Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když faráře Toufara zatkla StB, v Číhošti zavládl smutek
narodila se 20. ledna 1944 v Tunochodech na Havlíčkobrodsku
v necelých šesti letech viděla číhošťský zázrak
po základní škole nastoupila do JZD v Číhošti
v 19 letech vstoupila do KSČ
v roce 1964 se provdala za Miroslava Korečka, měli dvě děti
postupně si doplňovala vzdělání
v roce 1986 se odstěhovali do Prahy
pracovala v Interhotelu Panorama a od roku 1989 na Správě Sboru národní bezpečnosti
při sametové revoluci vydávala jídlo pro zásahové jednotky
po revoluci začala s manželem podnikat
v roce 1999 byla odsouzena k šesti a půl letům vězení
po propuštění se odvolala do Štrasburku
od roku 2002 pracovala v Praze v Naději
v roce 2022 žila v Holicích
Jako každou neděli, tak i třetí neděli adventní se 11. prosince 1949 vypravila pětiletá Květa společně s rodiči a sestrou do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti na Havlíčkobrodsku. A stala se tak svědkem číhošťského zázraku. Na konci kázání pátera Josefa Toufara při slovech z Janova evangelia: „Uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku je náš Spasitel,“ se oltářní kříž několikrát pohnul ze strany na stranu, a nakonec zůstal stát, ale pootočen ke kazatelně a předkloněn.
„Sestra nic neviděla. Kluci na nás házeli z kůru papírky, a v tu chvíli se otočila,“ říká Květa Korečková, za svobodna Trojanová. Sama se sice také poohlédla, co to z kůru padá, zároveň ale sledovala i pátera Toufara. „Já jsem na pana faráře přímo viděla. A šeptem jsem si říkala, že už mě zebou nožičky, jak bude kázání ještě dlouho trvat,“ vybavuje si ve vzpomínkách Květa Korečková, které bylo tehdy skoro šest let. „A jak ukázal na svatostánek, tak jsem se na kříž podívala.“
Dodnes nevysvětlený jev vidělo okolo 20 farníků, sám Toufar si ale ničeho nevšiml. O události se dozvěděl až následující den. Zanedlouho ho zatkla Státní bezpečnost a po krutém mučení zemřel.
Po základní škole musela jít dělat do jednotného zemědělského družstva, postupně se vypracovala a dostala se až na pozici odborné ekonomky ve Správě Sboru národní bezpečnosti v Praze. Díky tomu zažila sametovou revoluci z druhé strany. Když rozváželi zásoby zásahovým jednotkám, bála se, že jim demonstranti převrátí auto.
Během prvního víkendu po 17. listopadu, kdy policejní jednotky brutálně rozehnaly studentský průvod na Národní třídě, oslavila s manželem stříbrnou svatbu. Druhý den ráno po oslavě přijel za Květou Korečkovou nadřízený, že ji bude potřebovat v práci, aby vydávala jídlo a manžel ho rozvážel pohotovostním jednotkám. Myslela si, že půjde jen o krátkou výpomoc.
„Ale trvalo to do středy. Jen jsme se odjeli domů vždycky vyspat,“ vypráví. „Když byla situace nejhorší, tak jsem v práci zůstala třeba sama. Příslušníci Veřejné bezpečnosti říkali: ‚Nebojte se, my jsme venku, hlídáme vás.‘ Ale bylo nepříjemné slyšet hesla ‚Už jsme tady, jdeme na vás!‘“ přiznává Květa Korečková.
Jeden den jela i s manželem na Václavské náměstí a čekala na něho v autě, než odnesl jídlo zasahujícím jednotkám. Když slyšela skandující demonstranty, počítala s tím, že jim převrátí auto. Ale nic takového se nestalo. „Už to bylo takové klidnější,“ konstatuje.
Po sametové revoluci se s manželem pustila do podnikání, které se jí stalo osudným. Za zpronevěru se škodou přes pět milionů korun dostala šest a půl roku vězení. Tvrdí, že proces s ní vedl soud jednostranně. Aby roky vězení zvládla, měla už od vazby s sebou fotografii Josefa Toufara. Tehdy také dospěla podle svých slov k opravdové živé víře.
