Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anina Korati, roz. Vohryzková (* 1921  †︎ 2016)

• 1921 narozena v Praze v židovské rodině advokáta

• mladší bratr Josef Vohryzek, pozdější literární kritik a signatář Charty 77, léta 1940–1945 prožil ve Švédsku

• 1940 odjezd se sionistickou skupinou do Palestiny

• plavba parníkem Helios z Bratislavy po Dunaji

• plavba na parníku Atlantic z Rumunska do Haify

• 25. 11. 1940 byla v Haifě svědkem potopení lodi Patria

• internována v táboře Atlit, převezena na Mauricius, kde byla do konce války internována britskou mandátní správou

• po válce se provdala za Kurta Tramera

• změna jména z Tramer na Korati

• usadili se v kibucu Kfar Ruppin v údolí Jordánu, kde žila v době natáčení

Anina Korati se narodila jako Anna Vohryzková v Praze v rodině advokáta, jejím mladším bratrem byl literární kritik Josef Vohryzek, pozdější signatář Charty 77. Jejího bratra zachránili rodiče před terorem holocaustu odjezdem dětským transportem do Dánska a později do Švédska. Starší sestra Anna, které doma říkali Anina, se zachránila v roce 1940 transportem, který organizovaly sionistické organizace do Palestiny. V Palestině sice dlouho nepobyla, patřila mezi ty sionistické uprchlíky, které britská mandátní správa převezla na ostrov Mauricius, ale o tom o něco později.

Vohryzek není možná úplně typické židovské jméno, přesto židovských nositelů tohoto jména bylo relativně dost. Anina Korati vzpomíná na rodinnou legendu, která praví, že prapředek Vohryzek, původně protestant, snad český bratr, někdy v pobělohorské době odešel z venkova do pražského židovského ghetta s tím, že „než aby se stal papežencem“, radši přestoupí na židovskou víru. Nakolik je to pravda a odkud přesně přišel, to Anina Korati neví, ale tak se to v rodině tradovalo.

„Teď se jmenuji Anina Korati, to je hebrejské jméno, které vlastně přichází z toho, že můj muž se jmenoval Tramer a on chtěl mít hebrejské jméno. Tak řekl, že trám, to je hezký pojem, že hebrejsky se to jmenuje ‚kora‘. Tak teď se jmenujeme Korati, jako ‚trám mého domu‘. Hodně lidí si myslí, že je to prostě italsky, ale vůbec ne. Proč se jmenuji Anina, poněvadž moje jméno byla Anna a doma mi říkali Anina, a jelikož během mého života mi skoro nic nezůstalo mimo toho jména, tak když jsem se usadila v Palestině, tak jsem řekla, že Anina zní dost hebrejsky a že si to jméno nevyměním. Tak mi zůstalo.

Narodila jsem se v Praze a dodnes myslím, že to bylo opravdu štěstí osudu, protože podle mých vzpomínek, faktuálních i citových, já jsem milovala a oceňovala Československou republiku. Můj pocit byl, že to je liberální, inteligentní, slušná, milá i legrační země.“

Její rodiče byli sionisté, v rodině se mluvilo česky, sportovalo a obě děti chodily do sionistického Skauta a připravovaly se na odjezd do Palestiny. Do Palestiny odjela nakonec jen ona, bratr zamířil do Švédska. Předtím než mohla nastoupit do vlaku směr Bratislava na pražském Wilsonově nádraží, musela si vyřídit pas na pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví (německy Zentralstelle für jüdische Auswanderung). Tento úřad sídlil ve vile ve Střešovicích, v Dělostřelecké ulici č. 11. Zde zažila naplno ponižování ze strany nacistické moci.

Nejhorší zážitek života

„Trvalo to hodiny, nesmělo se nic, ani mluvit, jen stát a čekat. Vevnitř bylo schodiště, na tom schodišti stáli na několika schodech gestapáci. Pamatuji si na jeden z mých nejhorších zážitků života. Seshora na schodišti, asi první patro, jeden gestapák táhnul takového pána jako můj tatínek, slušně oblečený s kloboukem. Křičel na něj: ‚Sau Jude‘ a kopal, že on spadnul. Ten klobouk mu spadnul z hlavy a kutálel se dolů. Kopal ho, aby spadnul, a já jsem cítila, co jsem zatím v životě necítila, strach. Já si pamatuji, možná, že jsem si to vymyslela, ale cítím to velice silně a řekla jsem si, že až jednou budu mít děti, tak ty tento strach nepoznají. Musím najít život, kde tenhle strach neexistuje.“

Oficiálně měla dokumenty na vystěhování do Panamy, jako účel pobytu byla uvedena práce jako zemědělský dělník. Sice tomuto důvodu nevěřil nikdo, ani gestapáci, přesto si vzpomíná, že jeden gestapák jí kontroloval ruce, zda je schopná v zemědělství pracovat. Protože krátce předtím se s ostatními kamarády učila pracovat v zemědělství na statku kdesi na Moravě, měla ruce plné oděrek a mozolů od práce. Gestapák prý jen trochu zakroutil hlavou, neřekl nic a propustil ji dál.

