Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Korcz (* 1920)

• narozen 26. 7. 1920 v Třanovicích na Těšínsku

• 1939 - nastoupil do čs. armády, záhy propuštěn

• pro převaděčství zatčen gestapem

• 1939-1940 - nuceně nasazen v Německu

• 1940 - povolán do wehrmachtu ke spojařům

• prodělal tažení na Balkán, Řecko

• 1941 - nasazen na východní frontě

• padl do zajetí u města Pilau (Baltijsk)

• do září 1945 v zajateckém táboře na Sibiři

• 1946 - nastoupil vojenskou službu v čs. armádě

• práce ve státním aparátu, obor doprava

Slezsko je rozděleno mezi ČR a Polskou republiku. Vždy tomu tak nebylo. Slezsko bylo v průběhu historie objektem mnoha územních sporů. Významnou část Slezska tvoří těšínský okres. V roce 1920 žilo v bývalém okrese Český Těšín 18 tisíc Čechů, 15 tisíc Poláků, pět tisíc Němců a jeden tisíc Židů. Po mnichovském diktátu bylo Těšínsko připojeno k Polsku. Následně po kapitulaci Polska se obyvatelé Českého Slezska stali občany třetí říše. Mnoho bývalých československých občanů muselo nastoupit vojenskou službu v německé armádě. Jedním z nich byl i Ludvík Korcz.

Ludvík Korcz se narodil 26. července 1920 v Třanovicích na Těšínsku jako nejstarší syn v rodině železničního dělníka. Po něm se narodilo Korczovým ještě pět dětí, z nich i další tři bratři sloužili nuceně ve wehrmachtu. Ludvík v Třanovicích vychodil základní školu (českou jednotřídku) a v roce 1930 nastoupil do primy těšínského gymnázia. V roce 1938 úspěšně odmaturoval: „(Po maturitě) jsem přemýšlel, co mám dělat. Nakonec ve mně zvítězila vize, že budu důstojníkem z povolání. Přihlásil jsem se na okresním vojenském velitelství. Chtěl jsem k letectvu, ale protože nemám v pořádku zrak, zařadili mě k pěšímu pluku a 1. října 1938 jsem měl nastoupit vojenskou službu,“ vzpomíná Ludvík Korcz.

Ovšem 1. října 1938 začalo oklešťování republiky podle mnichovské dohody. Němci obsadili Sudety, Maďaři jih Slovenska a Těšínsko zabrali Poláci. Protože se Korcz stal rázem občanem Polské republiky, jeho odvod do československé armády byl neplatný. Rázem nezaměstnaný Korcz se rozhodl přestěhovat do okleštěné ČSR a znovu se pokusit nastoupit do československé armády. Přihlásil se k pobytu v sousední vesnici Vojkovice, která ležela na české straně jen několik set metrů od hranic s Polskem. 1. března 1939 nastoupil na vojnu do Valašského Meziříčí: „Dny utíkaly, až 15. března 1939 vstoupila německá armáda do okleštěného Československa a vznikl protektorát. Museli jsme odevzdat zbraně a propustili nás. Já jsem byl propuštěn jako vojín na trvalé dovolené. Co teď? Domů jsem se vrátit nemohl, protože jsem jako polský občan sloužil v československé armádě. Ubytoval jsem se tedy u známých nedaleko hranic. Bylo to asi tři sta metrů od hraničního potoka,“ říká Korcz. Usadil se ve Vojkovicích u přátel.

Převaděčem a zatčení gestapem, nucená práce v Německu

Spolu s nimi převáděl zejména židovské uprchlíky přes nedalekou hranici do Polska. Při jednom přechodu hranic je vyrušila německá hlídka. Všem se podařilo utéci, ale v noci nato si pro Korcze přišlo gestapo. Byl uvězněn ve věznici ve Frýdku-Místku, zbit a po dvou týdnech byl pro nedostatek důkazů propuštěn: „Propustili mne a já šel ke známému na nádraží ve Frýdku. U něho jsem se umyl a vyrazil do Vojkovic. Asi kilometr před domem jsem ale potkal gestapáka, který mne zatýkal. Ten povídá, kam jdu. Já, že domů, propustili mne, jsem nevinnej člověk. On začal řvát: ,Já ti dám nevinnej člověk! Ty jsi lump. Já tě nechám zašít, až zčernáš.‘ Tak jsem si řekl, že je zle. Musím jim zmizet z očí,“ vypráví pan Korcz. Ve vězení prožil i počátek druhé světové války, slyšel německá letadla mířící do Polska k prvním útokům.

