovaný charakter stávky trochu potlačil. Nakonec vedení odešlo s nepořízenou, ale to, že se setkání konalo na kolejích, způsobilo vznik ústecké anomálie oproti Praze a jiným městům a školám. Pro stávku nebyly zabrány prostory školy, ale vysokoškolského klubu, kolejí a školních ateliérů.“ Události vytvářely příležitosti a těch se chopili ti, kteří se dokázali rychleji rozhodovat a věděli si v nepřehledných situacích rady. Od prvního dne se jedni spontánně přidávali, nabízeli svou pomoc a sílu a druzí přihlíželi, vyčkávali nebo si jednoduše udělali prázdniny a odjeli domů. Stejné to bylo i mezi pedagogy, jedni hned v prvních dnech z fakulty zmizeli, někteří navždy, a druzí zakládali Akademické fórum, podporovali studenty a pomáhali jim od prvních chvil. „Jsem stoupenec názoru, že dějiny si hledají osobnosti, kterými se realizují. Od začátku jsme se učili za pochodu, ale určitá výhoda byla v tom, že jsme se ve stávkovém výboru znali z klubu, z divadla, z katedry, znali jsme navzájem své možnosti a schopnosti. Honza Šícha byl jednoznačně vůdčí typ. Když nás mocní města volali do jejich sídla, Honza byl schopen jim vzdorovat: ‚My nikam nejdeme. Jestli nám něco chcete, přijďte za námi na kolej, a ne dnes, ale zítra.‘ Pak dal dohromady tým šesti lidí, kteří se jim byli schopni postavit. Děkan nám chtěl na kolejích vypnout vodu a topení, byla zima v tom listopadu, ale Honza se nedal: ‚My otevřeme všechny okna a popraskají vám tělesa a vy budete mít průšvih, protože jste zodpovědný za majetek.‘ Honza byl také vizionář, který udává směr, kam se pohybovat dál. V tom jsme ho doplňovali spolu s Michalem Kolečkem v takovém neformálním ‚triumvirátu‘ v čele studentské stávky. Michal byl spíš organizační typ, uměl lidi vést a šéfovat jim. Já jsem shromažďoval informační materiály, staral se o jejich aktuálnost a snažil se lidem dávat zpětnou vazbu.“

V rychlém sledu

Hned v prvních hodinách stávky se jednalo o veřejném vystoupení. Pro byli hlavně radikálnější studenti, většinou ti, kteří byli na Národní, ostatní se báli. Dopadlo to kompromisem: demonstrace bude, ale němá, jenom s transparenty, bez vystoupení a prohlášení. Jenže vývoj šel rychleji, než si kdokoliv dokázal představit. Co platilo ještě ráno, neplatilo tentýž den večer. „V úterý 21. listopadu se šlo průvodem dolů na Mírové náměstí, tam už byla řada jiných lidí, mimo fakultu. Původní plán tiché demonstrace vzal brzy za své. Na megafon jsme přečetli prohlášení pražských studentů na schůdcích před spořitelnou. Celému průběhu významně pomohli umělci ústeckého Činoherního studia, režisér Petr Poledňák a herci Ivana Chýlková a Karel Roden, později se přidaly známé televizní tváře – Vladimír Brabec, Kateřina Macháčková a Jiří Bartoška.“ Souběžně se studentskými aktivitami se utvářelo městské Občanské fórum se svými vůdčími osobnostmi. Studenti Drahoš Straněk a Luboš Hošek komunikovali a propojovali studenty a městské OF tak, aby vystupovali společně, koordinovali svoje aktivity. Na brigády a dárcovství krve si už nikdo ani nevzpomněl. Nebyl čas. Město bylo velmi brzy plné letáků ze studentského i městského centra, v improvizovaných výlohách se objevily videorekordéry, na nichž běžela desetiminutová smyčka z událostí na Národní. Lidé stávkujícím studentům přinášeli peníze a potraviny, nabízeli odvoz a rozmnožovací techniku, blány do cyklostylu, tisk, papíry a spontánně se přidávali při organizaci shromáždění na náměstí. Pocit anonymity a zároveň euforie lidem pomáhaly chovat se aktivně. V Severočeském kraji byly i lokality, kde došlo k těžkým střetům. „Asi nejhorší byly lounské železniční opravny, kde bylo hodně skalních komunistů. Několik spolužáků tam mělo zaměstnané rodiče. Docházelo k roztržkám v rámci rodin. Někteří studenti kvůli tomu odmítali či spíše nemohli jezdit domů.“

