Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Koštejnová (* 1935)

• narodila se 7. března 1935 v Příbrami

• v září 1945 se odstěhovala s rodiči do České Kamenice, chvíli sdíleli domek s německou rodinou

• po maturitě krátce učila na základní škole v Dolních Habarticích na Děčínsku

• vysokou školu (obor pedagogika) studovala nejprve dálkově, později prezenčně v Praze

• učila český jazyk a tělocvik na jedné z pražských základních škol

• v roce 1960 vstoupila do KSČ, po srpnu 1968 byla ze strany vyloučena kvůli svému postoji k okupaci

• nesměla nadále pracovat ve školství, musela vzít za vděk dělnickou, později administrativní profesí

• až do odchodu do důchodu pracovala v Metrostavu na administrativní pozici

• v roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici

Ludmila Koštejnová působí na první pohled jako přísná paní učitelka. Když vypráví o svém osudu, je z ní sice cítit zásadovost, ale i vřelost a šťastná povaha. Ta jí nedovolila hroutit se pod příkořím, které život přinášel. Pedagogiku sice vystudovala, nějaký čas také učila češtinu a tělocvik na pražských základních školách, kvůli rezolutnímu nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 o práci učitelky přišla a musela vzít za vděk dělnickou pozicí. Skončila jako figurantka na geodézii a její pracovní pomůckou se stala zeměměřičská tyč.

Do Komunistické strany Československa (KSČ) pamětnice vstoupit nechtěla, ale nakonec se podvolila. „Soudruzi mi přihlášku do KSČ podsouvali pravidelně, byla jsem pro ně dobrým úlovkem. Můj strýc se totiž jako zarytý komunista vypracoval až do Ústředního výboru KSČ. Kličkovala jsem a vymlouvala se, až mi došly důvody, pro které jsem vstup do strany odkládala,“ vysvětluje.

Naivně věřila tomu, že když budou ve straně slušní lidé, bude možné ovlivnit věci k lepšímu. „Nakonec jsem pochopila, jak hluboce jsem se mýlila. Celý život mě mrzelo, že jsem se vstupem do strany v roce 1960 souhlasila.“

Pan farář jednoho dne prostě zmizel

Pamětnice se narodila v roce 1935 v Příbrami, idylické dětství prožila v Březových horách. „Když jsem přišla na svět, byl už tatínek v důchodu, a tak se mi nesmírně věnoval,“ vzpomíná s úsměvem. „Během války se nám nevedlo špatně, ale měli jsme problém sehnat jídlo. A taky si člověk musel dávat pozor na to, co říkal. V září 1945 jsme se s rodiči přestěhovali do České Kamenice. Nějaký čas, zhruba půl roku, jsme domek sdíleli se slušnou německou rodinou. To bylo ještě před odsunem sudetských Němců z československého pohraničí. Pak už jsem je nikdy neviděla.“

Když přišel na začátku roku 1948 takzvaný Vítězný únor a KSČ se zmocnila vlády na Československem, bylo Ludmile už třináct let. „Ze dne na den zmizel pan farář i řádové sestry, nikdo nevěděl, kde jsou,“ vzpomíná na důsledek akce K, což byla nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, je proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950.

Následovala ji akce s krycím názvem „Ř“ kdy komunisté násilně zavřeli i ženské kláštery a řeholní řády. Pamětnice se celý život tak trochu obávala, že doplatí na svou víru v Boha. „Nikde jsem ji nevystavovala na odiv, uvnitř jsem se bála, že se mě někdo zeptá, zda jsem věřící a já to nebudu chtít zapřít. Nikdy se to ale nestalo.“

Měla jsem pocit, že se podílím na špinavostech

Ludmila Koštejnová se chtěla stát učitelkou. „Navštěvovala jsem gymnázium v Děčíně, v septimě v pololetí nám oznámili, že nebude čtvrtý ročník, že budeme končit,“ vzpomíná na převratné změny, které přinesly reformy z roku 1953 do školství. Snažili se ho co nejvíc přiblížit Sovětskému svazu, aby se urychlil průchod vzdělávací soustavou a zvýšila nabídka pracovních míst. „Místo čtvrtého ročníku jsme o prázdninách absolvovali šest neděl trvající kurz.“

Pamětnice ale toužila dál studovat. „Maminka měla obavy, po měnové reforma se bála, že si moje studium nebude moci rodina dovolit. Tak jsem odešla učit do malé vesnické školy v Dolních Habarticích. Po roce jsem se ale na studium Vysoké školy pedagogické, obor český jazyk a tělocvik, dostala a dokončila ho,“ dodává s tím, že na studiích se seznámila se svým budoucím manželem, který na fakultě působil jako odborný asistent. Během čtvrtého ročníku se Ludmila Koštejnová vdala.

