Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kosinová (* 1936)

• narodila se 30. listopadu 1936 v Hradci Králové

• v roce 1942 ji maminka odvedla do sirotčince v Opočně

• viděla zatčení ředitele školy gestapem i partyzány a německé vojáky v opočenské oboře

• v roce 1945 odešla na statek po německé rodině do Hynčic

• v roce 1947 odvezli tamní Němce k odsunu do Meziměstí

• učila se zednicí v Náchodě

• pracovala v přádelně ve Zbečníku u Hronova, poté v jeslích

• v roce 2022 žila v Broumově

Marii Kosinové bylo v roce 1942 šest let. Maminka ji dovedla do sirotčince do kapucínského kláštera v Opočně, kde se o děti staraly řeholní sestry a kde začala navštěvovat místní školu. „Jednou přišli dva páni v gumákách a kožených kabátech, vzali ředitele, odvedli ho, a už se nevrátil,” popisuje událost, která jí utkvěla v paměti. Jako malá dívka nechápala, co byli páni ve vysokých botách zač, vnímala ale atmosféru plnou strachu.

Když se jednou děti ze sirotčince se sestrami procházely v opočenské oboře, ocitly se uprostřed honičky mezi německými vojáky a partyzány. „Partyzáni a Němci tam lítali přes cestu ověnčení břízami, kdyby nás byli zastřelili, tak bychom nebyli,” vypráví.

Vychovávaly ji řeholní sestry

Marie Kosinová se narodila 30. listopadu 1936 v Hradci Králové. Část dětství prožila v Pulicích v Dobrušce. Měla jednoho bratra. Maminka Anežka Silvanová pracovala v tkalcovně. Pamětnice vzpomíná, jak v době protektorátu na ulici vídala pochodující německé vojáky a jak doma zatemňovali. „Přišel k nám policista, že musíme mít zakryté okno, nebo budeme platit pokutu,“ říká. Maminka se ráda bavila a o pamětnici se hodně starala její babička. Když jí byly tři roky, tatínek je opustil a zřekl se jí. Po babiččině smrti ji maminka odvedla do sirotčince, ale navštěvovala ji tam.

V Opočně musela chodit do kostela a do školy a pomáhat s různými pracemi. Řeholní sestry ale dobře vařily a braly děti na procházky. Pamětnici se u nich docela líbilo. Vybavuje si, jak jednou do batůžku dostali vaječné placky a vydali se pěšky na poutní místo Rokole u Nového Města nad Metují. Němečtí vojáci ve městě ale pořád připomínali, že je válka, a když zazněla siréna, běželi se v klášteře všichni schovat do sklepa. Pamatovala si na hromadu oblečení a věcí na opočenském náměstí, které zřejmě původně patřily židovským obyvatelům a na které bylo zakázáno sahat.

Žili s Němci pod jednou střechou

V roce 1945 si Marii Kosinovou vzala maminka s novým partnerem ze sirotčince domů. Odstěhovali se na statek v Hynčicích, který získali od německé rodiny. „Zpočátku tam s námi ti Němci bydleli, pracovali u nás na poli. Maminka jim musela vařit všelijaké polévky. Byli to hodní Němci,” vzpomíná. Jedli s nimi společně u jednoho stolu. Německých obyvatel žilo ve vsi hodně, pamětnice si vybavuje, že jí jedna německá paní darovala panenku. S německými dětmi také navštěvovala školu a k některým chodila domů.

Továrna byla plná krásných věcí po Němcích

Když začal odsun německých obyvatel z území Československa, odvezli německou rodinu na voze do Meziměstí. „Finančáři jim tam zabavovali věci na sebe a nábytek,” vypráví. O rodině už pak nic neslyšela.

Do Hynčic přicházeli lidé a obsazovali prázdná stavení po Němcích. „Byla tam továrna plná krásných věcí, nábytku, který jim vzali. Bylo to skladiště, tam byste všechno sehnala,” popisuje Marie Kosinová. Sama dříve chodila na návštěvu k jedné hodné německé paní. „Pak jsem tam chodila krást broušené nádobí, když ji odvedli,” přiznává.

„Jednou přišel nevlastní táta domů a za ním přišli dva muži s kulomety a chtěli u nás přenocovat,” vzpomíná si další poválečnou událost. Otčím je usadil do světnice, odešel vše nahlásit na národní výbor a oni muže odvedli.

Peněz moc neměli

Na statku pomáhala, okopávala řepu. Měli velký sad a sušili jablka a hrušky na zimu. Škola jí moc nešla a doma ji do učení nikdo nehonil. „Byla jsem lajdák. Pak mě mrzelo, že jsem se víc neučila,” podotýká. Jako malá holka byla podle svých slov divoká, běhala venku s dětmi, skákala na stráni přes malé stromky, jezdila u mlýna na loďce nebo tancovala s místními cikánkami. Vzpomíná taky, jak chodili sbírat houby a nacházeli plné koše.

K Vánocům dostávali perníčky, sušené ovoce, oříšky a omalovánky s pastelkami. Neměla moc oblečení ani bot. Vypráví, jak ji pan učitel vzal se školou na hory: „Všechny holky měly krásné šponovky a byly nastrojené a já jsem měla spravované tepláky a kabátek a styděla jsem se.”

Celý život pracovala v jeslích

Z rodinného statku pak odešla do Náchoda, kde se učila na zednické škole. Společně s dalšími učni se podílela na stavbě domu, který stojí u silnice z Náchoda do Nového Města nad Metují. Prodělala operaci slepého střeva a školu pak už nedokončila. Začala pracovat v přádelně ve Zbečníku u Hronova. V osmnácti letech nastoupila jako uklízečka do jeslí společnosti Veba, kde vydržela až do důchodu. Později také pracovala v lahůdkách a rychlém občerstvení v Broumově.

S prvním manželem měla pět dětí, z nichž dvě bohužel zemřely. Manžel rád fotografoval a pamětnice vzpomíná, jak fotky doma sami vyvolávali. Ona pletla, šila, vyšívala, neuměla si jen tak v klidu sednout a nic nedělat. Doma měli veselo, často k nim chodily návštěvy. V roce 2022 žila se svým druhým mužem v Broumově.