„A už jsem se z té budovy nedostala, před budovou stál chlap, důstojník se samopalem a mluvil jenom rusky, pochopitelně, já jsem v té době ovládala ruštinu dobře, já jsem přednášela jeden čas v ruštině, protože na geologický průzkum jezdívali ruští experti jako mineralogové, takže když jsem je provázela nebo přednášela, tak jsem mluvila rusky. Snad dvě hodiny jsme spolu mluvili, to bylo šílený, já byla zpocená na zádech hrůzou, protože on ten samopal pořád držel a po Brně už jezdily tanky, to jsem ani nevěděla. Ráno, když jsem přijela, tak nebyly nikde vidět, ale mezitím už začaly jezdit po městě. On mně říkal, že oni jsou tady v Brně na hranicích s Německem a že nás obsadili němečtí vojáci a my tím pádem jsme jimi chráněni a že musíme si hlídat sami sebe a podobně. A tak jsem se ho snažila přesvědčit a tím, že to byl důstojník, kdyby to byl blbeček voják, tak jsem mu asi nic nevysvětlila. Tak jsem mu malovala, protože tam byla jenom písková cesta, malovala jsem mu Evropu, republiku, on mně řekl, odkud je, tak jsem mu tam dala přibližně, odkud je, on nebyl z Moskvy. Malovala jsem mu Německo, kde máme hranice s Německem, kde s Rakouskem a kde je Brno. Rakousko bylo v té době ještě neutrální, pak se postavilo proti RVHP, ale v té době se ještě nevyjadřovalo. On tak na to koukal a říkal, to není možný, toto nám přece nemohli říkat. Tak jsem se s ním nakonec domluvila, že když si naložím do auta, co dokážu, tak že mě ještě pustí.“
„Jenom vím, že jsem řekla, že nepůjdu na radnici, že už toho mám plné zuby z toho předtím. A večer v jedenáct nebo o půl jedenácté v noci přišel Krajíček (Antonín Krajíček, tehdejší předseda Lidové strany), zvonil u nás, naši byli pochopitelně vzhůru, protože když večer zazvoní zvonek, naši chodili dřív spát, a říká: ‚Je potřetí kulatý stůl a druhý den už musí být zastupitelstvo.‘ Že se prostě kulatý stůl nedomluvil na tu trojkombinaci, co bude dělat na radnici, že jediná varianta jsem já. A já jsem řekla ne, já v žádném případě na radnici nepůjdu. Za mnou přišel už tata v pyžamu a říká: ‚Tys toho už pro ty Boskovice udělala tolik?‘ Jako poslušná dcera jsem zalapala po dechu a mlčela. Takže Krajíček se usmál, řekl děkuji a zavřel dveře. Já jsem jenom ztuhla a říkám, no tak jo, no dobře, ale vydržela jsem tam jenom to jedno volební období, ty čtyři roky.“
„Když umíral náš matikář, který dělal předsedu místního KSČ, tak si jeho manželka zavolala moji mamku a prosila, že on nemůže umřít, že prostě má na duši, že dostal za úkol, abych já neudělala maturitu z matiky. Od OV KSČ, že to měl za úkol, že musí. Tak asi se bál, že by přišel o práci, kdyby nebyl hodnej, tak se snažil. Jenomže měl smůlu, kdyby to udělal z ruštiny, tak to bylo horší, ale já jsem byla matikář odjakživa, takže mně to sedělo. Trápil mě přes půl hodiny, až nakonec se ozval předseda komise, že už jsou s časem ve skluzu. On ale říkal, toto ona neví, toto nemůže vědět, a předseda mu říká, ta je výborná, ta je za jedna. Pak jsem to teda dostala za tři.“
„Já jsem tu továrnu prožívala jako malá žaba a věčně jsem s ním někde chodila, když se někde něco řešilo, tak jsem pak za ním (otcem) chodila i do loužné dílny, kde dělal toho nevyučeného dělníka, a chodila jsem s ním občas na obědy do jídelny, takže jsem tomu říkala naše fabrika. Když jsem někdy po desátém roce věku měla živý sen, že to tam hoří v sušárně, tak když jsem asi za půl roku, za rok uviděla ten požár, tak se mně to do dneška někde motá v dalších snech, to byl šok jak hrom pro mě. A bylo to v polední přestávce, takže tam nikdo nebyl. Takže já jsem běžela nejdřív tam k sousedovi, co tam bydlel nějaký kněz, monsignore, starej pán, strašně chytrej a hodnej, tak jsem letěla k němu, co mám dělat. On mně říkal, běž dolů do vrátnice a chlapi už něco zařídí. Tak jsem tam běžela dolů do vrátnice, tak to si pamatuju.“
Zdenka Božena Anna Kotková se narodila 18. září 1942 v Brně jako první dítě manželům Zdence a Janovi Stehlíkovým. Oba rodiče byli právníci, otec pracoval po válce v továrně na zpracování kůží Antonín Jelínek a syn ve Velkém Meziříčí. Po roce 1948 byla továrna znárodněna a otec dostal místo nekvalifikovaného dělníka, ale dál tajně poskytoval zdarma právnické rady lidem, kteří to potřebovali. Po obecné a měšťanské škole se dostala na gymnázium, kde při maturitní zkoušce podle pozdějšího přiznání učitele neměla na příkaz strany odmaturovat z matematiky. Vzhledem k jejím znalostem ale dokončila i další školu – střední průmyslovou školu stavební, obor geodezie. Při práci jako hlavní geodet v Jeseníku vystudovala dálkově ČVUT v Praze, fakultu stavební, obor geodezie a kartografie. V roce 1968 vyjednávala se sovětským důstojníkem možnost odvozu důležitých podnikových materiálů ze skladu v objektu Svazarmu na brněnském letišti a potom absolvovala nebezpečnou cestu zpět do Jihlavy, kde pracovala. V roce 1973 se vdala za Ing. Stanislava Kotka, který byl v roce 1952 jako mladistvý odsouzen za velezradu ke dvěma letům nepodmíněně. V době výkonu trestu podepsal spolupráci s StB a byl až do roku 1980 evidován jako agent a později důvěrník. Narodily se jim tři děti, syn Petr (1970) a dvojčata Blanka a Vladan (1975), ten při komplikovaném porodu bohužel zemřel. Zdenka Kotková pracovala v různých podnicích jako geodetka, napsala odbornou publikaci Pokyny k sesuvům půdy. Během revoluce 1989 se zúčastnila demonstrace na Václavském náměstí a setkala se i s lidmi, kteří stáli u obnovy Junáka. Sama se hned do činnosti skautské organizace aktivně zapojila. V roce 1990 po volbách pracovala jako tajemnice Městského úřadu v Boskovicích. V současnosti (rok 2021) nadále vypomáhá jako administrativní síla pro skautské středisko a Svaz zahrádkářů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