Květa Korečková se narodila v lednu 1944 jako čtvrté dítě na tehdejší dobu již starším rodičům Anežce a Františkovi Trojanovým. Otci bylo 48 let a trpěl na astma neboli na záduchu, jak se tehdy říkalo. O šest let mladší matka byla sedřená z práce okolo hospodářství. Měli obavu, aby výchovu dalšího dítěte zvládli, a proto se domluvili se sousedy, že po porodu dají dítě na vychování k nim.
Jenže v těhotenství navštívila maminka pamětnice mariánskou pouť v Golčově Jeníkově a své rozhodnutí změnila. „Rozhodla se, díky Panně Marii, že mě nedají, že si mě nechají,“ líčí pamětnice. Sousedé se zpočátku zlobili, ale nakonec se vše urovnalo. „Já jsem tam stejně jako dítě chodila. Říkala jsem jim strýčku a tetičko,“ vypráví. „Bylo to hezké, doma mě nebavilo přebírat brambory od klíčků, ale u nich ano.“
Dům, v němž Květa prožila své dětství, stál v malé osadě Tunochody nedaleko Číhoště na Havlíčkobrodsku. Rodiče vlastnili menší hospodářství s výměrou okolo čtyř hektarů. Doma měli koně, tři krávy a prasata. A protože její tři sourozenci byli o více než 12 let starší, trávila hodně času s rodiči při práci. „Dětství bylo krásné, ale pořád jsem žila ve strachu,“ svěřuje pamětnice.
Na jedné straně upracovaná maminka, na které kvůli nemoci tatínka stála většina práce, a na straně druhé právě nemocný otec, o něhož se bála. „Měla jsem ušitou tašku, která se dala na krk a v ní jsem nosila francovku a kostky cukru. Když tatínka chytil záchvat, tak jsem mu musela dát honem kostku cukru, aby se rozdýchal, jinak to bylo ošklivé,“ popisuje Květa své vzpomínky na dětství.
Naopak krásné vzpomínky má na chvíle, kdy jí otec ukazoval hnízda křepelek či koroptví, nebo když s maminkou chodívaly na houby, které pak vozila na výkup do města. „Šly jsme ráno už třeba ve čtyři a čerstvé houby jsme vozily vlakem z Leštiny do Čáslavi,“ vypráví Květa Korečková. Aby rodina vyšla, musela často místo do školy jít pomáhat rodičům či na nějakou brigádu. „Chodila jsem pást krávy a trhávala jsem při tom šípky, které jsem pak vozila do Číhoště. I na věci, jako byly sešity, jsem si musela sama vydělávat,“ dodává.
Nedílnou součástí Květina života byla katolická víra. V Tunochodech kostel nebyl, a proto chodili do dva kilometry vzdálené Číhoště, kde tehdy působil jako kněz Josef Toufar. Ačkoliv přišel do farnosti teprve v roce 1948, místní si jej pro jeho přátelskou povahu rychle oblíbili. „Jel z náboženství ze Zbýšova a viděl, že jsou lidi na poli a že se zatahuje, tak jim šel pomoct,“ vzpomíná pamětnice. „Žil mezi lidmi, byl lidový člověk. Nenašel se snad nikdo, kdo by ho neměl rád.“
I pamětnice jako dítě ke knězi vzhlížela. „To byla moje první velká dětská láska. Byl tak hodný. Chodíval do Tunochod pěšky na náboženství. My jsme si tam hrávali na kopečku a jak šel, stoupli jsme si do řady a zdravili jsme ho. Vždycky jsem musela stát první, pak jsem celou řadu oběhla a zdravila ho i jako poslední,“ svěřuje své vzpomínky na Toufara. „On se vždycky tak krásně usmál a dodneška si říkám, co si asi tak myslel. Jestli měl radost, nebo si říkal: ‚Holka pitomá, ona si myslí, že na to nepřijdu?‘“
I když se na náboženství chodilo až od druhé třídy, vypadalo to, že ji Toufar vezme o rok dříve. „Moc jsem se těšila. Z toho, že to nakonec nedopadlo, jsem byla hrozně zklamaná,“ dodává.