V lednu 1968, když se stal Alexander Dubček generálním tajemníkem komunistické strany, pocítila i pamětnice nadšení z Pražského jara, doby, kdy v totalitním Československu uvolňovaly společenské i politické poměry. „Tehdy mě zvolili jako předsedkyni školního výboru. Za celá ta léta jsem viděla všechny zlořády, které se od mého vstupu v roce 1960 do strany děly, měla jsem neodbytný pocit, že se na těch špinavostech podílím. Pražské jaro dávalo naději, že bude vše jinak.“

Předstírat, že šlo o bratrskou pomoc, jsem nemohla

Srpnová okupace Československa v roce 1968 zasáhla pamětnici jako blesk z jasného nebe. „Nastaly prověrky, tou dobou jsem učila na pražské základní škole Na Petřinách. Nemohla jsem předstírat, že šlo o bratrskou výpomoc, nemohla bych se obhájit sama před sebou ani před mými žáky, a tak jsem vyjádřila otevřeně nesouhlas s okupací a nastal konec,“ vysvětluje Ludmila Koštejnová.

Kvůli jejímu názoru na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa se s ní komunistická strana rozloučila. Její manžel odešel z KSČ dobrovolně. „Vždycky říkal, že bude-li Gustáv Husák zvolen generálním tajemníkem, odevzdá na protest legitimaci. A taky že to udělal.“

Pamětnici a jejím kolegyním, které nesouhlasily se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968, bylo jasné, že si ve školství budoucnost plánovat nemohou. „Nejdřív nás rozházeli do různých základních škol, abychom nezůstaly pohromadě. Nesměla jsem mít třídnictví a byla jsem pod drobnohledem. Co mělo přijít, nevyhnutelně se blížilo. Trvalo to sice čtyři roky, ale nakonec mě vyhodili,“ podotýká s vysvětlením, že na lidi, kteří vyjádřili nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy musela KSČ potřeba najít nějaký prohřešek, aby měla důvod se jich zbavit.

„Na hospitaci, na mou hodinu branné výchovy, přišel  školní inspektor. Všechno parádně běželo, v hodnocení ale napsal, že jsem sice suverénní, když jsem ale vyprávěla o Vietnamu, neměla jsem v hlase znát žádné citové zabarvení a označil mě za chladnou ženu.“

Kompromitovala jsem strýce, přestal se mnou mluvit

Po vyhazovu ze školy si s podobně postiženou kamarádkou našly práci v Metrostavu. Stavělo se metro a Metrostav sháněl nové zaměstnance do dělnických profesí. Přestože nastoupila na pozici pomocné dělnice – figurantky na geodézii, skončila nakonec u kancelářské práce. „Byla jsem tam spokojená, zastávala jsem i pozici referentky statistiky. Žádná jiná žena v naší partě nedělal, ale chlapi se ke mně chovali perfektně. Nikdo neřešil můj špatný kádrový profil,“ vypráví pamětnice a vzpomíná, že se také dostala do podzemí, když se razil tunel pražského metra. „Byla jsem někde kolem Můstku, když se razila trasa B.“

V Metrostavu vydržela až do důchodu. „Můj a manželův nevhodný kádrový posudek postihnul i naše dvě děti. Měly problém dostat se na školu, po které toužily. Nakonec to díky protekci dopadlo dobře,“ usmívá se. „Navíc se se mnou přestal bavit můj strýc, zarytý komunista, i teta. Přečetl si můj kádrový posudek a vytýkal mi, že jsem ho zkompromitovala,“ tvrdí.

Sametová revoluce přinesla všeobecnou úlevu

Život ubíhal, pád komunistického režimu všichni vyhlíželi, tušili ho a doufali v něj. Totalita padla během sametové revoluce v listopadu 1989. „Oddychli jsme si, protože už nebylo potřeba se přetvařovat. Dětem už jsme mohli říkat věci na rovinu,“ upozorňuje. „Revoluce s sebou přinesla i rozkrádání majetku. Někteří lidé říkali, že napřed měly být zákony a pak až privatizace.“

Pamětnice vydržela v Metrostavu až do důchodu, po smrti manžela se z Prahy vrátila do České Kamenice. „Nebabrat se ve vzpomínkách na špatné věci, nelitovat toho, co jsem udělala a brát život s humorem, “ představuje svou životní filosofii. „Budoucím generacím bych ráda vzkázala, aby se učily a poučily z historie.“ V roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici na Děčínsku.