Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilibald Kostelník (* 1940  †︎ 2024)

• narozen 7. července 1940 v Hati na Hlučínsku

• otec byl kovářem a před válkou koupil malé hospodářství

• zjara roku 1945 se stal svědkem konce druhé světové války

• mluvil německy a nářečím, česky se naučil až ve škole

• od dětství pomáhal se zvířaty a pracoval na poli

• po komunistickém převratu odmítl otec vstoupit do družstva

• soukromě rodina hospodařila po celou dobu socialismu

• v letech 1961 až 1972 pracoval také jako slévač

• byl svědkem srpnové okupace Československa v roce 1968

• po roce 1989 hospodářství rozšířil, předal je synům

• zemřel v únoru roku 2024

Historie severní Moravy a Slezska se zdánlivě pojí především s uhlím a hutěmi. Krajina přiléhající k Moravské bráně byla však také krajinou hospodářů. Selská tradice tu měla kořeny starší než těžba a průmysl. Sedláci obdělávali půdu a živili venkov i města. V padesátých letech však na ně dopadl teror kolektivizace. Obzvlášť tvrdě zasáhl Hlučínsko, které po roce 1938 patřilo Třetí říši. Lidé běžně mluvili německy, muži museli bojovat ve wehrmachtu, tradice byly Německu blízké.

Navzdory násilí, kterému byli sedláci vystaveni, to někteří nevzdali. Patřili k nim také Kostelníkovi z Hati. Nikdy do družstva nevstoupili a hospodařili na svém. Zůstali svobodní, přestože jim v tom komunistický režim urputně bránil. Dál orali svá pole na ostrůvku obklíčeném lány socialistického velkostatku. Pro Paměť národa Vilibald Kostelník vyprávěl:

Jmenuji se Vilibald Kostelník a narodil jsem se 7. července 1940 v Hati. Táta se jmenoval Ludvík. Narodil se roku 1906 také v červenci, osmnáctého. Vyučil se kovářem, ale měl zálibu v zemědělství. Koupil od mého strýce hospodářství a s maminkou hospodařili. Roku 1933 to koupili a hospodařili tak dlouho, až jsem to od nich přebral já. To bylo roku 1973. Hospodařil jsem celý život a teď [2023] hospodaří můj syn.

Mrtví ve wehrmachtu

Přišel jsem na svět za války. To byla velice smutná doba. Skoro všichni chlapi museli na frontu a pošťák pak nosil dopisy, kdo padl. Tamten soused padl. Tamten pán. Jinému zase bratr padl. Dopisy z fronty chodily pořád. Teta vzpomínala na strýce Valentýna, jak byl doma na dovolené a vracel se směr Moskva. S pláčem se loučili a strýc říkal, že už se nevrátí. Věděl, že jsou tam tvrdé boje a nevěřil, že by se té kulce vyhnul. A fakt, za nějakou dobu přišla zpráva, že padl. To byl smutek. Vždy si říkám, že ty matky, manželky, babičky a tety musely hodně vydržet. Manželé padali. Synové padali. Bylo to hrozné.

Také všichni bratři mojí matky padli. A říkali to samé jako strýc Valentýn. Odjížděli z dovolené a věděli, že se nevrátí. Jsou pochováni v hromadném hrobě někde v Rusku. Vykopala se díra, tam je nahrnuli, poprášili vápnem a zasypali hlínou. To jsou hromadné hroby.

Moc dobře si pamatuji, když mi bylo pět a přišla válka do Hati. Granáty lítaly a naše služka dostala střepinou do nohy. Sanitky nejezdily. Nejbližší nemocnice byla v Petřkovicích. Zapřáhl se kůň, na vůz se dala sláma, služka seděla na slámě, aby to moc nedrncalo, a jelo se přes Černý les do nemocnice. Vytáhnout střepiny a zase zpátky. Soused naproti, nějaký Kaňa, schytal střepin taky hodně. Když fronta přešla, hrál jsem si v těch dírách po granátech. Po čtyřech jsme tam s bratranci lozili. Byl to Evald, Gerhard, Rudy a taky jeden Vilibald, jako já.