Psací stroj, cyklostyl a hejno špačků…

Vyzbrojeno entuziasmem, psacími stroji a cyklostylem pracovalo studentské stávkové hnutí s obrovským množstvím rychle se měnících informací. Bez jednotného velení a příslušné hierarchie. Připomínalo spíše kotel, ve kterém se vařily názory a myšlenky. Existuje teorie „špaččího hejna“, které nikdo nevede anebo vede každou chvíli někdo jiný, a přesto dosáhne svého cíle. Stávkové výbory fungovaly na principu takového špaččího hejna. Síla jejich vnitřní organizovanosti a síla revolučního étosu je dokázala stmelit a vést jedním směrem. Ke svobodě. „První týden mi totálně splývá, konkrétní události si nejsem schopen vybavit, zůstala jenom taková vzpomínková šmouha. Kolem deváté desáté večer jsme se scházeli se Šíchou a Kolečkem a probírali, co je nového a plán na další den. Já jsem měl na starost informační výbavu těch, kdo se stýkali s veřejností. Michal Koleček zase organizoval spíše lidi, kdo má kam jet a co se má kde stát. Měli jsme tým osmi až deseti lidí, kteří mluvili s lidmi zvenčí, další skupina, většinou studentek, měla na starost přepisování textů a těm jsem dodával aktuální textové podklady já. Odpoledne se připravovaly demonstrace nebo výjezdy na koordinační stávkový výbor do Disku. Atmosféra Prahy byla elektrizující a bylo naším záměrem, aby se lidi střídali, tu atmosféru nasáli a pak ji šířili kolem sebe. Každý den jel někdo ze studentů do Prahy, kde se domlouvala strategie a vydávala se nová prohlášení. V prvních okamžicích stávky se vůbec nemluvilo o destrukci režimu, jenom o vyšetřování událostí z Národní třídy. Když už si lidi zvykli a přijali to, bylo potřeba postoupit zase o kus dál a vznést další nové požadavky. Zpravidla kolem půlnoci se z Prahy vraceli lidé s novinkami. V noci a nad ránem jsme je třídili: Tohle se nám líbí, to bereme, s tímhle ještě počkáme, toto budeme podporovat, s tím půjdeme ven. Bylo potřeba to do rána přepsat, rozmnožit a distribuovat, většinou lidem na tzv. spanilé jízdy, výjezdy skupin studentů a herců do závodů v kraji.“

Strach?

Byla to spíše hra a dobrodružství, nebo počínající pocit zodpovědnosti na prahu dospělosti? „Moc jsme to neřešili, určitě jsme si neuvědomovali, že nějak formujeme dějiny nebo vytváříme novou společnost. Byla to konkrétní výzva: Pojďme udělat demonstraci, pojďme se vyjádřit k tomu, co se děje špatně a jak to chceme my. Nikdo neplánoval svobodné volby a konstituování politických stran, odboj proti komunistům. Byli jsme jako Jánošíci, neměli jsme žádný program.“ A co strach? „Jo, bál jsem se, nebudu si teď hrát na hrdinu. Bál jsem se, ale hrál jsem dál. Kdo nic neriskuje a nebojí se, nemůže hrát velké hry. Ale zas tak moc jsme o tom nepřemýšleli. Člověk se chová spontánně, nepřipouští si to. Babička měla o mě strach, a když jsem o Vánocích přijel domů, radila: ‚Až se to zvrtne, prosím tě, uteč!‘ Od otce jsem tenkrát slyšel: ‚Boj se revoluce průměrných, ducha přízemní průměrnosti a konzumerismu, vulgárnosti a neschopnosti překonat partikulární zájmy.‘ Mockrát jsem si na ta jeho slova vzpomněl.“

Havel na Hrad!

