Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlatuše Kosňovská (* 1934)

• narozena 19. července 1934 v okrese Florina v Řecku

• pochází z chudé zemědělské rodiny

• otec bojoval v řecké občanské válce na straně partyzánů

• s matkou a sestrami uprchla do Jugoslávie, protože jejich vesnice byla místem bojů partyzánů a vládního vojska

• byla vybrána mezi děti řeckých partyzánů, které v roce 1948 přijaly evropské země s levicovými vládami

• vyrůstala v dětském domově v Plané u Mariánských Lázní

• s matkou a otcem se setkala až po několika letech, kdy se oba také dostali do Československa

• vyučila se v oboru elektromechanik a pracovala u Českých drah v Ostravě

• je aktivní ve spolku Řecká obec Ostrava, v němž se stará o seniory pocházející z Řecka

V dětství se jmenovala Chrysula Jalama. Jednoho dne ji naložili do nákladního vlaku. Nechápala, proč její máma zůstala stát s pláčem na nádraží. Nevěděla, kam jede. Dívka zvyklá sklízet melouny v malé obci v Řecku se po několika dnech jízdy ocitla v dětském domově v Československu. Její krásné husté černé vlasy jí ostříhali dohola. Neuměla ani slovo česky, nikomu nerozuměla, nikoho neznala. Neměla z domova ani jedinou hračku, fotografii či jinou památku. Neměla ani doklady, ani rodný list.

Když vzpomíná na dobu, kdy jí bylo kolem jedenácti let, říká, že je to jako zlá pohádka, která je minulostí. Mnohem raději si vybavuje čas předtím, dětství v malé vesnici v okrese Florina na severu Řecka. Tam se 19. července 1934 narodila. Rodiče Elpida a Stavros Jalamasovi jí dali jméno Chrysula. Měla dvě mladší sestry a její život naplňovala pomoc v domácnosti. Jalamasovi byli stejně jako jejich sousedé zvyklí, že měli jen to, co si sami vypěstovali a zpracovali. To znamená, že žili z vajec, z ovoce a zeleniny, kterou měli na zahradě a na polích. Z žita vyráběli mouku, pekli si vlastní chléb, dělali máslo. Když potřebovali koupit boty nebo jít k lékaři, mohli si to dovolit jedině tehdy, když se jim v nedalekém městě podařilo něco ze svých výpěstků a výrobků prodat. Žili skromně, ale Chrysula to nevnímala. „Všichni jsme totiž žili stejně,“ říká.

Vnímala však, že dospělí lidé v jejím okolí mají starosti a strach. V Řecku totiž v roce 1946 vypukla občanská válka, ve které proti sobě stáli levicově smýšlející partyzáni a vládní vojsko. A Stavros Jalamas se vydal do hor bojovat v jednotce partyzánů.

„Pamatuji se, že jsem měla ve vlasech červenou mašli a učitel ve škole měl narážky na to, že červená barva je barvou levice. Já tomu tehdy nerozuměla, ale maminka měla kvůli tatínkovi velké potíže. Do vesnice partyzáni často přicházeli, lidé jim dávali jídlo. Další den pak vždy přišla policie a odváděla ženy partyzánů a mladé kluky, kteří ve vesnici zůstali. Vyslýchali je, některé pustili po pár dnech, některé po týdnech nebo měsících. Maminku přemlouvali, aby se s tatínkem rozvedla,“ vypráví Chrysula.

Útěk z rodné vesnice

Dům, ve kterém žila s mámou a sestrami byl velmi blízko míst, na kterých probíhaly boje. „Maminka nám říkala, abychom seděly v rohu místnosti, protože kdyby na dům dopadly střely a spadla střecha, nic by se nám tam nestalo,“ vzpomíná. A tak jednoho dne, když zase bylo slyšet střelbu, seděla se sestrami v rohu pokoje. Sestry už měly oblečeny pyžama, chystaly se spát. Kdosi klepal na dveře. Byla to sousedka, která se divila, proč tam ještě zůstávají. „Říkala: ‚Elpido, co ty tady ještě děláš? Všichni odešli. Ber děcka a utíkej!‘ Tak nás maminka vzala za ruku a utíkaly jsme. Babička, chudáček, říkala mamince, ať jí tam aspoň jedno dítě nechá. Ona nechtěla odejít. Říkala, že ať se stane cokoli, dům neopustí. Ale my jsme utíkaly,“ vybavuje si Chrysula dramatické okamžiky. Přidala se s matkou a sestrami k houfu lidí, který směřoval k nedaleké hranici s Jugoslávií. Někteří měli povozy zapřažené za koňmi a vezli si na nich deky a základní věci. Chrysula, její máma a sestry neměly nic. Vyběhly tak, jak byly, malé sestry jen v oblečení na spaní.

„Kolem nás i na nás létaly střely. Přišli jsme na jugoslávskou hranici a tam nás zastavilo jugoslávské vojsko, které nevědělo, jestli nás smí pustit, nebo ne. Stáli jsme tam. Pak dostali povel, že nás můžou pustit,“ říká.

