Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rusové nás nazývali banderovci, oni se nás báli
narozen 2. března 1929 v obci Taratin v Hrubešovském okrese v meziválečném Polsku
je ukrajinské národnosti
otec byl v meziválečném období vězněn v táboře Kartuz-Bereza (dnes běloruské město Bjaroza)
1944 – v rámci polsko-ukrajinské etnické výměny obyvatel reemigrovala rodina Kostjuk na Ukrajinu
rodina se usídlila v Oděské oblasti v Ivanovském okresu
pamětník pracoval v kolchozu
rodina se přesídlila do Lucka
v září 1946 vstoupil do Ukrajinské povstalecké armády
u ukrajinských povstalců sloužil primárně jako řidič, ale pracoval také s topografií
v srpnu 1950 zatčen NKVD
v říjnu 1950 odsouzen na 25 let pobytu v sovětských pracovních táborech a na dalších 5 let ztráty občanských práv
vězněn v Lucku
v únoru 1951 se přes Charkov, Novosibirsk a Krasnojarsk dostal do sovětského pracovního tábora v Magadanu
v Magadanu pracoval na šachtě nebo jako opravář
23. srpna 1956 byl propuštěn
po návratu do Lucka pracoval v továrně, jako řidič a poté i jako mistr
v současnosti (2020) žije ve městě Luck ve Volyňské oblasti
Anton Stepanovič Kostjuk se narodil 2. března 1929 v obci Teratin v Hrubešovském okrese u Chelmu v meziválečném Polsku. V letech 1921-1939 bychom nemohli označit Chelm a vůbec dnešní Lublinský kraj za východní část tehdejšího polského státu, protože dříve mělo Polsko v držení i tzv. východní okresy, které jsou dnes součástí dnešní Ukrajiny. Přesto byl Lublinský kraj hojně osídlen Ukrajinci a právě rodina Antona Stepanoviče - tj. Stepan Prokopovič Kostjuk a Anna Ilična Kostjuk - byla také ukrajinského původu.
Meziválečný polský stát však přestal existovat tzv. paktem Ribbentrop-Molotov, díky kterému nacistické Německo napadlo Polsko ze západu a Sovětský svaz z východu. Západní část Polska pak byla okupována nacistickým Německem a právě Chelm a jeho okolí bylo začleněno do Němci utvořeného tzv. Generálního Gouvernementu. Místní Ukrajinci začali věřit v alespoň částečnou možnost ukrajinizace života, protože tehdejší Polsko jim to neumožnilo: „Hned se začala organizovat škola, protože bylo září a bylo nutné děti učit. Ve škole jsme se učili ukrajinský jazyk i ukrajinskou historii. A díky tomu nám vlastně došlo, že jsme Ukrajinci. Opravdu. Poláci nás nazývali pravoslavnými Rusíny, pro ně jsme nebyli Ukrajinci. Za měsíc se pak v Hrubešově začaly organizovat ukrajinské pomocné výbory, kde se scházeli emigranti z východu. V těch výborech byli naši ukrajinští patrioti, kteří utíkali ze Lvova a z Volyně.“
Díky základní školní docházce se tak pamětník poprvé setkal s ukrajinským nacionalismem: „V sedmé třídě se utvářela skupina Organizace ukrajinských nacionalistů – mladistvých. Zpívali jsme ukrajinské povstalecké písně a už jsme se připravovali.“
Za nacistické okupace začala operovat v Chelmu také ukrajinská policie, která však v roce 1943 odešla do lesů a připojila se k jednotkám Ukrajinské povstalecké armády. V roce 1944 pak osvobodila oblast Chelm Rudá armáda a Poláci začali vypalovat ukrajinské obce. Chtěli se jich jednoduše zbavit.