Po osudné mši na třetí adventní neděli se život v obci změnil. Pamětnice ví, že po příchodu z kostela o pohybu křížku hovořili mezi sebou i její rodiče. Postupně ale dospěli k přesvědčení, že o tom, co se stalo v číhošťském kostele, raději pomlčí. Měli čerstvě za sebou nepříjemnosti kvůli dodávkám zemědělských výrobků státu. „Tenkrát jsme je nemohli splnit. Tak přijeli, vybrali nám poslední brambor ze sklepa a nenechali nám nic na obživu,“ vypráví Květa Korečková. „Tatínek pak někde řekl, že zůstaly otevřené vchodové dveře. Oni pak přišli, co si to dovoluje, a vyhrožovali nám. Báli jsme se dalších problémů, a tak jsme o celé události na veřejnosti nemluvili.“
Informace o pohybu kříže se brzy rozšířila daleko za hranice číhošťské farnosti. „Všude se to rozneslo, ale třeba bratranec nic nevěděl. Až když začal jezdit do školy, tak se jim smáli: ‚Číhošťský zázrak!‘“ upřesňuje pamětnice. Do obce začaly proudit zástupy lidí, aby zázrak viděly na vlastní oči.
„Přijely tři autobusy, mezi nimi se na křížek přijela podívat teta ze Schořova. Přidala jsem se k ní a s nimi jsem se dostala do kostela,“ líčí pamětnice. „Byly tam schůdky a vím, že mě nějaký pán vysazoval, protože jsem musela všechno vidět. A viděla jsem, že tam nebylo nic naaranžovaného, žádná instalace. Křížek byl ohnutý – spíš bych řekla prohnutý – a nachýlený.“
Jenže zvěsti o zázraku, které se rychle šířily po celém státě, a zástupy věřících, putující do zatím takřka neznámé obce, bylo to poslední, co nově se etablující totalitní režim potřeboval. Snaha komunistů ovládnout venkov kolektivizací zemědělství vycházela spíše naprázdno. Plány na podmanění si katolické církve, která by se stala přisluhovačkou režimu, byly rovněž neúspěšné. Ohlasy na číhošťský zázrak to jen dokládaly.
Koncem ledna 1950 navštívili ve večerních hodinách Josefa Toufara dva novináři s prosbou, aby jim o zázraku vyprávěl. Toufar vše ochotně vypověděl, dokonce jim nabídl prohlídku kostela. Při cestě do kostela se z novinářů vyklubali příslušníci Státní bezpečnosti a společně s dalšími příslušníky tajné policie jej zatkli. „Když ho sebrali, měl být tenkrát ples. Ale všechno se zrušilo a žilo se smutkem,“ popisuje tehdejší atmosféru v Číhošti pamětnice.
Další dny a týdny se vyšetřovatelé snažili brutálními metodami přinutit kněze k falešnému doznání, že číhošťský zázrak sám zinscenoval, a jeho doznání pak použít k očernění katolické církve. O necelý měsíc později, na druhé výročí únorového puče, Josef Toufar zemřel na následky krutého mučení, aniž by jej k přiznání přinutili.
Co přesně se onu prosincovou neděli v číhošťském kostele stalo, se zřejmě nikdy nedozvíme. Kříž, který by mohl ledacos napovědět, se nedochoval. „Pamatuji se, že bratr pracoval na dráze s panem Štěpánkem z Golčova Jeníkova. A on mu řekl, že křížek zlomil, ale že už by to nikdy neudělal, protože jej postihlo neštěstí. Manželka zastřelila jejich syna a pak sebe,“ tvrdí pamětnice. Sama se později pokoušela Štěpánkův hrob vyhledat, aby se dozvěděla více, ale neúspěšně.
