Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr., CSc. Jiří T. Kotalík (* 1951  †︎ 2020)

• narozen 14. února 1951 v Praze

• po vzoru svého otce Jiřího Kotalíka se stal historikem umění

• vystudoval dějiny umění a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně (tehdy UJEP) a Karlově univerzitě v Praze

• po vojně nastoupil do památkového ústavu v Praze

• v roce 1984 nastoupil jako asistent na Akademii výtvarných umění v Praze

• v letech 1997–2003 a 2010–2014 byl rektorem Akademie výtvarných umění

• v 90. letech stál za znovuobnovením uměleckého spolku Mánes

• od roku 2002 byl rok a půl ředitelem Národního památkového ústavu

• byl kurátorem řady uměleckých výstav

• zasloužil se o zachování a obnovu mnoha památek

• zemřel 2. července 2020

Osudy jeho rodiny jsou ukázkou toho, jak politika lidem ovlivňovala běžný život. Zatímco oba jeho dědečky, kteří byli živnostníci, komunistický režim zlikvidoval, jeho otec v něm udělal kariéru. On sám zaujal postoj, že nejlepší pro něj bude se o politiku nezajímat a věnovat se výhradně rodině a práci. Což se mu tak úplně nepodařilo.

Jiří Tomáš Kotalík se narodil 14. února 1951 v Praze. Když mluví o dětství, podotýká, že jeho rodiče bydleli na Malé Straně. Má to pro něj velký význam. To, že byl neustále obklopen historickými památkami, v něm totiž vyvolalo zájem o historii a umění. Velký vliv na něj měla i práce jeho otce Jiřího Kotalíka, který byl historikem umění, profesorem na Akademii výtvarných umění a následně ředitelem Národní galerie.

První roky svého života Jiří trávil ve Strážnici, v matčině rodišti. Jeho dědeček tam měl na náměstí železářství. I když mu komunisté živnost vzali, mohl v něm dále pracovat a Jiří mu v obchodě často pomáhal.

Podobný osud komunisté připravili i jeho dědovi z otcovy strany. Ten se jako nejstarší ze čtrnácti dětí chudého kameníka vypracoval na jednoho z nejuznávanějších pražských krejčích. Měl velký salon na nároží Národní třídy a Perštýna, vilu na Hanspaulce, továrnu na zemědělské stroje, velkosklad anglických látek. Velmi těžce nesl, že jeho syn, Jiřího otec, podnikání nepřevzal a stal se historikem. Komunisté krejčovský salon nakonec znárodnili a z Jiřího dědečka se stal řadový krejčí. Jiřího otci to však nijak zvlášť nevadilo. „Za války se dostal na levou stranu politického spektra. Chápu to, protože Mnichov byl takový projev zrady, že mnoho mladých lidí, umělců a kulturních lidí pak smýšlelo podobně,“ říká o otci Jiří Tomáš Kotalík.

Vyrůstal tedy v rodině, kterou komunisté připravili o majetek, ale zároveň pod vlivem otce, který byl přesvědčen, že komunistický režim je správný a lidem prospěšný. Výsledek shrnuje těmito slovy: „Já jsem byl velmi aktivní pionýr. Ani se za to nestydím, protože to šlo s dobou. Prostředí dědečků, znárodněných podnikatelů na to nemělo vliv. Když jsem šel do školy, byla to škola Antonína Zápotockého, všichni jsme budovali mír a byli jsme lepší než ti před námi.“

Pionýrské aktivity

Jako školák byl členem Klubu mladých průvodců Prahou. „Do Prahy jezdily různé delegace, pořádaly se různé srazy mládeže, spartakiády. Bylo třeba, aby se těch lidí někdo ujal, ukázal jim, kam mají jít, a řekl jim něco o Praze,“ vysvětluje. Byl také členem týmu dětí, které se účastnily orientačního závodu po pražských památkách, jejž pořádala kancelář prezidenta republiky. „Náš tým ten závod čtyřikrát vyhrál. Dotáhl jsem to tak daleko, že jsem byl dokonce vybrán na setkání s prezidentem,“ podotýká se smíchem.

Postupně jeho nadšení pionýrskými aktivitami mizelo. Při různých akcích a besedách začal pociťovat, že jde o zinscenované akce, a ztrácel chuť se do nich zapojovat.

