Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Koref (* 1932  †︎ 2021)

• narozen 14. dubna 1932 v Německém Brodě

• v domě, kde žili, byla židovská modlitebna, kterou spravoval dědeček Alois Koref

• kvůli svému židovskému původu pamětník vyloučen z obecné školy

• od roku 1940 žila rodina Korefových v Praze na Vinohradech

• nastoupil do židovské školy na Starém Městě

• postupně od roku 1942 jejich příbuzní a známí odjížděli v transportech do Terezína

• se svojí matkou a otcem vězněni od července 1943 do května 1945 v ghettu Terezín

• po konci druhé světové války žili Korefovi dva roky v Praze

• Jiří dokončil měšťanku a nastoupil na gymnázium

• od roku 1947 studoval na gymnáziu v Havlíčkově Brodě

• v roce 1957 dokončil šestileté vysokoškolské studium na lékařské fakultě v Hradci Králové

• od konce padesátých let až do roku 1992 pracoval na kožním oddělení v havlíčkobrodské nemocnici

• v dubnu 2017 se zúčastnil pietní akce Jom-ha-šoa

• zemřel 12. září 2021

Běželo poslední desetiletí 19. století, když do Německého Brodu přišel izraelita a obchodník Alois Koref. Pod náměstím v Dolní ulici zakoupil třítraktový dům s číslem popisným 157. V přízemí si otevřel obchod se střižním zbožím a v patře býval rodinný byt, kde také později bydlel a ordinoval jeho syn Oskar. Ve druhém traktu byla situována židovská modlitebna, o kterou se dlouhé roky Alois Koref jako její přednosta staral. Lavice, harmonium, bohoslužebné předměty, to vše pronajaté Židovskou obcí. V třetím a posledním traktu, který už bohužel dnes neexistuje, se nacházely byty určené k pronájmu. V jednom z pokojů v období studia na havlíčkobrodském gymnáziu zde krátkou dobu pobýval i tehdy šestadvacetiletý primán a budoucí katolický farář Josef Toufar. Poprvé tak mohl nahlédnout a srovnávat konání jiné bohoslužby, než jaká mu byla doposavad známá.

Nevidomá léta třicátá

MUDr. Jiří Koref se narodil 14. dubna 1932 právě do tohoto domu jako jediný potomek praktického lékaře Oskara Korefa. Vysoký příjem zajistil celou rodinu, a tudíž maminka Marie mohla obstarávat domácnost. Z útlého dětství třicátých let utkvěly Jiřímu vzpomínky spojené s letními dny strávenými na statku v Petrkově u babičky Olgy Hoffmanové nebo s návštěvami u rodiny malíře a grafika Bohuslava Reynka. „Často jsme Reynkovy navštěvovali. Moje maminka totiž mluvila francouzsky, a tak si paní Reynková (Suzanne Renaud), jelikož neuměla česky, měla s kým popovídat. Vybavuji si jejich krásné pokoje, ale většinou jsme s nimi sedávali stejně v kuchyni. S jejich syny Jirkou a Daníkem jsem se velmi přátelil,“ vypravuje Jiří Koref a navádí mě k obrazům, které rodině věnoval Bohuslav Reynek.

Za přítomnou nevidomostí mladého Jiřího se ale ve společnosti rozevíraly pomyslné nůžky a schylovalo se ke krušným časům. Sporadicky se objevovaly projevy antisemitismu, a když se v roce 1933 v sousedním Německu ujal moci Adolf Hitler, nenávistný vztah k menšinám ještě zesílil, a to nejvíce po vyhlášení mnichovského diktátu. Český nacionalismus a fašismus byly tak na svém vzestupu. V několika novinových listech z Německobrodska s názvy Naše hlasy, Havlíčkův kraj nebo Havlíčkova stráž nacházíme nadávky, urážky a obvinění adresované židovské menšině.

