Ivan Kosenko

„Když zemřela matka, tak zůstal otec sám. To mu bylo jednapadesát roků. No a nějaká paní Pinčíková z Mariánských Lázní mu dohodila nějakou paní a on si ji nakonec vzal. Ale, to víte, já jsem byl taková neklidná krev a neuznával jsem to. Byla to, přiznám se, byl to takovej rušivej živel do naší sehraný rodiny, tak jsem ji vůbec neakceptoval. Což teda působilo určitý problémy a třenice a skončilo to tím, že mě poslali, řekli mi, že jsem hubenej, podvyživenej, což byla pravda, a poslali mě do ozdravovny někde do Bukovan u Písku nebo kam. A tam to bylo na měsíc. A když jsem se vrátil, zjistil jsem, že babička není. A babičku šoupli mezitím do domova důchodců. A otec, a to nevím, jakými kouzly, ji vlastně potom dostal do Jugoslávie.“

„Byl jsem velkej rebel, šíleně jsem se šprajcoval. Helejte, co vám budu říkat, ta čečenská krev je čečenská krev. Všechno jsem, já vám to řeknu na rovinu, všechno jsem to mlátil a řezal, co mi přišlo do ruky, všechno jsem rozmlátil. Já byl neovladatelnej. No tak jsem skončil v dětským domově a skončil jsem v dětským domově pro válečný poškozence.“