Na základě dohody mezi Sovětským svazem a poválečným Polskem se měla organizovat etnická výměna Ukrajinců z Polska na Ukrajinu a Poláků ze západní Ukrajiny do Polska. Dostupná literatura hovoří o reemigraci, ovšem Anton Stepanovič celou akci označuje za deportaci. Částečně má pravdu, protože reemigrace nebyla příliš dobrovolná - svůj vliv měla jak sovětská a polská propaganda a agitace, tak i násilné vyhánění ukrajinského obyvatelstva z Polska za pomoci Rudé a polské armády: „Nebylo důležité, jestli jste chtěli, nebo nechtěli. Deportovali všechny. Naši rodinu odvezli do Oděské oblasti. Říkali nám: ‚Vezměte si všechno [hospodářství] s sebou, protože vám tam dají půdu.‘ Ale půdu nám nikdo nedal a naopak tam byly kolchozy. Otec byl vyučeným truhlářem, a tak šel pracovat do místní továrny a já jsem pracoval jako pomocník u kombajnu. Tehdy tam nebyli na práci ani muži, ani ženy. Byla tam strašná bída.“
Anton Stepanovič poté pracoval v Ivanivském okrese v Oděské oblasti jako traktorista, ale už v roce 1946 odešel studovat mechanizaci vesnického hospodářství do Berezivky. Školu už téměř absolvoval, ale jeho otec rozhodl o odjezdu do Volyňské oblasti. V Lucku měl otec příbuzné, které rovněž repatriovali z Polska, a tak bylo rozhodnuto o dalším přesídlení. Důvody byly nasnadě: „[V Oděské oblasti] bylo dva roky strašné sucho a hlad. My jsme, pravda, měli obilí, protože jsme dávali obilí Rudé armádě [během osvobozování Polska] a oni nám za to vydávali potvrzení, za které jsme v Oděské oblasti mohli dostat nějaké obilí. Ale stejně i tam jsme se měli špatně. Otec se proto domluvil s příbuznými a mně pak řekl: ‚Na Volyni jsou krávy drahé. A co tam budeme bez tebe dělat? Tak vezmi krávu, vezmi ještě jednu dědovu krávu a veď je na Volyň.‘ Tak jsem vzal dvě krávy a pěšky jsem šel do Lucka. Rodiče se usídlili u Kiverců, ale já jsem odešel přímo do Lucka.“
Rodiče se usídlili v bývalé polské kolonii a právě zde se Anton Stepanovič v úkrytu příbuzného setkal s chlapci svého věku, kteří později značně ovlivnili jeho osud. Dal se s nimi do řeči a díky tomu vstoupil do Ukrajinské povstalecké armády - chlapci mu poskytli ukrajinské knihy a v jedné z nich byla i přísaha ukrajinských povstalců.
Anton Stepanovič přišel poté s chlapci na schůzku a zvoláním ‚Slava Ukrajiny!‘ je zaujal: „Oni mi řekli: ‚Odkud to znáš?‘ Já jsem odpověděl: ‚Učili nás to ve škole.‘ Slava naveky! se tehdy říkalo. Ještě nebylo Slava herojam! Viděl jsem však, že tam nebyl ten důstojník, se kterým jsem se dříve setkal. Nevadilo to ale, promluvili jsme si spolu a měl jsem přečíst přísahu. Tak jsem ji přečetl a jiný důstojník říká: ‚Tak, kamaráde černovousi, v mojí skupině budeš černovous. S námi ale nepůjdeš. Potřebujeme, abys byl ve městě. My ti pomůžeme, pokud budeš potřebovat peníze nebo něco jiného.‘ Já jsem chtěl dělat zkoušky na řidiče. [Oni řekli]: ‚Tak dobře. Jdi a udělej zkoušky na řidiče.‘ Tak jsem se stal povstalcem.“
Anton Stepanovič znal kluky, se kterými se setkal v úkrytu svého příbuzného – jmenovali se Jurij, Michal a Petro. Od nich se dozvěděl, že přísahu složil přímo před hlavním velitelem Ukrajinské povstalecké armády na západní Ukrajině (Rivnenská, Volyňská a Žitomirská oblast). Pro Ukrajinskou povstaleckou armádu pak pamětník pracoval jako řidič, ale dodával jim také baterie a pomáhal jim s topografií.
