Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Košková (* 1931  †︎ 2019)

• narozena 6. února 1931 v Českých Novosilkách na Volyni

• popisuje strastiplná válečná léta na Volyni

• zkušenosti s Rusy, Němci a příslušníky ukrajinského povstaleckého hnutí

• vzpomíná na hladovějící přicházející po válce z Ruska a východní Ukrajiny

• v dubnu 1947 reemigrovala z Volyně do Československa

• pracovala na hospodářství bratra a rodičů, obě komunisty zabrána

• v roce 2016 žila v Novém Městě pod Smrkem

• zemřela 9. listopadu 2019

Rodina a dětství

Marie Košková, rozená Čmuchálková, se narodila 6. února 1931 v ukrajinské obci České Novosilky (okres Horochov) na Volyni. Rodiče Antonín a Marie Čmuchálkovi, oba narozeni na Volyni, pracovali jako zemědělci. Dcera Marie se jim narodila jako sedmé dítě z deseti. Dospělosti se dožilo šest z nich, čtyři zemřely v dětském věku na záškrt. Ptal jsem se Marie Koškové, jak vzpomíná na dětství: „Jako děti jsme musely poslouchat a pracovat. Práce bylo více než dost. Co jsem se jenom napásla hus a kachen! Rodiče museli pracovat na poli. Vše se dělalo ručně, není to jako dnes. My děti jsme vychovávaly jeden druhého, rodiče na nás neměli mnoho času.“  

Rodiče Marie Koškové zprvu hospodařili na sedmi hektarech pozemku, ale postupně své hospodářství rozšířili na patnáct hektarů: „Tatínek pořád šetřil. Jak se někde prodávalo pole, tak se ho lidé snažili odkoupit. Neřešil se nějaký nábytek do kuchyně apod., nekoukalo se na přepych. Podstatné bylo mít pole, aby bylo co jíst. Těžce se žilo. Lidé ve vsi, v převážné většině Češi, si pomáhali. Vztahy mezi nimi panovaly dobré.“ 

Mezi dvěma světovými válkami patřila západní část Volyně, tj. i okres Horochov, Polsku a východní část Sovětskému svazu. České vsi na polské straně se na rozdíl od té sovětské výrazně modernizovaly. Hospodářský, kulturní a spolkový život v nich díky Čechům vzkvétal. Vsi na ukrajinské, respektive ruské straně se staly obětí násilnické národnostní politiky sovětské vlády. Docházelo k omezení všeho českého, ztrátě majetku a násilnému zakládání kolchozů. Mnoho Čechů bylo posláno do vyhnanství, byli popraveni nebo v době hladomoru zemřeli hlady. Netrvalo dlouho a i západní, vyspělejší část Volyně se ocitla pod sovětskou nadvládou.

Pod sovětskou nadvládou

V září 1939 vypukla druhá světová válka. Polsko si mezi sebe rozdělily nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. Celá Ukrajina včetně Volyně se tak ocitla v komunistickém područí. Sověti začali zavádět nové pořádky. Zaměřili se na polské důstojníky a polskou inteligenci. Zavírali je, popravovali a jejich rodiny posílali na Sibiř. Stejného přístupu se dočkali i velkostatkáři, soukromníci a novému režimu jinak nepohodlní lidé. Marie Košková vzpomíná: „Když přišli Rusové, tak byl konec. Nutili hospodáře, aby vstoupili do kolchozu. Naše celá vesnice, kromě nemocného souseda, do něj jednoznačně odmítla vstoupit. Nevěděli jsme o tom, ale takové jako my pak posílali na Sibiř. Naše celá vesnice tam měla být transportována také. Ale právě včas přišli Němci (v červnu 1941 – pozn. aut.) a to nás před deportací na Sibiř zachránilo.“           

Pod německou nadvládou

Dne 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz. Německé jednotky byly mnohými Ukrajinci s nadšením vítány jako osvoboditelé od sovětské tyranské vlády. Faktory a různé skupiny sledující své zájmy daly předznamenat, že Ukrajinu nečekají přívětivé roky. Nacházeli se zde komunisté, Židé, Poláci a další národnostní menšiny, dvě nacionalistické frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Do rozkolísané země, která neměla vlastní identitu, neznala samostatnost, byla z velké části nerozvinutá a prožila dva drtivé hladomory během posledních dvou dekád, najednou vtrhli nacisté se svými zhoubnými záměry. Tak jako všechny okupované země, i volyňskou oblast postihlo nemilosrdné vyvražďování Židů. Po boku nacistů se do tohoto úkolu zapojili i mnozí příslušníci OUN. Jednotky OUN, později Ukrajinské povstalecké armády (UPA), pronásledovaly a likvidovaly nejen Židy, ale i Poláky.

