Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhold Kostelník (* 1937)

• narodil se 16. března 1937 v Hati na Hlučínsku

• otec Ludvík Kostelník byl kovářem a v polovině 30. let koupil v Hati statek

• během války narukoval otec do wehrmachtu

• pamětník musel navštěvovat německou školu

• v dubnu 1945 se stal svědkem ústupu německých vojsk

• pamatuje příchod Rudé armády do Hati a násilí vůči jejím obyvatelům

• na podzim 1945 se otec vrátil ze zajetí, rodina začala zase společně hospodařit

• v 50. letech se otec s matkou vzepřeli kolektivizaci a odmítli vstup do družstva

• pamětník absolvoval zemědělskou školu a pracoval na státním statku

• rodinného hospodářství se ujal mladší bratr Vilibald Kostelník

• v době natáčení v roce 2024 žil Gerhold Kostelník ve svém domě v Hati

Klimbal na kozlíku. Občas dokonce usnul. Železné ráfy dřevěných kol rachotily po cestě a stačil menší šutr a byl zase vzhůru. Koně toho nad ránem měly taky dost, přesto domů trefily i potmě. Celý den dělal Ludvík Kostelník na poli a večer zapřahal zase. Když v Hati zemědělskou usedlost kupoval, neměl tušení, jak velký dluh na gruntu visí. Nikdo v Hati nevěřil, že by se z toho mohl dostat. Ludvík se však nepoložil. Ostatní sedláci v noci spali a jejich koně také, ale Ludvík pracoval. Hitler zbrojil, z Německa šel strach a bunkry v pohraničí stále nebyly hotové.

Písek a štěrk ukládala Odra na svých březích celou věčnost. Masy hornin přitáhnul do Moravské brány ledovec a od té doby si tu řeky s nimi hrály. Přehazovaly je sem a tam. Pak je začali přehazovat lidé. Štěrkovna v Antošovicích nebyla pro koně dobrý terén. Kopyta se bořila, ze štěrku na voze crčela voda. Ludvík to však s koňmi uměl. Doma se mu právě narodil syn a on se rozhodl, že svůj statek z dluhů vyseká. Gerhold přišel na svět v úterý 16. března 1937. V té době polykaly bunkry nový a nový beton, Ludvík vozil štěrk a Československá armáda platila dobře. Někdy si na stavbu půjčili i koně, Ludvík ale za plot nesměl „To se pak vracel domů na kole,“ vypráví Gerhold Kostelník.

Kovadlina s hnojem

Zda mohlo mít pohraniční opevnění vůbec nějaký smysl, tím si historici dodnes nejsou jisti. Ludvíku Kostelníkovi však stavby bunkrů pomohly. Když po Mnichovu 1938 připadlo Hlučínsko Třetí říši a opevnění bylo k ničemu, měl už statek téměř vyplacený. „Krávy dobře dojily, pod dvacet litrů nešly. Tak nás z dluhů vyrvalo mlíko, štěrk a bunkry,“ vzpomíná Gerhold Kostelník. Otec byl sice kovářem, ale toužil hospodařit. Osm a půl hektarů vlastní půdy, k tomu něco v pronájmu. Na takovém gruntu hospodařily na Hlučínsku stovky sedláků. Bylo to tak akorát na živobytí jedné rodiny.

Kovadlina šla s hnojem dobře dohromady. Zatímco jiní hospodáři museli se vším ke kováři, u Kostelníků si vystačili sami. Když bylo třeba kovat koně, něco spravit nebo naostřit pluh, šlapal Gerhold měchy a žhavil tátovi výheň. Výhni se říkalo „felšmída“. Gerhold musel šlapat měch a do felšmídy „fukat“. Potom „tata kupil motor“, takže už šlapat nemusel. Kolář byl na Hlučínsku štelmacher a v Hati se štelmacher jmenoval Konečný. Dřevěné loukotě i špice vyráběl Konečný naprosto přesně a Gerhold si pamatuje, jak tátovi pomáhal, když kolo od Konečného okovával rafem.

S mámou zase jezdil Gerhold na trh. „Dnes do školy nejdeš,“ říkávala. „Bude horko, bude hodně much, potřebuji držet koně.“ Naložili kedlubny, salát, okurky i rajčata a vyjeli s vozem na náměstí do Hrušova. Tam už čekali lidé z Ostravy. „Máma prodávala a já držel kobylu, aby se z těch much nesplašila.“ Lota, Líza, Hanz, Švarc, Murcek. Ten byl špinavý jak kominík. Gerhold Kostelník si pamatuje jména všech koní, které doma měli. Vodil je po poli, když bylo třeba „obháčkovat“ brambory. Jeden šel s koněm, druhý za háčkem. Tak se bramborové pole čistilo od plevele a nahrnovala brázda. Když už chlapec nemohl, posadil ho otec na koně.