Ze strachu před opětovným zatčením se přihlásil na práci do Německa. Pracovní podmínky v Hermann-Göring-Werke (ve skutečnosti v zemědělství) na severu Německa byly však neúnosné (pracovalo se bez vybavení a výstroje, v dešti bez ochrany...) a Korcz spolu s kamarádem zorganizovali stávku. Druhý den přišel do ubytoven gestapák a vyhrožoval stávkujícím smrtí a koncentračním táborem. Ludvík Korcz v německé továrně dále nemohl zůstat a z nucené práce utekl. Dostal se až do Prahy k bývalým spolužákům z gymnázia, kteří studovali na pražských vysokých školách . Studentský život přátel se mu zalíbil a rozhodl se, že zajede domů k rodičům pro osobní věci a bude v Praze také studovat. Mezitím však po studentských protestech Němci všechny vysoké školy v protektorátu zavřeli. Ludvík se ukryl u rodičů v Třanovicích, které tehdy již byly součástí třetí říše.

V listopadu 1939 se konalo sčítání lidu a Korcz se přihlásil ke slezské národnosti. Nevěděl ovšem, že slezská národnost je úřady považovaná za „Volksdeutsch“, čili národnost etnicky spřízněnou s německou, a tedy s brannou povinností v německé armádě. Nějakou dobu pracoval na stavbě mostů přes Stonávku, zprvu manuálně, poté jako písař. 1. října 1940 mu přišel povolávací rozkaz do wehrmachtu.

Nástup do wehrmachtu. Balkánské tažení

Byl vycvičen jako telefonista a radista: „Tam nějaký politruk (politický důstojník) nebyl. Já k jednotce nastoupil jako telegrafista a telefonista. Strávili jsme většinu času v sálech, kde nás učili telegrafovat. Vojáci byli většinou z horního Slezska. Jednotka byla začleněna k pluku, který byl začleněn k 5. pancéřové divizi. Tam většina vojáků měla za sebou léta vojenský služby. Někteří z nich nastoupili do armády už v roce 1938. To byli starý mazáci, kteří vojnu tak nežrali. Vzpomínám si, jak nás jednou vytáhli na cvičení. Mašírovali jsme na fotbalový hřiště. Tam nás honili poklusem klus. K zemi. Vztyk. Já byl dost vysoký vzrůstem, takže jsem byl v první řadě pochodového útvaru. Vedle mě byli mazáci, kteří byli na vojně už pět let. Když jsme se rozběhli, já byl mladý a myslel jsem, že mám pořádně běžet. Oni ti mazáci mne přidrželi. Povídají: ,Pomalu, pomalu. Nesmíš se nechat zbuzerovat.‘ Po straně stál důstojník, který dával rozkazy. Od určité chvíle jsme přestali slyšet a pochodovali dál. Ti mazáci v tom uměli chodit a poměry k SS byly jasný. Jsou nasazení na průlom, a my to potom odsereme,“ říká Ludvík Korcz.

Na Vánoce v roce 1940 dostal „opušťák“ pouze na 24 hodin na cestu domů. Do Těšína přijel v šest hodin ráno a ve tři odpoledne musel nazpět k jednotce. Cestou domů vlakem si do kupé ke Korczovi přisedli dva mladí Poláci: „Bylo to v Polsku. Začali vést takové ,hrdinské‘ řeči. Já si říkal: ,Kluci, jde vám o život, když vedete takový blbý řeči, a můžete jednou naletět.‘ Nějakou dobu takto kecali, až jsem se jich velice slušně polsky zeptal, kolik je hodin. Vytřeštili na mne oči a vyletěli z toho vlaku, když viděli německého vojáka, který jim rozuměl.“

Po pár měsících výcviku byl převelen jako telegrafista k divizi, která se účastnila tažení do Řecka. Spojařská jednotka, kde sloužil Korcz, byla převelena do Bulharska do města Burgas. Odtud do Rumunska a přes Jugoslávii až do Řecka: „Naše jednotka měla za úkol spojovat podřízené baterie s velitelstvím pluku. Měli jsme na zádech ty přístroje. Byly těžké pětadvacet kilo a běhali jsme po kopcích. Tam jsem také viděl prvního mrtvého. Tam válka trvala jen několik hodin a jeli jsme dál. Přes Korintský průplav až do městečka, které se jmenovalo Argos.“