Pamětnice si útrapy židovského obyvatelstva na Volyni dobře vybavuje. Zde jsou některé z jejich vzpomínek: „Maminka mi před nedalekou obcí Senkevyčivka ukazovala pole a vyprávěla mi, jak v něm Němci zabíjeli Židy. Sami si museli vykopat hromadný hrob, asi dvacet metrů dlouhý. Na zabíjení měli Němci najaté Ukrajince. Stříleli je, až došlo na malého chlapce sedícího matce na klíně. Sudetský Němec a esesman Hampl, který mimochodem uměl perfektně česky, se podivil, proč se ho zdráhají zabít. Zastřelil ho proto sám. Celý zásobník do toho dítěte vystřílel. Hampla se lidi báli.“

„Židovka jménem Jankelová se snažila utéct k nám do vsi. Utíkala, rozcuchaná a vyděšená. A dále tam běhala malá židovská holčička. Brečela a lidi se jí vyhýbali, protože za pomoc Židům byla kulka nebo zastřelení celé rodiny. Jankelová utíkala do naší vesnice přes obilné pole. Zastřelili ji v něm, odtáhli ji jako mršinu a hodili na nákladní auto. Malou holčičku chytili za šatičky a hodili ji jako nějakou věc též nahoru na to auto. Jen zasténala, bylo to strašný. Němci s lidmi zacházeli hrozně.“  

Rodina Čmuchálkových měla mezi Židy známé. Jeden z nich se proto rozhodl schovat právě u nich. Pamětnice pokračuje: „Schovali jsme ho do stodoly. Pobyl u nás asi týden. Hrozně zapáchal, bratr ho musel umýt. Nikdo o jeho přítomnosti nesměl vědět, ani moji mladší bratři ne. Za něco takového hrozila kulka nebo zabití celé rodiny.“

Strach z ukrajinských nacionalistů

Během roku 1942 začalo být představitelům OUN zřejmé, že jim Hitler nehodlá s vytvořením samostatné Ukrajiny pomoci, a tak se začali spoléhat sami na sebe. Již na přelomu let 1942–1943 byly reorganizovány jednotky, které se přeměnily na Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), známou též jako banderovci. Vyhlásili boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům, mezi něž začalo od počátku roku 1943 patřit i Německo. Docházelo k přepadům a vraždám. Nejvíce to samozřejmě odnášelo civilní obyvatelstvo, jak je patrné i z vyprávění Marie Koškové: „Na Volyni jsme se báli hlavně v noci. Jak přišla noc, tak se ve vsi střílelo, psi štěkali. Když jsme šli spát, tak jsme se báli, že nás bandité přepadnou a zavraždí. Násilnosti se děly často. Větší strach panoval v létě. Kolikrát maminka řekla, že budeme spát oblečený, abychom nemuseli v noci utíkat v nočních košilích.“

A přidává další nepříjemné vzpomínky: „Otec a patnáctiletý syn ze sousední vsi se vraceli z Lucku s moukou. Cestou je napadli ukrajinští bandité. Sebrali je. Příbuzní se po nich začali shánět. Zjistilo se, že je oba přivázali za koně a táhli je po zemi do lesa. Svědek popisoval, že slyšel pláč a naříkání. Vyřezali jim na zádech kříž a umučili je. Příbuzní je v takovém stavu našli zahrabané v lese. Pohřbili je u nás na hřbitově.“

„Pro bratrance, který se živil ševcovinou, si v noci přišli banderovci. Byla velká zima, potřebovali kamsi odvézt. Dovezl je, kam chtěli. Tam ho zuli, sebrali mu kabát a pustili ho domů jen v košili. Za tři týdny na následky podchlazení zemřel.“