U nás na dvoře stála pojízdná německá kuchyň a vojáci mi dávali čokoládu. Měl jsem kudrnaté vlasy a tak na mě volali: „Komm her, kleine locken kopf!“ Posadil jsem se tam na lavici, jedl sladkosti a mám na to dobré vzpomínky. Asi za týden se vojáci s kuchyní přemístili. Rusové už se tlačili k nám a Němci se stáhli do horní Hatě za kostel. Tam se tvrdě bojovalo. Hodně vojáků padlo a vesnici pak obsadili Rusové.

To byli chudáci lidi, neměli žádnou kulturu. Na mísu do záchodu se neuměli posadit a dávali to vedle. Ani na kole neuměli Rusové jezdit. Sedli na kolo a buch! Balanc neudrželi. Vzpomínám si, jak nám jeden ruský voják sebral kolo. Vyšel na hlavní cestu, máma letěla za ním a chtěla mu to kolo vzít. Chytla hustilku, luftpumpe, jak se říká, a bila toho Rusa po rukách. Sousedka to viděla z okna, jak toho vojáka bije, volala na ni a měla strach, aby mámu nezastřelil. Jenže máma valila Rusa tak dlouho, až to kolo pustil, a jela s kolem domů.

Máma se nebála ničeho. Měli jsme tři krávy a jednu nám v noci Rusové ukradli. Nedaleko od nás ve dvoře tu krávu uvázali. Chtěli ji zabít a sníst. Máma tam šla, odvázala krávu a vojáci křičeli: „Chozjajka, nechej nám tu krávu! Nemáme co kušať!“ Máma jim říkala, že kráva je před otelením, že to maso nebude dobré. „Já vám tu krávu nedám!“ Pustila ji a kráva běžela domů. Máma potom uvařila velký hrnec brambor. Deset kilo, možná patnáct, těch šupáků ve slupce. Já a sestra jsme šli Rusům ty brambory dát. Tlačili se k hrnci, aby aspoň jeden dva brambory dostali. Máma říkala, že jsou sice ruští, ale taky válku nechtěli. Tak že jim musíme dát něco sníst.

Nevrzejte tu židlu!

Za Německa se u nás mluvilo německy, ale po válce se německy mluvit zakázalo. Snažili jsme se mluvit česky a po našimu. Více po našimu než česky, protože rodiče česky moc neuměli. Nejhorší to potom bylo v roce 1946, když jsem šel do školy. Nerozuměli jsme učitelům a učitelé nerozuměli nám. Protože u nás bylo učitelů málo, přijeli učitelé až od Brna a Hranic. Vůbec jsme si nerozuměli. Seděli jsme na židli, vrzalo to a učitel křičel: „Sakra, nevrzejte tu židlu!“ My jsme ale nevěděli, že česky se to jmenuje židla. My jsme tomu říkali stolek.

Ve škole byly tři ročníky v jedné místnosti. První řada lavic byla první třída. Druhá řada druhá třída a třetí řada třetí třída. Všechny ročníky učil jeden učitel. Dvacet minut dělal výklad jedné třídě. Zadal úkol a dvacet minut se věnoval dalšímu ročníku. Zadal úkol, učil zase další třídu a tak to pokračovalo. Mě ale škola moc nepřitahovala. Mě vždycky více přitahovalo zemědělství. Starat se o zvířata, na poli něco dělat. Učit jsem se ale musel. Hlavně češtinu a všechny ty běžné předměty, ale jinak mě škola nepřitahovala.

Raději jsem hrál kuličky. Udělali jsme si takový dolínek, kuličky byly barevné a my jsme je kouleli. Vyhrával, kdo do toho dolínku nakoulel víc kuliček. Taky jsme si hráli s káčou. Měli jsme bič, tím bičem jsme švihali a káča se vrtěla. Nebo jsme měli dřevěná kolečka, průměr asi padesát, a těmi jsme házeli. Taky jsme klackem poháněli kolo a tak jsme si hráli. 