Kto zděs kuzněc?

„Děti moje. Horšího nemůže na světě být než válka,“ vyprávěl Ludvík Kostelník a Gerhold si to pamatuje. „To je hrůza. To je něco hrozného. To si neumíte představit, co je to válka. Mrazy. Zima. Déšť. Žádná postel nebo střecha nad vámi. V zimě byly mrazy a na tom mrazu jsi byl. Ve sněhu ležel. V zákopu mrznul. Víte, kolik lidí pomrzlo? Na nemoci zemřelo? Někdy jsme tři dny neměli co jíst, protože jsme byli obklíčení. Nic horšího nemůže být.“

Jako většina mužů z Hlučínska musel otec v době války na frontu. Co na tom, že za první republiky sloužil na vojně u Československé armády. Co na tom, že vozil štěrk na bunkry proti Hitlerovi. S připojením Hlučínska k říši se obyvatelé stali Němci a muži museli do wehrmachtu. Hitler o tyhle „divné Němce“ v armádě moc nestál. Proto často rukovali do nejhorších jednotek a pod palbou kanonů umírali v první linii. „Kanonenfuter“, říkalo se jim.

Ludvík Kostelník se dostal do Ruska, kde skončil v zajetí. Peklo fronty sice přežil, ale namále měl pořád. V lágru nebylo co jíst a zajatce kosil hlad. Všechnu trávu vytrhali i s kořínky. Kam ruka za dráty dosáhla, tam žádná tráva nerostla. „Kto zděs kuzněc? – Kdo je tu kovář?“ hulákal dozorce a je docela dobře možné, že kovadlina zachránila Ludvíkovi život.

Nedaleko tábora byla dílna na dřeváky, a když tam Ludvíka Kostelníka přivedli, nevěděl, co si o tom má myslet. „Dřeváky já neumím. Chtěli jste kováře.“ Vedoucí dílny však potřeboval nové nože, kterými se dřeváky škrábou. Všichni kováři byli ve válce, tak si poslal pro zajatce. Kovář z Hati nikdy škrabky na dřeváky nevyráběl, ale dostal kovadlinu, výheň i železo a vykoval škrabek, kolik chtěli. Jak ty škrabky koval, byl v tom stále lepší a Rus měl z něho radost. Tak dobré škrabky na dřeváky, jak od toho Němce, ještě nikdy neměl. „Byl to hodný člověk,“ říkával otec doma. „O poslední bramboru se rozdělil.“

V roce 2016 vyprávěl pro Paměť národa o ruském zajetí jiný pamětník z Hati. Ericha Bortlíka nahnali do wehrmachtu jen několik dnů před koncem války, a byť jedinkrát nevystřelil, skončil v Rusku také. A stejně jako Ludvík, také Erich tam potkal lidi, na které pak celý život nedal dopustit. V dubnu 1945 ho na Vysočině zajala Rudá armáda a přes Rumunsko a Černé moře ho deportovali do zajateckého tábora někde mezi Novorosijskem a Krasnodarem. Pracoval ve stolařských dílnách, v prosinci 1945 byl propuštěn a vrátil se domů do Hati.

„Rusům bych ruce líbal. Za to, jak se k nám v zajetí dobře chovali,“ vzpomínal Erich Bortlík. „A co jste jedli?“ zazněla otázka. „Třikrát denně zupu a půl kila chleba. Vždy jsem si říkal, že kdybych musel někam vycestovat, odebral bych se do Ruska. Fakt! Myslím, že ti lidé mají lepší duševno než kterýkoli jiný národ,“ vyprávěl ve studiu Paměti národa dva roky po ruské okupaci Krymu, ale náhle znejistěl a dodal: „Jenže… Dnes nevím, nevím… Nejsem politik, ale k čemu to teď všechno spěje, tomu já říkám šajze.“

Nejdřív Němci, potom Rusi

V době, kdy hospodář z Hati koval v Rusku škrabky na dřeváky, rozbalil se wehrmacht u něj doma na statku. „Komm her, kleine locken kopf!“ volal Němec. Gerholdův mladší bratr Vilibald měl kudrnaté vlasy, vojáci postavili na dvoře polní kuchyni a krmili kluka čokoládou. Seděl na lavici, ládoval se sladkostmi a Němci ládovali kanony. Jeden stál u stodoly, druhý blízko kůlny. Rudá armáda se blížila a wehrmacht pálil z děl. Vojáci byli hodní, krmili kluka čokoládou a současně je všechny vystavili nebezpečí, které přišlo brzy. „Pojeď se mnou,“ křiknul na Gerholda řidič náklaďáku, když se chystal pro zásoby. Než stačil Gerhold nastoupit, dopadl na louku granát. Vojáci zmizeli, Gerhold vlítnul do sklepa, matka s dětmi za ním. „Stačilo tak dvě stě metrů a statek byl na cucky,“ vzpomíná.