S dokumenty v ruce čekala na vhodné datum odjezdu. To přišlo 10. prosince 1939. Toho dne si také začala vést deník, ve kterém pokračovala až do dubna 1942. Na první stránce deníku můžeme číst: „Vlak ještě stojí na zatemnělém peroně Masarykova nádraží. Podařilo se mi dostat se k oknu, snad mne tam ostatní pustili pro zoufalý výraz. Ale teď, když vím, že jejich oči se na mne dívají, usmívám se. Pára z potrubí vlaku zahalí chvílemi na okamžik skupinu stojící za strážníky na peroně. Vidím jen je tři. Velikán Hoša, snažící se zakrýt dojetí ve svém teď tak dětském obličeji, bledý, rozčilený obličej tatínkův – a ty, maminko. Nikdy nezmizí tvůj tehdejší obličej. Zoufalé oči, slzy, které jsi ani nestírala, tvé zoufalé oči hltaly tvůj obličej v okně. Že bych vás už neměla spatřit, mi vůbec nepřišlo na mysl. Jen chvílemi mi bleskl hlavou nepřátelský otazník. Kdy?“

Nutno podotknout, že své rodiče už nikdy nespatřila, na Slovensku si s nimi mohla ještě psát, později si s nimi mohla vyměnit jen několik dopisů přes Červený kříž a nakonec korespondence ustala úplně. Po válce se dozvěděla více o jejich osudech. Otec zahynul v Osvětimi, matka v ghettu v Lodži.

V prosinci 1939 se Anna Vohryzková vydala směr Palestina, ale o devět měsíců později stále trčí s dalšími kamarády z „transportu“ v Bratislavě. Sionistickým organizacím se nedaří sehnat lodě vhodné k transportu alespoň do delty Dunaje v Rumunsku. Mezitím musejí přežívat namačkaní na bratislavské ubytovně – „slobodárně“, jak jí říkají. Teprve 5. září 1940 se naloďují na německý parník Helios, který je zaveze během čtrnácti dnů do Tulce v deltě Dunaje. Tam je čeká přestup na další lodě, v přístavu jsou připravené tři, Atlantic, Milos a Pacifik. Anna Vohryzková se naloďuje na první z nich.

14. září 1940 můžeme najít záznam v jejím deníku: „Myslím, že to je nejpříšernější den mého života. Vidím zblízka Atlantic, starou, hodně poškozenou, špinavou, malou, stále nakřivo stojící loď. Je záplatovaná přibitými, nenatřenými prkny. Kluci už tam jsou, hledají místa. Nemohu se odhodlat, jít tam. Sedím na skoro prázdné palubě Heliosu a dívám se úplně zoufale na tento vrak, na tuto loď sebevrahů, na níž je vecpáno přes osmnáct set lidí. Ta nás má vézt mořem, které je samo dost nebezpečné, natož dnes, kdy je jevištěm války. Jsem si úplně jista, že vstup na tuto loď je odsouzením k smrti jisté a bezmocné. Maminko, tatínku, jsem tak zoufalá, proč musím vstoupit do tohohle příšerného, řvoucího pekla?“

Navíc loď ještě stojí asi měsíc v přístavu. Rozjíždí se až 7. října 1940. Je jasné, že nemoci se šíří, zejména u starších lidí z jiných transportů. Mladíci z Československa přebírají neformální vedení transportu. Po několika neúspěšných pokusech opatřit nové zásoby uhlí přichází největší krize. Deníkový záznam z 8. listopadu 1940 pokračuje: „Uhlí nedostačuje a je špatné. Čím se dají nasytit kotle? Začíná demolování, vše, co je ze dřeva, se strhuje, podlahy, zdi, kabiny, židle, zábradlí, můstky, sloupy, všechny stožáry se kácí, všude stojí řetězy lidí a podávají z ruky do ruky prkna do topírny. Jedeme rychlostí 8–10 km za hodinu. Jsem v našich katakombách sama. Sbalila jsem vše, je noc, Ferry na okamžik přišel, řekl svým heslovitým způsobem: ‚Připrav vše, vše je možné. Neboj sa nič.‘ A už je pryč. Když do rána nezasáhne něco, cokoliv, strhnou se katakomby na spálení. Do nepromokavého sáčku na krku jsem si dala fotografie, tři dopisy z domova, dokumenty, adresy a klíč od bedny. Pak jsem uvařila čaj, dala do něj koňak a šla nahoru hledat chlapce. Našla jsem je zpocené se sekyrami a různým nářadím, pracující, demolující. Čaj vypili a dál rány, vše se kácí, zůstávají jen nahé železné kostry. Vidím, že jen překážím, Ferry mne posílá spát. Ubezpečuji ho, že jsem klidná. Jsem, skutečně. Občas vynesou z topírny nějakého chlapce, který se zhroutil. Loď jede, ale tak hrozně, příšerně pomalu proti tomu zoufalému tempu demolování.