Po třech měsících byla Korczova divize převelena zpátky do Německa. Kvůli nedostatku místa v kasárnách telefonisté bydleli v soukromých bytech: „Tak jsme bydleli dva měsíce a začali nás připravovat na pomoc maršálovi Rommelovi do Afriky. Jednoho krásného dne jsme vyfasovali nové (spojařské) auťáky. Nové uniformy. Klobouky, nové plátěné hadry – Afrika Korps. Vše vypadalo na to, že půjdeme do Afriky. Dostal jsem dovolenou na několik dní. Jel jsem domů, ale mezitím vypukla válka s Ruskem. První nápor se zastavil někde v Bělorusku a nepostupoval dál. Tak jsme museli všechno odevzdat, a že půjdeme udělat průlom do fronty v Rusku. Až to provedeme, tak se vrátíme a pojedeme do Afriky,“ vypráví Ludvík Korcz.

Operace Barbarosa, útok na SSSR

Celá divize byla přezbrojena pro podmínky na východní frontě a vlakem transportována do Běloruska. Tažení do Ruska se účastnily nejenom německé divize, ale také finské, slovenské, italské. Na východní frontě se nechvalně proslavila také Bosenská islámská divize SS, která má na svědomí mnoho masakrů civilního obyvatelstva.

Jednotky SS v Rusku měly mimo jiné za úkol vykonávat tzv. kárné operace, což byly masakry civilních obyvatel, vypalování celých vesnic pro výstrahu. Záminky byly většinou neoprávněné. Wehrmacht se takovýchto akcí většinou neúčastnil. Většina běžných vojáků, kteří se podíleli na vraždění civilistů, byli nacionální fanatici nebo psychicky deformovaní jedinci. Ludvík Korcz vzpomíná: „Vyjeli jsme z vesnice a bylo tam prostranství tři kilometry louky. Kolem fungovali partyzáni. Několik partyzánů Němci chytili a (odvedli je na louku). Byl tam náš šofér od velitele. Ti partyzáni si museli vykopat hrob. Tenhle sráč (šofér) je střílel pistolí do týla. To mně šíleně vadilo. Proč ze sebe dělá popravčího? Nic se mu nestalo. Dělá panského kočího, a spustí se pro tuhle věc.“

Dělostřelecký pluk 116, ve kterém sloužil Korcz, se koncem roku 1942 dostal až k Moskvě. Německý postup se však stále více utápěl v dešti a bahně. Korcz jako spojař vyšší třídy se nepohyboval v první linii, jezdil s terénním autem vybaveným přístroji pro telegrafické a telefonní spojení mezi frontou a velením. Neustále měnil stanoviště v centrálním úseku fronty: „Pak nastaly mrazy. Osmého nebo devátého prosince 1942 nastal ústup. Byly to mrazy kolem padesáti stupňů pod nulou. V pěších jednotkách, které na to nebyly vybavené, docházelo k častým omrzlinám. Válka se zastavila. Začalo se couvat. Rusové útočili čím dál víc. Moc se ale nebojovalo, jenom couvalo. Všude hromady sněhu a zima.“ Ludvík Korcz popisuje tunely, jež si museli vojáci vykopat v hromadách sněhu, aby se mohli v bílé záplavě pohybovat. Nástrahy jiného druhu přinesly po oblevě Pripjaťské bažiny, hrozilo utonutí. „Nikdy jsem nestřílel z flinty, leda na střelnici. Nikdy jsem nebojoval muž proti muži, ruské vojáky jsem viděl leda jako zajatce.“

S civilním obyvatelstvem se Korcz a jeho druhové dostávali do styku při ubytování – často bydleli u lidí v okupované zemi v jejich domovech. „Nikdy jsem nezažil nějaké projevy nenávisti, prostě se to bralo, že to tak musí bejt. My jsme se snažili s nima vycházet, občas jsme jim dali trochu jídla nebo cigaretu, co mohli potřebovat.“

Německá armáda se v Rusku vzhledem k tvrdým zimním podmínkám a sovětské ofenzivě začala pomalu hroutit. Zásobování vázlo a stále více praporů padalo do ruského zajetí.

