Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julie Košťálová (* 1939)

• narozena 19. května 1939 v osadě Ružanec v Beskydech

• za války v roce 1944 zažila loupežné přepadení rodné osady

• roku 1952 rodina dokončila nový roubený dům

• v roce 1956 úřady oznámily stavbu přehrady Šance

• roku 1957 maturovala na Střední zdravotní škole v Opavě

• pracovala jako dětská sestra

• roku 1959 se vdala za hajného a odstěhovala se do Starých Hamrů

• v roce 1961 jejich domov v blízkosti plánované hráze přehrady ohrožen odstřelem při lámání kamene

• roku 1964 se rodina nuceně odstěhovala do panelového domu ve Frýdlantu nad Ostravicí

Nebyl čas nad něčím plakat

„Vždy jsme měli tak dvě krávy a jako dorost malé tele. Býčci se hned odevzdávali, maminka je vozila do Místku na jatka. To šlo hned pryč.“ Na pohovce obývacího pokoje panelového domu ve Frýdlantu nad Ostravicí sedí drobná žena a vypráví. Co chvíli stočí pohled na stěnu nad pohovkou, tam, kde v rámu visí obraz roubené chalupy. Tam se v roce 1939 Julie Košťálová narodila.

„Pak jsme měli vždy jednu ovečku a tu maminka vodila přes Ostravici po cestě kolem hor do Malenovic na Hradovou. Tam byl ovčín a ovčák, který od lidí ty ovečky sbíral a celé léto je pásl. Na podzim jsme zase ovci přivedli domů. Někdy uprostřed léta tam maminka šla a přinesla bochník brynzy. To byla nejlepší brynza, jakou jsem kdy v životě jedla,“ vzpomíná Julie Košťálová.

Její osud je osudem pokorné ženy vytržené z rodné krajiny Beskyd i tradičního způsobu života s bezprostředním kontaktem mezi příbuznými a sousedy. Je svědectvím o tom, jak válka a následné budování socialistického Československa zasáhly do života horalů na úpatí Lysé hory a Smrku, v malebném údolí řeky Ostravice. O svém životě vypráví Julie Košťálová zvolna, ale s chutí. Své vzpomínky nabízí beze zloby a jen občas s mírnou dávkou trpkosti.

„Nebyl čas nad něčím plakat,“ sdělila prostě, když přišla řeč na chvíle z počátku šedesátých let 20. století, kdy jejím domem otřásaly výbuchy z nedalekého lomu, stěny pukaly a těžká auta navážela stovky tisíc kubíků kamení a jílu na stavbu přehrady Šance, monumentálního vodního díla, které v té době nemělo ve střední Evropě srovnání.

Voda pro Ostravsko

Stavbu Vodního díla Šance na horním toku řeky Ostravice v Moravskoslezských Beskydech dokončili vodohospodáři v letech 1964 až 1969. Celkem 1,3 milionu kubíků horniny vytěžené přímo v beskydské krajině přehradilo údolí mezi Lysou horou po pravém břehu Ostravice a horou Smrk po břehu levém. Režim budoval nové průmyslové závody na Ostravsku, přesídloval do tohoto regionu desítky tisíc lidí a pro těžký průmysl i obyvatele potřeboval vodu.

Po napuštění přehrady Šance zmizela centrální část Starých Hamrů, celé Hutě pod Smrkem a také osada Řečice. Zmizela železniční trať vedoucí z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé. Desítky okolních samot a osad museli jejich obyvatelé opustit, protože je přehrada odřízla od okolního světa. Celkem nuceně odešlo okolo šesti set lidí.

Výkupy nemovitostí se děly často pod nátlakem. Pole, louky a lesy jejich majitelé v mnoha případech přenechali bezúplatně státu, když podepsali darovací smlouvy. Velkou část obyvatel horského údolí přestěhovaly komunistické úřady do nově vystavěných panelových domů ve Frýdlantu nad Ostravicí, jiní si vzali půjčky a kupovali starší či rozestavěné nemovitosti v podhůří Beskyd.