Zesláblý a vyhladovělý dědeček

Stejně jako mnozí ostatní nastoupil do první třídy i šestiletý Jiří na Rubešovu školu v Německém Brodě. Po obsazení země německými vojsky nastaly citelné zásahy i v životě malého školáka. „Ředitelem školy mi bylo sděleno, že nemohu kvůli svému židovskému vyznání chodit do školy.“

Jeho tatínek a strýc František se museli každý den hlásit na německobrodském gestapu a zanedlouho je spolu s dalšími židovskými rodinami čekalo vystěhování do Prahy. Rodina Oskara Korefa i strýce Františka začala bydlet v bytě na Vinohradech, odkud Jiří docházel do židovské školy na Starém Městě. Ve svém novém pražském bydlišti si našel kamaráda. Spřátelil se s židovským chlapcem Edgarem Wichsem. „Hráli jsme spolu hry, stýkali jsme se a často jsme se vídali, byl stejně starý jako já,“ vzpomíná Jiří. Edgar Wichs bydlel nedaleko, v ulici Radhošťská, jenže v roce 1942 z vinohradských ulic zmizel. Podle dohledaných záznamů byli spolu s otcem a matkou v lednu 1942 transportováni do Terezína. V dubnu toho roku pak do Varšavy a poté je uvedeno, že byli zavražděni. Ještě v červenci byl transportován z Prahy do Terezína i Jiřího dědeček a německobrodský obchodník Alois Koref, jemuž bylo v té době už sedmdesát osm let. V deníku Willyho Mahlera je zaznamenána návštěva u Aloise Korefa v Terezíně. „Dne 4. srpna 1942 – velmi deštivé počasí. Dělám řadu návštěv. Stein, Stiassný, Koref, Stösslerovi, Sachslová, Löwyová. Terezín překročil 45 000 obyvatel.“

Zesláblý a vyhladovělý Alois Koref zemřel 12. října v Terezíně, o tom však syn ani rodina Oskara Korefa ještě neměli tušení, protože nedostali o jeho úmrtí žádnou zprávu. Transporty z Prahy do ghetta v Terezíně neustávaly. V letním dni 5. července 1943 odjel v transportu i pamětníkův strýc František, teta Helena, osmiletá sestřenice Věra a za několik dní opustili byt v Sudoměřské ulici na Vinohradech i Jiří Koref se svým otcem a matkou. „Ve Veletržním paláci bylo shromaždiště, kam jsme šli pěšky ze svého bydliště. Vzpomínám si, že tam přivezli vanu guláše, a zde jsme pak strávili jednu noc. Osobními vagony (jezdilo se osobními, aby to nebudilo rozruch) jsme pokračovali do Terezína. Mohli jsme mít jen třicet kilo věcí, před „esesákama“ se musely věci vybalit a oni si potřebné věci vzali. Brali jsme si to nejlepší a to nám také vzali. Šperky se musely odevzdat už v Praze, maminka je měla pojištěné, takže Němci měli dobrou evidenci toho, co vlastníme. O Terezíně jsme slyšeli. Nějaké zprávy kolovaly, ale netušili jsme, co se tam děje. Měli jsme strach,“ vzpomíná Jiří Koref.

Harmonika a zpěvy Osvobozeného divadla i hlad a strach v Terezíně

Ghetto Terezín, přestupní stanice, odkud se pokračovalo dál na východ, o kterém nikdo nic nevěděl, a přesto všem nahánělo to děsivé neznámo strach. Po příjezdu do ghetta v Terezíně se Korefovi od známých dozvěděli o smrti svého dědečka Aloise a v září byli strýc František a celá jeho rodina odvlečeni transportem do Osvětimi, odkud se nikdo z nich živý nevrátil. Muselo to být bolestivé loučení. Korefovi bydleli v kozím chlívku vedle ovčína. Jiří pracoval od rána do večera na poli a přes zimu ve skladech s hygienickými potřebami a jídlem, kterého byl nedostatek. Jako pasák ovcí zde pracoval i Josef Moravec, s rodinou měli obchod s textilem v Německém Brodě v Dolní ulici, jen několik kroků pod Korefovými. „Josefa si pamatuji, myslím, že tam propašoval harmoniku a po večerech zpíval a hrál písničky z Osvobozeného divadla.“ V zápiscích sestry Věry Moravcové (Vzpomínky a harmonika) se můžeme dočíst, že její bratr mnohdy přes těžké chvíle rozdával lidem radost, optimismus a v ghettu složil i píseň „Terezínská polka“, ze které srší naděje v návrat domů.

Znám jednu silnici znám / Ta vede domů k nám / Po ní až jednou se dám /
Známá, milá místa zas uhlídám / Šel bych hned, jen tak jak jsem / Třeba pěšky za vozem / Tou silnicí já se dám / Tam domů k nám, tam domů k nám.

Spadlo listí ze stromů / Nerozumím vůbec tomu / Proč na sebe čekat dá / Vytoužený návrat domů / Vždyť / Šel bych hned, jen tak jak jsem / Třeba pěšky za vozem / Tou silnicí já se dám / Tam domů k nám, tam domů k nám.

