Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kotešovec (* 1937)

• narozen 14. května 1937 v Eibenthalu v rumunském Banátu

• v době druhé světové války navštěvoval místní školu

• pamětníkův otec František Kotešovec zmizel beze stopy v době prováděných deportací obyvatel do Baraganu

• vojenská služba ve městě Brašov (Orasul Stalin), pamětník tvrdí, že jako radiotelegrafista byl zařazen k Securitate

• kvůli zaměstnání prý vstoupil do rumunské komunistické strany

• živil se 44 let jako elektrikář a do penze odešel v roce 1998

Janu Kotešovci bylo čtrnáct let, když se našlo tělo jeho utonulého otce v Dunaji. Stalo se to v červnu roku 1951, když jeho otec brzy nad ránem opustil práh domu, aby odešel na trh do města Drobeta – Turnu Severin (dříve jen Turnu Severin). Domů za rodinou se už nikdy nevrátil. Příčinou úmrtí mělo být utonutí, ale podle jeho syna se tehdy záležitost nevyšetřovala. Ačkoliv nevíme přesný den zmizení, k tragédii došlo v období, kdy komunisté nechali z vesnice násilně deportovat několik rodin do baraganské stepi.

„Nevíme, co se s otcem přesně stalo. Odešel na trh do Severinu a více se nevrátil. Našli ho asi za osm dní sto kilometrů pod Oršavou, kde tělo vyplavalo na hladinu Dunaje. Našly se u něho peníze, takže o krádež nešlo. Tenkrát se to nemohlo vyšetřovat, bylo to v době, kdy byli místní odvedeni do Baraganu,“ vypráví o úmrtí svého otce Jan Kotešovec.

Přijde nepřítel! vykřikovala vojenská patrola

Jan Kotešovec se narodil 14. května 1937 ve vesnici Eibenthal v rumunském Banátu, založené českými kolonisty na počátku 19. století, která se nachází asi šest kilometrů od Dunaje.

Janův otec se jmenoval František a matka Marie, která dva roky od Janova narození porodila ještě druhého syna Václava. Podobně jako ostatní děti ve vesnici, tak i Jan nastoupil do prvního ročníku místní školy. „Zkraje jsme ještě psali křídou na tabulky a rodiče dítěte odevzdávali do školy jeden metrák dříví, aby bylo ve třídě čím topit,“ vzpomíná pamětník na školní docházku, jež probíhala už v době druhé světové války.

Jako jeden z mála místních pamětníků vzpomíná na dějství, které se ve vesnici v závěru války odehrálo. Když se v srpnu 1944 na severovýchodě Rumunska po úspěšné sovětské ofenzivě zhroutila německá fronta, následoval 23. srpna státní převrat, vedený rumunským králem Michalem I., čímž došlo k rozpuštění pronacistické vlády Iona Antonesca. „Toho třiadvacátého srpna, když se Rumunsko převrátilo a přešlo od Němců k Sovětům, začali odsud rumunští vojáci utíkat. Vesnicí šla patrola a vykřikovala: ‚Přijde nepřítel!‘ Už se nemohli vrátit zpátky k Dunaji, ale vzali to lesy přes Ujbánii do Berzasky. Po vrchách tu nechali ležet zbraně a spoustu munice,“ vypráví Jan Kotešovec.

Táta zmizel v době deportací rodin do Baraganu

Čtvrtá třída byla rovněž posledním rokem, kdy Jan v Eibenthalu navštěvoval školu. Další roky pomáhal rodičům v hospodářství a k dalšímu učení ho matka poslala do Oršavy. „Bylo mi tam těžce, poněvadž se všude mluvilo jen rumunsky a to jsem vůbec neuměl. U nás ve vesnici, ve škole i doma, se mluvilo jen česky.“

Po jednom roce stráveném v Oršavě se ale stala rodinná tragédie. „Měl jsem čtrnáct roků, když tatínek zemřel. Byl vyučeným krejčím, ale dělal s dobytkem. Vozil vytěžený azbest do továrny na Hlubotinu. Nevíme, co se s otcem stalo. Odešel na trh do Severinu, a více se nevrátil. Stalo se to v době, kdy bylo několik rodin deportováno do Baraganu. Našli ho asi za osm dní sto kilometrů pod Oršavou, tělo vyplavalo na hladinu Dunaje. Peníze se ale u něho našly, takže o krádež nešlo. Tenkrát se to nemohlo vyšetřovat,“ přibližuje tragickou událost z roku 1951 Jan Kotešovec.