V brožuře vydané podnikem Povodí Odry v roce 1979 k desátému výročí dokončení Šancí autor ve svém hodnocení píše: „Bylo nutno zlikvidovat 135 objektů trvalého bydlení vč. centra Starých Hamer a 59 rekreačních objektů. Již tradičně nesnadným úkolem bylo provádění výkupů nemovitostí od soukromníků. V daných podmínkách bylo ještě navíc komplikováno specifickými podmínkami beskydské oblasti, kde většina občanů byla zvyklá na své osamocené chalupy s volným prostorem kolem. Značné procento tvořili důchodci s malými příjmy, kteří prožili v této oblasti celý svůj život.“

A v textu pokračuje: „Paušální řešení náhradního bydlení v činžácích nemohlo mít úspěch, individuální a citlivý přístup k této problematice na straně druhé znamenal značné zatížení pracovníků provádějících výkup a pomalejší postup. Ojediněle bylo nutno situaci řešit vyvlastněním a exekučním vystěhováním.“

Dětství a válka v Beskydech

Julie Košťálová přišla na svět v chalupě svých rodičů v květnu 1939 jako Chromcová, dcera Jana a Františky Chromcových. Vyrůstala v osadě Ružanec, v té době přičleněné k obci Ostravici, ležící níže pod horami. Nad rodnou chalupou stoupalo srázné úbočí hory Smrk až k tisíc tři sta metrů vysokému vrcholu. Dole v údolí tekla řeka Ostravice a po jejím břehu tahaly parní lokomotivy malé vagony na trati z Frýdlantu do Starých Hamrů a Bílé.

Otec pamětnice pracoval jako dřevař arcibiskupských lesů a byl pravou rukou místního hajného. Matka se starala o děti a hospodářství. V lese a na kamenité půdě se živila naprostá většina obyvatel tohoto kraje.

„Od tří let mne maminka brala na pole. Vždycky kousek pole uhrabala, ty drobné kamínky nahrabala na hromádku, mě k tomu posadila, postavila tam kyblík a ukázala mi, jak mám ty kamínky sbírat a házet do toho kyblíku. Pak to odnesla na hrázku a zase se šlo k dalšímu. To byly moje hračky,“ vzpomíná Julie Košťálová na chvíle, kdy ještě nemohla tušit, že jednou bude se svými dětmi v náručí utíkat, až budou mnohem větší kameny padat na střechu jejího domu a v údolí pod Ružancem poroste k nebi hráz sypaná z horniny vyrvané přímo z krajiny Beskyd.

O plánech na stavbu přehrady sice lidé v Ostravici, Starých Hamrech, Huti pod Smrkem a Řečici občas něco zaslechli, protože průzkumy tu prováděli inženýři už za Rakouska-Uherska, za první republiky i v době války, nikdo z místních tomu však nikdy nevěnoval příliš velkou pozornost.

Protektorát Čechy a Morava prožívala Julie Košťálová ještě jako velmi malé děvče. Některé vzpomínky na útlé dětství v době nacistické okupace se jí však vybavují do nejmenších detailů. Ve velkém ohrožení se rodina lesního dělníka Košťála ocitla v listopadu 1944, kdy jejich roubený dům vyrabovala tlupa ozbrojených mužů.

Bylo to na svátek Památky zesnulých. Matka šla do Ostravice zapálit svíčky na hřbitov a otec zůstal s pamětnicí a její mladší sestrou sám. Pracoval zrovna na poli a obě děvčata se pohybovala kolem něj, když z lesa nad osadou vyšel zástup chlapů s ruksaky na zádech a samopaly přes rameno. Náhle jich bylo všude plno a nařídili hospodáři, aby je zavedl do chalupy.

Julie Košťálová o tom vypráví: „Když jsme přišli domů, musel se otec posadit na lůžko, sestru měl na klíně a já jsem seděla těsně vedle něj. Kousek od lůžka byl stůl, na něj postavili samopal na takové té trojnožce a namířili ho na nás. Nesměli jsme se ani pohnout a oni vynášeli, co se vynést dalo.