Nejdříve padaly granáty a bomby, potom přišli Rusové a lidé se jich báli. „Co mohli vykrást, to vykradli. Honili nás a my jsme měli strach. Mysleli, že jsme Němci, ale pak se trochu umírnili, protože jim řekli, že jsme byli kdysi Čechové. Ta první parta byla dobrá. Ale druhá, která přišla… Jéééžiš. To byla banda.“ V dubnu 1945 bylo Gerholdovi osm, zažil to běsnění, ale úplně všemu ještě nerozuměl.

„Chazjajka, davaj jajka. Jeb tvoju mať!“ řval na matku voják a mířil na ni puškou. „Utíkali jsme vedle k babičce do sklepa, ale za dva dny přišel zase a maminka mi říkala, ať jsem s ní, že půjdeme krmit zvířata. I když jsem byl děcko a měl jsem strach, tak jsem byl s ní, když ten chachar přišel. Chtěl mě odehnat. Kopal do mě, utíkal jsem a on spadl do díry u chlebové pece. Maminka zarýglovala dveře a utekli jsme oknem.“

Přišly však také chvíle, kdy měli z osvoboditelů legraci. Mladší bratr Vilibald Kostelník o tom pro Paměť národa v roce 2023 vyprávěl:

„Na mísu do záchodu se neuměli posadit a dávali to vedle. Ani na kole nemohli jezdit. Sedli na kolo a buch! Balanc neudrželi. Vzpomínám si, jak nám jeden ruský voják sebral kolo. Vyšel na hlavní cestu, máma letěla za ním a chtěla mu to kolo vzít. Chytla hustilku, luftpumpe, jak se říká, a bila Rusa po rukách. Sousedka to viděla z okna a měla strach, aby mámu nezastřelil. Jenže máma valila Rusa tak dlouho, až kolo pustil, a jela s ním domů,“ vypráví.

„Máma se nebála ničeho. Měli jsme tři krávy a jednu nám Rusové ukradli. Chtěli ji zabít a sníst. Máma tam šla, odvázala krávu a vojáci křičeli: ,Chozjajka, nechej nám tu krávu! Nemáme co kušať!´ A máma křičela, že kráva čeká tele, že to maso nebude dobré. Pustila ji a kráva běžela domů. Máma potom uvařila velký hrnec brambor. Deset kilo, možná patnáct, těch šupáků ve slupce. Šel jsem se sestrou brambory Rusům dát. Tlačili se k hrnci, aby aspoň něco dostali. Máma říkala, že jsou sice ruští, ale taky válku nechtěli. Tak že jim musíme dát něco sníst.“

Hučeli do něj a on zíval

V říjnu možná v listopadu 1945 uviděl Gerhold v okně dveří jakéhosi chlapa. Vousatá hubená tvář hleděla do kuchyně. Hospodář se vrátil. Zubožené zajatce vezli z Ruska vlakem, mrtvé vyhazovali z dobytčáku. Jeli přes Ostravu, do Hati to bylo nedaleko, ale Ludvík Kostelník vystoupit nesměl. Z Opole v dnešním Polsku šel pak domů čtrnáct dnů. Přes pole a lesy, většinou v noci, a ve dne se skrýval. „Zmizte odtud,“ radili lidé v Opole, když propuštění zajatci vystoupili z vlaku. „Poláci vás pochytají a pošlou uklízet Varšavu.“ Hlavní město Polska bylo po válce v troskách. „Budování Varšavy“ se v poválečných letech stalo postrachem pro každého, kdo se polským vojákům, policii či úřadům dostal někdy do rukou.

„Uvařte mi milchsuppe, za chvíli jsem v pořádku,“ prohlásil otec v kuchyni a Gerhold vzpomíná, jak matka vařila polévku z mléka a mouky a jak táta už zase brzy zapřahal. Hlučínsko bylo rozbité a kdo měl koně, vozil z lesa dřevo na stavební materiál. Jenže jen co se po válce dali sedláci trochu dohromady, přišel Vítězný únor, 50. léta, teror kolektivizace a zakládání zemědělských družstev. Navzdory násilí, kterému byli hospodáři vystaveni, někteří to nevzdali. Patřili k nim také Kostelníkovi. Nikdy do družstva nevstoupili a hospodařili na svém. Zůstali svobodní, přestože jim v tom komunistický režim urputně bránil. Dál orali svá pole obklíčená socialistickým velkostatkem.