O souvislosti mezi úmrtím Janova otce a komunisty prováděnými deportacemi obyvatel z pohraničního pásma se ale bez archivních materiálů a dalších pomocných zdrojů můžeme jen domnívat. Není ani jisté, zda deportace nějak ovlivnila otcovo úmrtí, nebo spíše měla vliv na nedbalé vyšetřování jeho zmizení.

Za elektrický proud se platilo podle počtu žárovek

V nadcházejících letech se Jan vrátil domů ke své matce, aby jí pomohl s hospodařením. Ve chlívku drželi několik párů volů, pro které si na ranní šichtu přicházeli lidi, kteří s nimi dolů k Dunaji do přístavu Hlubotina sváželi vytěžený azbest.

Jan Kotešovec pracoval krátce spolu s topografy v uhelných dolech, ale to jen do chvíle, než se ve vesnici naskytla příležitost pracovat jako pomocný mechanik elektrikáře. Obsluhoval benzinový generátor, jenž pro několik stavení ve vesnici vyráběl elektrický proud. „Motor měl dvacet pět koňských sil. Mechanik dělal v Hlubotině, takže ráno a večer jsem generátor chodil pouštět já. Později se udělalo elektrické vedení a vesnice se připojila k dolům na Ujbánii. Když se zprvu začínalo, neměřil se odběr, ale platilo se podle toho, kolik kdo v domácnosti užíval žárovek nebo kolik měl elektrických spotřebičů,“ vzpomíná Jan Kotešovec na padesátá léta a počátky elektrického proudu v Eibenthalu.

Nad městem byl z jedlí vysázen nápis: Stalin

Zaměstnání na bezmála dva roky přerušila vojenská služba, kterou pamětník sloužil v rumunském městě Brašov, jenž v letech 1951 až 1961 nesl název po sovětském diktátorovi Stalinovi – Orasul Stalin. „Pamatuji si, že nad městem je vrch, na němž vysázené jedle tvořily nápis ‚Stalin‘. Sloužil jsem rok a sedm měsíců a za celou dobu jsem se nepodíval ani jednou domů. Byl jsem zařazen mezi radiotelegrafisty k Securitate a celý ten aparát jsem nosil na zádech. Chodili jsme po vrchách, odkud se vysílaly zprávy,“ líčí pamětník.

Securitate byla ve skutečnosti rumunská státní tajná policie. O jaký typ informací se jednalo, však není z pamětníkovy výpovědi patrné, je jen zřejmé, že měl zajišťovat výměnu informací mezi dílčími vojenskými útvary.

Právě během vojenské služby mu byl nabízen vstup do Rumunské komunistické strany, avšak členem partaje se stal až později, v době svého zaměstnání. „Řekli mi, že když nevstoupím, tak přijdu o práci. Tak jsem do strany vstoupil.“

Práce člověku nešmakuje, ale je jí potřeba

Měsíční plat zpočátku činil 213 rumunských lei, až postupně, když si po nedělích doplnil potřebnou kvalifikaci, došlo k navýšení platu. U své profese nakonec Jan Kotešovec zůstal čtyřicet čtyři let a do penze odešel v roce 1998. O tom, že by se s rodinou přestěhovali za jednodušším životem do Čech, nikdy vážně neuvažovali. Ani jeho tři děti Rumunsko neopustily: nejstarší dcera se provdala do Svaté Heleny, druhá vede obchod s hospodou v Eibenthalu a třetí syn pracuje ve stavebnictví v Temešváru.

Už jen málokdo z banátských Čechů se v současné době věnuje chovu dobytka. Pětaosmdesátiletý Jan Kotešovec patří v Eibenthalu k poslední hrstce zemědělců, kteří pro svoji potřebu chovají krávu. „Líbí se mi to a nezdá se mi to nijak těžké. Práce člověku často moc nešmakuje, ale je jí potřeba,“ uzavírá své vyprávění pamětník.