Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Korol (* 1922  †︎ 2015)

• narozen 15. prosince 1922 ve Volovém na Podkarpatské Rusi

• otec i matka pracují na vlastním hospodářství, čtyři mladší sourozenci, řeckokatolická víra

• základní škola v ukrajinštině a češtině

• v říjnu 1939 odchod do SSSR

• odsouzen na 3,5 roku za nelegální překročení státní hranice

• je převezen do gulagu, stavba železnice do Vorkuty

• v dubnu 1943 propuštěn z gulagu, přidává se k čs. armádě v Buzuluku

• dělostřelec, první nasazení v bitvě u Kyjeva

• další bitvy: Ruda, Bíla Cerkev, Žaškov, Ostrožany

• během karpatsko-dukelské operace zraněn, přišel o ruku

• léčí se v invalidovně u Moskvy, v Tatranské Lomnici a Popradu

• po válce povýšen do hodnosti podporučíka

• krátce pracuje na správě vojenských budov

• od roku 1949 trvalým válečným invalidou

• trafikantem, vedoucí prodejny tabáku v Praze až do důchodu

• vyznamenání: Rudá hvězda, dva Válečné kříže, medaile Za zásluhy, medaile Za chrabrost a další

• zemřel 14. února 2015 v pražské vojenské nemocnici

Vasil Korol se narodil 15. prosince 1922 v obci Volové na východě Podkarpatské Rusi. „To je konec světa, tam jsou samí medvědi a vlci a všechno možný.“ Měl čtyři mladší sourozence. Otec i matka pracovali na vlastním hospodářství a na poli. „V těch horách, tam se taky nic nerodilo, jenom oves a krásný brambory a dobytek zdravý, protože tam je zdravý vzduch.“

Do školy chodil Korol ve Volovém. Do čtvrté třídy se učil v ukrajinštině, poté i v češtině. „Školu nám zavedli Češi, když přišli v devatenáctým roce.“ Na měšťanku nechodil, protože by musel daleko dojíždět. Rodiče po vzniku Československa museli navštěvovat kurzy, aby se naučili číst a psát. Když bylo Korolovi 12 let, zemřela mu maminka na zápal plic. Tatínek odešel za prací na Slovensko a malý Vasil se staral sám o celé hospodářství.

Celá rodina byla řeckokatolického vyznání. „Večer jsme si všichni klekli na kolena a modlili se. Když se někdo zapomněl pomodlit, tak ho vzbudili a modlili jsme se všichni pohromadě.“

Útěk do Sovětského svazu

V březnu 1939 okupovalo Podkarpatskou Rus Maďarsko. „Zvali nás do těch leventů, tj. svazů mládeže, armády a prostě nás takhle tahali. Zacházeli s námi strašně špatně.“ Vasil Korol se proto rozhodl uprchnout do Sovětského svazu.  Po porážce Polska se sovětská hranice nacházela asi kilometr od Korolova bydliště. Hranice tehdy nebyla příliš hlídaná a Korol ji překročil 6. října 1939. Nebyl sám. „Kolem dvaceti tisíc našich mladých lidí odjelo z Podkarpatský Rusi do Sovětskýho svazu. Bohužel, ti se k nám zachovali macešsky. Pozavírali nás za překročení hranice a posílali do gulagů na Sibiř.“

Po překročení hranice potkali jednoho civilistu. „Ten Ukrajinec nám říká: ‚Už vás napsali Rusi do těch papírů?‘ My jsme říkali, že ne. Tak on nám ukazoval, jděte do háje, vraťte se. Jenže my jsme tomu nerozuměli. Říkali jsme: ‚V Sovětským svazu, tam je charašo...‘“

Šli se nahlásit na policii, ale tam je zavřeli. Dostali se do městečka Strij, kde se jich do večera sešlo asi padesát. Nechali je všechny nastoupit. „Tam bylo několik vojáků s vlčákama, řekli: ‚Postrojte se po šesti, krok doprava, krok doleva, budete zastřeleni.‘“ Nakonec je ale odvedli do vězení ve Skolje. Všech padesát lidí přivedli do velké místnosti, museli se svléknout, každého důkladně prohlíželi. Všichni poté spali v jedné místnosti. „Matrace byly vedle sebe jak slanečky, záchod byl v rohu, prádelní hrnec pro padesát lidí. Já jsem tam byl půl roku.“

Později ho převezli do vězení v Kirovohradu. V místnosti už byli po dvou. Zde strávil tři měsíce. Cela měla i normální postele, z kterých ale dozorci sundali matrace. Na postelích se tak spát nedalo a vězni museli spát na podlaze. K jídlu dostávali kroupy a rybí hlavy.

