Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Kotek (* 1920  †︎ 2002)

• narozen roku 1920 v Teplicích

• jeho otec byl židovského původu, vlastnil obchod s pletenými výrobky, matka pocházela z pekařské rodiny z Jičína

• chodil do německých škol

• krátce po okupaci odjel přes Polsko do Velké Británie

• v roce 1941 narukoval do čs. armády v Anglii

• byl řidičem obrněného vozu, účastnil se vylodění v Normandii

• po válce pracoval v redakci časopisu Naše vojsko, agentuře Telepress nebo kulturním měsíčníku

• zemřel 15. září 2002

Dětství v Sudetech

Hanuš Kotek se narodil v roce 1920 v Teplicích. Jeho tatínek byl obchodník pleteným zbožím, maminka byla dcerou pekaře z Jičína. Tatínek ho zapsal do německých škol, Kotek tak odmalička uměl výborně česky i německy. V německy mluvícím prostředí měl Kotek hezké dětství. „Vyrůstal jsem mezi Němci prakticky jako Němec. Vůbec mně nedocházelo, že jsem něco jinýho, prostě jsem mezi nima žil a žilo se nám dobře. Můžu říct, že celkem dobře, žádný zvláštní nenávisti nebyly tenkrát. Samozřejmě byly ty různý národnostní spory, a to asi v každý takový společnosti bývá, ale v podstatě to všechno probíhalo v klidu a v pohodě. Až potom, když ti henleinovci začali zakládat ty svý organizace, tak se to všecko postavilo na hlavu.“

Odchod za hranice

Po Mnichovu odešla rodina z Teplic k příbuzným do Prahy. Krátce po okupaci se Kotek rozhodl společně s kamarádem Kamilem Winterem odejít do zahraničí. Cesta byla velmi dobrodružná. „Nebylo to tak jednoduchý, protože Němci hlídali všechny ty stanice. Udělali jsme takovej husarskej kousek. Vzali jsme si v Praze na Václavským náměstí taxíka, jeli jsme do středu Brna, tam jsme vzali další taxi, jeli jsme do Ostravy. Tam jsme řekli, tady někde zastavte, my nevíme přesně, kde to je. Oni nám zastavili. My jsme tam našli polorozbouranej dům, kde pracovali stavbaři, tam jsme přespali. Takhle jsme nocovali, pak jsme získali nějaký ty horníky, kteří nás převedli přes hranice do Polska, do Bohumína. Tam už se o nás zase postarali Židi. Židovští osadníci hlídkovali podél hranic a sbírali český uprchlíky, tam je ubytovali a pomáhali jim hodně.“

Krátce se zdrželi v Katowicích, pak se ale rozhodli odjet do Gdyně. Jeli vlakem, bez dokladů. Pokud by to Poláci zjistili, předali by je Němcům. Gdyně byla navíc již na hranicích s Německem, a tudíž ve vojenském pásmu. Kotek a Winter nevěděli, co mají dělat. Zkoušeli najít pomoc na anglickém konzulátu, kde je ale odkázali na konzulát československý. Tam však přišli pozdě. „My jsme tam šli a dole na chodbě jsme potkali... už nevím, jak se jmenoval ten pán, takovej hodnej strejda z Prahy, a ten nám říká: ,No jo, mládenci, ale teď nás přebírají Němci, já vás tam nemůžu ani zavést.‘ No a ten konzul se jmenoval p. Doležal, byl to myslím sociální demokrat, velmi slušnej, takovej žoviální pán, ten nám dal holící přístroj, abysme se trošku upravili, dal nám trošku najíst, tak nám radil a pomáhal.“

Nakonec našli pomoc u gdyňské židovské komunity. „Jsme zjistili, že židovská náboženská obec v Gdyni se starala o všechny český uprchlíky, že jim dávali nějakou tu finanční výpomoc, něco k jídlu. Nebyli úplně opuštěný.“ Židé je ubytovali v hotelu, nakonec jim však nezbylo nic jiného, než se jít nějakým způsobem legalizovat. „Zavedli každýho zvlášť do místnosti a teď nás začali vyslýchat, jako že co hledáme, a dlaczego pani niebronili, to nám pořád vytýkali, proč jsme se nebránili. Já jsem povídal, niebronili, niebronili, protože nás prodali tovaryszi Angličani. Oni jako že jsme se měli bronit. Já jsem povídal, počkejte, až vy se budete bronit, na vás to přijde taky. Potom najednou řekli, jestli máme 50 zlotých. Já jsem povídal: ,Ani náhodou, kde bysme je vzali.‘ – ,Tak jste ochotný jít pěšky?‘ – ,Proč ne? Kam?‘ – ,Do vězení!‘ “

Brzy je postavili před soud, soudní řízení je osvobodilo, museli však ještě nějakou dobu bydlet u velitele malého městečka Orłowa. Jejich polská peripetie poté skončila, když lodí odpluli do Londýna.