Když jsem byl starší, chodili jsme na zábavy. Do Hati i cizích vesnic s holkami tancovat. To mě bavilo. Taneční kurzy nebyly, tak jsme se učili sami mezi sebou. Na svatbách byly družky, jak se jim říkalo. Synek a holka. Čím více bylo těch svobodných párů, tím bylo na svatbě veseleji. Sestra se vdávala, když mi bylo sedmnáct. Namluvila mi jednu holku a já říkám: „Co ta holka bude ze mě mít, když ani tančit nedovedu?“ Tak mě honem učila kroky, abych uměl tancovat.

Taky se slavily odpusty. Byly boudy, kolotoče a na to jsme se těšili. Hlavně v Šilheřovicích. Tam byl odpust v srpnu ve svátek Nanebevzetí Panenky Marie. Dostali jsme nějaké peníze, jak se říká ‚žnivné‘, že jsme pomáhali při žních. Šli jsme do Šilheřovic a koupili si sladkosti. Turecký med jsem měl rád a kačí mýdlo a na kolotočích jsme se vozili. Řetízkové kolotoče tam byly. Housenkové kolotoče. Tak jsme za to žnivné jedli turecký med a na kolotoči jsme se vozili. Večer jsme chodili na odpustkovou zábavu. Pěkně v oblecích, vázanky, hezké košile. Slečny měly pěkné šaty a pěkně jsme tančili. Hrálo piano a bylo to lepší než dneska.

Za podpis nic neprodávám

V roce 1948 přišel komunistický režim a bylo znárodnění. Fabriky a všechno se znárodňovalo. Každý švec, každý krejčí. A zemědělství taky. Kdo měl nějakou mechanizaci, k tomu přišli a sebrali mu to. Měli jsme samovaz, abychom při žních nepotřebovali tolik lidí. Samovaz vázal snopy a my jsme ty snopy stavěli do panáků. Ten samovaz nám sebrali. V Darkovicích hospodařil jeden pán, jmenoval se Tyleček. Vrátil se z fronty a za nějakou dobu si koupil samovaz tažený koňmi. Poprvé s ním vyjel na pole, když přijeli dva pánové v kožených kabátech a řekli: „Ten samovaz vám zabavujeme. Ten samovaz už nebude váš, už bude náš.“ Přijel chlap s traktorem, Tyleček musel koně vypřáhnout a oni mu ten samovaz odvezli.

To byla hrůzná doba. Každého ožebračili. Můj strýc byl krejčí, přišli k němu a všechno si zapsali. I ty jehly, náprstek, všechno zapsali, že to zabavují, a vytvořili komunální služby. Něco jako družstvo. Potom se mu ten šicí stroj pokazil. „Nechte si to opravit,“ radili a on na to: „Vždyť to už není moje, ale vaše. Tak pošlete nějakého opraváře, ať to opraví.“ Tak to bylo.

Můj táta osobně byl na tom psychicky špatně. Ze začátku ho přišli přesvědčovat k nám domů, aby vstoupil do družstva. Když to nepodepsal, předvolali ho na místní národní výbor. Každý týden několikrát, pak na okresní výbor v Hlučíně. Od rána do večera ho tam drželi a s ním všechny ostatní. Jednu dobu tam musel i během žní. Bylo hodně roboty, ale oni tam seděli a přesvědčovali ho, aby podepsal JZD. Jednotné zemědělské družstvo se to jmenovalo.

Sedělo tam čtyři pět chlapů a každý do něho hučel. Jeden měl prý takové modré oči, takové bystré. Jako by tátu hypnotizoval. Proto měl táta strach se na něj dívat, aby nebyl zhypnotizovaný. Sedl si tam na židli jako teď sedím já a dělal, že spí. A vůbec na nic neodpovídal. Na nic. A oni na něj mluvili. Chytali se každého slova proti politice. Kdyby něco řekl, už by ho sebrali, že je proti státu. Tak on tam dřímal a oni byli naštvaní: „Sakra, mluvte s námi!“ Do ruky mu dali tužku, aby podepsal. Táta ale nic nepodepsal: „Já za podpis nic neprodávám.“ Oni na to: „Nic vám nebereme, bude to pořád vaše, jen budete společně hospodařit.“ Říkalo se: „Více a ve velkém.“ Ve výkladních skříních to bylo napsané.

