Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jarmila Koslovská (* 1960)

• řádová sestra Gonzaga, rodným jménem Jarmila Koslovská

• narozena 19. září 1960 ve Starém Bohumíně, žila v Šilheřovicích na Hlučínsku

• od devíti let chtěla být řeholní sestrou

• od třinácti let v kontaktu s řeholnicemi

• nedostala doporučení ke studiu na střední zdravotnickou školu

• po dvouleté praxi pomocné sestry v nemocnici nastoupila na učiliště pro ošetřovatelky v Krnově

• od roku 1979 pracovala v Horní Poustevně v ústavu pro mentálně postižené děti a v domově důchodců v Moravské Třebové

• večerně vystudovala střední zdravotnickou školu v Hradci Králové, odmaturovala v roce 1984

• nechtěli ji přijmout jako ošetřovatelku v České katolické charitě pro podezření, že je tajnou řádovou sestrou

• byla vyslýchána, spolupráci s StB odmítla

• do katolické charity ji přijali v roce 1984 pod podmínkou podpisu prohlášení, že není tajnou řádovou sestrou

• v roce 1987 vstoupila do tajného noviciátu a přijala řeholní jméno Gonzaga

• po revoluci si udělala kurz pro katechety a vyučovala náboženství ve školách v Moravci a v Českých Budějovicích

• pracovala také jako domácí ošetřovatelka

• v letech 2003 – 2006 absolvovala bakalářská studia na teologické fakultě v Českých Budějovicích

• působí v kongregaci školských sester de Notre Dame v Českých Budějovicích

Řádová sestra Gonzaga, rodným jménem Jarmila Koslovská, se narodila 19. září 1960 ve Starém Bohumíně, s rodinou žila v malebné vesničce Šilheřovice na Hlučínsku poblíž polských hranic. Její otec Alois Koslovský pracoval jako horník, maminka Edeltrauda, roz. Machalová, byla v domácnosti, v pozdějších letech se nechala zaměstnat jako školnice. Jarmila má sestru Marii.

 

Kráva je kráva, ale klekne, když vstává

Jarmila vzpomíná, že když se narodila, bydleli ještě v chalupě s doškovou střechou, kterou maminka dostala od babičky. Vyrůstala v katolické rodině, kde byl největší autoritou dědeček Karel Machala. Ten dětem zprostředkovával víru v Boha svým způsobem života a moudrostí. „Dědeček například v neděli nikdy nešel na pole, protože prací by znesvětil sváteční den. Dodržovali jsme to po něm, protože boží požehnání bylo důležité. Měl také různá rčení, například že „kráva je kráva, ale klekne, když vstává“. To nám zase připomínalo, že je třeba žít v pokoře a úctě,“ vzpomíná Jarmila.

 

Kříže dolů

Z vyprávění zná také například rodinnou historku z počátku 50. let, kdy začali komunisté vytlačovat náboženství z každodenního života lidí. „V padesátém roce přišlo nařízení, že se musejí sundat ve třídách kříže. Dědečkovi synové přišli domů s tím, že ředitel Marek sundává kříže ve třídách, a tak šel dědeček do školy, aby tomu nějak zabránil. Později se to podepsalo na jeho synech, kteří pak nesměli studovat. Všichni se vyučili řemeslu, což nakonec i ocenili, protože byli dobří řemeslníci a nikdy nepřišli o práci. Takže já ve všem vidím řízení boží. Všechno se stalo, jak se stát mělo,“ říká Jarmila.

 

Tradiční náboženství na Hlučínsku

Hlučínsko bylo krajem, v němž žilo tradičně věřící obyvatelstvo. Jarmila vzpomíná, že se u nich ještě dlouho chodilo s průvodem božího těla po vesnici. Farář ze Šilheřovic prý nebyl zase až tak pronásledovaný. Na farnosti působil 44 let a pro věřící byl váženou osobností. Ještě v 70. letech docházel do šilheřovické školy a vyučoval náboženství, které měla Jarmila od druhé do osmé třídy. Kostel byl prý stále plný. I ředitel školy byl věřící, jen to nesměl projevovat. „Dědili jsme to, co prožívali naši předkové, a ti nám předávali svou víru a my v ní pokračovali. Ale taky jsme se museli přesvědčovat, že co nám naši předci předávali, je správné,“ říká Jarmila.

