Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Koreňová (* 1931)

• narozena 16. února 1931 v Ostravě

• její otec pracoval jako řezník a uzenář

• v dětství vypomáhala v řeznictví

• během druhé světové války zažila, jak mizí židovští zákazníci

• po válce přišel obchod jejího otce o německé zákazníky zařazené do odsunu

• konec války přečkala ve sklepě, byla svědkem hrůzných událostí

• zažila rabování německého majetku

• v roce 1952 komunisté řeznictví jejího otce zestátnili

• studovala na obchodní škole

• v roce 1953 se vdala za Otakara Koreně

• vychovala dva syny

• v roce 2021 žila v Ostravě

Božena Koreňová měla trošku jiné dětství než její kamarádky – volný čas trávila na jatkách nebo v otcově řeznictví a uzenářství obklopená salámy. A právě v obchodu se jménem Ranocha na vývěsním štítu prožila druhou světovou válku i strach z bombardování. Schovaná za výlohou pozorovala mrtvého vojáka okradeného o boty nebo zanedbané ruské osvoboditele prohánějící se městem. Vnímala, když zmizeli z řad sousedů i zákazníků Židé, stejně jako po válce odsunutí Němci. A poznala na vlastní kůži, že i malé děti se za války striktně dělily na ty české a německé.

Po válce pak už jako mladá slečna musela přihlížet, jak tátovu dlouho budovanou živnost v centru Ostravy zestátňují komunisté. Rodinné řeznictví zmizelo, zůstal jen národní podnik Masna. „Prodejnu táta otvíral v roce 1929, budoval ji až do roku 1952 nebo 1953. A najednou bylo všechno pryč,“ vzpomíná. Sama o sobě říká, že ji život naučil, že někdy musí být každý trošku sobec. 

Styděla se na ulici s vozíkem plným masa

Božena Koreňová, za svobodna Ranochová, se narodila 16. února 1931 v Ostravě, bydlela s rodiči a mladší sestrou Slavomírou v pronajatém bytě na rohu Českobratrské a Poděbradovy ulice v centru města. Otec měl řeznictví a uzenářství v prostorách pod bytem, matka v obchodě příležitostně pracovala a starala se o domácnost.

Božena chodila do měšťanky v centru Ostravy, volný čas trávila s kamarády na uličce, ale také pomocí v otcově řeznictví. Proto už jako malá doprovázela otce na nedaleká jatka. Později tam sama jezdila s vozíkem. Na jatkách vyzvedávala maso a uzeniny, i když se za takovou práci styděla. Jatka se nacházela ve velké budově. Obrovskou halu rozdělovaly železné tyče na kóje, pro každého řezníka byla jedna. „Tam řezníci skladovali salámy, maso,“ popisuje Božena. Ve třicátých letech 20. století totiž nikdo nevlastnil chladničku. Aby zboží zůstávalo čerstvé, skladovalo se na jatkách, která sloužila řezníkům z celého okolí.

„V prvním patře budovy jatek pak byl ochoz s kancelářemi velkořezníků, u kterých tatínek nakupoval maso,“ vysvětluje pamětnice. „Mám dojem, že řezník při nákupu ani neviděl kupované maso. Otec tam nikde nechodil a nevybíral si. Při obchodování byla tak velká důvěra, že kontrolu na vlastní oči nedělal,“ doplňuje.

Kromě otce řezníka a příležitostně i matky pracovali v řeznictví také tovaryši a pomocnice. Maso otec nakupoval naporcované na čtvrtky v případě hovězího, na půlky v případě vepřového. Dál si vše zpracovával. Pomáhali mu tovaryši, kteří dělali salámy, tlačenku a podobně. „Ve dvoře jsme měli nízkou budovu a tam se vše připravovalo – salámy se mlely najemno nebo nahrubo na strojích, byla tam i udírna,“ vypráví pamětnice. „Otec velmi dbal na čistotu. Pokud byl nějaký tovaryš trošku čuně, nezdržel se u nás dlouho. Třeba zboží se dávalo do dřevěných loden, které vždy po zavření obchodu tovaryši drhli od masa, od krve,“ dodává Božena Koreňová.

