Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Pavel Kořínek (* 1943)

• narozen 10. listopadu 1943 v Praze

• maminka Emílie Lakomá pocházela z movité rodiny z Litovli

• otec Otto Kořínek byl ředitelem nemocnice v Ústí nad Orlicí

• otce Ottu Kořínka v roce 1951 zatkli a obvinili z velezrady

• otce Ottu Kořínka v roce 1951 odsoudili k 3,5 letům vězení

• strýce Tomáše a Vladimíra Kořínkovy popravili v roce 1951 v rámci ‚Akce Teroristé‘

• komunisté rodině zabavili veškerý majetek

• Pavel Kořínek nesměl studovat

• stal se lékařem a pracoval v Nemocnici Frýdlant

• po roce 1989 se stal členem Občanského fóra a městského zastupitelstva ve Frýdlantu

• v roce 2022 žil ve Frýdlantu

Jako každý pátek i 26. ledna 1951 čekal Pavel Kořínek, až jeho otci skončí služba v nemocnici a vyzvedne ho z chlapecké školy v Ústí nad Orlicí. Protože pojedou autem, bude doma rychleji a o to dřív si poběží hrát ven s ostatními kluky. Tatínek Otto Kořínek ho však proti očekávání nevyzvedl, a tak šel tehdy sedmiletý hoch ze školy sám. „Když jsem dorazil domů, potkal jsem na chodbě naši chůvu Aničku. Šli s ní nějací pánové. Řekla mi, že ven nesmíme a musíme zůstat doma. A tatínka jsem pak už neviděl.“

Toho dne ve tři hodiny odpoledne Ottu Kořínka zatkla Státní bezpečnost (StB) a odvezla ho do vyšetřovací vazby v Pardubicích. Malý Pavel s maminkou Emilií, sestrou Hanou a chůvou Aničkou nakonec nesměli opustit byt celý týden. Dva, ‚orgánové‘ Sboru národní bezpečnosti (SNB) Dohnal a Konečný hlídali rodinu Kořínkových dnem i nocí. „Jako děti jsme jejich přítomnost příliš nechápali. Chovali se k nám slušně, a dokonce si s námi i hráli,“ vzpomíná Pavel Kořínek.

Do záznamu o střežení bytu, který byl plný pravopisných chyb, příslušníci SNB uvedli: „Dále oznamujem, že paní Kořínková v pátek večer když dávala děti spát před uložením dětí do postele je vyzvala, aby se pomodlili za tatínka. Děti její výzvy uposlechli a přeříkali několik modlideb. Po odříkání modlideb se dala Kořínková do horoucího pláče. Děti se jí vyptávali proč pláče zda z radosti, že se pomodlili a nebo proto, že ji celý den zlobili. Ona jim odpověděla, že pláče z radosti a dala jim každému polibek a přála jim dobrou noc.“ 

Po zatčení Otto Kořínka se odehrálo v jeho bytě na příkaz Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Pardubicích několik domovních prohlídek. „Přišli tehdy ještě další pánové. Měli zařízení, kterým poslouchali zdi, odsunovali obrazy a nábytek a všechno prohlíželi,“ říká Pavel Kořínek.

Sestra se narodila během ukrývání před nálety

Pavel Kořínek se narodil 10. listopadu 1943 v porodnici v Londýnské ulici v Praze. Ačkoliv jeho otec Otto Kořínek pracoval jako lékař ve vinohradské nemocnici, život v Praze během protektorátu rodině příliš nepřál, a tak se rodina krátce po jeho narození přesunula do Litovle. Do moravského města je kroky zavedly nejen kvůli lepšímu zásobování potravinami, ale také proto, že zde měla rodina silné zázemí. Žili zde rodiče maminky Emilie Kořínkové, rozené Lakomé.

Litovelská rodina se v obci těšila velké úctě. Otec maminky neboli stařeček, jak se v Litovli říkávalo, byl ředitelem záložny. Maminka neboli stařenka pečovala o domácnost a navíc měla vlastní železářství a prodejnu hromosvodů. Obchody  energické ženy zdárně prosperovaly. Vedle toho měli nablízku i maminčina bratra Josefa, který vedl jako magistr olomouckou lékárnu. „V květnových dnech roku 1945 se v Litovli narodila moje sestra Hana. Prakticky ve sklepě, kde jsme se museli ukrývat před posledními nálety,“ vypráví Pavel Kořínek. Tatínek za nimi do velké rodinné vily dojížděl nejprve z Prahy a posléze z Ústí nad Orlicí, kam ho ještě během války z pražské vinohradské kliniky nuceně přesunuli.