Věci se začaly strukturovat a více připomínat politiku někdy na přelomu listopadu a prosince, v době, kdy se přišlo s tím, že studenti budou dělat kampaň Václavu Havlovi. „Lidé znali Havla akorát z Rudého práva. Bylo třeba vytvořit nějaký Havlův přijatelný obraz. Vyrovnali jsme se s tím po svém a uspořádali, kromě jiného, pouliční happening v podobě gangsterky s přestřelkou mezi dvěma skupinami o kufřík s kontrabandem, balíkem plakátů: ‚Havel na Hrad!‘ Vzali jsme to jako hru, vyblbli jsme se u toho. Už to ale nebylo to ‚špaččí hejno‘, už to mělo vyšší velení z OF, spontánnost a kreativnost se z toho začaly ztrácet. Pro nás to končilo Silvestrem. Slavil se konec roku, ale hlavně se slavilo, že to dobře dopadlo. K prosinci a konci roku ještě patří vzpomínky na první zájezdy na Západ a okouzlení předvánoční Vídní. Já jsem se tam dostal až někdy v lednu.“

Návrat do školních škamen

Pro studenty revoluce skončila i neskončila zároveň, bylo potřeba obnovit staré funkce na fakultě a vytvořit nové, a tak svým způsobem pokračovala dál. „Do obnovy chodu fakulty se zapojilo kromě studentů ze stávkového výboru i Akademické fórum pedagogů. Vznikl akademický senát, to byla parketa hlavně Michala Kolečka. Byli jsme také kooptováni do vědecké rady. Ta měla na starost, kromě jiného, předání akademických titulů učitelům, kteří byli minulým režimem politicky brzděni. Byl jsem rád, že jsem u toho mohl asistovat. Když došlo ke zrušení Ústavu marx-leninismu, řešilo se, co s výukou a studijními programy, jako byly například dějiny mezinárodní socialistické soustavy. Vzniklo prázdno a za pochodu se rozhodovalo, co a kdo ještě v rámci semestru místo toho odpřednáší. Vytvořila se také jakási studentská lustrační komise, která měla rozhodovat, zda jsou, či nejsou někteří pedagogové morálně způsobilí. Někteří z nich se udávali sami mezi sebou, někteří odešli sami nebo se vrátili na svá původní místa, jiní jenom vystřídali pozice, jinak to ale byla jen taková revoluční hra na spravedlnost. V těch vnitrofakultních věcech jsem se tak výrazně neangažoval, ale zato spoustu času jsme s Honzou Šíchou věnovali reformě pregraduální přípravy učitelů. Byli jsme s tím na ministerstvu, za ministrem Adamem, ale bez úspěchu. Škoda, tehdy, na jaře 1990, byla ještě šance na radikální změny. Později už situace studentům tak nenahrávala, už jim nebylo tak nasloucháno. Dodnes se v této věci neudělalo dost.“

A jak to bylo dál?

Místo na kandidátce Občanského fóra se na ústecké studentské revolucionáře nějak nedostalo, přijali proto nabídku Československé strany socialistické, ale ta ve volbách prohrála. „Já byl spíš taková stafáž na posledních místech kandidátky, neměl jsem politické ambice a dodneška nemám. Moje místo je v dobrovolnictví v neziskovém sektoru, spíš práce na havlovské občanské společnosti tak, abychom stát potřebovali co nejméně. Tyto spolky a organizace by se neměly tlačit do vysoké politiky. Pro vysokou politiku jsou tradiční politické strany.“ Po ukončení studia Radek Kotlaba prošel náhradní vojenskou službou, krátce působil jako pastorální asistent na faře a pak už začal učit a učí na mladoboleslavském gymnáziu. Věrný zůstal i divadelním prknům. Svůj volný čas věnuje amatérskému souboru Divadýlko na dlani. Žije s manželkou v Mladé Boleslavi a vychovali spolu dvě dcery.