Gerhold Kostelník dokončil základní školu a zůstal doma na hospodářství. Od dětství pracoval na poli a nic jiného by nejraději nedělal. Jenže musel začít vydělávat, ale nikam nesměl. Režim trval na tom, že děti zemědělců musí zůstat v zemědělství. Nesměl nikam do učení, ani do práce. Nakonec sehnal místo závozníka u státního statku a po čase ho statek poslal na dvouletou zemědělskou školu v Klimkovicích. Zatímco se Gerhold ve škole učil, jak plánovat a řídit zemědělskou výrobu v podmínkách socialistického hospodaření, otec s matkou se doma vzpírali jednotnému zemědělskému družstvu.

Během žní, kdy je na poli nejvíc práce, pozvali otce na národní výbor, strčili mu přihlášku do družstva a trvali na tom, aby ji podepsal. „Dokud nepodepíšeš, nepůjdeš domů,“ vyhrožovali mu funkcionáři a skutečně to tak bylo. Celý týden chodil Ludvík Kostelník na úřad, zatímco žena a příbuzní sklízeli obilí. „Večer přišel domů, celou noc dával do pořádku, co bylo během žní třeba, a ráno zase na národní výbor. Hučeli do něj, ale otec seděl na židli, zíval a zavíraly se mu oči. Tak viděli, že s ním nehnou.“

Z gruntu do velkovýroby

Kostelníkovi byli stateční a odhodlaní lidé. Jedním z důvodů, proč je režim nezlomil, mohla být i skutečnost, že jejich hospodářství nebylo tak veliké, aby je po sovětském vzoru komunisté ocejchovali jako takzvané kulaky. Kdyby měli o několik hektarů půdy více, nátlak by byl mnohem tvrdší. Sedláci Galdia a Mokrý, největší hospodáři v Hati, se měli stát odstrašujícími příklady. Zavřeli je do vězení, manželky vyvezli na druhý konec republiky a jejich grunty zabavili. Když se po několika letech vrátili sedláci z vězení domů, zanedlouho na následky trýznění zemřeli. Tou dobou však už většina majitelů půdy se vstupem do družstva souhlasila. Měli strach a podepsali. Ludvík ovšem ne: „Za podpis nic neprodávám. Tolik jsem se nadřel, a teď vám to mám podepsat?“

Jedním z nástrojů, kterým komunisté lámali jednoho sedláka za druhým, byly povinné odvody obilí, masa, vajíček i mléka, často nařízené tak, aby je hospodáři nemohli splnit. „Otci dali dodávku hovězího masa dvě stě padesát kilo vždy jednou za čtvrt roku. A on jim říkal: ,Jak vám můžu dát hovězí jednou za čtvrt roku? To přece nejde, abych urval býkovi kýtu. To musíte přece pochopit, že to nejde.‘ Oni, že je to nezajímá. ,Když vás to nezajímá, tak mě to zajímá a stěžujte si kde chcete, když jste takoví blbí.‘ V listopadu odevzdal býčka celého. Za trest, že nedal maso čtvrtletně, nedostal za něj ani korunu,“ vypráví.

A tak se Gerhold dostal do zvláštní situace. Dokončil školu v Klimkovicích a nastoupil na státním statku. Tehdy se tomu místu ještě říkalo adjunkt, jako za starých časů, kdy na statcích na Hlučínsku hospodařily rody Lichnovských a Rothschildů. Vedoucím statku byl šafář, adjunkt byl jeho pomocníkem. Po znárodnění a kolektivizaci se ze šafářů stali správci, později vedoucí. Z adjunktů pak technici. Nejprve byl Gerhold Kostelník adjunktem na státním statku v Chuchelné. Bydlel ve služebním bytě, v práci byl od rána do večera a někdy v neděli přijížděl domů do Hati. Šel s rodiči do kostela a pak si s tátou u oběda povídali, co je doma nového a jak to na statku chodí.

Zemědělské družstvo v Hati po několika letech zkrachovalo a pohltil ho státní statek. A na místo technika tam nakonec nastoupil i Gerhold Kostelník. Postavil v Hati dům a do rodné vesnice se vrátil. Z bunkru, kam na stavbu vozil táta štěrk, aby svůj grunt zachránil, je dnes muzeum. Jednou za čas tam fandové vojenské historie napodobují bitvy, ke kterým nikdy nedošlo. Kostelníkovi svou skutečnou bitvu vyhráli. Rodný grunt převzal mladší bratr Vilibald a po něm jeho syn Ondřej. V dubnu 1945 dostal kostel v Hati přímý zásah. Vojáci wehrmachtu se na krátko opevnili u jednoho z bunkrů, a když si Rusové udělali na kostelní věži pozorovatelnu, palbou z děla poslali věž k zemi. Když v únoru 2024 Gerholdův bratr Vilibald Kostelník umřel, byl kostel plný k prasknutí.