Mezitím byli do německé armády povoláni Korczovi tři bratři. Druhý nejmladší syn jeho rodičů zemřel ještě doma na klíšťovou encefalitidu. Nejmladšího bratra později odvedla ustupující armáda jako patnáctiletého do Volkssturmu (domobrana). Podařilo se mu ale dezertovat a domů dorazil jako první ze sourozenců. Druhý nejstarší se dostal ve Francii do amerického zajetí. Jako zajatec byl odvezen až do Severní Karolíny v USA. Třetí bratr tou dobou sloužil u posádky v Polsku u Wroclawi.

V ruském zajetí

Ludvík ustupoval společně s jednotkou až do Kaliningradské oblasti, odkud byli evakuováni do severopruského přístavu Pilau (Baltijsk). Posádka přístavu nebyla v bojeschopném stavu, a tak všichni vojáci včetně spojařů a dalších specialistů museli nastoupit k pěšímu pluku: „Vyhnali nás mezi pěšáky. Dostal jsem automat. Ani jsem nevěděl, jak s ním zacházet. V úseku u moře nejdou pořádně vykopat zákopy, protože se ti to celé rozsype. Zákopy tam tedy byly jen padesát centimetrů hluboký a na nich položené smrkové větve. Dostali jsme se do první linie. Útočily na nás sovětské letecké formace. Lítaly padesát metrů nad zemí, shazovaly bomby a střílely z kanonů. Řekl jsem si, že se tady nenechám zmrzačit, a utekl jsem. Šel jsem k vodě, a jak jsem se tam tak motal, narazil jsem na silnici. Najednou přede mnou stál německý plukovník s pistolí v ruce, a kam že jdu. Já měl v ruce automat a říkal jsem si: ,Jestli něco uděláš, tak to do tebe napálím.‘ Automat jsem měl natažený. Povídám mu: ,Nesu hlášení.‘ Jak jsem mu to řekl, tak sovětská letka od moře, asi dvacet letadel, začala útočit na úsek, kde jsme byli. On skočil do škarpy a já do druhé škarpy. Potom jsem ho už neviděl. Dostal jsem se až k vodě. Tam ležel mrtvý kůň. Za něj jsem si lehl a čekal až do tmy,“ vypráví Ludvík Korcz.

V noci opustil úkryt a odplížil se až k samotnému přístavu. Před doky stál veliký dvoupatrový bunkr. Měl zdi z železobetonu tlusté tři metry a celá konstrukce bunkru měla odolat těžkému dělostřelectvu. Korcz se do něj ovšem nedostal, protože byl plný vojáků i civilistů. Odplížil se tedy dál k přístavu, kde si za skladem pod svahem proti frontě lehl a usnul: „Za tři hodiny jsem se probudil a bylo hrozný ticho. Slezl jsem dolů a šel k bunkru. Ten byl skoro prázdný. Vojáků tam bylo jen pár. Já se ptám: ,Kde jsou ostatní?‘ –  ,Ti odjeli lodí na západ, ale nedojeli, protože byli torpédováni a utonuli kdesi v Baltském moři.‘ Stáli jsme před bunkrem. Bylo nás pár, a najednou přišli dva krasnoarmějci. Zbraně jsme už neměli. Ty jsme odhodili dříve. Najednou si dali automaty přes rameno a ,davaj časy‘. Jeden si sundal helmu a vybíral. Potom se nás tam našlo více. Dali nás do skupinky a vedli nás pryč z přístavu. Po cestě stáli ruští vojáci a koukali po nás. Najednou jeden ke mně přiskočil. Drcnul do mě, povalil na zem a sundal mi boty. Já měl (kožené) holinky. Sundal svoje látkové a hodil mi je. Byly mi malý, tak jsem je nesl v podpaždí. O kousek dál do mne strčil jiný a sebral mi ty další. Tak jsem šel v ponožkách. Na cestě jsem viděl mrtvého německého vojáka. Měl podobnou velikost nohy jako já, tak jsem mu sundal boty a nazul si je. Jenomže jedna bota měla ustřelený podpatek a dovnitř čouhal šrapnel z granátu. Jak jsem to obul, tak mi úlomek z granátu rozřezal patu. To jsem si řekl – hrome, to nedojdu, a druzí zajatci mi říkali: ,Tady nemůžeš zůstat pozadu. Někde tě odprásknou. Srát se s tebou nebudou,‘“ vzpomíná Ludvík Korcz.