Ohlédnutí

Sám od sebe se o své revoluční studentské minulosti nerozpovídá, ale když se ho někdo zeptá, vzpomíná rád. Mluví o vlastní fascinaci rychle mizejícím strachem mezi lidmi, vzpomíná na naději, která společnost v roce 1989 spojovala. „Byla to naděje, že se věci dají do pohybu, protože každý pohyb je šance na změnu. Předtím jsme byli společnost bez šancí, bez naděje. Dnes ale nejsem pesimistický z toho, že věci nedopadly přesně tak, jak jsme si tenkrát představovali, nemám pocit ukradené revoluce, necítím se nikým podveden. Věci se zařadily do svých kolejí, přišly v řádu věcí, s některými z nich nesouhlasím, ale už jenom to je dobré, že můžu nesouhlasit, protestovat a nikdo mě netrestá, nevyhazuje z práce...“ Radek Kotlaba vzpomíná na své spolužáky, studenty, kteří si tenkrát v listopadu udělali prázdniny a připravili se tak o zkušenost, která se jinak získat nedá. Vzpomíná i na osobní zkušenost pokušení mocí. Konspirační teorie kolem přípravy 17. listopadu odmítá. „Bylo to spontánní, a jestli existoval nějaký koncept předání moci, nejspíše v Prognostickém ústavu, tak se autorům moc nepovedl. Jsem historik a vnímám jako deficit, že mezi dnes už značným množstvím syntetických prací za téměř třicet let od revoluce nebyla napsána žádná velká česká nebo zahraniční práce právě o Prognostickém ústavu, o jeho roli v politice devadesátých let, z jakého podhoubí vzešli Klaus, Dlouhý, Tříska, Kočárník, Komárek. V tomto ohledu bych možná hledal kus společné řeči s těmi, kdo dnes pochybují.“

O současnosti a digitálních domorodcích

Radek Kotlaba vítá zájem studentů o věci politické, rád poslouchá, jak se snaží dávat věci do souvislostí, a vychází jim vstříc, když do svých hodin přinese originál kuponové knížky nebo v osmdesátých letech nedostatkový toaletní skládaný papír, neboť ví, že to je pro ně cenný, protože autentičtější dotek historie než dlouhé výklady. „Přemýšlím nad svými dětmi a studenty, jestli mají nebo budou mít takový generační zážitek a jestli jim ho přeji. Doba je tak rozpadlá, zahlcená množstvím informací, že často chybí schopnost vybrat to relevantní a důležité, a i když oni jsou ti ‚digitální domorodci‘, chybí jim životní zkušenost. Jinak ale vidím mladé lidi jako samostatné, přemýšlivé, schopné si v životě poradit, a to mě velmi těší. Co mě v současnosti netěší, je negativistický přístup většiny lidí k věcem kolem sebe. Možná jsou za tím pořád ty strachy z něčeho neznámého, které se projevují dost nešťastným způsobem. Představoval jsem si, že se k dospělé a zodpovědné společnosti dobereme dříve. Jako historik musím vzpomenout na citát J. F. Kennedyho. ‚Neptej se, co pro tebe může udělat Amerika, ptej se, co můžeš ty udělat pro ni.‘ Tady se zdá, že zatím vítězí sobectví, spíš jak ten stát využít pro sebe a neptat se, co bychom mohli udělat pro ostatní. To se promítá i do toho, kdo nás reprezentuje. I naši zástupci myslí jen na sebe, na peníze a na svá zbytnělá ega a nejsou schopni vidět dál. Většinový pocit společnosti se přenáší i do jejích špiček. Jestli je mi něco líto, tak to, že parlament není elitou, ale průměrným vzorkem tohoto národa. Proto jsem na gymnáziu, abych učil novou elitu.“

A závěrečný vzkaz nebo výzva všem badatelům, čtenářům a posluchačům? „Věci dopadnou dobře, měli bychom být optimisté. Občas se nám něco nelíbí, ale nakonec nastávají ta hezká rána. Buďme optimističtí, hleďme do budoucnosti s odvahou a nepodléhejme strachům.“ Radek Kotlaba končí své vyprávění s úsměvem a bonmotem o učiteli, který studentům třikrát zopakuje výklad, až mu konečně porozumí i on sám.