Charlotta Kotíková

„Oni tam přišli nahoru, člověk slyšel ty boty, jak dupou, a říkal si: ,Tohle je malér.‘ Potom nás tam našli, leželi jsme tam na zemi ve staletém prachu, a s puškou v zádech nás vedli dolů po těch schodech, které byly velmi příkré. Člověk si říkal, kdybych se špatně pohnula, ten chudák ruský voják za mnou bude víc vyděšenej než já, musím být absolutně ukázněná, protože on by opravdu mohl vystřelit. Co mě zaujalo, bylo, jak velice jasně člověk v takových situacích myslí, jak mu to najednou perfektně jde. Přitáhli nás k tanku a já jsem do toho tanku hrozně nechtěla. Tak jsme se tam dohadovali. Se mnou tam byl Ludvík Hlaváček. Viděl nás někdo, Češi tam nemohli, Národní třída byla okupovaná, všude tanky. Ale někdo nás viděl a poslal tam českého generála, měl nějaké epolety, čepici velkou. Ti Rusové říkali, že jsme na ně stříleli, což byla blbost, protože jsme neměli žádné zbraně. Ten důstojník říkal, že jsme čeští občani a že si nás musí on sám zavřít a vyslechnout. Nakonec se mu podařilo toho ruského vojáka přesvědčit, že si nás vyšetří a zavřou sami. Tak nás pustili a tenhle český voják nás odvedl. Procházeli jsme po Národní třídě, řekl, že aby nás mohl řádně zatknout, odvede nás do Endokrinologického ústavu, kde s námi udělá celý proces papírování. Když jsme tam přišli, strašně nám vynadal, že takové blbosti nemáme dělat, cpát se na nejnebezpečnější místo. Předal nás nějakým lidem, kteří nám půjčili bílé pláště, protože se očekávalo, že ti Rusové to přijdou zkontrolovat, abychom tam zmizeli. Tam byl potom incident, kde část těch lidí, kteří tam pracovali, to odmítli, ať nás těm Rusům vydají, protože jinak je zavřou všecky. Mě to tenkrát příšerně rozčílilo, protože jsem si říkala, jak je možné, že Češi se bojí tak, že chtějí jiné Čechy vydat nepříteli. Ani jsem se tak nebála, že jsem byla rozčílená, že lidi mohou takhle ze strachu někoho zradit. To mě rozjelo! Tak jsme se tak chvilku pohybovali, nakonec ta složka, která nás chtěla zakamuflovat, se jí to podařilo a vyslali nás nějakými sklepy a chodbičkami, abychom zmizeli. Nejdůležitější bylo, aby oni mohli říct, že jsme jim utekli.“

„Kometa byla! To bylo ale později. A nebyla to babička, byla to máma s Ančou. Když jsme jeli do Rybné právě v únorových dnech, kdy bylo jasné, že budou v Praze nepokoje, takže jsme odjeli do Rybné nad Zdobnicí. A tam proletěla kometa, to si pamatuju i já, protože máma se hrozně vylekala. Ta říkala: ,To je teda konec!‘ Samozřejmě jsem to nechápala. Za pár dní nato tam přijel pan Dohnálek, šofér Jana z Černínského paláce. A ten řekl, že ministr zahraničí Jan Masaryk v noci skočil z okna. Načež babička zareagovala, strašně ho seřvala, řekla, že to vůbec není pravda – a to se ještě nevědělo vůbec nic, to bylo hned tam – že ho prostě zabili. A že je nesmysl, že by spáchal sebevraždu. Oni odjeli všichni do Prahy a já jsem zůstala na vesnici s panem doktorem Pexou. Pak jsem taky odjela do Prahy a byl pohřeb.“

„Ony na něj vzpomínaly, ale tak všeobecně. Trošku se až tím bavily. Říkaly, že jezdit do Lán… jezdily tam na víkendy občas. Dost často, myslím. To nebylo tak úplně pro děti, bylo to hodně vedené tak, že pan prezident chtěl, aby se mluvilo o zajímavých věcech. Musely se seznámit třeba s knihami, které ten týden vyšly, s politickými událostmi, muselo se mluvit o konkrétních, důležitých věcech. Nebylo to tak, že by tam s nimi skotačil. Bylo to myslím dost přísné. Byl pořádek. Když měl někdo hlad nebo se chtěl proběhnout po oboře, tak to ne. Bylo to jako: tak, tak, tak. Teď se dělá to, teď se dělá to, teď se dělá to. Bylo to takové hodně organizované. Protože jeho život byl totálně organizovaný. A na tom on si zakládal a očekával, že i všichni ostatní budou takhle organizováni.“