Po třech měsících šel se svým spolubydlícím k soudu. „Soudce mě jako nejmladšího za nelegální přechod podle paragrafu 80 odsoudil na tři roky. Ten byl starší, už byl v čs. armádě, tomu dali pět let. ‚S otpravlenijem na Sibir.‘“

V gulagu

Po vynesení rozsudku Korola odvezli do pracovního tábora. „Nacpali nás do mřížovanýho vagonu. Dali nám chléb nějakej a slanečka. Tisíce kilometrů jsme šli. Žízeň jsem měl, umíral jsem hladem a žízní. To bylo hrozný. Vezli nás přes Moskvu. Říkali: ‚To je Moskva.‘ To byla tenkrát roztažená dřevěná vesnice.“

Dovezli je až do Archangelska, na lodích je převezli na řeku Pečoru, kde se stavěla železnice do Vorkuty. Nejprve si museli postavit ubytovaní, stany. „Neexistovalo nic. Za tři a půl roku nějakej polštář nebo deka nebo matras. Nic. Jak jsme pracovali, tak jsme spali.“

Oblečení byli do vatovaných kalhot, dvou vatovaných blůz a ušanky, proti velkým mrazům je to ale stejně neochránilo. K snídani dostávali kus chleba, k obědu kaši a rybí hlavy, k večeři zase kaši, celý den se pracovalo. Museli kácet lesy, kopat cestu pro železnici. Jednou s koňmi vytahovali dřeva z řeky. „Těm koňům jsme vzali oves, tak jsme se s nimi najedli ovsa, protože jsme byli hladoví.“

Vězni byli většinou podkarpatští Rusíni, Rusové, ale i Němci.

Vstup do československé armády

Celkem strávil Korol ve vězení tři a půl roku. Nakonec se dostal k nějakým funkcionářům. „Najednou mě vyzývají, taková byla malá místnost, stůl byl, byli tam tři. Litenant ruský, mladý mi říká: ‚Vy jste Čechoslovák?‘ Já říkám: ‚Ne, já jsem přišel z Maďarska, ze Zakarpatský Ukrajiny.‘ On mi říká: ‚Vy jste do roku 1939 byl Čechoslovák? Chtěl byste jít do armády?‘ Já jsem nevěděl, jestli je to sen nebo ne. Ještě dopoledne mi říkali šag doprava, šag doleva, budeš zastřelen. A tady mi říkají, jestli nechci do armády…“ Vasil Korol nabídku přijal.

Cesta do Buzuluku zabrala asi 14 dní. Korolovi bylo tehdy necelých 21 let a vážil 43 kilogramů. První tři týdny ho nechali v tzv. tranzitu, aby nabral sílu. Dostal uniformu anglické provenience a začal výcvik.

V době, kdy Vasil Korol přišel do Buzuluku, bojovali už Čechoslováci u Sokolova. „Naši u Sokolova dostali od Rusů jen samopaly, pušky, kulomety. Těžké zbraně se jim Rusové báli dát. Když uviděli, že naši bojují a umírají, tak je stáhli z fronty do městečka Novochoperska. Tam jsme přijížděli z Buzuluku. Teprve tam nám dali všechny zbraně, jako měli Rusové, tanky... Jen kaťuše a letadla nám nedali.“ Korol měl jít nejprve k automatčíkům, ale nakonec se dostal k dělostřelectvu, k tzv. IPTAP (Istrebitelnyj protivtankovyj alterijskij polk), jak sám chtěl. Jeho baterie byla připojena k tankovému praporu. „Cvičili nás ve dne v noci, poplachy nás budily v noci. Byli jsme kompletně vycvičený.“

Obyčejní vojáci si mezi sebou povídali ukrajinsky. Zprvu bylo osmdesát procent vojáků původem z Podkarpatské Rusi. S volyňskými Čechy se později také bavili v ukrajinštině. Velitelé jim moc nerozuměli. „Oni věděli, proč jsme tam, že jsme umírali za republiku, hlásili jsme se k Československu, nic nám nemluvili. Povely byly česky.“

Boje na Ukrajině

Bojů se Vasil Korol prvně zúčastnil při osvobozování Kyjeva. Dněpr překročili na pontonových mostech. „Pouštěli mlhu, aby nás Němci nepotopili.“ Příprava k útoku na Kyjev trvala asi čtrnáct dní. „Když přišel den nástupu na Kyjev, tak k nám přišel Svoboda po těch útvarech a říká: ‚Kluci, za okamžik půjdete do boje, bojujte za Kyjev tak jako za Prahu, Brno, Bratislavu a Užhorod.‘ Nás nasadili na hlavní úder na Kyjev. Naše československá armáda byla první, která zabrala Kyjev, byli jsme v hlavním městě. Obsadili jsme Kyjev v noci. Obyvatel bylo málo, ale vítali nás.“

V bojích u Kyjeva padl velitel děla, u kterého Korol sloužil. V. Korol se poté stal novým velitelem děla, sloužilo pod ním pět mužů. Po Kyjevu se Korol účastnil bojů u Bílé Cerkve, u Žaškova a Ostrožan a také dalších bitev, kterých se účastnila československá armáda.