„Tři roky jsem chodil ‚po špičkách‘. Jdete a nevíte, odkud přijde kulka. Může se stát i to, že na vás vystřelí naši povstalci. A pokud vás chce NKVD zastavit a vy utečete, tak vás příslušníci NKVD prostě zabijí. Tak jdete, a nevíte. Bral jsem s sebou lahvičku samohonky, a pokud by mě zastavili, aspoň bych se polil a dělal opilého. Řekl bych, že jsem zabloudil. Ale Bůh mě miloval, nic se mi nestalo.“
Dvakrát týdně jezdil Anton Stepanovič z Lucka do Lvova a takto pracoval téměř celé tři roky. Spojení měl ještě v srpnu 1950, ale to se již blížilo zatčení: „Někdo mi přinesl domů gryps[1]. Já už jsem se vyznal v tom, kdo jak gryps píše, ale tento gryps byl bez jakéhokoliv poznávacího znamení. Otec říká: ‚To se holt stává.‘ Potom byl klid. Já jsem se pak koncem srpna 1950 oženil se svou dívkou. Byli jsme spolu předtím tři roky a ona vůbec o ničem nevěděla. Vlastně nikdo nic nevěděl. Po svatbě ale uběhlo pár měsíců a 28. října 1950 jsem chtěl jet do Lvova. Už jsem vyjížděl s autem, byl jsem u vrat a koukám, že za mnou běží hlídač a volá: ‚Ředitel ti něco chce!‘ Možná mi chtěl něco předat - tak jsem k němu zašel a tam seděli dva takoví chlapci. Ptám se ředitele: ‚Co se stalo?‘ - ‚Tihle chlapci si s tebou chtějí promluvit.‘“
Anton Stepanovič už věděl, že je zle. Tušil totiž, o jaké „chlapce“ se jedná. Naprosto přesně věděli o tom, že je pamětník ve spojení s hlavním velitelem, nic dalšího se však nedozvěděli. Zatkli ho a čtyři dny vyslýchali. Vzpomíná, že se ho ptali na všechno možné a on se jen bál, aby to vydržel: „Drželi mě ve sklepě několikapatrového domu. Spát nás nenechali. V jedenáct hodin večer nás vždycky začali tahat na výslechy a drželi nás tam celou noc. Také nás neustále bili, ale ne přes obličej. Mlátili nás pod žebra. Dělali si, co chtěli. (...) Strašně rychle si mě předávali od jednoho vyslýchajícího k druhému. Neustále mi pokládali ty samé otázky a stále zapisovali ty samé odpovědi. Byly to tři měsíce výslechů. Tak strašně mě mučili, že kdyby řekli, abych šel na popravu, tak bych šel. Tak moc člověka mučili.“
Pouze jeden vyšetřovatel se v zacházení s pamětníkem projevil „lidsky“. Poradil mu, že tak jako tak půjde k soudu, tak ať se chová, jak je třeba. Tento vyšetřovatel také několikrát přinesl pamětníkovi do cely chleba. V lednu 1951 předvolali Antona Stepanoviče do prvního patra k vojenskému tribunálu. Byl tam už i jeho otec a člověk, který do domu Kostjukových přinesl onen gryps. Začal soud a obhájce pamětníkovi již dopředu řekl, že bude souhlasit s tím, co soud stanoví. Anton Stepanovič byl odsouzen k 25 letům trestu odnětí svobody v sovětských pracovních táborech a dalším 5 letům ztráty občanských práv: „Po skončení soudu za mnou přišli a řekli mi: ‚Napiš žádost o milost.‘ Já jsem se jim vysmál a říkám: ‚Jakou milost?‘ Žádost o milost jsem prostě odmítl. Dali nás pak do vězení a to byla radost. Tam bylo teprve možné se projít. Dokonce jsme mohli dostat i jídlo z domova. Po několika dnech, možná po týdnu, mě vzali na chodbu a řekli, ať čtu: ‚Vaše žádost o milost byla zamítnuta.‘ Říkal jsem, že jsem nic takového nepsal. Oni totiž s otcem tu žádost napsali sami. Dále tam bylo napsáno: ‚Váš trest je pravomocný.‘ A s bohem. Tím to skončilo.“
V luckém vězení zůstal pamětník do konce ledna 1951 a počátkem února ho s otcem i dalšími vězni transportovali vlakem do Charkova. Zde byli společně přibližně dva týdny a poté odjeli vlakem do Novosibirsku a následně do Krasnojarsku. Otec pak koncem května 1951 putoval do Norilska a Anton Stepanovič do Magadanu.
Pod názvem Magadan si dnes vybavíme ruské město na Dálném východě, v době stalinských represálií však bylo spojováno se sovětským pracovním táborem. Jednalo se o jeden z nejkrutějších sovětských pracovních lágrů a dostat se tam bylo možné jen po moři nebo letadlem. Žádný jiný dopravní prostředek nepadal kvůli odlehlosti a izolovanosti místa v úvahu.