Po základní škole nastoupila do jednotného zemědělského družstva v Číhošti, kam Trojanovi vstoupili v roce 1958. Jak sama pamětnice přiznává, bylo to pro ni s maminkou vysvobození. Nejprve pracovala na poli, ale poměrně brzy dostala místo jako mzdová účetní a k tomu začala studovat zemědělskou mistrovskou školu.
V 17 letech ji oslovil předseda místního národního výboru, aby vstoupila do komunistické strany. Přihlášku podepsala. Strýc z otcovy strany Bedřich Dušek byl zapřisáhlý komunista. Kvůli svému politickému přesvědčení prožil pět let v nacistických koncentračních táborech. Později pracoval v Havlíčkově Brodě jako předseda sociálního zabezpečení a nezištně pomáhal lidem. Pro pamětnici se stal jistým vzorem, a tak byla ráda, že mu vstupem do strany udělá radost.
Inspirovaly ji i vztahy mezi komunisty a církví v Číhošti. „Byla jsem číhošťský komunista. I na Velký pátek jsme šli po stranické schůzi až na jednoho komunistu všichni do kostela. Schůze začínala v jednu, abychom stihli kostel ve tři,” uvádí pamětnice. “A v Toufarovi jsem měla vzor, protože chodil mezi komunisty, kteří tenkrát v obci všechno dělali. Ať to byla oprava fary, nebo kostela,” vysvětluje svoji motivaci.
V době, kdy dostala nabídku ke vstupu do strany, se ale vztahy mezi místními a komunisty horšily. Řada z nich tam šla jen kvůli prospěchu. Číhošťský předseda a strýc pamětnice proto věřili, že přítomnost Květy atmosféře ve straně prospěje.
V tu dobu již chodila se svým budoucím manželem Miroslavem Korečkem, kterého si vzala v roce 1964 v číhošťském kostele. Měli spolu dvě děti, Moniku a Miroslava. S rodinou žili v Havlíčkově Brodě. Manžel pracoval ve spotřebním družstvu Jednota, kam za ním po mateřské dovolené přešla i ona. Mezi péčí o rodinu a zaměstnáním se snažila nadále si doplňovat vzdělání.
„Manžel byl v obchodě a staral se o děti, díky němu jsem to zvládla,“ oceňuje manželovu oporu Květa Korečková. Pro výkon inspektorky odborného výcviku učňů si musela dodělat pedagogické vzdělání. A poté absolvovala zkoušku pro examinátory, aby mohla působit jako zkoušející v odborných komisích.
Příchod okupačních vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zastihl pamětnici v jejím rodišti. „Měli jsme dovolenou a jednoho dne ráno, asi okolo sedmé, přišla maminka a povídá: ‚Vy si tady spíte, a v Praze se střílí!‘ A manžel jí říká: ‚Babi, a myslíte si, že když teď vstaneme, že střílet přestanou?‘“ líčí pamětnice. „My jsme si v klidu užívali dovolenou a do ničeho jsme se neangažovali.“
S nastupující normalizací probíhaly prověrky, při nichž hrál velkou roli kladný vztah k sovětské okupaci, jež se začala křivě označovat jako internacionální pomoc. „Vůbec mě neprověřovali, jen za mnou přišli a: ‚Tady nám to podepište.‘ Mně se moc nechtělo, tak mi řekli, jestli si uvědomuji, že dělám u učňů,“ popisuje Květa Korečková. Práci s mladými lidmi měla ráda, a tak podepsala.
I přes aktivní angažmá v komunistické straně nadále praktikovala katolickou víru. „Já jsem neměla pocit, že by měl někdo něco proti tomu, že chodím do kostela,“ upozorňuje pamětnice. „Akorát jednou mistr manželovi řekl: ‚Podívej se, tvoje žena chodí do kostela, to se neslučuje.‘ Manžel mu na to řekl: ‚To si vyřiďte s ní, mně to neříkejte.‘“ Zároveň podotýká, že k opravdu hluboké víře dospěla až v těžkých životních chvílích v letech po sametové revoluci.