Ocitly se v budově, kde asi dva týdny spaly na zemi spolu s desítkami dalších uprchlíků. Dostávaly jen polévku, občas k snídani chléb s marmeládou. Pak byly převezeny na místo, kde se v Jugoslávii shromažďovaly stovky řeckých uprchlíků.

Cesta z Řecka do Československa

Byl rok 1948 a začínalo být jasné, že řecká levice svůj boj prohrává. Ovšem v Československu naopak komunisté slavili vítězství. A tak se rozhodli soudruhům z Řecka pomoct. Nabídli, že se ujmou dětí partyzánů. Chrysula se sestrami byla vybrána mezi ty, které měly najít v Československu nový domov. „My jsme tehdy nechápaly, co se děje. Ale maminka to brala tak, že nás možnost odjet do lidově demokratických států zachrání. Plakala, ale věděla, že pro nás ten odjezd bude nejlepší. Pamatuji si, že jsme byli na nádraží a nakládali nás do nákladních vagonů. Maminky na nádraží zůstaly. Plakaly. Byl tam chaos. Odjížděli jsme a nevěděli, kam. Nejhorší bylo, že sestry dali do jiného vagónu, protože byly mladší. Já k nim tajně přelezla. Ale pak jsem tam nedostávala jídlo, protože jsem tam byla navíc,“ vzpomíná.

Cestu si příliš nevybavuje. Jen to, že pořád plakala. „Ve vagónech jsme byly asi týden, možná déle. Takže jsme pak byly v hrozném stavu. Nemyté, zavšivené. Dostala jsem se do Plané u Mariánských lázní. Tam nás ostříhali, vykoupali, zabalili do ručníků a autobusy nás odvezly do domova pro děti. Sestry byly mladší, tak musely jinam. Bylo to hrozné, protože jsme o sobě nevěděly. Až později jsem se dozvěděla, že byly umístěny do dětského doma u Opavy,“ vypráví.

Život v dětském domově

Spolu s desítkami dalších řeckých dětí chodila do české školy. Zpočátku nerozuměla ani slovo, postupně češtinu zvládla. „Nejhorší byly háčky nad písmeny, ale pomalu jsem se vše naučila,“ vzpomíná. V budově dětského domova se také mluvilo česky, personál tvořili Češi. Docházeli tam však dva mladí Řekové, kteří děti učili i v řeckém jazyce a pomáhali jim orientovat se v cizí zemi. To, že zvykání si na samotu v cizí zemi bylo obtížné, dokládá následující historka: „Mnozí jsme nevěděli, kde se ocitli naši sourozenci a chtěli jsme za nimi. Tak se stalo, že jsme jednou odešli z domova pryč. Nebyli jsme zvyklí pohybovat se po ulici. Najednou tam byl chaos, auta, křižovatka. Asi mezitím někdo volal, že jsme se ztratili, protože nás brzy zastavili policisté a odvezli zpět do domova. My jsme se prostě vydali na cestu, protože jsme nic nevěděli o maminkách a sourozencích.“

Na jedné straně byla smutná, že se ocitla sama v cizí zemi, na druhé straně si uvědomovala, že se jí nevede špatně. Měla kde spát, dostávala najíst, chodila do školy. „Bylo o nás postaráno, takže jsme to brali tak, že jsme dopadli dobře. Ale asi pět let nám nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo a kde jsou naši rodiče. Věděli jsme ale, že bylo dobře, že jsme utekli. Říkalo se, že děti partyzánů, které v Řecku zůstaly, pak královna přidělila na práci do bohatých rodin. Prý tam musely dělat služky,“ vypráví.

Mezitím se do Československa dostala i její máma. Československo totiž začalo přijímat další várku Řeků, většinou rodiny dětí, které přijely dříve. Často přijímalo i zraněné a nemocné partyzány a jejich blízké. Elpida Jalama dostala ubytování a práci v Albrechticích u Krnova. Červený kříž pomáhal jí i dalším Řekyním zjistit, kde přesně jejich děti jsou. A tak se řecké ženy z Albrechtic jednoho dne vypravily na druhý konec republiky, do dětského domova v Plané u Mariánských Lázní. Chrysula se konečně setkala s matkou a později i se sestrami.

Z Chrysuly se stala Zlatuše

V dětském domově řecké děti dostaly na výběr několik učebních oborů. Většinou šlo o přípravu na práci v těžkém průmyslu. Chrysula si vybrala učení na elektromechaničku pro České dráhy. Učební obor byl v Brně, dostala tam ubytování na internátě.

„Pamatuju si, jak jsem se často dívala do oken. Pozorovala jsem, jak se lidé dívají na televizi, jak večeří. Strašně jsem jim záviděla, že mají domov. Mým jediným přáním bylo mít domov. Po ničem jiném jsem netoužila,“ vzpomíná.