Jdu nahoru na palubu. SOS. Signalizujeme do klidné, bezcitné noci. SOS – dva tisíce Židů bez uhlí na vraku – SOS – dva tisíce bezvýznamných zoufalých čeká na záchranu – SOS – nevíme, kde jsme, loď už zas stojí, kotle prý mohou každým okamžikem prasknout – SOS – což není záchrana pro nás?“

Naštěstí v tu chvíli bylo osazenstvo parníku Atlantic již nedaleko Kypru, v britské zájmové zóně, kde jim mohli pomoci britští námořníci. Doplnili zásoby a mohli pokračovat. O dva týdny později mohli zakotvit u haifského přístavu. Erec (Země) Izrael byl, zdá se, na dosah.

Britská mandátní správa se však snažila omezit ilegální židovské přistěhovalectví a lidé z Atlanticu měli být převezeni na větší parník Patria, který je měl odvézt pryč z Palestiny. Proti tomu se snažila zakročit Hagana – izraelská podzemní armáda, která na palubu lodi propašovala nálož. Nálož byla však větší, loď Patria v horším stavu, než se čekalo, a v nastalém zmatku zahynulo přes dvě stě pasažérů.

Svědkem potopení Patrie

Anina Korati vzpomíná: „Byla jsem s mojí přítelkyní už na malé motorové lodičce, která nás z Atlantiku měla převézt na Patrii. My už jsme seděly na té lodičce, dívám se na Patrii a vidím tam na druhém patře jednu známou, Gerty, která byla známá plavkyně z Brna. Já jsem jí tak dělala znamení, ať nám tam drží dobrý místo na té Patrii. Moje privátní vzpomínka, otočila jsem hlavu, abych řekla přítelkyni Ruty, že Gerty nám bude na Patrii držet místo. Jak jsem měla otočenou hlavu, tak jsem slyšela silné bouchnutí. Vrátím hlavu a Gerty tam nebyla a ta loď tam nebyla. Ona se okamžitě převrátila, byl šílený zmatek, vrátili nás na Atlantic. A potom do Atlitu to byl takový ‚detainment‘, internační tábor s ostnatým drátem kolem. Sice ho drželi Angličané, a ne Němci a nedělali nám schválně nic těžkého…“

Deportace na Mauricius

Pasažéři Atlanticu byli převezeni do internačního tábora v Atlitu. Původně velké štěstí, že ještě nebyla na palubě Patrie a nic se jí nestalo, se pro ni v následujících dnech a týdnech obrátilo v smůlu. Pasažéři na Patrii dostali amnestii a mohli zůstat v zaslíbené zemi. Pasažéry Atlanticu čekala deportace na Mauricius.

Na Mauriciu byli zpočátku všichni odvedeni do vězení. „Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. Házeli na nás květiny. Až autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty´s Prison – Vězení Jejího veličenstva. Tak jsme tam byli.“

Ve věznici nebyli po celou dobu. Na Mauriciu se podmínky postupně zlepšovaly, muži sice museli zůstat ubytovaní ve vojenské pevnosti a ženy byly ubytované v domcích z vlnitého plechu, kde ve dne bylo nesmírné vedro a za deště hrozný hluk od bušících dešťových kapek. Co bylo však důležité, pamětnice mohla pracovat jako ošetřovatelka v nemocnici. V dubnu 1942 odjeli chlapci z jejího transportu, kteří podepsali závazek služby v armádě. Od té doba přestala psát svůj deník, po odjezdu chlapců již nebylo nic důležitého, co by mohla napsat. „Byla jsem přeci jen osmnácti- dvacetiletá holka,“ dodává dnes. Dlouho byl její válečný deník uschovaný v jejím šuplíku. „Myslela jsem si, že je to naivní a blbý,“ říká Anina Korati. Teprve po letech svůj deník ukázala svému známému, spisovateli a novináři Viktoru Fischlovi, kterému se velmi líbil. Nepřestala si sice myslet, že je „naivní a blbý“, ale přece jen, že je pravdivý.

V Izraeli se po válce provdala za kamaráda z transportu Kurta Tramera, který sloužil v československé armádě na Středním východě a později dezertoval, aby vstoupil do britské mandátní armády pod jménem Chaim Korati. Anina Korati spolu s manželem spoluzakládala kibuc Kfar Ruppin v údolí Jordánu a dodnes v tomto kibucu v nadmořské výšce 250 metrů pod úrovní moře na dohled od izraelsko-jordánských hranic žije. 

Životní filozofie? „Dalajlama to umí říct lépe než já. Já se moc nezabývám tím, formulovat moji filozofii, přestože je mi to docela jasný. Nikomu a ničemu neškodit. A že všichni mají stejná práva.“