Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Kořínková (* 1946)

• narozena 13. prosince 1946 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou

• rodina měla v Zahrádce malé hospodářství

• v letech 1960 až 1962 se pamětnice učila tkadlenou

• kvůli stavbě vodní nádrže Švihov musela rodina v roce 1969 Zahrádku opustit

• vdala se roku 1966, s manželem vychovali tři děti

• celý život pracovala v humpoleckém podniku Sukno

• v roce 2024 žila v Humpolci

Lítala jsem s dětmi po stráních

Miloslava Kořínková, rozená Krtková, se narodila 13. prosince 1946 blízko Zahrádky u Ledče nad Sázavou. V Zahrádce sloužil od roku 1940 jako kněz Josef Toufar, který dosti pravděpodobně Miloslavu i křtil. V roce 1948 odcházel páter Toufar do obce Číhošť, kde se v prosinci 1949 odehrál takzvaný číhošťský zázrak.[1] O následném umučení pátera Josefa Toufara se v rodině pamětnice vědělo a obyvatele Zahrádky to velmi zasáhlo; zároveň však věděli, že vyjádřit se k této brutální vraždě by je mohlo v padesátých letech stát život.

Miloslava Kořínková se narodila jako druhá ze čtyř sourozenců a v dětství musela hodně pomáhat s hospodářstvím, které její rodiče vlastnili. „Museli jsme hodně pomáhat a jinak jsem lítala s dětmi po stráních.“ Do školy nastoupila v Zahrádce a od roku 1962 se vyučila u podniku Sukno v Humpolci, kde v roce 1965 začala pracovat. V roce 1966 se pamětnice provdala a ten samý rok se jí narodil první syn.

Rodiče odcházeli v té poslední vlně

Už před druhou světovou válkou se v okolí Zahrádky mluvilo o tom, že vesnice bude zatopená v rámci výstavby vodní nádrže Švihov. Miloslava vzpomíná, že od roku 1962 rodina věděla s jistotou, že jejich ves a dům budou zaplaveny a že se musí odstěhovat.

V roce 1965 začala stavba nádrže a pamětnice se ze Zahrádky stěhovala v roce 1969 do paneláku v Humpolci. V tu dobu už pracovala několik let v podniku Sukno, takže to měla blíž do práce. Její rodiče se do Humpolce odstěhovali v roce 1976. „To byla poslední vlna lidí, co odcházeli. My jsme šli v roce 1969 v té první etapě.“ Sousedé ze Zahrádky se stěhovali na různá místa v okolí, takže se zpřetrhaly jejich vazby.

Letenky jsme měli kupovat 11. září 2001

Manželé Kořínkovi měli celkem tři děti, s jejich hlídáním jim pomáhala babička, aby mohla Miloslava chodit do práce. Rodina žila nějakou dobu v paneláku a mezitím si postavila rodinný domek, kam se přestěhovala. Pamětnice pracovala v Suknu pětadvacet let jako tkadlena, ale pak měla zdravotní problémy a doktoři jí tkaní zakázali. Od té doby prováděla kontrolu na strojích v tkalcovnách a později pracovala na výstupní kontrole. Látky z podniku Sukno se vyvážely do celého světa, a tak měla Miloslava v práci velkou zodpovědnost.

V Suknu pracovala až do roku 2002, kdy odešla do důchodu. V tu dobu také firma Sukno skončila. Pamětnice si ještě v důchodu přivydělávala uklízením. Dnes jí dělá radost sedm vnoučat a čtyři pravnoučata. Její dcera žije ve Spojených státech amerických a s manželem se za ní chystali v roce 2001. „Měli jsme kupovat letenky 11. září 2001. To padla Dvojčata, tak jsme nic nekoupili a letěli jsme až na jaře 2002.“ S manželem tam strávila dva měsíce a procestovali velkou část USA. Za dva roky se tam vydala znovu, když se jí tam narodila vnučka. V roce 2024 žila Miloslava Kořínková v Humpolci.

 

[1] Dne 11. prosince 1949 se v Číhošti během kázání pátera Josefa Toufara rozhoupal kříž nad oltářem. Dosvědčilo to dvacet účastníků bohoslužby. Josef Toufar byl následně brutálně mučen Státní bezpečností, aby křivě přiznal, že kříž rozhoupal on. Na následky mučení Josef Toufar 25. února 1950 zemřel.