Za války jsme maso vydávali na lístky

Ranochovo řeznictví a uzenářství mělo výhodu v tom, že bylo jen pět minut chůze od jatek. „Ale v našem okolí bylo hodně dalších řezníků, například Resler, Víta, Hanel, Koláček, Husar a další. Všichni řezníci se znali, ale konkurence v pravém slova smyslu mezi nimi neexistovala. Jen se snažili o maximální kvalitu, byli poctiví, solidní,“ říká Božena Koreňová. Do řeznictví chodili před válkou především stálí zákazníci, a to jak Češi, tak i Němci a Židé. „Některé Židovky byly velmi vybíravé, i když to stejné se dá říct o árijcích.“

Řeznictví dál fungovalo i za války, otec se ale musel naučit německy a potraviny vydávalyna lístky. Božena si jeden dodnes schovává – červený, určený havířům. Zelené podle ní měli hutníci, černé ostatní lidé. V neděli rodina nasbírané lístky lepila na archy. „Každý dostal archy ve velikosti asi A3, ne-li větší. Na nich byly čtverečky a do nich se potravinové lístky lepily. Nejdříve vodním sklem, když došlo, tak jako lepidlo stačila mouka s vodou. Archy se odevzdávaly a otec dostal další příděl masa na základě toho, kolik jich odevzdal,“ vysvětluje pamětnice. Jelikož rodiče Boženy hodně pracovali, politiku neřešili.

První náznak druhé světové války Božena nepocítila v řeznictví, nýbrž během hry s dětmi. Německé děti na ty české pokřikovaly v jejich oblíbené herní lokalitě – na slepé uličce u ulice 30. dubna. Zalepily jim také zámek k zahradě, kam si děti chodívaly hrát. „Před válkou bylo jedno, jakým jazykem děti mluvily, hlavně, že si nějak rozuměly. Najednou jsme se ale začali dělit na děti české a německé. Podobné dělení pak bylo i ve škole. Já jsem se třemi kamarádkami přešla na měšťanku na Hlubině, kousek dál od centra města,“ dodává Božena Koreňová.

Bombardování i osvobození přečkali ve sklepě

Během nejhoršího ostravského bombardování 29. srpna 1944 byla Božena se školou na chmelu, a tak se ničivému náletu amerických letadel vyhnula. Po něm se ale výrazně změnil přístup lidí k poplachům a sirénám, které na bombardování upozorňovaly. „Lidi to nejprve nebrali vážně, nikdo neutíkal do krytu. Po prvním velkém bombardování se ale všechno změnilo. Když začaly houkat sirény, všichni se snažili schovat do kteréhokoliv domu,“ popisuje pamětnice.

Ranochovi se ukrývali do sklepa jednoho z vysokých nedalekých domů na Nádražní ulici. „Věřili jsme, že když spadne bomba na vysoký dům, že se dům nezboří až do sklepa,“ vysvětluje Božena.

Na konci války žili Ranochovi se sousedy z domu několik dní ve sklepě. „Byla tam betonová podlaha, čisto, sucho. Ženy tam spaly v postelích. Muži zůstali v bytech a scházeli se ve dne v hospodě nebo přímo v řeznictví, kde si vyměňovali novinky,“ říká Božena.

Jednou byla v řeznictví s nimi a stala se svědkyní okradení mrtvého vojáka na ulici. „Na ulici ležel bezhlavý německý voják, viděli jsme jej z okna. Jenže za chvíli se opět střílelo, a tak jsme se schovali. Během chvilkové střelby někdo přiběhl a stačil mrtvému vojákovi ukrást boty,“ vzpomíná pamětnice na osvobození města.

