Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ferdinand Korbel (* 1944)

• narozen 24. dubna 1944 v Tušti

• v květnu 1945 otec Ferdinanda Korbela zavražděn, rodina vyhnána do Rakouska

• v roce 1946 návrat do Tušti, matka Ferdinanda Korbela získává zpět československé občanství

• od konce čtyřicátých let po celá padesátá léta snášela rodina Korbelových bez otce ústrky ze strany československých úřadů

• vyšetřování vraždy Korbela staršího a dalších obětí z května 1945 po únoru 1948 zastaveno

• Ferdinand Korbel se vyučil soustružníkem, absolvoval večerně průmyslovku a základní vojenskou službu

• po listopadové revoluci žádal Ferdinand Korbel o navrácení rodinného majetku, získal však pouze polovinu „po matce“

• ostatky čtrnácti zavražděných v Tušti v roce 1945 exhumovány, na místě pouze skromný pomník, důstojný hrob vzniká na hřbitově v rakouském Gmündu

• pokusy Ferdinanda Korbela přivést vraha či vrahy jeho otce před soud skončily neúspěšně

• v roce 2021 žil Ferdinand Korbel v Suchdole nad Lužnicí

„Jedna velká revolucionářka, nějaká Chmelařová, lítala po vsi a křičela: ‚Chlapy postřílet a ženský s dětma zašlapat do bahna!‘ To bylo ten den, kdy nás vyháněli.“

Ferdinand Korbel se narodil 24. dubna 1944 v jihočeské Tušti. Jeho otec Josef Korbel (1908) byl železniční dělník a matka se kromě péče o děti starala o rodinné hospodářství. „Matka se sem do Tušti přivdala z vnitrozemí v roce 1937. Mluvila jenom česky. Otec měl německé školy a česky mluvil dobře. Ale písmem ne. Když jsem četl některé jeho dopisy, tak bylo vidět, že zkrátka školy nemá,“ říká o svém otci pamětník.

Přestože se Korbelovi staršímu později připisovala aktivní spolupráce s nacistickým režimem, důkazy pro to nikdo nepředložil a podle Ferdinanda Korbela se jeho otec, i když se přihlásil k německé národnosti, nikdy nestal členem žádné organizace sympatizující s národním socialismem: „Byl akorát v domobraně, protože byl u železničářů. To byli prakticky všichni, kdo nešli na frontu. V žádné straně můj otec nebyl. Ani matka. Vím, že otec byl u Volkssturmu. Takový nějaký výcvik museli prodělat.“

Střílel František Říha

Josef Korbel byl jako osoba, která se na počátku války přihlásila k německé národnosti, v květnu 1945 zadržen a 24. května po „rozsudku“ lidového soudu zastřelen. Celý soud trval jen několik hodin. Jeho iniciátorem byl místní komunista Václav Maxa, který se na konci války vrátil z koncentračního tábora. Maxova žena byla židovského původu a sama v koncentračním táboře zahynula. „Maxa měl význačnou pozici na okresním výboru v Třeboni,“ říká historik Ján Mlynárik, který o případu napsal knižní studii. „Svolal zasedání do místní školy, kde pohrozil všem, kteří nebudou souhlasit s tím soudem a postaví se proti, že budou také odsouzeni na smrt.“

Partyzánský oddíl plukovníka Hobzy působící v Tušti sice lidový soud podporoval, ale odmítl poskytnout popravčí četu. Hobza pouze dal k dispozici potřebné zbraně. Kdo tedy čtrnáct odsouzených postřílel? „Podle svědeckých výpovědí, které byly zaznamenány po devadesátém roce, je postřílel František Říha. Pouze poslední, slečnu Vlčkovou, zastřelili společně partyzáni z Hobzova oddílu,“ vysvětluje Ján Mlynárik. Zmiňovaný František Říha se narodil v Tušti v roce 1921. Za války byl vězněn v Mauthausenu. Podle jeho vlastního tvrzení jej Němci uvěznili za sabotáž, ale podle svědectví vrstevníků ho do koncentračního tábora přivedl obyčejný kriminální čin. Vytáhl totiž nůž na mistra v dílně, kde za války pracoval. Po roce 1948 byl Říha zaměstnancem ministerstva vnitra. Pracoval pro StB a poznámky o jeho vychloubačné a nenávistné povaze se najdou i v jeho osobních materiálech z tehdejší doby. Kvůli podílu na masakru v Tušti byl po válce vyšetřován, ale nikdy nebyl souzen – možná i po přímluvě z vyšších míst.