 

Řeholní sestrou chtěla být odmala

Její osud jako by byl předurčen. Už od prvního svatého přijímání v roce 1969 v devíti letech se zhlédla v poslání řádových sester, s nimiž se tehdy setkala poprvé. Byla mezi nimi také sestra Gonzaga. Jarmila tehdy ještě netušila, že jednou převezme její duchovní jméno. „Už tehdy, v devíti letech, jsem si řekla, že budu řeholní sestrou, abych mohla chodit na mši svatou, kdy budu chtít, a nikdo mi v tom nebránil a nezrazoval od toho,“ říká Jarmila.

Její touhu bezděčně podporovaly nejen řádové sestry, s nimiž byla od té doby ve styku, ale také náboženská literatura, například o mučednících. „Přitahovalo mě obětovat svůj život pro něco vyššího, co má smysl. V tom, co hlásali komunisté, jsem žádný smysl neviděla, stejně jako ho neviděl náš pan farář, ale ani můj dědeček a tatínek,“ říká Jarmila.

 

Na zdravotní školu jít nesměla

Kvůli své náboženské víře, která nezapadala do konceptu komunistické doktríny o smýšlení moderního, socialistického člověka, začala mít problémy s některými učiteli na druhém stupni základní školy. Ředitel, který byl také věřící, zároveň ale také členem KSČ, paní Koslovské radil, aby Jarmila ve škole raději o víře mlčela a nedělala si nepříjemnosti. Jarmila ale ani tak nedostala doporučení na zdravotní školu, kam se hlásila.

Ve svých 13 letech už jezdila pravidelně za řádovými sestrami do Koclířova na prázdniny, jarní, zimní i letní. Nemohla-li jít na zdravotní školu, jiná alternativa ji nezajímala. Šla tedy pracovat jako pomocná síla do nemocnice, kde byly zaměstnány také řádové sestry. Během dvou let ji řeholní sestry přesvědčily, aby zdravotní školu ještě zkusila. Nevěřila, že by ji vzali na zdravotní školu s maturitou, a tak se přihlásila aspoň na dvouletou školu pro ošetřovatelky do Krnova. Byla nejstarší ve třídě a u svých spolužaček měla respekt. Zvolily si ji za předsedkyni třídy. Ani tehdy se nevyhnula drobným konfliktům s režimem.

 

Jen láska boží je bezmezná

„Jako předsedkyně třídy jsem spolužačky přesvědčila, že na Prvního máje nepůjdeme do průvodu. Zdůvodnila jsem jim to tím, že bychom musely na internát přijet už v neděli a že to je škoda volného dne. Neříkala jsem jim nic o politických důvodech. Ony mě poslechly a do průvodu jsme tedy nešly,“ vzpomíná Jarmila. Při následné konfrontaci s ředitelkou školy Jarmila zdůvodnila neúčast třídy v průvodu tím, že nepovažovala za nutné pochodovat v nějakém nesmyslném průvodu. „Ona už věděla, že jsem věřící, a ptala se mě, kdo mě přesvědčil o tom, že bůh existuje. Já jsem jí říkala: ‚Paní ředitelko, třeba i vy, protože proti Pánu Bohu bojujete. Kdyby nebyl, tak proti němu přece nebudete bojovat. To by byl nesmysl.‘ Byla to žena vzdělaná, promovaná historička,“ vzpomíná Jarmila.