Až za mostem se otočím / Podívám se naposledy na Terezín / S ním se rozloučím / Usmívat se stále budu / Novému životu vesele / Naproti pak já rád půjdu.

Josef Moravec svůj rodný Německý Brod už nikdy nezahlédl. Zahynul 3. února 1945 v nacistickém koncentračním táboře Schwarzheide. Rodina doktora Oskara Korefa se transportu do jiných táborů úspěšně vyhnula. Mohla za to zřejmě zdravotní znalost pamětníkova tatínka. „Každý, kdo měl nakažlivou chorobu, nesměl transportem do Osvětimi. Tatínek s maminkou simulovali spálu, protože Němci transport doprovázeli a báli se, aby nemoc nechytili,“ vypráví Jiří Koref. Chlapec kromě zápalu plic prodělal v Terezíně také žloutenku, na kterou se ukázal nedobrovolný hlad jako ta nejlepší možná léčba.

V ghettu natáčeli nacisté i propagandistické snímky, které měly za úkol před Červeným křížem a dalšími evropskými institucemi a politiky vzbudit dojem, že s Židy není hrubě zacházeno a úroveň života je v táboře dostačující a mnohdy převyšuje i životní úroveň jiných měst. „Najednou se zřídily obchody, mateřská škola, a to jen proto, aby viděli, jak se nám tam dobře daří. To byly úplný Potěmkinovy vesnice. Bývala tam fotbalová utkání, a to především na nádvoří Vrchlabských a Magdeburských kasáren. Na náměstí byl zřízen přepychový salon, který se také natáčel. Takhle se servíroval život v Terezíně komisi. Po skončení natáčení jel hned další transport i s účinkujícími filmu do Osvětimi.“ Nerad vzpomíná Jiří Koref i na obávaného esesmana Heindla. „Ten byl nejhorší. Jezdil mezi námi na koni a jednou z něj spadl. Seběhla se kolem spousta lidí, aby mu pomohli, ale ve skutečnosti mu pád všichni moc přáli.“

Prý se na gymnázium nehodím

V květnu 1945 přišlo vytoužené osvobození, což znamenalo i konec věznění v Terezíně, kde v posledních dnech války ještě vypukla závažná epidemie tyfu. Na korbě nákladního auta ale nakonec odjel živý a zdravý třináctiletý Jiří spolu s otcem a matkou do Prahy. Z koncentračního tábora a válečného běsnění se do Petrkova vrátila i babička Olga Hoffmanová a také její syn Josef s manželkou Annou a rozhodli se emigrovat do Izraele, kde našli svůj nový domov. Po válce setrvala rodina Korefových ještě dva roky v Praze. Pamětník zde na krátký čas nastoupil do měšťanky a poté na gymnázium.

V roce 1947 vyhrál Oskar Koref konkurz na primáře urologického oddělení v havlíčkobrodské nemocnici, kde později byla jako laborantka zaměstnaná i Jiřího maminka. Došlo tedy ke stěhování na Vysočinu a pamětník do tercie nastoupil už na havlíčkobrodské gymnázium. „Před celou třídou mi Olda Novák řekl, že se nehodím na studium na vysoký škole, protože jsem buržoazního původu. Sám ale pak utekl do Kanady,“ s pousmáním vzpomíná Jiří Koref, který následně odmaturoval a složil přijímací zkoušky na lékařskou fakultu do Hradce Králové a strávil tam dalších šest let studiem. Psal se rok 1957 a Jiří Koref po promoci odešel na onkologické oddělení do Trutnova, odkud se po necelém roce vrátil do svého rodného Havlíčkova Brodu. Na kožním oddělení v tamní nemocnici pracoval až do roku 1992, než odešel do penze. V dubnu 2017 se na havlíčkobrodském náměstí zúčastnil pietní akce Jom-ha-šoa, kde zazněl seznam jmen příbuzných, kteří nacistické vraždění za druhé světové války nepřežili.

„Lidi, kteří se dnes navrací k názorům utlačovat nějakou menšinu, bych nejprve vyřadil z jejich zaměstnání, a pokud by prosazovali svůj názor stále, nechal bych je zavřít. Velmi intenzivně se rozvíjí antisemitismus. Mám obavy, že se něco takového vrátí a bude se to znovu opakovat. Antisemitismus dříme, ale je tu! Dodnes mám živé sny. Zdá se mi o pobytu v Terezíně. Ráno, když se probudím, jsem šťastný, že jsem doma,“ dodává Jiří Koref.