Na Sibiři, zajatecké tábory

S pomocí spoluzajatců se dobelhal až do sběrného tábora v Kaliningradu. Uvítal je pohled na rybník plný mrtvých koní na předměstí; z rybníka vytékal potok, z nějž předtím pili vodu...

Z tábora odjížděly pravidelně vlaky na východ, až byl tábor prázdný. Korczovi se po deseti dnech uzdravila zraněná pata a byl zařazen do transportu. Dostal se do Novosibirska, kde nastoupili do vlaku na sever: „Najednou jsme zastavili a byli v lese. V tundře. Byl tam zajatecký tábor, kolem ticho a klidno. Ubytovali nás do dřevěných bunkrů, které byly jen metr zapuštěný do země, protože je tam věčně zmrzlá půda. Dříve zde byli Rumuni, kterých zůstalo jen několik. Všichni ostatní leželi mimo tábor na hřbitově, protože si museli ten tábor postavit a přitom zemřeli.“

První dny zajatci pracovali v lese. Skácené kmeny nosili k nádraží, které se teprve budovalo, později začali stavět druhou kolej železnice, po které do lágru přijeli z Novosibirska. V lágru bylo mnoho tisíc Němců. Práce byla rozdělena pro menší skupiny zajatců a ke každé z nich byl přidělen tlumočník. Většinou to byli lidé právě ze Slezska, kteří uměli kromě němčiny alespoň česky a polsky: „Přišel ke mně spoluzajatec a nejdřív na mě promluvil německy. Zjistili jsme, že jsme oba takřka z jedné vesnice. On potom povídá: ,Co tady děláš? To ses nechal oblbovat Němci, a teď tady budeš dřít jako vůl?‘ –  ,A co mám dělat?‘ On povídá: ,Tlumočníka.‘ Já říkám: ,Jak můžu dělat tlumočníka, když neumím rusky?‘ On se zasmál: ,Umíš česky, polsky. Mluvíš po našemu. Ruština je podobná.‘ Druhý den ráno jsem se od ruského důstojníka dozvěděl, že jsem byl jmenován tlumočníkem.“

Pro Korcze to byla záchrana, protože byl zproštěn nejtěžších prací, ale hlavně měl možnost opouštět pracovní prostor a odejít do lesa nasbírat borůvky nebo ostružiny. Příděl jídla byl totiž zoufale malý. Postupem času se blíže seznámil s ruskými veliteli a ti mu za trochu tabáku, který vězňové fasovali, občas dali více chleba apod.: „Jednou za mnou přišel důstojník a povídá: ,Chodi suda, pajďom.‘ Já si říkám, copak asi zase vymyslel. Vlezli jsme do lesa. Šli jsme za trať. Já si říkal, co bude, protože bych se nedivil, kdyby mne tam někde zastřelil. Chvíli jsme cupitali. Já vepředu a on za mnou. Najednou jsme vyšli z lesa na planinu. Pole. Uprostřed byly dva domky. Vlezli jsme dovnitř. Byla tam Ruska. On povídá: ,Kartoška jest?‘ (Jsou brambory?) Ona neochotně odpověděla, že ano. Zavedla nás do stodoly, kde měla hromadu brambor. Voják měl u sebe pytel. Nabral dvacet kilo, hodil mně to na záda a šli jsme zpátky. Když jsme došli, pár brambor mi dal. Říkal jsem si, že druhý den si na pracovišti uděláme oheň a opečeme si je. Kulový! Někdo mi je v noci ukradl.“

Pan Korcz získal dokonce takovou důvěru, že za velitele počítal odvedenou práci – na plnění normy záviselo množství jídla, které vězni dostávali. Norma sice byla podle Ludvíka Korcze splnitelná, přesto ale nesnil „o ničem jinym než o jídle“.

Zajatých německých vojáků byly desetitisíce. Na Sibiři přitom nebyly jen zajatecké tábory, ale i trestní pracovní lágry, kde zdaleka nepracovali jen kriminálníci. Hlavní zdroj sibiřské pracovní mašinerie byli ruští političtí vězni. Do kontaktu s nimi se ale němečtí vojáci dostávali zřídka. Jeden z velitelů Korczovi sdělil, že za trest jsou na Sibiři i velitelé a mistři.