Ačkoli jako věřící se cítila spíše odstrkovaná, respekt vrstevnic z internátní zdravotní školy si získala díky dvouletému náskoku v nemocniční praxi a zkušenostem. Věděla, jak pracovat s umírajícími, když chtěli, také se s nimi uměla modlit a poskytovat duchovní útěchu. „Spolužačky byly rády, když jsem jim v těchto situacích poradila a myslím, že jsme vycházely velice dobře,“ vzpomíná Jarmila. Světské zájmy spolužaček ji ale nezajímaly. Sama si ale také prošla obdobím, kdy přemýšlela o rodině a o tom, že bude mít děti. „Dokonce jsem chtěla mít čtyři děti a měla jsem pro ně i vymyšlená jména,“ směje se dnes Jarmila. V nemocnici si také prožila vzájemnou platonickou lásku s o několik let starším pacientem. „Když se ale se mnou chtěl sblížit víc, řekla jsem mu o svém rozhodnutí být řeholní sestrou. Tehdy jsem se svěřila i panu faráři, ten mi řekl, že je to tak v pořádku a že by tou zamilovaností člověk měl projít, aby se pak mohl správně rozhodnout. Uvědomovala jsem si také, že každá lidská láska má své meze, ale láska boží je bezmezná. Tak ve mně uzrálo rozhodnutí, že už nic jiného nechci.“

 

Tajné zasvěcení do řádu školských sester

Ačkoli se Jarmila rozhodovala ke službě v rouchu řeholní sestry, od nástupu normalizace počátkem 70. let opět platil zákaz vstupování sester a novicek do řádu. V úvahu připadalo pouze zasvěcení tajné, a tedy nelegální. „Tajné zasvěcení znamenalo, že projdu také řeholním zasvěcením, ale nesmím to nikomu říct, a to ani svým nejbližším, a že budu v civilu,“ vysvětluje Jarmila. Na tajné zasvěcení se připravovala četbou příslušné literatury a také pobyty v koclířovském klášteře s řádovými sestrami, při nichž pronikala do jejich způsobu života. Později za nimi jezdila také na brigády do Bystřice, kde sestry pečovaly o mentálně postižené děti.

 

Maminka si to nepřála

Maminka si ale nepřála, aby se její dcera stala řádovou sestrou. „Nevěděla jsem proč, když byla také věřící. Později jsem pochopila, že se bála, že v řádu nezůstanu. Říkala mi: ‚Jak můžeš slibovat poslušnost, když jsi tak strašně neposlušná. Ty nikoho neposlechneš, ty si pořád vše děláš podle svého.‘ Já jsem jí říkala, že neposlouchám soudruhy a nepřijímám jejich filosofii. Ale lidi, kteří mě budou vést podle božího zákona a podle evangelia, tak ty poslouchat budu, protože mě budou učit tomu, čemu věřím a chci věřit, a chci do toho hlouběji pronikat. Maminka se bála, že kdybych jednou mohla nosit hábit a pak bych nezvládla tu poslušnost, tak že se vrátím domů a bude to ostuda. Ona byla ochotná a všechno, ale nikdy neprojevovala to, co cítí navenek a viděla, že já si dělám, co chci a neuměla si představit, že bych mohla najednou poslouchat někoho v klášteře,“ vypráví Jarmila.

 

Za papežem Janem Pavlem II.

V roce 1979 dokončovala dvouletou zdravotní školu v Krnově, ale ještě před závěrečnými zkouškami se v květnu 1979 vydala se dvěma kamarádkami na dobrodružnou cestu do Polska, kam přijel na návštěvu nově zvolený papež Jan Pavel II.

