„Když zemřela matka, tak zůstal otec sám. To mu bylo jednapadesát roků. No a nějaká paní Pinčíková z Mariánských Lázní mu dohodila nějakou paní a on si ji nakonec vzal. Ale, to víte, já jsem byl taková neklidná krev a neuznával jsem to. Byla to, přiznám se, byl to takovej rušivej živel do naší sehraný rodiny, tak jsem ji vůbec neakceptoval. Což teda působilo určitý problémy a třenice a skončilo to tím, že mě poslali, řekli mi, že jsem hubenej, podvyživenej, což byla pravda, a poslali mě do ozdravovny někde do Bukovan u Písku nebo kam. A tam to bylo na měsíc. A když jsem se vrátil, zjistil jsem, že babička není. A babičku šoupli mezitím do domova důchodců. A otec, a to nevím, jakými kouzly, ji vlastně potom dostal do Jugoslávie.“
„Byl jsem velkej rebel, šíleně jsem se šprajcoval. Helejte, co vám budu říkat, ta čečenská krev je čečenská krev. Všechno jsem, já vám to řeknu na rovinu, všechno jsem to mlátil a řezal, co mi přišlo do ruky, všechno jsem rozmlátil. Já byl neovladatelnej. No tak jsem skončil v dětským domově a skončil jsem v dětským domově pro válečný poškozence.“
„Peníze nikdo z nás moc neměl. A jevila se tam taková skutečnost, bude vám to k smíchu, ale tam byly děti těch zemědělců přece, který se měly jakž takž líp. No a ty jako si nechaly posílat pro pečivo, pro jídlo nebo pro svačinu do krámu v tom městečku. A tak jsem se nabíd, že budu chodit. A vždycky mi platily pětadvacet halířů, jo, za každou donášku pětadvacet halířů. A ty halíře jsem si střádal, ty pětadvacetníky. Pořídil jsem si takovou dřevěnou krabičku. A my jsme měli, v klučičí klubovně jsme měli každej takovou skříňku, která byla na pevný zavírání, ale nezamykala se, jenom na tu patentku. No a tam jsem to měl. Pětadvacet halířů mi tam nezmizelo. Ani pětadvacet halířů. Děti byly chudý, ale nikdo mi to – vědělo se o tom, že je tam mám, já jsem tam měl potom třeba i stovku, kdeco – ale nikdo vám tam nešel, nevzal ani halíř.“
Ivan Kosenko se narodil 28. července 1941 v Trnavě. Jeho otec byl původem z Ruska, odkud odešel během ruské revoluce v roce 1917. Matka pocházela z Lublinu, část její rodiny žila v Jugoslávii. Po smrti matky se otec znovu oženil, a protože Ivan s nevlastní matkou nevycházel dobře, byl poslán nejdříve do ozdravovny a potom do dětského domova pro válečné poškozence. Ze střední ekonomické školy byl vyhozen a před vojnou pracoval v pozemních stavbách. Po vojně se oženil a společně s manželkou si doplnil studium na ekonomické škole. Pracoval u SNB a řešil hospodářskou kriminalitu, po roce 1968 byl vyhozen a pracoval ve veřejných službách města Chomutov. V roce 1990 se k policii vrátil, dnes je v důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