Potom se ale táta začal bát. Byl psychicky zničený. „Já to podepíšu,“ řekl mamince. „Já už to s nervy nevydržím.“ Ale máma řekla: „Žádné takové, teď tam půjdu já.“ Byla více energická. Jako když Rusům to kolo a krávu sebrala. Šla tam a řekla, že se nic podepisovat nebude. Že statek koupili, že za podpis nic neprodají. Takže na shledanou a šla. Táta by se možná už poddal, ale máma řekla ne. Tak jsme dál soukromě hospodařili.

Zloději chodili s četníkem

Měli jsme jenom osm a půl hektaru a k tomu něco pronajaté, tak z nás neudělali kulaky. To by se s námi tak nemazlili, to bychom měli spočítané. Z jednoho sedláka v Dolním Benešově udělali kulaka, poslali ho někam do dolu nebo na těžké práce a on tam zemřel. Přivezli ho v plechové rakvi. Cínem byla zalepená, aby ji nikdo neotevřel. Při pohřbu stála u rakve hlídka, aby to nikdo ani nezkusil. Z kostela se šlo pěšky na hřbitov a ta hlídka tam pořád stála, dokud nebyl zasypaný v hrobě. Tak se toho sedláka báli. Kdoví, jak byl zmasakrovaný, že tu rakev nesměl nikdo otevřít. Tak se k těm zemědělcům chovali. Tak je týrali.

Za to, že sedláci hospodařili a živili národ, zavedli pro ně povinné dodávky. Kdo je nesplnil, na toho měli paragraf padesát, podle kterého z něj byl úpadkový zemědělec: ‚Neumí hospodařit, neplní povinné dodávky, tak máme právo ho zlikvidovat.‘ Mléko, vajíčka, vepřové maso, hovězí maso, brambory, ječmen, pšenice – všechno to okresní úřad předepsal. Přišel papír a tolik a tolik jsme museli odevzdat. Vajíčka jsem čistil octem a odevzdával do obchodu. Mléko v konvích jsme museli vozit do mlékárny. Jednou jsme vajíčka nesplnili a dostali tři tisíce pokuty. Odevzdali jsme další dodávky a už nám tu pokutu z výplaty strhli.

V padesátém sedmém roce, v září, když se sestra vdávala, přijel naproti k Plačkovi náklaďák a odvezli mu dobytek. A s nimi přijel policajt, pušku přes rameno, aby na ně Plaček nezaútočil. Aby se nebránil. Měli jsme před svatbou v chalupě plno kuchařek. Pomáhaly v kuchyni a táta na ně volal: „Baby, pojďte se podívat! K Plačkovi přišli zloději i s četníkem.“ Kdysi jsme šli pro četníka, když přišel zloděj a cosi ukradl. Za komunistů chodili zloději krást dobytek i s četníkem.

Než ta družstva začínala, tak brali děti sedláků do průmyslu. Na šachty do Ostravy, k hutím do Vítkovic a tak dále. Průmysl se rozvíjel. Brali děti, aby nemohly pomáhat sedlákům, a když potom začínala družstva, tak tam neměl kdo pracovat. Tak zase ty děti chtěli z průmyslu stáhnout zpátky. Ale děcka nechtěla. Měli výplaty, osm hodin práce, na pole už nikdo nešel a v družstvu neměl kdo dělat. Byla v těch družstvech bída.