„Tenkrát jsme se tam nemohly dostat. Kdo chtěl jet do Polska, musel mít nějaký obnos peněz. Měla jsem tehdy v Polsku vzdálenější příbuznou, říkali jsme jí teta Čopka. Bydlela přes hranice v Chalupkách. Poprosila jsem ji, zda by mi poslala telegram, že umřela a že bych jí jela jako na pohřeb. Byla to taková úžasná žena a telegram mi poslala. S tím jsem šla na úřad a dostala jsem devizový příslib na financování cesty na pohřeb. A tak jsme se s kamarádkami vydaly do Polska, ale peníze nám zdaleka stačit nemohly,“ vzpomíná Jarmila. Díky spolehlivé síti věřících, řeholních sester, bratrů a farářů se jim nakonec podařilo dostat se až do Varšavy a zde až do blízkosti papeže. „Když bylo svaté přijímání, dostali se k němu jen lidé, kteří dostali takové lístečky. Ti mohli jít k přijímání přímo ke Svatému otci. Já se k němu dostala i bez lístku, díky ostatním sestrám, které mě kryly. Přijala jsem tělo Kristovo a nakonec jsem místo ‚amen‘ řekla záměrně ‚Československo.‘ Byla jsem šťastná, že jsem se tam dostala,“ vzpomíná Jarmila. Měla stále ještě před závěrečnými zkouškami. Maminka měla obavy, že ji kvůli této cestě nenechají zkoušky složit. Obávala se, že dceřinu návštěvu u papeže vyčmuchá StB. To se ale nestalo.

 

Katolická církev byla prošpikovaná komunisty a donašeči

Jarmila spolu s řádovými sestrami pracovala v Horní Poustevně v severočeském pohraničí v ústavu pro mentálně postižené děti a pak v domově důchodců v Moravské Třebové. Sestra představená ji přesvědčila, aby se přihlásila na zdravotní školu s maturitou. Jarmila ji studovala večerně, při zaměstnání, pět let. V roce 1984 v Hradci Králové odmaturovala, poté dala výpověď a přihlásila se do České katolické charity, která v Moravci spravovala charitativní dům pro kněze. Zde ji však jako ošetřovatelku nechtěli zaměstnat pro podezření, že je tajná řádová sestra. Aby nebyla stíhána za příživnictví, sestry jí pomohly najít práci v obchodě s potravinami. „Mezitím se v Charitě stále řešilo, zda mě přijmou, nebo ne. Zástupkyni Charity paní Prchlíkové jsem musela vysvětlovat, proč jsem vždy pracovala tam, kde jsou řádové sestry. Podezírali mě, že jsem tajnou sestrou nebo novickou. Vysvětlila jsem jí to tím, že jsem řeholní sestry znala, že pracují dobře a poctivě a já se to od nich chtěla naučit. Ptala se mě, jestli nejsem tajnou sestrou. To jsem tehdy ještě nebyla a měla jsem čisté svědomí. Ani novickou jsem nebyla. Ona mi pak začala nabízet, že když mě tam zaměstnají, tak zda bych jim občas podala nějaké zprávy o tom, co sestry dělají, s kým se stýkají. Že bych za to měla pěkný plat. Tak jsem jim řekla, že to nepotřebuji a že to dělat nebudu,“ vypráví Jarmila.

Nakonec ji přijali pod podmínkou, že podepíše místopřísežné prohlášení o tom, že není řádovou sestrou a že se ani nechce stát sestrou kongregace. „S tou druhou částí jsem měla problém, protože já jsem se sestrou stát chtěla a nechtěla jsem lhát. Provinciální sestra mě ale přesvědčila, abych místopřísežné prohlášení podepsala, protože pod nátlakem prý stejně nemělo vůbec žádnou cenu,“ vzpomíná Jarmila. Jak říká, katolická církev byla prošpikovaná komunisty. „V České katolické charitě, která sídlila v Praze ve Vladislavově 12, se tvářili jako naši přátelé, ale přitom byli proti nám,“ vzpomíná Jarmila.

 

Tajná novicka

Po podepsání místopřísežného prohlášení nastoupila v roce 1984 na Moravec do charitního domu jako zdravotní sestra a ošetřovala nemocné bratry a kněze a vše směřovalo k tomu, že vstoupí tajně do řádu. Měla obavy, aby se na to nepřišlo, ale do tajného noviciátu byla přijata 7. června v roce 1987. Přijala jméno Gonzaga. „Je to původně jméno svatého Aloise Gonzagy, patrona mládeže a čistoty. Gonzaga bylo jeho příjmení. Jmenovala se tak také sestra Gonzaga, která mě přivedla do kláštera a také jméno Alois bylo jméno mého tatínka. Zvolila jsem si tedy jméno Gonzaga,“ vysvětluje Jarmila.