Na železnici, kde Korcz pracoval, občas pomáhaly také ženy z blízkého tábora: „Když bylo po večerce, bylo slyšet nespočetné cinkání kolem dokola. V táborech nebyly sirény. Pověsilo se vždycky kousek kolejnice a do ní klepalo kladivem na znak večeře nebo večerky… Sblížil jsem se s ruským mistrem. Říkal mi, že je tu mnoho lidí zavlečených ze západního Ruska. Byly to nezajatecké tábory naplněné ruskými občany. To cinkání bylo slyšet ze všech stran. Muselo toho tam být dost,“ vzpomíná na sibiřské zajetí Ludvík Korcz.

Po nějaké době však byli tlumočníci přiděleni k manuální práci; panu Korczovi se podařilo vzepřít – odmítal tlumočit nebo i rozumět, bude-li dále nucen fyzicky těžce pracovat: „Buď jsem jedno, nebo druhé. A fakticky jsem byl jedinej tlumočník, který si to vymohl.“

Na svobodě a cesta domů

Jelikož se tažení do Ruska účastnily různé státy, octilo se v ruském zajetí mnoho vojáků různých národností. Nejhorší postavení měly občané států, které Rusové považovali za potenciální sovětské satelity. Tehdy šlo hlavně o pobaltské národy: „Bylo s námi několik Lotyšů. Tvořili tam zvláštní pracovní jednotku. Nebylo jich moc. Zhruba deset. Byli to šíleně pracovití lidé. Uměli rusky, takže neměli trable s dorozuměním. Pracovali vzorně a perfektně. Když jsme odcházeli pryč (domů), oni říkali, že nemají žádnou naději na návrat domů. Oni jako sovětští občané bojovali v nepřátelské armádě. Říkali: ,Nás domů nikdy nepustí, ale zlikvidují nás tady.‘“

Korcze si oblíbil jeden z bachařů a vyzval ho, aby s ním šel odnést dar do nedalekého městečka na velitelství, kde místní důstojník slavil narozeniny. Korcz ochotně přijal. Na oslavě dostal dobře najíst, ale pro podvyživeného zajatce byla strava nepoživatelná. Druhý den dostal horečky a průjem. Bachařovi nezbylo než sám vzít na záda pytel s věcmi a pomáhat vězni při chůzi. Nakonec se dobelhali do tábora nazpět. Korcz se naštěstí brzy uzdravil, protože pokud by ležel delší dobu, pravděpodobně by podmínky v lágru nepřežil. Za měsíc bylo na ranním nástupu oznámeno, že neněmečtí zajatci budou propuštěni: „Bylo nás dost. Poláci, Slezané, ale i Francouzi z okolí Štrasburku. Mezitím kamarád, který mne dostal na tlumočnictví, onemocněl a odmítl odjet. Já jsem mu, než byl připraven transport, nosil borůvky a jiný vitaminy z lesa a přesvědčil jsem ho, aby jel s námi.“

V táboře strávil Korcz pět měsíců od května 1945 do září téhož roku. První na řadu přišli Čechoslováci a Francouzi. První transport odvezl propuštěné zajatce na provizorní nádraží, kde přenocovali v otevřených dobytčích vagonech. Dál byli odvezeni do Alapajevska, kde se připravoval velký transport na západ. V Alapajevsku museli samozřejmě také pracovat, ale jednalo se převážně o lehkou dělnickou práci: „Já pracoval na pile. Jiní chodili do fabriky. Většinou obráběči kovů. Samozřejmě platila zásada plnit normy. Fabrika byla vybavená spoustou strojů, které přivezli z Německa jako válečnou kořist. Domácí s tím neuměli pracovat. Zajatci, kteří tam přišli, plnili normu na tisíc procent. Když přišli do tábora, dostali žrádlo za tisíc procent. To byly kvanta jídla, která nemohli sníst. Takže jsme se dobře najedli dohromady,“ říká Korcz.