Mám takovou hroznou vzpomínku, o té se mi dlouho zdálo. Maminka si nechala ustřihnout cop, krásný dlouhý cop. Ona si nechala udělat trvalou. To se dělalo elektřinou, takovými svorkami. Ten cop měla zabalený v novinách dole ve skříni,“ vzpomíná, na chvíli se odmlčí a pokračuje: „Takže všechny ty vlasy byly po podlaze! Jak vybírali ze skříně ty věci, tak všechny byly po podlaze… Sebrali všechno oblečení, prádlo, prostě nezbylo nám nic, než co jsme měli na sobě. Dokonce i nějakou peřinu a polštář… Fakt nezbylo nic. Byla jich plná chalupa. To byl takový proud chlapů, jak to šlo z toho lesa.“

Když se matka vrátila ze hřbitova, zděsila se. V Beskydech začínala zima a rodina s malými dětmi neměla téměř žádné jídlo ani oblečení. Za několik dní se navíc v osadě objevili Němci a odvedli z chalup několik mužů i žen. Podezírali je, že pomáhali partyzánům.

„Přijeli Němci, sebrali strýce, manžela od maminčiny sestry, jeho bratra a jeho manželku. Posbírali oba Strnadlovy, manžela s manželkou, a odvezli je,“ popisuje válečné zážitky z dětství Julie Košťálová.

Soused sousedovi ku pomoci

V takových chvílích se projevila soudržnost horalů, bez které by jen těžko dokázali v drsných podmínkách přežít. Pomáhali si navzájem, starali se o děti, které zůstaly bez rodičů, a také Košťálovi dostali od sousedů a příbuzných nejnutnější oblečení i potraviny. Pospolitost místních lidí byla samozřejmostí. Když bylo třeba zorat pole, sklidit brambory nebo seno, pracovala nejen celá rodina včetně malých dětí, ale také lidé z okolí.

Stejně tomu bylo, když se v roce 1951 otec pamětnice Jan Chromec rozhodl postavit nový dům. S hrubou stavbou beskydské roubenky mu pomáhali parťáci z lesa a Julie Košťálová vzpomíná, že byla hotová za několik dní.

K nejsilnějším vzpomínkám patří také atmosféra, která osadu prostoupila každou neděli. Na ranní mši v šest kilometrů vzdálených Starých Hamrech se chodilo většinou pěšky, byť údolím jezdil vlak. Cestou podél řeky se postupně přidávali obyvatelé okolních samot a společně kráčeli ke kostelu. Odpoledne se pak rozvětvená rodina Košťálových scházela v chalupě babičky z matčiny strany. Tety přinesly koláče, strýcové kouřili, povídalo se a všichni tomu říkali „beseda“.

„Po obědě vzala maminka koláče, které měla napečené. Vždy měla na neděli napečené. Každá ta sestra něco přinesla a sedlo se u stařenky kolem stolu v kuchyni. To byla taková lavice kolem zdi, z druhé strany byly židle. No a povídalo se,“ vypráví Julie Košťálová.

Jenže padesátá léta přinesla události, které život horalů začaly měnit, a nakonec bylo jisté, že ze svých chalup a osad budou muset odejít. Režim znárodnil okolní arcibiskupské lesy, otec dostal nového hajného a ten hospodáře vyzýval, aby vstoupil do komunistické strany. Vzniklo zemědělské družstvo Staré Hamry, ve kterém se měli sdružit všichni drobní hospodáři z okolních osad a samot. Rodiče Košťálovi odmítli stranu i družstvo a brzy přišel trest. Zatímco všude k sousedům úřady zavedly elektřinu, v nové chalupě u Chromcových se dál svítilo petrolejkami.

Musíte odejít, stavba začíná

A v roce 1956 přišla nejhorší zpráva. „Ostravsko potřebuje vodu. Postavíme přehradu. Budete se muset vystěhovat,“ oznámil jednoho dne úředník lidem na Ružanci. Z několika variant vybrali stavitelé tu největší. V místě jménem Řečice rozhodli o vybudování sypané hráze na řece Ostravici zvané Velké Šance.

Projekt počítal s tím, že voda zaplaví obce Staré Hamry, Hutě pod Smrkem a Řečici, a o svůj domov tak přijde na šest set obyvatel. Také většinu chalup v osadách a samotách, které měly zůstat nad hladinou, museli jejich obyvatelé opustit, protože by se ocitli odříznutí od světa a navíc v ochranném hygienickém pásmu, které život i tradiční hospodaření vylučovalo.