Pro soudruhy byla naše vila zbytečný přepych

Během válečných let představoval rozlehlý sad u litovelské vily, který překypoval ovocem, takovou malou oázou v okolní šedi tehdejších těžkých časů. „Už tehdy nastaly první problémy. Zahrada byla veliká s množstvím ovocných stromů, a tak nám nařídili odvádět velkou část ovoce do podniku Fruta. Vzpomínám si, že jsem jezdil se stařečkem do obce Nasobůrky s žebřiňákem plným pytlů s ovocem. Starý pán táhl žebřiňák a já se mu snažil pomáhat,“ říká Pavel Kořínek.

Ke druhým prarodičům z otcovy strany, která žila ve Žlebech u Čáslavi, rodina tak často nejezdila. Dědeček vykonával práci sezonního dělníka v cukrovarech a zahradníka. „Dědeček Karel byl oproti stařečkovi o mnoho vážnější muž. Měl ostře řezané rysy. Řekl bych takový písmák. Přestože pracoval jako dělník, byl hodně sečtělý,“ vzpomíná Pavel Kořínek. Své dva strýce, otcovy bratry Tomáše a Vladimíra, kteří měli v budoucnu zásadně ovlivnit osud jeho rodiny, ale příliš nepoznal.

S koncem války skončil i trvalý pobyt na Moravě a matka se s oběma dětmi přestěhovala za otcem do Ústí nad Orlicí, který tam k práci lékaře dostal i bydlení v krásné vile. Srdečný vztah s prarodiči z Litovle však přetrvával a často se všichni společně navštěvovali.

Záhy po roce 1948 ale přišly citelnější problémy. Movitá rodina padla v nemilost státního aparátu a do vily prarodičů se nastěhovali první nájemníci. Stařečkům povolili obývat pouze přízemí. „Jako dítě jsem to tak dramaticky nevnímal. Všichni dospělí nás chránili. Režim se ale začal měnit výrazně v jejich neprospěch a život byl stále těžší,“ vzpomíná Pavel Kořínek. Postupem času komunisté vilu rodině zabrali úplně. „Stařeček zemřel na zahradě. Je možné, že to celé ho připravilo o život dřív, než kdyby dožil v klidu. Stařenku přestěhovali, jak se říkalo ‚na domek‘, což byl řadový dům bez koupelny a se suchým záchodem.“

Ani mladá rodina Kořínkových si v Ústí nad Orlicí klidné a spokojené poválečné roky neužívala příliš dlouho. „Ve vile v Ústí nad Orlicí jsem prožil snad nejhezčí chvíle svého dětství. Tatínek pracoval jako primář na interním oddělení, zároveň byl ředitelem nemocnice a měl i soukromou praxi. Soudruhům se ale zřejmě zdálo, že vila je pro nás zbytečný přepych, a tak nás přestěhovali do bytu na náměstí,“ říká Pavel Kořínek.

Esenbáci s nimi bydleli týden a nepustili je ven

Ačkoliv se rodina musela nuceně přestěhovat, byt na náměstí skromný nebyl. Tatínek Otto si zde opět zařídil i ordinaci. „Do první třidy jsem chodíval pěšky. Když jsem měl ale štěstí, tak mě tatínek vozil autem.“

Pěšky musel malý Pavlík domů i 26. ledna 1951, když ho tatínek nevyzvedl, přestože mu to ráno slíbil. Až po návratu domů, kde se u nich zčistajasna objevili dva cizí pánové, si uvědomil, že je možná s tatínkem něco v nepořádku. Proč mu ale chůva Anička řekla, že si nesmí jít hrát ven a proč nepustili z bytu ani ji ani maminku, tehdy nechápal.

Maminka, dvě děti a chůva nakonec nemohly z bytu celý týden a byly pod neustálým dohledem příslušníků SNB. Střežící ‚orgánové‘ Dohnal a Konečný žili s rodinou v bytě a s dětmi si dokonce i hráli. Během domácího vězení se maminka Emílie dozvěděla o manželově zatčení. Protože byli děti ještě malé, řekla jim, že tatínek dostal španělskou chřipku a leží v nemocnici.