Z Alapajevska byl v září 1945 vypraven celý vlak zajatců na západ do Evropy: „Tím vlakem jsme jeli několik týdnů, protože vlaky musely dost čekat. Na různých nádražích jsme potkávali transporty plné lidí, civilistů v dobytčích vagonech, kteří směřovali na východ, na Sibiř.“ Vlak nejel na Brest a na Polsko, ale na jih k rumunským hranicím. V pohraničním městě Jasy přestoupili na jiný spoj, který jel až do Maďarska: „Vlak stál několik hodin, tak jsme šli do města. Byla tam evangelická fara. Zaklepali jsme. Vypadali jsme hrozně. Měli jsme ruské uniformy z roku 1917, na nohách dřeváky. Farář nás přijal, nechal nás vykoupat a dal nám něco k jídlu. Strávili jsme tam asi tři hodiny a vrátili se na nádraží. Vlak byl pryč.“

Opozdilců se nakonec sešlo pět. Na cestu dostali bumážku, kousek papíru, kde bylo napsáno, že jde o zajatce, kteří jsou na cestě domů. S tímto dokladem se ohlásili u vlaku, který směřoval na severozápad, k Československu. S vlakem jeli i tři ruští vojáci: „Jídlo jsme kradli z ostatních vlaků. Ovoce atd… Rusové hlídali, aby nás nechytili, a my kradli. Spolupráce docela fungovala. Jednou nás dokonce náš doprovod musel chránit: na nějakém nádraží jsme potkali transport ruských vojáků, který jel ze střední Evropy na východ. Rusové byli pohoršeni, že my, pět zajatců, máme k dispozici celý vagon, a oni jako vítězná armáda nemají přepych jako my.“

Minulost, od které se nelze odstřihnout

Tak dojeli až do Budapešti, kde Korcz přestoupil na vlak mířící do Ostravy, odkud je to kousek domů, do Třanovic. Posledních sedm kilometrů šlapal pěšky. Dorazil hladový a natolik zavšivený, že matka všechno oblečení raději spálila dříve, než se poprvé zase doma probudil. Z války se vrátil jako předposlední z bratrů, ten, který se dostal do zajetí do USA, přišel o měsíc později.

Po krátké době dostal předvolání do Frýdku-Místku na obvodní vojenské velitelství. Odtud byl poslán do Brna, kde byl internován ve sběrném táboře: „Vánoce byly na krku. Nikdo nám nic neřekl. Jak dlouho tam budem… Jednoho dne asi po měsíci mne zavolali do kanceláře a propustili. Kdo to zařídil nebo co? Nevím… Vrátil jsem se domů a říkal jsem si, že se teď musím nějak postarat sám o sebe. Jednoho krásného dne, 1. dubna 1946, jsem dostal povolávací rozkaz do armády.“

Na vojně byl oblíbený u velitele roty, který ho chtěl poslat na důstojnickou školu. Do kurzu Korcz nastoupil, ale byl záhy vyloučen. Po propuštění z armády chtěl studovat. Aby si vydělal peníze na studium v Praze, nastoupil na brigádu do Dolu Klementa Gottwalda v Ostravě.

V říjnu 1946 nastoupil na Vysokou školu obchodní v Praze. Dostal tzv. úlevu – musel složit všechny zkoušky, ale stačilo mu absolvovat jen šest semestrů. Oženil se roku 1948, tedy ještě před státnicí. V roce 1949 po zestátnění průmyslu vznikl státní autoopravárenský podnik Autorenova (poté Československé automobilové opravny), do kterého se sloučily dosavadní opravny. Ludvík Korcz do něj nastoupil.

Na jeho službu ve wehrmachtu komunisté nikdy nezapomněli a čas od času byl proto v práci šikanován: „Každou chvíli jsem měl konflikty, že mi to někdo vyčítal. Vzpomínám si na prověrky v roce 1958. Vedoucí politického oddělení, takový blbec, mi dal otázku: ,Hele, soudruhu inženýre, řekni mi – jakým způsobem ses stal vojákem německé armády?‘ Já dostal vztek a odpověděl: ,Soudruhu, kde jsi se narodil‘ On byl překvapený a povídá: ,V Praze.‘ Já řekl: ,A kde jsi bydlel v roce 1938?‘ On: ,V Praze.‘ Já: ,Tak hele, ty soudruhu. Kdybych se já narodil a bydlel v Praze a ty na Těšínsku, tak já bych ti dnes tak pitomou otázku nepoložil!!!‘“

Svou minulost se pokusil očistit roční brigádou na šachtě, po půl roce ho přesvědčili k návratu kolegové z Autorenovy, odkud se pan Korcz dostal na ministerstvo dopravy. Ve státní správě, odboru dopravy (systému autoopraven), pracoval Ludvík Korcz i nadále.