Po pádu komunistického režimu, který se zhroutil v listopadu 1989, se Květa Korečková rozhodla, že začne s manželem podnikat. Pustili se do toho, co jim bylo nejbližší, a otevřeli si řeznictví s jídelnou. Podnikání postupně rozšiřovali i měnili místa působení. Jenže se psala divoká devadesátá léta, peníze se točily v řádech desítek milionů a přicházely i problémy.
Poprvé přišla Květa Korečková se společníkem o peníze vložené do koupě domu. “V Říčanech se prodával dům. Protože jsme byli pořád v nájmu, tak jsme do toho šli. Jenže to byl podvod. Majitel chtěl dům prodat několikrát, ale já jsem mu v tom zabránila,“ uvádí pamětnice. “Ovšem zálohu nám nevrátil, i když jsme měli předběžnou smlouvu. Dům nakonec koupil můj společník v konkurzním řízení za třetinovou cenu.”
Podruhé skončila ve vazbě sama pamětnice, strávila zde necelé tři roky. A v roce 1999 ji Městský soud v Praze odsoudil k šesti a půl letům vězení za zpronevěru. Květa Korečková ale celou situaci vidí jinak. Celý proces se podle ní vedl jednostranně v její neprospěch. Až po devíti měsících ve vazbě si mohla opatřit dokumentaci potřebnou k obhajobě. Neúspěšně také žádala o přizvání znalce z oboru ekonomie a účetnictví. Při hlavním líčení předsedkyně senátu diktovala do protokolu tvrzení, která byla v rozporu s výpověďmi svědků. “Advokát mi říkal: ‚Vy musíte být v Praze někomu opravdu nepohodlná,‘” tvrdí pamětnice. Proto se odvolala i do Štrasburku, kde její žádost leží nevyřízená – čekají tam, dokud kauzu v Česku neprojedná Ústavní soud.
Květa Korečková nastoupila po odsouzení do pardubické věznice. Ve stejné době propukly v některých českých věznicích stávky za zlepšení podmínek. “Když se řešilo, kdo do toho půjde u nás, řekla jsem si, že bych to mohla být já. Všem jsem to slíbila, a nakonec jsem v tom zůstala sama,” říká pamětnice. “Chodila jsem pak třeba na jednání s lidmi z ministerstva spravedlnosti.“
Po roce se dostala do věznice ve Světlé nad Sázavou. Vztahy se spoluvězeňkyněmi byly většinou dobré. “Když přišel někdo nový, prohlásil, že sem nepatří. Většinou to říkaly cikánky,” vypráví pamětnice. Vždy se snažila všem pomáhat. Už ve vazbě sepisovala ostatním ženám různé žádosti. “Jedné Ukrajince jsem napsala odvolání, aby ji propustili, a povedlo se.”
Nově příchozím vždy uvařila kávu a pomohla jim v začátcích. Hodně věcí pro ni bylo nových. Nechápala třeba, proč jí dozorkyně zabavila nádobu od čaje, do které si děvčata z cely slila kompoty od oběda. Ve vězení se dokonce dalo zařídit odvedení mezi mužské. “Když se spojili odsouzení s dozorci, to bylo něco,” naznačuje poměry ve věznici pamětnice. Velmi ji zasáhlo setkání s narkomankami. “Přišla Hanuška, hezká Slovenka. Brala pervitin a odumíraly jí palce. Nespala, koukala na mě, že to nevydrží,” líčí Květa Korečková. “Vzala jsem jí palce do rukou, aby ji tolik nebolely.”
Po celou dobu jí byl velkou oporou také manžel. Dokonce za ní chodil, než se na to přišlo, pod okna věznice. Bohužel brzy po propuštění onemocněl rakovinou. S nemocí dlouhá léta společně bojovali. V roce 2019 rakovině podlehl. Mezitím Květa Korečková pracovala na různých místech, velmi ji naplňovala práce s lidmi bez domova v pražské Naději. V roce 2022 žila jedenáctým rokem v Holicích.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Marie Jílková)