Reakční živly, imperialističtí zločinci, zaprodanci kapitalismu

Ottu Kořínka zadrželi odpoledne na jeho pracovišti v nemocnici v Ústí nad Orlicí. Převezli ho do vyšetřovací vazby na Krajském velitelství státní bezpečnosti v Pardubicích. Hned druhý den 27. ledna 1951 nařídila pardubická StB první domovní prohlídku. V té době ještě nikdo z rodiny netušil, proč je žena s dětmi držena doma, proč jsou pod neustálým dohledem, prohledávají jim byt, ale hlavně za co ve městě uznávaného lékaře zadrželi. O další dva dny později podali návrh na vazbu a Ottovi sdělili obvinění.

Státní prokuratura v Praze podala trestní oznámení na skupinu osob, která, jak plyne z archivu bezpečnostních složek „ve své nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení a pod vedením MUDr. Otty Kořínka napomáhala reakčním živlům rekrutujícím se z řad naší bývalé buržoasie k útěku do zahraničí a tak dala možnost těmto parasitům, aby společně se západními imperialistickými zločinci činili přípravu k třetí světové válce, od které si tito zaprodanci kapitalismu slibují návrat svých bezpracných výdělků a další vykořisťování všeho pracujícího lidu.“

Toto krkolomně působící obvinění nadepsala StB jednoduše – velkým červeným nápisem ‚velezrada‘. Napomáhání k útěku do kapitalistického zahraničí však zatím nebylo tím hlavním, z čeho chtěla Státní bezpečnost zatčeného obvinit. Ottu Kořínka totiž kvůli jeho vzdělání a stykům označili za hlavu organizace stojící za protikomunistickými odbojovými činy ve Žlebech u Čáslavi v roce 1950. V tomto případu, který StB nazvala „Akce Teroristé“, totiž figurovali jeho bratři Tomáš a Vladimír.

Komunistu Blažka dostal vrah až napodruhé

V okolí Žlebů obcházela smrt od počátku roku 1950. Vše tehdy začalo únorovým výhružným dopisem pro člena trestní komise místního národního výboru, politického ředitele Hospodářského družstva Čáslav a neblaze proslulého komunistického funkcionáře Aloise Blažka. Ve Žlebech vyhořely dva stohy. Jeden patřil předsedovi místního národního výboru (MNV) a přesvědčenému komunistovi Vladimíru Kořínkovi, bratrovi Otty Kořínka. Druhý Zemědělskému výrobnímu družstvu Žleby.

Pak přišla sobota 18. března 1950, kdy někdo vystřelil Aloise Blažka během svatby jeho dcery a zranil ho. Následně se ve schránce MNV ve Žlebech objevily další výhružné dopisy. Jeden z nich dokonce pachatel přibil na dveře Vladimíra Kořínka. Květen pro pardubickou StB znamenal rozsáhlou pohotovost, jelikož v pětadvacet kilometrů vzdáleném Vepříkově neznámý pachatel zastřelil dalšího komunistu, újezdního tajemníka Antonína Piskače. Smrti nakonec neunikl uzdravený žlebský funkcionář Alois Blažek. Střelci se ho podařilo zabít v červenci 1950.

Krvavý protikomunistický odboj vyvolal obrovskou vlnu zatýkání a vyšetřování, kde se oběťmi stalo množství obyvatel Žlebů, a události patřily k největším vykonstruovaným případům Státní bezpečnosti v raném období komunistického režimu v Československu. Kromě sedmičlenné skupiny, ve které figurovali bratři Kořínkovi, nakonec komunistická justice  odsoudila dalších 22 lidí ze Žlebů k různě dlouhému vězení.