Sovětský pracovní tábor v Magadanu byl strašný především tím, že tu zemřely tisíce lidí už během jeho budování. Vězni zde pracovali zejména v dolech, na budování cest a stavbách domů. Anton Stepanovič si vzpomíná na příchod do tábora: „Velitel - byl to major nebo podplukovník, už si nevzpomenu - stál uprostřed a říká: ‚Přivezli vás. Chovejte se dobře a pracujte dobře.‘ [A kdosi se ho zeptal]: ‚Veliteli, a jaké to je v Magadanu?‘ - ‚V Magadanu? My jsme vás přivezli, abyste tu zemřeli.‘ Tak jsme zmlkli. Takhle nám odpověděl. Naše oblečení nám poté vzali a dali nám uniformy. V té době se Magadan stavěl a byl tam strašný mráz. Kopali jsme základy budov, ale bylo možné vykopat pouze deset centimetrů. Dál byla jen zmrzlá půda.“
Jídlo bylo pochopitelně strašné: „Vůbec nám nevařili. Dělali nám jen ječmen, pšenici a oves. Brambory nebo česnek tam vůbec nebyly. Vlastně tam nebylo vůbec nic. Ale člověk si zvykne na všechno. Potom umřel Stalin a my jsme z toho měli obrovskou radost, zatímco místní lidé plakali, že bude válka a že přijdou Američané. Po smrti Stalina už napanovala tak tvrdá disciplína. Dokonce nám dovolili nosit vlasy centimetr nebo půl centimetru dlouhé.“
V Magadanu se nacházely také doly na dolování zlata, kde Anton Stepanovič chvíli pomáhal s nakládáním. Dlouho zde však nezůstal. Hrál totiž na trubku a prašné a špinavé prostředí v šachtě by mu nedovolovalo hrát, a tak byl přeřazen: „Bylo třeba pořádat koncerty, ale já jsem byl v šachtě. (...) Tak mě dali k mistrovské sekci, kde jsem pracoval. Tam jsem dělal všelijakou práci.“
Anton Stepanovič například vzpomíná, že měli (spolu s ostatními vězni) natáhnout do šachty vodovodní potrubí, ale jemu bylo jasné, že důstojníky navržené potrubí nebude fungovat. Velitelé však trvali na svém a až po neúspěšném pokusu, kdy potrubí zamrzlo, dali velitelé na radu politických vězňů a na potrubí přidali dřevo. Tento příklad jen ukazuje na postavení, zkušenosti, ale také na vzdělání a znalosti sovětských velitelů.
Celkově strávil Anton Stepanovič v Magadanu pět let. Propustili jej 23. srpna 1956: „Nevěděl jsem, že to je můj poslední den. Já a dalších sedm lidí jsme šli kosit trávu a jenom jsme slyšeli řeči, že přijela z Moskvy komise a že se nám budou věnovat. Kosili jsme trávu šedesát kilometrů od lágru a byli jsme na propustkách. Trošku jsme se tam najedli, pak jsme usnuli a ráno mě někdo bere za nohu. Myslel jsem, že si někdo z našich chlapců dělá legraci. Otevřu oči a vidím červenou čepici. Říkám si – to je konec. A on říká: ‚Tak pojedeme, Kostjuku.‘“
Pamětník se odebral k bráně tábora, kde obdržel propouštěcí zprávu. Společně s velitelem a dalšími propuštěnými vězni pak odjel na policejní stanici několik desítek kilometrů od tábora. Zde jim dali občanské průkazy, přespali tu, velitelé pak sepsali další dokumenty a propuštění vězni dostali peníze a jízdenku na cestu domů. Celkem jel Anton Stepanovič z Magadanu do Lucka 22 dní.
Anton Stepanovič se vrátil do Lucka, ale se svou ženou se již neshledal. Kvůli mnoha letům vězení se rozvedli, aby manželka nemusela čekat: „Říkal jsem jí: ‚Tvůj život jde dál. Nebudu ti v ničem bránit, protože je to moje vina.‘ Já jsem tu dobu v táboře prostě nemohl vydržet. Nemohl jsem jí nabídnout žádnou záruku. Pak jsem dostal z domova dopis a tam bylo napsáno, že se Marija vdala.“
Pamětník se navíc v Lucku nemohl zapsat jako místní obyvatel. Šlo o typické sovětské jednání s propuštěnými vězni, kdy úřady odmítaly propuštěné zapsat a zamezili tím těmto lidem, aby se usadili tam, odkud pocházeli. Anton Stepanovič tak do Lucka jakoby nepatřil. Zašel proto za vedoucím lucké policie a stěžoval si, že přijel „nahý a bosý“, že nemá v Lucku dům, nemá peníze a neví, co má dělat. „To není naše věc,“ uslyšel od generála.
To Antona Stepanoviče rozzuřilo. Nakonec mu pomohl bratr, který pracovníka místní prokuratury přemluvil i díky úplatku v podobě dvou sak. Pamětník tak byl zapsán jako místní obyvatel a mohl žádat o práci. Celých čtyřicet let pak pracoval v továrně, poté jako řidič a nakonec jako starší mistr. Podruhé se oženil a měl syna.
Dnes pamětník chodí na Banderštat, což je lucký festival za účasti veteránů Ukrajinské povstalecké armády. Stále žije ve městě Luck ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině a je zde nyní (2020) jedním z posledních veteránů Ukrajinské povstalecké armády.
Pamětník uzavírá své vyprávění slovy: „Rusové nás nazývali banderovci. Oni se nás báli. Označovali nás za buržoazní nacionalisty.“
[1] Papír, kde byla obsažena určitá informace pro ukrajinské povstalce.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)