„A tak jsem se dostal do takového bezvládí. V roce 1966 jsem přišel na gymnázium a asi po dvou letech jsem tam spolu s kolegy iniciativně zrušil svazáckou organizaci,“ podotýká.

Jeho otec ho vzal do Francie a do Itálie. Ukázal mu tam nejvýznamnější památky, procházel s ním galerie, muzea, kavárny. „Otec mi tam řekl, že to jsou dějiny umění. A já jsem pochopil, že je to ten nejlepší obor ke studiu a že se mu chci věnovat,“ vysvětluje.

Vystudoval dějiny umění a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně (tehdy Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně) a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Pražské jaro v roce 1968

Rád vzpomíná na 60. léta, na období uvolnění poměrů ve společnosti označované jako pražské jaro. „Skutečně se začalo něco dít. Já se účastnil všech akcí v Lucerně, různých mítinků, na kterých defilovali tehdejší rétoři jako Pavel Kohout či Josef Smrkovský. Národ se neuvěřitelným způsobem spojil a myšlenka, dnes možná naivní a směšná, socialismus s lidskou tváří, byla opravdu velice populární. My jsme si v té době kvůli tomu koupili televizor. Vše jsme sledovali. Noviny tehdy byly zajímavé, kupoval jsem si i troje různé. Toto vše běželo a tatínek byl takový skeptický. Já jsem nechápal, že není nadšený. Říkal, že to neskončí dobře,“ líčí tehdejší dobu. Na svého otce vzpomíná jako na člověka, který byl věčně unavený. Jiří s odstupem času došel k závěru, že otec ze svého nadšení komunismem vystřízlivěl, ale snažil se udržet si dobré pracovní pozice. „Myslím, že jeho život byl tanec mezi vejci,“ říká.

Život za normalizace

Po okupaci sovětskými vojsky v srpnu 1968 Jiří pochopil, proč bral otec nadšení ze společenských změn s rezervou. „Když přijely tanky, byla to strašlivá deziluze. Něco takového tatínek zažil při Mnichovu. Já zažil to samé tou proradnou zradou a potom plíživou normalizací. My žili v nadějích, že se to nějak uhraje, že nás v tom Západ nenechá, že ze všeho dokážeme vybruslit. Jenže šrouby se nenápadně, pomalu utahovaly,“ říká. Normalizaci v jeho vzpomínkách nejlépe vystihuje den, kdy byl spolu s dalšími studenty brněnské univerzity na začátku zimního semestru v roce 1970 povolán na studijní oddělení. Tam jim bylo sděleno, že si mají v indexu nalistovat stránku s nápisem filozofie, toto škrtnout a napsat „Poučení z krizového vývoje“.

Po absolvování fakulty šel na povinnou vojnu a po jejím ukončení nastoupil do památkového ústavu v Praze. V roce 1984 začal externě přednášet na Akademii výtvarných umění a následně tam dostal trvalé místo pedagoga.

Velmi jej zajímala antická filozofie. Stala se pro něj únikem ze skutečného světa. Stáhl se do ústraní, hleděl si výhradně studia. Odmítal se angažovat ve věcech veřejných, o politice už ani s nikým nemluvil.

„Já jsem žil ve světě antických filozofů, postaveném na tom, že kolem nás jsou nějaké věci a my je musíme akceptovat, protože je nemůže změnit, a tak se jimi nemůžeme trápit. Tak jsem se věnoval studiu, pak práci, chodil jsem mohutně do hospody, kde jsem potkával spoustu zajímavých a chytrých lidí. Neposlouchal jsem ale cizí rádia, byl jsem mimo. A protože jsem byl syn význačného funkcionáře a ředitele Národní galerie, který normalizaci přežil, tak nikoho nenapadlo angažovat mě do věcí, jako byla Charta 77 a podobně,“ vypráví.

Problémy při pořádání výstav

Ale jelikož se stýkal s umělci, dostával se do okruhu lidí, kteří nesouhlas s komunistickým režimem najevo dávali. Stál u zrodu různých výstav uměleckých děl, jejichž autoři komunistům vadili. Pořádal například výstavu Pocta Janu Bauchovi. „To byla respektovaná, ale nežádoucí osobnost. Jako kurátor jsem to měl na triku. Byli tam pozváni i lidé, kteří nesměli vystavovat. Na vernisáži se tehdy sešla spousta lidí, mnozí z nich režimem nebyli tolerováni,“ vypráví.