Někteří v Hati byli nadšení, že sami hospodaříme. Jiní zase ne. Ať prý se netrápíme a dáme to do JZD. Jenže v JZD bychom taky museli pracovat. Jako doma. Je tam ale hodně lidí a s každým si nemusíte rozumět. Doma jsou dva manželé a též se někdy nedomluví, natož s cizími lidmi. V družstvu měli úsekáře, který každé ráno hledal lidi po dědině, od chalupy k chalupě, a naháněl je do práce. Ženské rozhazovat hnojiva, dojit krávy nebo sít. Chlapi zase měli koně, museli zapřáhnout a jet orat do družstva. Kolik času uteklo, než ty lidi dostal do práce! Nakonec družstvo zbankrotilo a převzal ho státní statek. To se tam pak chodilo pracovat jako do fabriky.

Nebulame šichty a poctivě pracujeme

Od roku 1961 do roku 1972 jsem taky chodil do fabriky. Pracoval jsem v Bohumíně. Tehdy byli rodiče ještě celkem mladí a taky sestra byla doma. Tak jsme to hospodářství zvládli. Šel jsem do Železáren a drátoven Bohumín na zimní brigádu. Lidem z Hlučínska říkali na Ostravsku Prajzáci. „Ten je Prajzák. Ta je Prajzula.“ My jsme si z toho ale nic nedělali. Co bychom si z toho dělali? Vždyť je to pravda, že jsme z Prajzské. Všichni vedoucí v práci byli rádi, když přišel Prajzák do zaměstnání, protože my jsme pracovití lidé. Nebulame šichty [nevynecháváme směny] a poctivě pracujeme.

Nastoupil jsem do železáren, když mi bylo jednadvacet. Přišel jsem do kanceláře, tam seděli ti mistři a vedoucí a každý měl o mě zájem. Každý mistr mě chtěl. „Já ho beru, já ho beru.“ Tak si mě tam jeden vybral. „Já ho beru, já ho beru. Potřebuju slévače, máme hodně práce. Potřebuju toho chlapa.“ Tak mě tam vzal, ale já chtěl za pár dnů pryč. Byla to nebezpečná práce, ve slévárně jsem se mohl škaredě popálit. Tak jsem chtěl jít dělat jinam. Ale on mě přemlouval a prosil: „Zůstaň tu. Zůstaň.“ Tak jsem tam zůstal a byl jsem tam deset a půl roku.

V zimě jsem jezdil autobusem a v létě na motorce. Přes Antošovice na Paseky. Tam přes Odru byla taková lávka směr Pudlov a do železáren. Odlévali jsme radiátory a byli jsme černí jak havíři, jenom bílé zuby bylo vidět. Pokud byl lehký vzduch – protože tam jsou okna nahoře –, táhlo to ten smrad s prachem nahoru. Ale když bylo dusno a deštivé počasí, tak to netáhlo a nedalo se tam dýchat. Jak se ta šedá litina z pece odlévala do formy z písku a oleje, jak ten olej chytnul, to byl smrad! A to jsme dýchali. Tekuté železo bylo jak mléko a v tom hicu se po nás lil vlastní pot až do bot jak voda. V botách to čvachtalo, jako bychom chodili ve vlastní šťávě.

V partě nás bylo šest chlapů a v kantýně se prodávalo pivo sedmička. Oni to pili, ale já nikdy, protože z piva člověk zeslábne. Pil jsem jenom sifon, černou kávu a čaj. A ti chudáci ke konci šichty už nemohli: „Už aby byl konec!“ Jenže my jsme měli normu – tisíc tři sta radiátorů jsme museli během šichty udělat. Chlapi se jenom vlekli a těšili se domů, až si dají oběd a lehnou na gauč. Mě doma čekala druhá šichta, a jak to prý můžu vydržet? „Jak to můžu vydržet? Nepiju tolik piva jako vy.“ Chlapi z toho piva byli slabí.