Tatínkovi hrozil trest smrti

Bratry Tomáše a Vladimíra Kořínka vedla StB nejprve jako svědky. Zlom přinesl dopis údajně psaný Vladimírem a adresovaný Ottovi. Stálo v něm, aby vydal bezpečnostním orgánům pistoli značky Parabella, kterou dostal do úschovy od bratra Tomáše. Den před Ottovým zatčením Tomáš po dalším z urputných a zničujících výslechů na Státní bezpečnosti vypověděl: „V červenci 1950 navštívil mě bratr Otta Kořínek ve Žlebech. Jmenovaného jsem částečně informoval o teroristických činech, které jsme prováděli ve Žlebech a ve Vepříkově. Pistoli, kterou byl zavražděn tajemník Piskač, předal jsem při této návštěvě Ottovi Kořínkovi do úschovy, aby u mě nebyla nalezena. Zároveň jsem mu řekl, že i bratr Vladimír má v tom prsty a v případě prozrazení, že by pistole byla průkazním materiálem.“

„Uměli z někoho vymlátit přiznání k něčemu, co nikdy neudělal. Ne každý dokázal vydržet takové zacházení. Tatínkovi tehdy hrozil trest smrti,“ popisuje Pavel Kořínek vzpomínky svého otce. „Jednou v mládí, když jsem byl zraněný a tatínek se o mě staral, měli jsme poprvé čas na to si o jeho pobytu ve vězení popovídat. Říkal mi, jak to ve vazbě probíhalo. Nemohl tam už vydržet kruté zacházení, a přiznal se k některým věcem, které mu vtloukali do hlavy. Když si potom odpočinul, tak svoji výpověď odvolal.“

Během výslechu Otto Kořínek například vypověděl: „Vladimíra jsem sám od funkce v KSČ zrazoval a poukazoval jsem na politickou situaci, a na to, že dojde k zvratu lidově demokratického zřízení a k znovunastolení kapitalismu v naší republice. Radil jsem mu, aby si zajistil, pokud možno co největší důkazy o protistátní činnosti za svého působení v KSČ, které by po zvratu lidově demokratického zřízení sloužily k jeho prospěchu.“

Hned druhý den, když ustalo nejhorší mučení, svoji výpověď zase odvolal. Nelítostné praktiky StB se většina zatčených lidí snažila později vytěsnit z mysli a nechtěla o nich hovořit.

Vyšetřování nemohlo skončit obviněním jednoho duševně nemocného

V průběhu vyšetřování však Parabellu během domovní prohlídky v bytě Otty v Ústí nad Orlicí StB nenašla. Nalezli ji tak ale u bratra Tomáše, který se tak stal jednou z nejhledanějších osob v tehdejším Československu. Původně odborný učitel, kterého kvůli závažné duševní nemoci schizofrenii vedli od roku 1948 jako invalidního důchodce, nejprve vyšetřovatele nezajímal. Napomáhal tomu i fakt, že byl bratrem komunistického funkcionáře Vladimíra, který se stal původně také terčem protikomunistických útoků.

Rozsáhlé vyšetřování však nemohlo skončit obviněním jednoho duševně nemocného člověka. Ve vazbě už totiž měla komunistická moc příliš mnoho osob ze Žlebů a Krajské velitelství státní bezpečnosti v Pardubicích tak muselo ze zadržených osob vykonstruovat protistátní skupinu a naroubovat jí na případ Tomáše Kořínka. Jako schizofrenik se nehodil k vedení akce a obvinění nakonec padlo na jeho bratra Vladimíra a skupinu sedmi dalších osob. Tři z nich, Vladimír Kořínek, Tomáš Kořínek a Bohumil Kruliš, dostali trest smrti, který nad nimi vykonali 5. dubna 1951. Dalších 22 zadržených obvinili ze sabotáží a dostali různě dlouhé tresty vězení.

Tři popravené pohřbili ve společné šachtě na hřbitově v Ďáblicích. Pamětní kříže s jejich jmény se tam objevily až po svržení komunistického režimu, k němuž došlo v listopadu 1989. Na místě šachty vzniklo Čestné pohřebiště popravených a umučených v 50. letech.

Za pomoc k emigraci dostal pneumatiky a cigarety

Přestože se vyšetřovatelům nepodařilo v rámci ‚Akce Teroristé‘ Ottu Kořínka začlenit do soudního procesu, vyhráno neměl a domů z vazby jej nepropustili. Další části obvinění se zakládaly na pravdě. Již v roce 1948 pomohl společně s lékárníkem z Železné Rudy Vladimírem Glückseligem a prokuristou Čeňkem Kubešem k emigraci svému dobrodinci z války a příteli továrníku Bohuslavu anderovi. Ještě než továrník opustil republiku, přišel se s přítelem Ottou rozloučit, poděkovat mu za pomoc a přivezl mu nové pneumatiky ke svému vozu Aero 30. Když je pak StB našla uskladněné u prarodičů v Litovli, staly se spolu s krabičkou americkým cigaret hlavním důkazem proti Ottovi. „K ničemu by nám už beztak nebyly, komunisté nám auto stejně sebrali,“ dodává s úsměvem Pavel Kořínek.