Jednu z výstav ve Špálově galerii pořádal v době, kdy byly v zahraničním rozhlasovém vysílání každý den čteni lidé, kteří podepsali petici za propuštění Václava Havla, který byl tehdy ve vězení. „Devadesát procent lidí, které tam četli, tam právě vystavovalo. Strašný průšvih. Dostal jsem pokyn, že se to musí zavřít. Já říkal, že to zavřít nemůžu. Nakonec to nějakým způsobem prošlo. Ten režim už byl nahnilý, hliněný,“ říká.

Záchrana památek

Velkou část svého času za socialismu věnoval záchraně památek. Za stejně důležité jako zachraňovat významné velké kulturní památky považuje i péči o malé, zdánlivě bezvýznamné objekty. „Například ve Wilsonových sadech před hlavním nádražím v Praze byla krásná dřevěná trafika ve stylu art deco. Byla odsouzená k zániku. Protože v Praze bývala každých pět let spartakiáda, na kterou se sjížděli cvičenci z celé země, měsíc před ní jezdila taková speciální komise Městského výboru KSČ, která prohlížela trasu, kterou cvičenci z hlavního nádraží půjdou. Když na ní bylo něco neuklizené nebo padající stavba, tak se to buďto uklidilo, opravilo, nebo zbořilo,“ vysvětluje.

A tak bylo rozhodnuto, že stará vzácná dřevěná trafika bude zbořena. Jiří se dohodl s podnikem Potraviny Praha, který ji měl obhospodařovat, že ji spolu s přáteli opraví. Vyměnili shnilé trámy, udělali nové štukové reliéfy, objekt natřeli. „Trafika tam stojí, a když ji vidím, jsem šťastný jako blecha,“ podotýká.

Vstup do KSČ v roce 1988

Mnohokrát mu nadřízení na Akademii výtvarných umění navrhovali, aby vstoupil do komunistické strany. Přestože s komunistickými myšlenkami nesouhlasil, v roce 1988 nabídku přijal. Tvrdí, že to bral jako způsob, jak si udržet místo a pracovat v oboru, který ho zajímal. „Bral jsem to jako racionální záležitost, kterou jsem ale řešil se svým svědomím. Snad jsem tím nikomu neuškodil. Hned mě nominovali do závodního výboru, ale tam jsem už nešel. Naštěstí se vše vyřešilo Listopadem,“ říká.

Po událostech 17. listopadu 1989 byla na Akademii výtvarných umění svolána stranická schůze. Nešel na ni, místo toho vrátil legitimaci KSČ. Na Akademii byl svědkem vyjednávání se studenty i celé její reorganizace poté, co byl do jejího čela postaven Milan Knížák. „Vytvořily se tehdy pro studenty výborné podmínky, nastartoval se nový systém, který byl velice demokratický,“ říká.

V letech 1997–2003 a 2010–2014 byl rektorem Akademie výtvarných umění. Stál u znovuobnovení spolku umělců Mánes, byl zvolen i do jeho čela. Po roce 2002 byl následujícího půl druhého roku ředitelem Národního památkového ústavu.

Je autorem řady přednášek a knih, které popularizují umění a architekturu.

Ačkoliv se umění stalo hlavní náplní jeho života, místo v něm mají i další obory. Je členem fotbalového klubu Sklepovští sršáni a členem Slováckého krúžku. Náplní tohoto spolku je především pořádání slováckých bálů v Praze, které komentuje větou: „Není nad to čas od času si dobře zabékat.“

S tím, jak prožil život, je vcelku spokojen. „Když se povede přednáška a studenti tleskají, je to fajn. Když se povede exkurze nebo výstava, je to taky dobrý pocit. Ale nejkrásnější pocit je, když se vaší zásluhou podaří zachovat něco z původního dědictví, a ono to trvá. Když kolem toho jen tak chodíte a víte svoje. Víte, že jste se o to zasloužil a že nebýt toho, možná by to tu už nebylo,“ shrnuje.

Jiří T. Kotalík zemřel 2. července roku 2020.