Jednou v noci přijeli do vesničky Ruda. „Mrzlo a tam byl velkej stoh slámy. Zastavili jsme se s dělama a běhali jsme kolem stohu, poněvadž mrzlo strašně, my jsme byli nalehko. Dali nám po padesáti hram, ale stejně to nepomohlo. Modlili jsme se, aby byl den a mohli jsme jít do útoku.“ Ráno na vesnici několikrát vystřelili, pak přijeli na okraj vesnice a zůstali přes den v družstevní stáji. Odpoledne dostali rozkaz jet přes vesnici. „Jeli jsme skrz vesnici, dvě auta, jedno přede mnou. Nahoře vedle nás jel tank, my jsme mysleli, že je to náš tank, tak jsme si říkali, to je dobře, aspoň nejsme sami. My jsme ten tank nechali. Bylo štěstí, že tam nebyl východ na pravou stranu, ale na levou. Jinak by nás rozválcoval, to nebyl náš tank.“ Nakonec stejně ke střetu s tankem došlo. Vasil Korol ztratil tři vojáky ze svého družstva.

V bitvě u Bílé Cerkve „ruská armáda byla kousek obklíčena a my jsme jim šli na pomoc. Naše pěchota se dostala k nim. Stalo se malé nedorozumění, protože Rusové si mysleli, že jsme Němci, kvůli uniformě. Pak se to urovnalo.“

Podmínky byly tvrdé. Vojáci neměli prakticky čas na pořádný spánek, ani na odpočinek. Jídlo jim vozila armádní kuchyně, ale ne vždycky se k nim dostalo. „Kluci drželi hubu, jak se říká, ale vodku nám museli dát. Dostali jsme každý den sto hram vodky. On třeba dva dny nepřinesl jídlo, ale tu vodku nám museli dát.“  Stále měli anglické uniformy, které však příliš nechránily proti mrazu.

Setkání s volyňskými Čechy

Původně měla československá armáda postupovat na území ČSR přes Podkarpatskou Rus. „Byli jsme v Černovicích v Rumunsku. Kvůli Slovenskýmu národnímu povstání nás přehodili až na Duklu.“ Ve městě Krosno se k nim přidávali volyňští Češi. „My jsme byli frontoví vojáci a oni k nám nastoupili. Mně jich aj bylo líto, protože jich tam zařvalo moc.“ Na Duklu přišli i vojáci ze Západu, hlavně velitelé.

Dukelská bitva – den, kdy V. Korol přišel o ruku

„Stáli jsme na okraji lesa, předpokládaný nepřítel před námi byl. Pomáhali jsme útočit pěchotě nebo odrážet německé útoky.“

V poledne přišel rozkaz, že se dvě děla mají posunout dopředu. Děla musela přejet lesní louku. „Tam jsme se zastavili a říkali jsme si, nepojedeme auto za autem, protože když budeme uprostřed, tak nás uvidí nebo uslyší, načnut po nás pálit. Jestli nezasáhnou jedno auto, zasáhnou druhý. Postavili jsme auta vedle sebe a vyjeli najednou. Byli jsme uprostřed louky, oni na nás začali pálit. Já koukám, tam leží voják s puškou náš u trávy. Já na něj křičím, řidič na něj troubí a on se nehne. Auto se hnulo doprava, tam zase leží voják. Nakonec jsme se dostali do lesa a kluci nadávají: ‚To jsou pěšáci bezohlední, na nás pálí a oni neuhnou.‘ Nějaký rozumný starší voják říká: ‚Nenadávejte, oni jsou mrtví.‘“

Po 150 metrech vyjeli z lesa na kraj údolí. Vtom na ně začal pálit zezadu německý kulomet. „Kluci zaujali kruhovou obranu.“ Brzy je však zachránil útok osmi československých pěšáků, kteří kulometné hnízdo zlikvidovali. Z Korolových spolubojovníků nebyl nikdo zraněn. Děla dostala rozkaz vrátit se zpátky na louku, kterou před chvílí přejížděla.