Ve Velké Británii

Do Londýna se Hanuš Kotek dostal na konci května 1939. Kotek nechápal nevraživý postoj Angličanů vůči Rusům, kteří se rozhodli uzavřít pakt o neútočení s Německem. „Ty Rusáci chtěli, aby nějakej pakt uzavřeli, a oni tam poslali tu Strangovu misi do Moskvy, která neměla vůbec žádný pravomoce, a ti Rusáci s nima jednali sem a tam a sem a tam a nikam to nevedlo. Nakonec se Rusákům nemůže člověk divit, ovšem bylo to strašný, když uzavřeli ten pakt s Hitlerem.“

V Anglii vyhledal pomoc svých známých, se kterými se zde seznámil při svém dřívějším pobytu. Ze začátku žil z peněz, které mu posílal strýc ze Spojených států. Brzy však dostal od strýce dopis. „Strýček mi napsal: ,Milý synovče, když jsem byl v tvým věku, tak jsem se živil sám a nenechal jsem se živit jinýma, tak se prosím tě postarej o to, aby jsi se taky živil sám a nenechal se živit jinýma, já už ti nic nepošlu.‘ “

V září 1941 narukoval ke kulometné jednotce do čs. armády. „Ten výcvik spočíval zpočátku hlavně... Abych vám to popravdě řekl, já jsem jako levicovej živel musel vyvážet latrínu, ale mně to vůbec nevadilo, já se práce nebál, já jsem za chvíli získal ty spoluvojáky a vytvořili jsme docela dobrej kolektiv. Potom když už šlo do tuhýho, tak ten výcvik začal být vážnej, začali jsme skákat z letadel, lézt na ty ploty jako Tarzan... Dělali jsme všechno možný. Jak už to ve válce bývá, všechno je jiný, než se to nacvičí. Všechno se trochu změnilo a bylo to poněkud jiný.“

Výcvik ale probíhal i v rozbombardovaných částech Londýna. „To bylo tzv. streetfighting. Na těch rozbombardovaných domech, na těch střechách, jsme se učili házet granáty tím, že pustíte tu páku o kousek dřív, než ji pustit máte, to znamená, že ten granát exploduje před dopadem, čímž nadělá větší škodu.“

V jednotce panovala přátelská atmosféra. Přátelství vytvořená při výcviku a na frontě vydržela Kotkovi celý život. Vojáci trávili volný čas většinou po hospodách. „My jsme měli ty nárameníky, tam stálo CZECHOSLOVAKIA, a když jsme se ukázali v hospodě, tak už stálo první pivo na pultě, to nám platili Angličani.“ Dobré vztahy měli Čechoslováci i se spojeneckými vojsky. V menší oblibě byli jen Američané. „K Američanům to bylo méně dobrý, protože to byli hrozný náfukové a byli na tom finančně tak výborně, že si mohli všechno koupit.“

Při dovolené v Londýně se seznámil se svojí budoucí ženou, kterou si ještě v Anglii vzal.

Válečné nasazení

Do válečných bojů se Kotek zapojil během invaze v Normandii u městečka Falaise. Byl řidičem obrněného vozu. „To bylo velkolepý, já jsem nevycházel z údivu jednak nad tou disciplínou těch zúčastněných a nad tou přesností tý synchronizace, to není žádná sranda, tolik plavidel pustit do moře, všechno aby to synchronizovalo, aby to včas přistálo. My jsme měli takovou tu přistávací bárku, na tu jsem najel. Já jsem měl obrněnej vůz, kterej vážil sedm tun bez lidí, a ten byl tak dlouhej, že když jsem seděl uvnitř, tak jsem neviděl ten předek, já jsem neviděl, kam jedu. Když jsem sjížděl dolů, tak jsem neviděl, ty prkna, to nejsou prkna... ty laťky, na který najíždíte, tak jsem to naslepo zkusil, sjel jsem to úspěšně. První mrtvý jsme měli asi za deset minut, to byly motospojky. Ty kluci se zabíjeli jako mouchy. My jsme to celkem prodělali dobře. Pak jsme přistáli na tom beachheadu, tam bylo strašně moc mrtvejch.“ Ačkoliv byly boje tvrdé, Kotek strach nepociťoval. „Mladý lidi nemaj strach. Ovšem potom, když už je několikrát pod palbou, pak už to není tak slavný, když víte, co to dělá. Oni například Němci otočili ty námořní děla, který mířily do moře proti anglickýmu loďstvu, tak je otočili a stříleli dovnitř na pevninu, kde jsme byli my, to už bylo méně příjemný.“

Nějakou dobu sloužil i v anglické jednotce. Tuto službu si nemohl vynachválit.