Až na učilišti dostala své první doklady. Úředník, který je vyřizoval, jí řekl, že jméno Chrysula tady není v kalendáři, že by si měla vybrat nějaké české. Chryso v řečtině znamená zlato, tak jí vysvětlil, že podobné jméno je Zlata či Zlatuše. Tak si vybrala Zlatuši. Vyučila se, dostala umístěnku do Ostravy. Začala tam pracovat na železnici a seznámila se se svým budoucím manželem. Stala se z ní Zlatuše Kosňovská.

Touha po samostatnosti

Jednoho dne přišla domů a tam ji čekala matka s cizím pánem. Byl to její otec. „Kdybych ho potkala na ulici, tak bych ho nepoznala,“ říká.

Stavros Jalamas byl jedním z partyzánů, kterým Československo poskytlo azyl. Usadil se se svou ženou v Albrechticích u Krnova, Zlatuše žila se svou rodinou v Ostravě. Navštěvovali se, ale nikdy si nevyprávěli o tom, co její otec v bojích zažil. Ostatně, Zlatuši to ani moc nezajímalo. Měla už své první dítě a konečně budovala vysněný domov.

„Já jsem byla zvyklá na dětský domov, na internát. Neznala jsem normální život v rodině. Neuměla jsem vařit, uklízet, šít. Všechno jsem se musela naučit. V práci jsem se ptala starších kolegyň, jak se vaří česká jídla, jak se dělají knedlíky. Strašně moc jsem se chtěla všechno naučit. A nakonec jsem se opravdu všechno naučila,“ vysvětluje.

Její manžel občas slýchával od příbuzných a známých výtky, že si vzal Řekyni, která nic neumí. Zlatuše zase věděla, že se v početné komunitě Řeků usazených v Československu říkalo, že je divné, že si vzala Čecha. „Tehdy nebyla smíšená manželství tak běžná jako nyní. I proto jsem se pořád vše učila a chtěla jsem dokázat, že umím být soběstačná, že zvládnu mít vlastní domácnost, naučím se vařit jako Češky. České ženy se totiž divily, proč my Řekové kupujeme tolik melounů, paprik, rajčat. Ale Řekové jsou zvyklí jíst hodně zeleniny,“ říká.

Po synovi se narodila dcera. Zlatuše říká, že se dětem snažila dát to, co ona v dětství nepoznala. Lásku, pocit bezpečí, domov. „Dopřávala jsem jim více než sobě, moc mi záleželo na tom, aby měly pěkné dětství,“ podotýká.

Starost o rodinu naplňovala celý její život. Říká, že se nezajímala o dění kolem sebe. Nevnímala, že v padesátých letech v Československu probíhaly politické procesy, při kterých si komunisté vyřizovali účty s lidmi, kteří měli jiné názory. Tvrdí, že si nijak výrazně nepamatuje ani na 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila Sovětská armáda. „Já jsem měla co dělat sama se sebou. Pro mě bylo důležité, abych se naučila česky, abych vše zvládla v práci. O vše ostatní jsem se začala zajímat až mnohem později. Až teď se dívám na staré řecké filmy a vidím dějiny v souvislostech,“ říká.

Smutný návrat do Řecka

Do Řecka se poprvé vrátila po roce 1989. Jela na zájezd s kolegy z práce. Když tam poprvé slyšela řečtinu, rozplakala se. Poprvé se vykoupala v moři. „Nádherné to bylo,“ říká. Podívala se i do své rodné vesnice. Byla překvapená, že jí připadala mnohem menší, než jak si ji pamatovala z dětství. Návrat do rodné země jí však přinesl i bolest. Dům, ve kterém v dětství žila, obsadili její příbuzní, využívali i pole, které patřilo jejím rodičům. Ti se rozhodli, že by pole chtěli zpět, aby za něj získali peníze pro Zlatušinu sestru, která se s manželem do Řecka vrátila. Jenže příbuzní odmítli pole vydat a spor skončil před soudem. Zlatušin otec to tak těžce nesl, že před soudní budovou zemřel na infarkt.

Zlatuše nyní do Řecka k sestře a jejímu muži občas jezdí na návštěvu. Domov má však v Ostravě. Před panelovým domem, ve kterém bydlí, vybudovala krásnou zahradu plnou květin. Je aktivní členkou Řecké obce Ostrava, ve které má na starosti seniory. Navštěvuje staré Řeky, informuje je o dění v řecké komunitě, pořádá pro ně různé akce. Je mezi nimi velmi oblíbená a vážená. Většina lidí z jejího okolí donedávna netušila, jak dramatické dětství měla. Až když Řekové v roce 2018 slavili sedmdesáté výročí od doby, kdy přijeli coby uprchlíci do Československa, vyšel o ní článek v časopise. „Sousedé mě zastavovali a ptali se, jestli jsem to opravdu já. Divili se, co jsem prožila. Já o tom nikdy dříve s nikým vlastně nemluvila,“ říká. Svůj život shrnuje těmito slovy: „Nakonec jsem měla v životě štěstí. To nedobré, co bylo, přešlo. Člověk musí špatné chvíle přežít, brát je tak, že pominou. Vytvořila jsem domov, vychovala jsem dvě děti. To je to nejdůležitější. Nakonec ten život nebyl špatný.“