Za dvě hodiny na návsi

Ferdinand Korbel opustil nedobrovolně jako roční chlapec 24. května 1945 v dětském kočárku rodnou ves. Spolu s ním vyhnali partyzáni z oddílu plk. Hobzy a příslušníci československých Revolučních gard i jeho matku a dvě sestry. „Když sem přijela ta horda vedená plukovníkem Hobzou, tak vojáci proběhli po vsi a do každé chalupy dali lístek, že za dvě hodiny musejí být všichni seřazení na návsi. Oblékli jsme se a šli jsme na náves. Odtud se už do baráku nikdo vrátit nemohl.“ Rodina se společně s ostatními vyhnanci uchýlila do nejbližší vsi za hranicí s Rakouskem, do Brandu. Hned druhý den se dozvěděli, že jejich otce a manžela spolu s dalšími třinácti lidmi ještě pozdě večer zastřelili.

V březnu 1946 se Korbelovi vrátili do Tušti – rodina využila výzvy československých úřadů k návratu. „Vrátila se tak půlka lidí,“ vysvětluje Ferdinand Korbel, „ta druhá půlka zůstala v Rakousku.“ Ačkoli Ferdinand Korbel není Němec, německy ani nikdy nemluvil a jeho matka byla Češka z vnitrozemí, československé úřady na rodinu, která přišla o otce, po návratu přesto pohlížely jako na zrádce republiky a občany nižší kategorie. (Paní Korbelová přitom musela po návratu požádat o obnovení československého občanství, a byla tedy občankou ČSR.) Do stavení, ve kterém Korbelovi žili, například přicházeli zájemci s tím, že dům údajně má být jako majetek „po Němcích“ k mání. Po založení místního JZD přišli družstevníci do stáje ke Korbelovým a odvedli si dobytek, který rodina chovala – s podobným odůvodněním, že prý jde o dobytek bývalých Němců. Přestože družstevníci zabrali Korbelovým dobytek, rodinu zbavovanou majetku už do družstva nechtěli s vysvětlením, že „bývalé Němce neberou“. Je třeba mít přitom na paměti, že hlavní část rodinného majetku zmizela už v roce 1945. Rozebrali si ho partyzáni, gardisté i další spoluobčané.

Naprostou většinu práce v hospodářství včetně obdělávání asi pěti hektarů polí musela paní Korbelová zastat sama s pomocí svých nedospělých dětí. Na nájem pomocníků nebyly peníze. Paní Korbelová proto chodila vypomáhat k sousedům, kteří jí pak také opláceli výpomocí.

Tam jsme mohli žít jako lidi

Přestože družstevníci v Tušti původně nestáli o to, aby někdo z rodiny vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), když Ferdinand Korbel končil školní docházku, začalo vedení nepříliš úspěšného družstva požadovat, aby šel pracovat do zemědělství. Jen s obtížemi se mu podařilo nátlaku odolat a nastoupit do učení, nejprve v oboru slévač a později soustružník. Až poté se Ferdinandu Korbelovi podařilo vystudovat večerně průmyslovku. „Když jsem tyhle věci prožíval,“ vzpomíná, „tak jsem někdy zalitoval, že jsme se vrátili. Tam jsme mohli žít jako lidi. Po válce to tady bylo ošklivé.“

Po roce 1989 se Ferdinand Korbel mohl ucházet o rodinný majetek, ale pouze o jeho polovinu po matce. Na druhou polovinu nikdy nezískal nárok. I polistopadové úřady totiž na jeho otce hleděly jako na člověka, kterému byl úředně zkonfiskován majetek – a není důvod jej vracet. Polovinu kdysi vlastního domu si tedy pamětník musel sám koupit a vzápětí jej kvůli chatrnému stavu zbourat a znovu postavit.

Kromě péče o navrácený majetek se Ferdinand Korbel intenzivně věnoval dokumentaci zločinů, při kterých zahynul jeho otec a další nevinní obyvatelé Tušti. Mimo jiné kvůli odporu některých starších spoluobčanů neuspěl s požadavkem na zřízení důstojného pomníku zavražděným přímo v obci. Jejich ostatky jsou proto po exhumaci umístěny v rakouském Gmündu.

 

Odkazy na další pamětníky z Tušti:

Karel Smolek

Jitka Orlová

Rudolf Kropík