Později přišel utíkající německý voják prosit Boženiny sousedky o vodu. „Pamatuji si, když seděl na schodech, brečel a nadával na Hitlera. Všechny sousedky ho litovaly. Já jako jediná ne. Myslela jsem si a všem jsem taky říkala, že kdyby Němci vyhrávali, tak by se choval jako pán světa. Hitler byl pro něj podle mého lump, jen když válku prohráli,“ popisuje pamětnice.

Ostravu v následujících dnech osvobodila Rudá armáda. Božena sledovala příjezd Rusů. „Byli zanedbaní, zarostlí a neupravení. Ale městem jen projeli a nezastavili se. Později je následovali i upravenější vojáci, kteří se ubytovali v nedaleké budově dnešní konzervatoře. Abychom se s nimi mohli dorozumět, dostali jsme primitivní slovníček, pár listů s foneticky přepsanými frázemi,“ popisuje pamětnice.

S Rusy navázala řada Čechů přátelské vztahy, například i Boženina matka s nimi vyměňovala užitečné věci do domácnosti. Před Rusy se pak naopak ukrývali Němci, kteří v Ostravě žili. „Jakmile se Rusové dozvěděli, že v bytě bydlí Němci, tak byt vybílili. V bytech byly starší ženy, takže nedocházelo k násilí. Vedle nás bydlela Němka, paní Fröhlichová, a nějací sousedé ji museli udat. Na dům napsali vápnem: ‚Tu Němec‘. V tu ránu sousedka schovávala věci i po svém prvním manželovi, všeho se zbavovala,“ vzpomíná pamětnice.

Po nástupu komunistů o řeznictví přišli

I po druhé světové válce nadále fungovalo řeznictví Boženina otce, i když až do roku 1953 zůstávaly potravinové lístky. Změna v řeznictví byla v nabídce, po válce se mírně zlepšila, ale prvorepublikové rozmanitosti nedosáhla. Změnili se i zákazníci – za války ubyli Židé, po válce pak Němci.

Po únoru 1948 a nástupu komunistů k moci se podle Boženy Koreňové národ probudil z opojení. „Tenkrát jsem nějak soucítila s prezidentem Benešem. Myslím, že hodně lidí nebralo jeho podpis pod demisí nekomunistických ministrů jako zradu. Litovali, že to tak dopadlo. V té době jsme byli probenešovci. Za dlouhý čas se až ukázalo, že Beneš udělal chybu, když to podepsal,“ vysvětluje Božena.

V roce 1952 musel otec vstoupit do národního podniku Masna. Později pak nesměl pracovat na své prodejně, a tak střídal pracovní místa jinde po městě. „Před námi taťka neříkal nic. Dalo by se říct, že svůj osud snášel hrdinně. Dusil to v sobě,“ přibližuje Božena.

Do Ostravy po válce začaly proudit davy lidí z jiných českých měst, i ze zahraničí. Mezi nimi i budoucí manžel Boženy Otakar Koreň, kterého si vzala v roce 1953. Pracoval jako strojař a společně s Boženou Koreňovou vychovali dva syny, Otakara a Stanislava.

Božena Koreňová vystřídala v dospělosti několik zaměstnání, od práce v účtárně a cukrárně přes redaktorku v novinách až po pracovnici výpočetního centra na Vysoké škole báňské, kde dělala s prvními počítači a kde působila přes 30 let až do důchodu.

Zažila zde mimo jiné čistky mezi zaměstnanci po roce 1968, jí se ale nijak nedotkly. I přesto, že Božena zůstávala politicky neaktivní, v roce 1989 chodila po Ostravě a účastnila se demonstrací proti totalitnímu režimu. Mladé generaci vzkazuje, že je v pořádku být v životě do určité míry sobec. „Protože když bude člověk neustále dělat ústupky a vyhoví vždy ostatním, nejlépe se mít nebude,“ říká.