Návrat domů

Kotek doputoval se svojí jednotkou až do Plzně. Krátkou dobu sloužil ještě na zámku v Žinkově a pak odešel do civilu, pracoval jako redaktor v časopisu Naše vojsko. Setkal se i s rodiči, kteří přežili válku. „Já jsem nečekal, že rodiče budou žít. Bylo dost lidí, který se postarali, aby to prozradili Němcům. Taky přišli rodinu navštívit gestapáci, mamince ukradli briliantový prsten. Řekli, že našli zbraně u mě v pokoji, což asi byla pravda. Moje máma byla velmi statečná, když Němci volali tátu na gestapo a nechali ho tam dělat dřepy, ono už mu bylo přes 70, tak máma tam šla, řekla, že chce svýho Žida, že jim nic neudělal a co ho tam trápí. Oni řekli, že je židovská kurva, ona řekla, to nevadí, já chci svýho Žida, on vám nic neudělal. Udělala tam takovej brajgl, že tátu pustili. Tak já nevím, jak to dokázala, ale zřejmě byla energická.“

Setkání s poválečnou realitou však nebylo příliš šťastné, atmosféra v republice byla špatná, lidé se jeden k druhému nechovali příliš hezky. Kotek uvádí: „My když jsme přijížděli, my jsme měli vojenský pytle, tam jsme měli plno amerických cigaret, my jsme to rozházeli mezi lidi, aby si zakouřili. Potom, když jsme něco chtěli, tu nejmenší maličkost, tak bez cigarety nic.“

Život po válce

Kotkova manželka se vrátila do Československa okamžitě po válce. Bohužel kvůli tomu, že vysokou školu v oboru tělovýchova absolvovala v Londýně, byla jí nabídnuta práce až v Lounech. Ona odmítla.

Hanuš Kotek po práci redaktora v Našem vojsku pracoval v agentuře Telepress. Zde se však dostal do konfliktu s komunisticky laděnými spolupracovníky a musel odejít. Nemohl najít novou práci.

Nakonec navštívili Kotkovu manželku kádrováci. Ptali se jí, jestli by nemohla ve volném čase pomáhat vysoce postavenému soudruhovi s rehabilitací. Paní Kotková souhlasila a dostala se až k tehdejšímu premiérovi A. Zápotockému. „Zápotocký se jí ptal: ,Soudružko, co dělá váš muž?‘ Manželka řekla: ,Nic, on nesmí pracovat.‘ Zápotocký se ptal proč a jak. Pak řekl, že se na to podívá, a jestli jsem si někam dal žádost. Jedna známá mi předtím řekla: ,U nás potřebujem někoho, kdo sepíše lidi na rekreaci, a tam budeš chvíli schovanej.‘ Tam jsem si napsal žádost. Když to Zápotockýmu řekla, tak druhej den tu u nás v ulici byl kádrovák a hledal mě. No a tak jsem tam šel, nabídli mně hned vedoucí místa. Já jsem řekl, že chci dělat normálně malýho redaktora, že žádný ambice nemám. Řekli, že existuje kulturní časopis, měsíčník, který zakládají, tak tam jsem nastoupil, bylo to bezvadný, měl jsem klid.“

Za účast v bojích na západní frontě nebyl nijak perzekvován.

Poselství

„Válka není k ničemu dobrá, válka je vždycky špatná a vždycky zlá, pro všechny. Zastřelit člověka, to mně nejvíc vadí při těch dnešních produkcích v televizi, že oni lžou těm lidem, předstíraj, že ta válka je šikovnost nebo hbitost, to vůbec není pravda, to je vše náhoda. Válka je nuda, odporná dlouhá nuda, že nevíte, co bude zítra, když dostanete polívku, tak ji nemůžete sníst, protože je horká, kolona se rozjíždí, pak ji nedostanete, máte hlad... Všecko je to jiný, než by to mělo být. A to, že si někdo myslí, že proběhne kulometnou palbou, to je lež, to je hrubá lež, to je vražedná lež, protože to těm lidem namlouvaj, a ono to vůbec není tak. Nikdo neproběhne rychlopalný kulometný výstřely, to prostě neexistuje, to ho musí zasáhnout, když ho to zasáhne, to není žádná sranda, to není jako škrábnutí kudlou, to je všecko nebezpečná lež.“

Z války si vzal Hanuš Kotek poučení: „Zbytečně neriskovat, zbytečně se neexponovat, nevyhledávat spory, žádný extrémní postoje, to je všechno zbytečný, to je všechno blbost.“