Domů jsem se vracel přes Polsko. Autobus z Bohumína do Hati jezdil přes Polsko. Jel jsem ze šichty domů, v Chalupkách nastoupil na hranici polský voják a jel s námi až na celnici v Šilheřovicích. Tam vystoupil. Samotné nás nepustili, v autobusu s námi vždy jezdil voják. Hlídal, aby někdo nevystoupil v Polsku. To jsme se vždycky divili. S Poláky jsme byli bratři a museli jsme být pod dohledem. A hranice se oraly a vláčely. Byl tam asi deset metrů široký pás, kolem kterého každý den chodili dva vojáci ze Šilheřovic až do Píště. Chodili a kontrolovali, jestli v tom povláčeném pásu nejsou stopy, jestli tam někdo nepřešel přes hranici. Jenže pašeráci byli chytří a chodili přes ten pás pozpátku. Šli do Polska, stopy ukazovaly do Hati a vojáci je tam hledali. Nikoho ale nechytli, protože oni byli v Polsku.

V zimě s námi ve slévárně dělali sedláci z Polska. Byli tam na zimní brigádě, když doma nebylo co robit. U svačiny jsme si vyměňovali zkušenosti. Sedláci v železárnách. Co sejí, jaké pěstují plodiny, kolik co stojí – kolik mléko, kolik maso a tak dále. Co za hnojiva tam do čeho dávají a tak dále. Někteří se pak přijeli podívat k nám do Hati na tu naši hospodárku.

Bez razítka v občance

Potom táta onemocněl, nemohl už na poli dělat a já se musel rozhodnout. Zůstat ve fabrice, nebo jít domů a chytit se hospodářství. Táhlo mě to na pole, tak jsem z fabriky odešel a začal dělat na plný úvazek doma. Jenže jsem neměl razítko v občanském průkazu. Tenkrát musel mít každý razítko, že je zaměstnaný, jinak byl příživník a mohli ho zavřít do basy. Já jsem razítko neměl a to bylo zlé. Šel jsem na obecní úřad: „Dejte mi nějaké razítko do občanského průkazu.“ Oni: „To my nedáváme, běžte na okresní úřad.“ Tak jsem tam šel, ale oni, že se to nikde nedává. Ale já říkal: „Z Bohumína mám výstup, ale nemám nástup. Když mě zastaví policajti, budou se ptát, kde jsem zaměstnaný. Že jsem příživník a tak dále.“ A úředníci na to: „Zodpovězte si to, jak chcete. Tady žádné takové razítko nemáme.“

To ale nebylo všechno, jak nás pořád diskriminovali. V roce 1978 jsem si koupil kombajn na obilí. Ruský, jmenoval se SK-4. Předtím jsem měl pořád jenom samovaz za traktorem. Všude jezdily kombajny, ale u nás samovaz. A mlátili jsme na mlátičce. Protože ten kombajn, tu techniku, to mi nikdo nesměl prodat. Byl jsem soukromník, tak mi to nechtěli prodat. „My ti to nesmíme prodat. Kdybychom ti to prodali, tak nás tu zavřou, že podporujeme soukromníka.“ Tak jsem jezdil po celém kraji. Dokonce až v Žilině jsem byl, všude možně. Až jsem náhodou přijel do Fryštáku u Zlína. Tam byl jeden pán, předseda toho JZD, a ten říkal: „Já tu mám jenom dvacet hektarů v tom JZD. A já vám fandím, že jste vydrželi odolávat tomu nátlaku, že jste nevstoupili do toho družstva. Já tu mám tři kombajny na prodej a já to všechno dám soukromníkům. Já vím, že mě ti komunisti tady nahoře vyperou, ale mně to nebude vadit.“ Ten kombajn jsem koupil od něj. Za dva týdny jsem tam přijel ještě pro secí stroj. Jenže jeho kolega agronom mi říká: „On už tu není, ten předseda. Oni ho vyvalili. Za to, že ty kombajny soukromníkům prodal.“