Těžký život na Volyni

Život na Volyni nejen během válečných let vyžadoval od svých obyvatel pracovitost, obětavost, spolupráci a odolnost. Lidé byli vesměs odkázáni na pomoc druhých a museli si umět poradit a zvládnout věci po svém. Když si například maminka pamětnice při skoku z vlaku, který byl plný vojáků a nezastavoval, nalomila páteř, tak jí sice v Lucku udělali rentgen, ale sádra a odborná péče se jí již nedostaly. Marie Košková vzpomíná: „Ležela chvíli v nemocnici v Horochově, ale nebyla sádra. Ve stejném pokoji ležel ukrajinský pacient. V noci ho do nemocnice přišli zavraždit banderovci. Šla proto domů. Táta jí ušil z takového pásu vestu, namísto sádry. Ležela doma celou zimu do jara. Mně bylo tehdy třináct let. Vařila jsem, sestra krmila a dojila krávy a táta a bratři se starali o to ostatní.“

Vykloubené rameno či ošklivě vymknutý kotník se také řešily svépomocí: „Bratr Vlasta měl vykloubené rameno, děda mu to prudkým pohybem srovnal, žádný lékař! Další bratr si ošklivě vyhodil kotník. Známý z druhé vesnice ho celého přivázal ke stolu, aby ho znehybnil, a nohu mu narovnal. Hodně dlouho kulhal. Doktoři v dosahu nebyli, léčilo se, jak kdo uměl.“

Během války byla nouze téměř o všechno: „Ke koupi nebylo absolutně nic než staré onošené hadry. Ani zápalky ne. Když jsme chtěli zatopit, tak jsme se museli jít ven podívat, kdo ze sousedů již topí, a dojít si pro uhlíky. Petrolej nebyl, svítili jsme sádlem nebo lojem.“

Příchod Rusů, bratři bojovali na Dukle

Německá armáda se při ústupu snažila udržet své pozice. Na Volyni, jak popisuje Marie Košková, Němci sbírali lidi na kopání zákopů: „Můj bratr Vladimír odmítal zákopy pro Němce kopat. Záměrně si ošklivě rozškrábal nohu, posypal ji solí a vymluvil se před nimi na zranění zvířetem v lese. Nechali ho.“ Vojáci Rudé armády vypadali podle pamětnice zuboženě: „Byli to špinaví, umoření chudáci, hladoví jako psi. A takovíto vojáci měli ještě bojovat!“

Po ústupu wehrmachtu a příchodu sovětských vojsk na Volyň v roce 1944 se téměř všichni bojeschopní Češi dobrovolně hlásili do 1. čs. armádního sboru, který bojoval po boku sovětské armády. Patřili mezi ně i dva bratři pamětnice, Vladimír a Karel Čmuchálkovi. Narukovali v Lucku a na podzim 1944 se zúčastnili Karpatsko-dukelské operace. Vladimír v Karpatech zemřel, Karel byl vážně zraněn na noze a se štěstím se dostal zpět do Lucku. Ze svých zranění se léčil i na Kavkaze.  

Válka skončila, ale střílelo a zabíjelo se dál

Po osvobození od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Z nich podnikaly krvavé výpady proti sovětským vojákům a pokračovaly v terorizování civilního obyvatelstva. Marie Košková vzpomněla několik příhod, kdy ukrajinští nacionalisté pronásledovali ruské vojáky a partyzány. Například při posvícení se dva ruští partyzáni opili a troufli si na banderovce: „Před domem souseda Urbana střelil jeden banderovec ruského partyzána jménem Loňka pod nos. Stála jsem u něj. Měl krásné modré oči, zůstaly mu otevřené. Z úst a z nosu mu tekla krev proudem. Byl to zdravý mladý kluk, asi čtyřiadvacet roků. Pohřbili ho. Děly se tam hrozné věci.“ A dodává: „Tam se zabíjeli lidi, a nikdo nic nevyšetřoval, nechalo se to být. Zabíjelo se, a nic se nedělo. Válka je něco strašného. Hrozně se války bojím. Raději budu jíst slupky z brambor, jen aby nebyla válka.“