Jednou z prvních osad, odkud museli lidé odejít, byl právě Ružanec rodiny Košťálových. Za zbrusu nový roubený dům dostali rodiče Julie Košťálové jen tolik peněz, že si za ně mohli dovolit pouze rozestavěný domek ve Frýdlantu nad Ostravicí. Za pozemky nedostali vůbec nic. Darovací smlouvu, která by převedla jejich pole a louku do vlastnictví státu, odmítli podepsat. Aby se mohli do Frýdlantu nad Ostravicí přestěhovat, museli se zadlužit a znovu pracovat na stavbě domu.

„Mamka byla tvrdohlavá až umíněná. Takže nepodepsala darování těch pozemků státu. ‚Když to chcete mít, tak to mějte, ale ne ode mne!‘“ vzpomíná na svou mámu rodačka z Beskyd.

V té době dokončila Střední zdravotní školu v Opavě a stala se dětskou zdravotní sestrou. V roce 1959 se vdala za hajného Miroslava Košťála a o rok později se rodina nastěhovala do služebního bytu v nádražní budově ve stanici Řečice. Bylo to nedaleko rodné osady Ružanec, ale také přímo v místě, kde už naplno začaly přípravy na stavbu přehrady.

Panelák byl nakonec vysvobozením

Inženýři tehdy rozhodli, že hráz nasypou z kamení vytěženého v Beskydech, a otevřeli proto lom jen několik stovek metrů od domu, ve kterém bydleli i Košťálovi s malými dětmi. Horninu z úpatí hory Smrk těžili metodou hloubkových odstřelů, kdy hluboké vrty naplnili stovkami kilogramů trhaviny a jedním výbuchem tak uvolnili velký objem horniny.

„Já už jsem měla druhého chlapce, malinkého, narodil se v listopadu. Takže já jsem ty dvě děti musela sebrat a odejít. To se musely okna otevřít, uhasit oheň, dveře otevřít. Nic nesmělo být zamčeno a museli jsme odejít až dolů, jak je dnešní hráz. Tak asi ještě kousek pod tu hráz. Tam jsme stáli na cestě a čekali, až to bouchne,“ vypráví Julie Košťálová.

„Když to bouchlo, když to odtroubili, tak jsme mohli jít domů. Když jsem přišla domů, měla jsem v obýváku hromadu hlíny, kamení, špinavá okna a všechny ty místnosti měly rozestoupené rohy. V tom obýváku, který byl přímo natočený na ten lom, se dala takhle vložit ruka do spár,“ pokračuje ve vzpomínkách Julie Košťálová.

Mrazy se v té době v Beskydech pohybovaly okolo 20 stupňů pod nulou a puklinami ve stěnách pronikala do bytu zima. Aby sypání hráze postupovalo co nejrychleji, pracovalo se na stavbě ve dne v noci a k přemísťování horniny používali stavbaři speciální velkoobjemová nákladní auta.

„Pak tam přijela ta obrovská nákladní auta. Říkali jsme jim gagariny. To byla kabina na jednom obrovském kole a za ní návěs, dvě kola… A když nám to jelo kolem domu, tak ten se houpal přesně tak jako ta kola,“ popisuje stavbu přehrady Julie Košťálová.

Když v roce 1964 vyrostly ve Frýdlantu nad Ostravicí první panelové činžáky pro vysídlené obyvatele Beskyd, byla pamětnice ráda, že se může přestěhovat. Její rodná krajina se změnila k nepoznání a byt v paneláku byl pro rodinu s malými dětmi nakonec vysvobozením.

Dnes je bývalá osada Ružanec zarostlá lesem. Státní lesy celé místo brzy po dokončení přehrady zalesnily a z chalupy rodiny Chromcových nezůstalo vůbec nic. Pouze jeden velký ošlapaný kámen. Zmizely základy domu i celá hospodářská budova s kamennými klenutými stropy, stejně jako sklepy ve svahu nad chalupou.

„Vlastně se tím rozbila rodina. Protože ti Literáci, dole stařenka, vedle Dudkovi, pak ti Stýskalovi, ten cestář. To všechno byla rodina, to všechno byli známí,“ vypráví Julie Košťálová a hlas se jí chvěje. „A pak byl každý někde jinde. Tak to zaniklo. A už nebyly žádné besedy u stařenky ani u tety Maruše u Minarčíků… A vlastně teď už všichni pomřeli.“