Tak jsem měl kombajn na obilí, ale nejvíc vynášely rané brambory. Zasadil jsem rané brambory a než začaly žně, byly všechny prodané. Dostal jsem za ně dobře zaplaceno. Brambory jsem v sedmém měsíci vykopal a potom jsem na to pole zasel ještě kukuřici. Nebo směsku. Takže jsem měl dvojí úrodu. Nejdřív rané brambory, po těch se jenom zaprášilo. Začátkem léta už staré brambory nebyly nebo se nedaly jíst. A potom jsem z toho pole měl ještě krmivo pro dobytek. Nejdříve pro lidi brambory, potom pro dobytek krmivo. Maso moc nevynášelo, maso ne. Ale mléko ano. Brambory a mléko. Mléko se dobře prodávalo, každý měsíc jsme za mléko dostali výplatu. Pravidelný příjem. Měřily se tuky v mléku a podle toho se platilo. Dneska už krávy nemáme, jenom býky máme v ohradě.

Máma vzpomínala, že za první republiky měli na poli rané zelí. To bylo ještě před frontou, před válkou. Rané zelí, rané brambory, květáky, saláty, zeleninu. Večer to natrhali a ráno potom jela máma s koněm na Antošovice a Koblov a tam to prodávala, jak je ta hornická kolonie. A taky do Hrušova jela. Tam už lidi čekali na určitých místech. A potom ještě do Muglinova do Ostravy. Tam tu zeleninu prodávala. A po válce to rané zelí taky, to už jsme vozili do Hlučína do Zeleniny. Sklad byl tam, kde je dneska pivovar, tak tam jsme to vozili. Ale za mě potom už jsme to nesadili, za mě ne.

Taky jsme měli asi půl hektaru řepky. Posekat se musela, když byla ještě zelená. Vázala se provázky, stavěla do snopků a muselo se čekat, až dozraje. Kdybychom sekli řepku zralou, zrníčka by se vysypala. Dozrála až ve snopkách. Naložili jsme ji na koňský vůz potažený plachtami, aby co nejméně semínek popadalo na zem. Tak se to vezlo na mlátičku. Táta si půjčoval takový malý lis na lisování oleje. Malý byl, válec v průměru tak patnáct dvacet centimetrů. Uvnitř byl šnek na motorek, dolů kapal olej a na druhou stranu šly ven pokrutiny. Na tom oleji jsme pak pekli placky a máma tím mastila jídlo.

Dneska už je všechno jinak, všechno musíte dělat ve velkém. Dvacet hektarů by rodinu neuživilo, jedině ve větším hospodařit. Víc pole, aby se to vyplatilo orat traktorem. Čím větší lán, tím menší spotřeba nafty. Čím menší pozemek, tím větší spotřeba nafty i času. Tak když tady komunisti skončili, začali jsme se rozšiřovat. Třicet hektarů, čtyřicet, padesát. No a dneska hospodaříme na sto hektarech. Kdyby bylo, tak ještě můžeme přibrat více. Jenže u nás v Hati je poptávka po poli a já bych stejně nejraději zase s koňama robil. Než jsme koupili první traktor, všechno jsme s koňama robili. Já rád s koňama jezdil, velmi rád. Nejraději jsem oral. Chodil jsem kolem brázdy, půda byla vlhká, a když je půda vlhká, tak voní. Vypařuje se a voní. Traktory nevoní, jenom naftou smrdí.

A ta příroda, ti ptáci! Racci kolem nás běhali a chrobáky sbírali. To bylo romantické a pěkné to bylo. Když se na jaře narodilo hříbě, vypustili jsme ho na pole a skákalo tam kolem mámy. To byl takový pěkný zážitek, ta příroda. Dobytek spojený s polem a přírodou. No a to hospodaření, to už je v krvi, to se nedá jen tak naučit. To už musí být vrozené, to je poslání. To musí člověka bavit. Zemědělství nevynáší vždycky. Není vždy dobře. Jak je špatné počasí, úroda je slabá, shnilá. To není fabrika, kde se něco naplánuje a pak se to udělá. V zemědělství se něco naplánuje, ale agronom je tam nahoře, ten nejvyšší agronom. Ten nám to všechno organizuje…

 

 

Příběh pamětníka je redigovanou podobou jeho vyprávění pro Paměť národa, pozn. editora