Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Kotalíková (* 1926)

• narozena 6. dubna 1926 ve vesničce Chobot, okres Strakonice

• za války pracovala jako pomocná síla v hotelu, později jako pomocnice veterináře

• po válce se vdala a odstěhovala se do Chomutova, kde sehnali byt

Jiřina Kotalíková, rozená Balíková, se narodila 6. dubna 1926. Vyrůstala spolu s mladším bratrem ve vesničce Chobot v jihozápadních Čechách. Tatínek se staral o malé hospodářství. Maminka byla vyučená švadlena.

Průkopnice venkovského vzdělávání

V Chobotě škola nebyla, obecnou školu tedy pamětnice navštěvovala v nedalekém Černívsku. Zde byly pouze čtyři třídy. První, spojená druhá a třetí, spojená čtvrtá a pátá a nakonec třída pro šesťáky, sedmáky a osmáky. Do měšťanky se muselo chodit do sedm kilometrů vzdálené Blatné. „U nás holky vůbec nechodily do měšťanky. Jenom někteří chytřejší kluci. Já jsem pak šla a některé spolužačky se přidaly. Takže jsem byla průkopnice. Tenkrát tam nejezdily žádný autobusy, nic, nebyla tam silnice, jen takový polní cesty. Chodili jsme přes les, v zimě jsem šla za tmy a za tmy jsem se vrátila. Na měšťance ale měli někteří kantoři radši ty městský děti. Na tyhle vesnický koukali trochu skrz prsty.“

Na dětství má idylické vzpomínky – na koupání v místním velkém rybníku Labuťák nebo na les, který měli hned za zahradou a kam chodili na borůvky a na houby. „Maminka že půjde vařit polívku. ‚Skočte do lesa!‘ My jsme skočili do lesa a přinesli jsme houby. To se sbíraly hlavně hříbky, kozáky a křemenáče a lišky.“

Mobilizace a protektorát

Idylické časy ale brzy skončily. V roce 1938 se schylovalo k válce a otec se zúčastnil všeobecné mobilizace. „Ti vojáci hrozně neradi odcházeli, nechtěli nechat zabrat to pohraničí. Otec byl četař. Nechtěli to dát, naši vojáci. Ale dostali rozkaz a museli se vzdát a jít domů.“

Dne 15. března německá vojska začala obsazovat území Čech a Moravy. Té noci navíc napadla spousta sněhu. Nejít do školy ale nepřicházelo v úvahu a Jiřina Kotalíková vzpomíná, že tehdy se chodilo za každého počasí. „My jsme přes ty závěje nemohli ani dojít do školy, my jsme byli promáčení, přišli jsme pozdě, než jsme se tam dostali, a tam jsme se teprve dozvěděli, že nás Němci zabrali, už celou republiku. Ve škole nám řekli: ‚Proč jste nezůstali doma? Takový počasí!‘“

Potravinová situace a obcházení regulí

Jídla bylo málo, Němci zavedli potravinové lístky a kontrolovali hospodaření. Zemědělcům byly příděly kráceny. „Jestliže sedlák zabil prase, tak mu to rozpočetli, na kolik měsíců nedostane lístky.“ Češi se pokoušeli přísné normy všelijak obcházet. „Zvěrolékaři dali třeba potvrzení, že prase mělo červenku, a to maso bylo méněcenný, ale bylo poživatelný a nemuseli z něj odevzdávat sádlo. Jinak se muselo z každýho prasete odevzdávat sedm kilo vyškvařeného sádla.“

Pamětnice si vybavuje i tajné noční výpravy do mlýna, které podnikala se svým tatínkem. Obilí museli odevzdávat, ale něco se jim podařilo uspořit a to pak načerno měnili za mouku. „Jeli jsme lesem na kolech, potmě, to je dva kilometry. Já měla přes to dámský kolo posazenej pytel pšenice, otec to měl přes rám. Ve mlejně nám to vyměnili za mouku a zase jsme trajdali potmě v noci domů.“

Za bukem

Další výhodou odlehlého bydlení byl menší dozor okupantů. Do Chobota tehdy nevedla ani silnice a pěšky Němci nechodili. Větší nebezpečí tak hrozilo z vlastních řad. „Za války byli taky udavači, kolaboranti. Byli to Češi a český lidi udávali. To se člověk musel mít na pozoru. Ale s Němcema jsme nic neměli, my jsme je ani neviděli.“

Do práce

Jiřina Kotalíková mezitím ukončila základní školní docházku a začal se o ni zajímat pracovní úřad. Nejprve ji poslali pracovat do hotelu, kde pomáhala v kuchyni škrábat brambory a mýt nádobí. „Pak jsem si natloukla na kole a víc jsem tam nešla. A zase pracák na mě přišel a to jsem šla k zvěrolékaři, kde jsem byla rok.“ Občas ji povolali k nějaké urgentnější práci, třeba do místní sokolovny, kde vařili pro Němce z vybombardovaných měst, kteří byli ubytováni v okolí. „A vždycky nějakou z holek zvali a ty tam musely jít pomáhat. A já taky. Zavolali, poslali mi obsílku a doktor říká: ‚Nikam nechoď.‘ No jo, já jsem nikam nešla a on pro mě přišel četník a dovedl mě do tý sokolovny. Tak jsem tam jeden den vařila.“

Konec války, slušní Rusové

Konec války nepoznamenal jihozápadní Čechy tolik jako jiné kraje, bombardování postihlo pouze strakonickou zbrojovku. Euforie ale byla stejná. Chobot se těsně ocitl v sovětské zóně. „Pak nás obsadili Rusové a v Blatné, to je sedm kilometrů, tam už byli Američani. Rusové se v některých vesnicích nechovali dobře, ale u nás byli velice slušní, nikdo se nemusel bát, mohli jsme všude jít. Byli tam asi čtyři, měli tam vysílačku a byli velice slušní. Ale v některých vesnicích to tak nebylo. Tam se chovali dost divoce. To záleželo, odkud taky ti lidi byli, Rusko je veliký a taky všelijaký lidi jsou tam. Tihle byli takoví skromní.“

O Pražském povstání a posledních dnech války se místní dozvídali pouze z rozhlasu. „V roce 1945 jsme jenom poslouchali rádio, jak v Praze obsazovali rozhlas, chvilku to měli Němci, chvilku Češi. Barikády tam byly. To se jenom poslouchalo, jak to tam dopadne.“

Po válce se Jiřina Kotalíková vdala a přestěhovala se s manželem do Chomutova, kde dostali byt. Celý život zůstala v jednom zaměstnání. Má dvě děti, tři vnoučata a pět pravnoučat.