Hladomor na Ukrajině                                                                                       

V letech 1921 až 1947 zažila Ukrajina tři hladomory, jež stály život mnoho milionů lidí. Ten poslední v letech 1946–1947. Sovětský diktátor Stalin nechal v těchto letech, během kterých navíc panovalo sucho a nízká úroda, vyvézt z Ukrajiny obilí do satelitních zemí (včetně Československa). Chtěl je tím odradit od Marshallova plánu a podpořit tamní komunisty. Hladomor se netýkal pouze východní části Ukrajiny, ale i jihozápadních částí Ruska: „Lidé před hladem utíkali především z Brjanské a Kalužské oblasti. Pamatuji se například na dvě ruské děti, které ve vsi žebraly o jídlo. Když šly po vsi, tak brečely, ale jakmile se najedly, tak zpívaly a byly veselé. Takový byl ruský národ. Žebráků tam bylo neuvěřitelné množství – a kolik jich zemřelo! Jednou u nás přenocovala mladá matka s malým synem. Mamka jim dala mléko a brambory. Loupali jsme slupky z brambor a ten chlapec povídal své mámě: ,Maminko, neloupej brambory, zítra ráno nebudou.‘ Mamka jim řekla, že je mohou loupat, že jich máme dost. Ustlali jsme jim na podlaze.“

Reemigrace do Československa a život během komunismu

Žadatelů o československé státní občanství a přesídlení z Volyně bylo více než 34 000. První transport vyrazil 30. ledna 1947 z Dubna. Ten s Marií Koškovou, celou její rodinou a potažmo i všemi Čechy z Českých Novosilek pak 6. dubna 1947. Pamětnice se do Československa těšila: „Byli jsme moc rádi, že jsme jeli do Čech. Pro nás to zde bylo jako nebe na zemi. Při přejezdu našich hranic byl celý vlak vzhůru a dívali jsme se na hraniční patníky. Dávali nám všem ihned jídlo, jak na Slovensku, tak v Čechách.“

Lidé z Českých Novosilek přicestovali společně vlakem do Rychnova u Jablonce nad Nisou. Dál již bylo na každém, aby si našel bydlení a živobytí. Bratr Marie Koškové Karel Čmuchálek dostal jakožto raněný voják z Dukly dům po Němcích v Krásném Lese, v okrese Liberec. Marie Košková tam s ním zůstala a pomáhala mu. Zbytek rodiny si našel bydlení až ve Slezsku, ale po roce se vrátil a usadil se v nedaleké obci Horní Řasnice, v okrese Liberec. Marie Košková následně vypomáhala s hospodářstvím rodičům. Snažila se najít si práci ve fabrice, aby měla více peněz a mohla ve zbylém čase pomáhat na statku. Sehnala práci ve firmě Juta ve Višňové a nedlouho poté pracovala v Textilaně v nedalekém Novém Městě pod Smrkem. V roce 1951 se vdala za Jaroslava Koška. Spolu vychovali tři dcery a jednoho syna. Žili v obci Dolní Řasnice, kde se pamětnice starala o domácnost a několik hospodářských zvířat.  

Bratr Karel i rodiče odmítli po roce 1948 vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Komunisté celé rodině, především bratru Karlovi, dělali potíže, jak s trpkým úsměvem líčí pamětnice: „Pořád ho chodili kontrolovat. Sebrali mu jeho obdělávané pole a dali mu jiné, špatné, plné plevele. Když to pole dal dohromady, tak mu to provedli znovu. Takto mu sebrali a vyměnili pole celkem třikrát. Komunisté mu velmi ublížili. Nemyslela jsem si, že za tohle položil můj bratr Vladimír život na Dukle.“ Karel Čmuchálek na tom nebyl zdravotně dobře. Stav jeho poraněné nohy z Dukly se zhoršoval a museli mu ji nadvakrát amputovat. Zůstal doživotním invalidou. Komunisté mu následně záměrně dali příliš vzdálené pole, a tak se sedlačením musel skončit. Rodičům Marie Koškové hospodářství v Horní Řasnici komunisté také odebrali.

Marie Košková žije na okraji Nového Města pod Smrkem, kde o ni pečuje dcera Marie. 

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.