Být silně věřícím a vídat se s režimu nepohodlnými církevními hodnostáři se v 50. letech také neodpouštělo. Otto Kořínka proto navíc obvinili ze styků s ‚přisluhovačem Vatikánu‘ farářem Karlem Šrajbrem, jehož komunisti odsoudili k deseti letům vězení za čtení zakázaného pastýřského listu vydaného kardinálem Josefem Beranem. Jeho text odsuzoval státem organizovanou ‚Katolickou akci‘ kolaborantského kněze Josefa Plojhara.

Zároveň se Otto Kořínek s farářem Karlem Šrajbrem často scházeli ke společným diskusím, a jak je uvedeno v obvinění ke „společnému poslouchání nepřátelského zahraničního rozhlasu“. Pavel Kořínek: vzpomíná „Pana faráře Šrajbra jsem znal i v době, kdy ho už pustili z vězení. Navštěvovali jsme se a byl to ohromně milý a laskavý člověk. Ještě v dobách komunismu křtil moji nejstarší dceru Evu ve Vilémově u Rokytnice nad Jizerou, kde se o něj jako o nemocného staraly řádové sestry.“

Vyšetřovatelé přidali do vykonstruovaného obvinění proti Otto Kořínkovi ještě prodej amerických léků, jako streptomycin a penicilin, které měl dostávat od broumovského opata Scherfa, později vypovězeného z Československa státní moc, U soudu dostal nakonec tři a půl roku vězení a nastoupil do něj na Pankráci.

Podlouhlá místnost a mezi námi mříž

„Rodina přišla o majetek. Sebrali nám, co mohli. Tatínkovu ordinaci, rentgen, auto a veškeré vybavení. Zbavili ho občanských práv a titulů. S maminkou jsme zůstali úplně sami. Chůva Anička s námi ještě chvíli bydlela, ale jelikož jí maminka nemohla platit, našla si pak raději práci v nemocnici. Maminka dostala nakonec práci jako prodavačka v oděvech,“ podotýká Pavel Kořínek.

Tatínek Otto Kořínek během výkonu trestu pracoval na Pankráci jako vězeňský lékař. Jako spoluvězně měl hokejového brankáře Bohumila ‚Bóřu‘ Modrého, který si odpykával spolu s dalšími jedenácti spoluhráči trest za velezradu po vykonstruovaném soudním procesu. „Jednou nebo dvakrát jsme měli společnou návštěvu u tatínka s rodinou pana Modrého. Byli jsme v takové podlouhlé místnosti, mezi námi mříž a na ní dvě drátěné sítě, že jsme si nemohli ani podat ruce. Takové návštěvy jsme měli pak i dvakrát do roka, zhruba na půl hodiny.“

Po dobu, kdy tatínek trpěl ve vězení, jezdila rodina stále hodně do Litovle. V Ústí nad Orlicí neměli žádné příbuzné. Na Vánoce se vždy vydávali k bratrovi maminky Josefovi do Velkých Losin. Pobývali tam i na konci roku 1954. „Už od příjezdu tam byla taková zvláštní atmosféra a pak jsme se dozvěděli, že přijede tatínek. To byl okamžik, na který nikdy nezapomenu.“

Chtěl do Skautu, ale stal se pionýrem

Po návratu z vězení nastoupil Otto Kořínek opět do nemocnice v Ústí nad Orlicí. Ne však na místo primáře. Jelikož se začal rozvíjet nový obor radiologie, začal se věnovat jemu. Mohl toto nové oddělení vést, ale s oficiálním zařazením a platem běžného laboranta. Postupem času se mu díky částečné rehabilitaci navrátil lékařský titul a mohl se stát opět primářem, tentokrát již nového radiologického oddělení.