Vstupu do noviciátu běžně předchází půlroční postulát, který ale oficiálně neměla. „Sestry mě už znaly, a tak jsme ho přeskočily. Noviciát pak trvá dva roky a je to období formace, kdy se adeptka rozhoduje, zda skutečně chce být řádovou sestrou a připravuje se na složení věčných slibů čistoty a poslušnosti a vše, co tyto sliby obnášejí. Během dvou let noviciátu může odejít bez udání důvodu anebo může být propuštěna, když ti, co ji vychovávají, vidí, že na to nemá. Po dvou letech se skládají první sliby, které jsou na tři roky. Pak se ještě mohou obnovovat. Já jsem po těch třech letech už sliby obnovovat nechtěla a chtěla jsem rovnou složit věčné sliby, už oficiálně, protože to bylo po sametové revoluci a situace se změnila,“ říká Jarmila.

 

Maminka mě nepustila domů

Maminka se o vstupu do řádu své dcery dověděla, když Jarmila přijela domů. Bylo to v únoru 1990, kdy už mohla nosit řeholní šat. „Tehdy mamince zemřela sestra a já jsem přijela na pohřeb. Maminka mě nepustila domů. Nechtěla mě přijmout v těch šatech. Ale určitě mě měla ráda, o tom nepochybuji. Jen se s tím nedokázala hned srovnat,“ vypráví Jarmila. Vztah s matkou se zlepšil až po dvou letech, kdy přijela opět na pohřeb – tentokrát milovanému dědečkovi. „Kněz, který pohřbíval dědečka, ho znal, znali se z gymnázia, byl to jeho spolužák. Mluvil o jeho životě a že šli každý jinou cestou a že Karel Machala se oženil a měl pět dětí a že teď nad jeho hrobem klečí řádová sestřička, která je jeho vnučka a že z toho má jistě její maminka radost, že má dceru řádovou sestru. Šli jsme pak ze hřbitova a já jsem se zeptala maminky, jestli má radost z toho, že má ze mě řeholní sestru. A maminka mě teprve tehdy, nad hrobem svého tatínka, přijala,“ říká s pohnutím Jarmila.

 

Učitelka náboženství, ošetřovatelka a řádová sestra

V době sametové revoluce pobývala Jarmila v Římě, kam odjela se sestrami autobusem na svatořečení sv. Anežky České. Ještě v prosinci 1989 ji oslovili ve škole v Moravci, aby tam vyučovala náboženství, následující rok si udělala kurz pro katechety. Učila pak náboženství v několika školách v Českých Budějovicích. Po dvou letech odešla do kláštera v Klatovech ošetřovat nemocné, kde působila do roku 2005. Založili tam domácí ošetřovatelskou službu a nemocné ošetřovali v domácnostech. V letech 2003 – 2006 absolvovala bakalářská studia na teologické škole v Českých Budějovicích. Když těžce onemocněla její babička, Jarmila nechtěla, aby šla do LDN a dostala povolení, aby se o babičku starala sama. Babička žila ještě pět let. Po její smrti se Jarmila v roce 2010 vrátila do Klatov, kde pak působila jako pastorační asistentka.

„Když je něco těžké a člověk neví, jak to dopadne a co bude, mám na paměti slova našeho pana faráře. Ten vždycky říkal, že co nic nestojí, za nic nestojí. To mi vždy připomínalo, že těžké doby a situace mají smysl. Ale mám taky šťastnou povahu, která mi byla dána, totiž jsem vždycky šťastná tam, kde právě jsem. Nebyly doby ani místa v životě, v nichž bych nebyla ráda. Všechno bylo dobře,“ říká na závěr Jarmila.