Posléze se Korol vydal ve dvojici na průzkum. Schovaní v trávě viděli blížící se německý obrněný transport. „Ten načal střílet po nás. Ne po nás, on nás neviděl v trávě, ale na pěchotu, která byla vzadu. Tak jsem se dohodl s tím kamarádem, že já půjdu k dělu, dáme 400 dálku, 400 metrů. On tam zůstane a bude se dívat, kam padají naše miny.“

„Já jsem šel k lesu, když jsem byl padesát metrů od lesa, nebo možná třicet, tak jsem říkal, teď si stoupnu a doběhnu to. Když jsem stoupnul, tak spadla jedna mina přede mě, kráter udělala. Tak si říkám, že další mina nespadne. Přeskočil jsem přes ten kráter, slyším, že druhá mina za mnou spadla. Třetí spadla vedle mě.“ Třetí mina utrhla panu Korolovi ruku. „Neupadl jsem. Těch deset kroků jsem ještě přeběhl. Tam byli naši, pěchota, kluci skočili ke mně. Já jsem nevěděl, že nemám ruku. Skočili ke mně, vzali mě za ruku a ta povisla.“  Pan Korol si klekl ke stromu a chránil si druhou ruku, aby o ni také nepřišel.

Nedaleko od něho leželi ještě dva vojáci. „Vedle, asi tři metry, leží voják, říká: ‚Prosím tě, zastřel mě, nenech mě trápit se.‘ Já mu povídám: ‚Počkej, vždyť nás zachrání, nám pomůžú.‘ Z levý strany křičí na mě, povídá: ‚Prosím tě, pujč mi pistoli.‘ ‚Já ji nemám, nemám pistoli, musíme počkat, kluci.‘“

V nemocnici

Odvézt z fronty je však nemohli, protože by se mohli dostat pod německou palbu. Až po setmění zraněné naložili na koňský povoz a dopravili do týla na ošetření. V týlu byl pan Korol operován. Po operaci se však musel sám dostat do Lvova. „Dali ti na krk lístek, kdy jsem byl raněný a kdy operovaný, a řekli ti: ‚Tam je fronta, tam je týl a musíš se dostat do Lvova.‘ Já nevím, kolik to bylo do Lvova, jestli sto nebo dvě stě kilometrů. Les a tam jezdily auta, vozily munici sem tam. Tam vás pochopitelně každý odveze. On vás vezl třeba deset kilometrů, pak potřeboval doprava, tak jsi musel vylézt... Zase na další auto.“

Ve Lvově čekal v přeplněné škole na převaz celý týden. Jelikož měl na sobě potrhanou československou bundu, dostal ve Lvově náhradní ruskou. Později ho proto zaměnili se sovětským vojákem.

Po ošetření odjel pan Korol do invalidovny u Moskvy. „Dali nás na vlak a zavezli mě až za Moskvu tři sta kilometrů. Ve čtyřicátým roce nás vezli přes Moskvu v zamřížovaných vagonech a ve čtyřiačtyřicátým nás vezli jako hrdiny, ne jako hrdiny... těžce raněný za sovětskou vlast.“

Českoslovenští vojáci byli v sovětských nemocnicích léčeni společně s důstojníky. Vasil Korol měl ale na sobě ruskou bundu a dostal se mezi obyčejné ruské vojáky. „Až potom se dozvěděla lékařka, že já jsem Čech nebo Čechoslovák, tak mě honem přemístila k důstojníkům, ale já jsem se tam chodil jenom vyspat, protože s klukama to bylo lepší.“ U Moskvy strávil celkem pět měsíců.

Následně se dostal do invalidovny v Tatranské Lomnici u Popradu. „Beneš přijel k nám do Tater, do invalidovny, přímo do našeho pokoje. Dával jsem mu ruku a hlásil jsem se jako velitel místnosti. Viděl nás, mladý kluci bez rukou, bez nohou. Doprovázel ho někdo, nevím kdo, a ten mu vyprávěl, kolik jich tam padlo a kolik bylo raněno, a Beneš říkal, že to bylo škoda, neštěstí, blízko hranic takovýhle neštěstí.“

Po válce

Po skončení války se pan Korol dostal do invalidovny v Poděbradech, byl povýšen do hodnosti podporučíka. Absolvoval kurs na správce vojenských budov v Praze na Jenerálce. Krátce pracoval jako správce vojenských budov v Poděbradech a Milovicích. Od roku 1949 je v trvalé válečné invaliditě. Oženil se, měl dvě děti.

Byl vyznamenán asi dvaceti válečnými medailemi, má např. Rudou hvězdu, dva Válečné kříže, medaili Za chrabrost a medaili Za zásluhy. Pan Korol k tomu říká: „To je k ničemu.“