Rodina měla blízko ke Skautu. Především maminčin bratr Josef v něm byl aktivní. „Měl jsem slíbeno, že když budu mít v první třídě dobré vysvědčení, půjdu do Skautu. Ale komunisti ho zrušili. Ve škole nám ale mezitím začali vtloukat do hlavy, že existuje daleko lepší organizace, Pionýr. Tak jsem začal po rodičích vymáhat splnění slibu a naštěstí jsem nedostal nařezáno, jak se v některých rodinách stalo, ale rodiče mi nakonec povolili do Pionýru nastoupit. Stal jsem se tak jedním z prvních pionýrů v republice,“ říká Pavel Kořínek. Později mu však členství v Pionýru dokonce pomohlo v přijetí na jedenáctiletku, kam by se bez něj dle kádrového profilu jinak nedostal.

Nebylo v zájmu strany a vlády, aby studoval

Po ukončení jedenáctiletky, tedy dnešního gymnázia, chtěl studovat medicínu. Ale pan ředitel tehdy několika žákům sdělil, že není v zájmu strany a vlády, aby některý z nich šel dál studovat obor, jemuž se věnují jeho rodiče. Tak si Pavel Kořínek vybral geologii, ale ani tam ho k pohovorům nepozvali. Nakonec se dostal do Kutné Hory na učiliště pro televizní mechaniky. „Sám nad sebou jsem kroutil hlavou. Nikdy jsem v sobě nadání pro technické obory neměl, ale televizním mechanikem jsem se vyučil a začal jsem v tomto oboru i pracovat,“ vzpomíná Pavel Kořínek.

I nadále ale zkoušel podávat přihlášky na medicínu. Komunističtí funkcionáři mu ale vysvětlili, že jediná možná vysoká škola pro vyučeného televizního mechanika může být elektrotechnika. Nastaly tak krušné měsíce dohánění deskriptivní geometrie, které vyvrcholily úspěšným složením zkoušek na Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Poděbradech. Do druhého ročníku přestoupil Pavel Kořínek do Prahy v roce 1964, a protože byl již tento rok politicky příznivější, zkusil se opět hlásit na medicínu. Na přelomu letního a zimního semestru ze školy odešel a našel si místo u záchranné služby v Praze jako ošetřovatel. „Pak jsem jel do Brna, protože mi bylo řečeno, že pokud chci žádat o studium medicíny, tak Brno bylo pro nás, takzvaně ‚prokopnuté‘ příznivější na přijetí než Praha.“ 

Nechápal jsem, že může v lidech existovat takové zlo

Pohovory složil úspěšně na Masarykově univerzitě v Brně, ale přišla zpráva, že vzhledem k původu a nejasnému postoji k socialistickému zřízení se studium opět nedoporučuje. K tomu přišel dodatek, že by měl jít Pavel Kořínek pracovat do kaučukárny v Kralupech. Nepříznivé rozhodnutí se však podařilo zvrátit díky přítomnosti bývalých kolegů tatínka Otty na brněnské fakultě ještě z dob, kdy pracoval na klinice v Praze na Vinohradech. Znal ho především tehdejší děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, profesor Jiří Holý.

„Tatínek si přál, abych po něm nastoupil do nemocnice v Ústí nad Orlicí. Já jsem ale nechtěl. V Ústí se naší rodině přihodilo tolik křivd. Nechápal jsem, v kom mohlo být tolik zla a komu jsme v Ústí čím ublížili, že nám chtěl zkazit život a mě blokovat od mých zájmů. Podobné peripetie měla se studiem i moje sestra,“ říká Pavel Kořínek o záměru opustit na další život Ústí nad Orlicí. 

Zdvořilé jednání vlakového personálu se rázně změnilo

V roce 1967 se studenti Masarykovy univerzity snažili o obnovení Spolku brněnských mediků, organizace s kořeny z první republiky, kterou komunisti zrušili. Povedlo se a spolek se snažil díky uvolnění politických poměrů získat kontakty na zahraničních univerzitách. Pavel Kořínek tak odjel o prázdninách roku 1968 na praxi do rakouského města Sankt Pölten, kde ho zastihla 21. srpna okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Nastal nešťastný srpen, kdy nás Rusové přepadli a začali okupovat. Tehdy to poprvé vypadalo, že budu muset emigrovat. Skončil jsem čtvrtý ročník a Graz, Vídeň a Innsbruck nám vycházeli vstříc se získáním stipendií. Sestra byla ve Skotsku a rodiče nám psali, že budeme muset zřejmě za hranicemi zůstat. Po počáteční hrůze ale nastalo mírné uklidnění a já se v listopadu 1968 z Rakouska vrátil,“ vzpomíná Pavel Kořínek. 

Fakulta přijala studenty zpět s vřelým uvítáním a dovolila všem v Československu dostudovat a dokonce ještě v roce 1969 absolvovat další zahraniční praxe. Pavel Kořínek pobýval v nemocnici v rakouském Mariazell, kde dostal nabídku na zaměstnání po dokončení studia. Počítal tedy s tím, že jakmile odpromuje, vrátí se natrvalo za hranice. „K tomu už nedošlo. Cestou z Rakouska jsem jel v září 1969 přes nemocnici Franciscus Gasthuis v Rotterdamu a komunisti zavřeli hranice. Poznali jsme to okamžitě, když se zdvořilé jednání vlakového personálu rázně změnilo. Bylo to hrozné dilema. Kdybych měl školu hotovou, už bych se nevrátil, ale potřeboval jsem dokončit poslední šestý ročník.“

Kádrově špatní doktoři pozvedli nemocnici

Od té doby už s manželkou nedostali výjezdní doložku ani na dovolenou do Jugoslávie. Původně chtěli žít a pracovat v Praze. Což však opět nešlo. Pavel Kořínek nebyl členem KSČ a jeho původně přislíbené místo dostal politicky mnohem angažovanější kolega. Pavel Kořínek zamířil do nemocnice ve Frýdlantu v Čechách. Na venkově nebyl dostatek doktorů a na oplátku za nástup do frýdlantské nemocnice si mohl udělat druhou atestaci.

Nemocnici ve Frýdlantu tehdy vedl ředitel MUDr. Viktor Hrnčíř. Velice zdatný chirurg, který se po politickém pádu po roce 1968 dokázal dostat zpět a dobrat se až k postu ředitele. Díky svému stranickému postavení v libereckém okrese se mu dařilo nemocnici ve Frýdlantu velice pozvednout. „On víceméně posbíral široko daleko schopné lékaře, často s kádrově nevyhovujícími materiály. Dokázal vybudovat nesmírně silný doktorský tým. Úspěšně pokryl všechna základní oddělení a Frýdlant se stal vyhledávanou nemocnicí. Postupně se věnoval více politice a na ‚doktořinu‘ tam měl nás ostatní, až jsme vzbudili nelibost u libereckých kolegů. Frýdlant se stal nemocnicí pro jakousi VIP klientelu,“ říká pamětník.

Byl rád, že se rodiče dožili sametové revoluce

Pavel Kořínek ve Frýdlantu vybudoval ještě jeden obor navíc - anestezii. Jelikož ho vždy zajímala urgentní adrenalinová medicína, podařilo se mu také v nemocnici položit základy rychlé záchranné služby. Tehdy ještě nešlo o samostatný medicínský obor. Obecně však postupem času narazila nemocnice na svůj strop a nebylo možné ji dále rozšiřovat z hlediska techniky i odborností. Dospěla tak na svůj vrchol, který se dařilo udržovat i přes přelom sametové revoluce po roce 1989.

„Ačkoliv ředitel Hrnčíř nikomu nikdy neublížil, nebylo po roce 1989 ani vzhledem k jeho pokročilému věku možné, aby nadále zůstal ředitelem,“ dodává pamětník. Chvíli poté tým doktorů založil společnost s ručením omezeným, nemocnici zprivatizoval a vedl do roku 2013. Několikrát se Ministerstvo zdravotnictví snažilo nemocnici ve Frýdlantu zrušit, což se mu povedlo nakonec v případě vyhlášeného porodnického oddělení.

„Byl jsem šťastný, když přišel rok 1989, dostavila se svoboda a komunisti šli od moci. Někteří ale měli peníze a informace a ještě nějakou dobu prostředí otravovali. Byl to pro nás pocit štěstí a zadostiučinění. Naštěstí ještě žili oba moji rodiče, tak jsme byli rádi, že se toho dožili.“

Pavel Kořínek se po roce 1989 stal členem městského zastupitelstva, členem Občanského fóra a stejně jako v nemocnici neprobíhalo předání moci na radnici nijak vzrušeně. V době rozhovoru v roce 2022 žil ve Frýdlantu a stále pracoval jako emeritní primář v Nemocnici Frýdlant.