Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Koranda (* 1931)

• narozen 7. srpna 1931 ve Dvorech nad Lužnicí

• rodina vlastnila hospodářství

• po mnichovské dohodě připadla obec k Dolním Rakousům a otec přijal říšské občanství

• dne 24. května 1945 vyhnán s rodinou Revolučními gardami do Rakouska

• do Čech se vrátili v únoru 1946

• vyučil se zámečníkem

• v letech 1952 až 1954 absolvoval povinnou vojenskou službu

• pracoval v servisu strojů u státních lesů

• rodný statek navrácen v restituci v dezolátním stavu

• v roce 2021 žil v Suchdole nad Lužnicí

Karel Koranda se narodil 7. srpna 1931 ve Dvorech nad Lužnicí jako čtvrtý z pěti sourozenců. Do roku 1948 nesla ves oficiální název Německé, v němčině Beinhöfen. Pamětníkova matka Kateřina, rozená Hadačová, pocházela z nedalekého Cepu a do Dvorů přišla za svým prvním manželem Rudolfem Valentou. Po ovdovění se podruhé vdala za Ludvíka Korandu. Otec Ludvík pocházel z blízké vesnice Schwarzbach (česky Tušť). Obě obce, Tušť i Dvory, leží v oblasti nazývané Vitorazsko a patřily po staletí do Horních Rakous. K Československu připadly až v roce 1920.

Korandovi hospodařili v usedlosti číslo šest. Rodina hovořila česky, podobně jako většina obyvatel v místě. Kateřina němčinu neovládala, Ludvík měl rakouské školy, strávil dva roky v první světové válce a hovořil plynně německy. Ke statku Korandových náleželo třicet sedm hektarů polí, luk a lesů. Chovali šest krav, pár koní na chov a další drobné zvířectvo. Před válkou vypomáhala s prací na statku děvečka, za války musela rodina zvládat práci sama.

Obec připadla po Mnichovu k Říši

Po uzavření mnichovské dohody na podzim roku 1938 připadlo území kolem rakouských hranic k nacistické německé říši. Ludvík i s rodinou se stali občany Třetí říše. Hranice s okleštěným Československem procházela přímo za pozemky rodiny Korandových. Na hlavní silnici do Suchdola nad Lužnicí vznikl hraniční přechod se závorou a dřevěnou budkou. Pro vzdálenější cesty k příbuzným do Čech používali Korandovi koně a na cestě je stráž kontrolovala. Na bohoslužby do nedalekého Suchdola chodili pěšky. Cestu si zkracovali kolem řeky a kontrolám celníků se tak vyhnuli.  

První třídu obecné školy absolvoval pamětník v české škole v Suchdole nad Lužnicí. Po odtržení pohraničí přešel spolu s ostatními dětmi ze vsi do nově vzniklé německé školy ve Dvorech. Kantor pocházel z Říše a neuměl česky. V jednotřídce vyučoval všech osm ročníků dohromady. Děti se sice učily o Hitlerovi, ale na velkou politickou propagandu učitel prostor neměl. Řada žáků slýchávala doma pouze češtinu a německy se museli naučit.

Bratr narukoval na frontu

Po vyučování spěchal Karel domů, kde ho čekala práce v hospodářství. Pomáhal při setbě či sklizni brambor, pásl dobytek, obíral brambory pro prasata a vykonával další činnosti. Korandovi povinně odevzdávali úřady předepsané dodávky a ruku k dílu musel přiložit každý. Ve Dvorech neměli zavedenou elektřinu a práce se vykonávaly ručně. Armáda i boje se vsi vyhýbaly, jediným setkáním s wehrmachtem tak chlapci zažívali při pozorování vlaků převážejících vojáky či munici. Se získáním říšského občanství připadla obyvatelům pohraničí i povinnost služby v německé armádě. Pamětníkův nejstarší bratr Ludvík narukoval den po svých osmnáctých narozeninách v prosinci roku 1942. Po výcviku v Mnichově a Brémách ho povolali na ruskou frontu. Odtud přijel ještě jedenkrát na dovolenou. Na východě se pak účastnil obléhání Leningradu a do konce války zůstal v ruském obklíčení. Rodina o něm měla zprávy pouze z nepravidelných dopisů.

Půlroční vyhnanství

Korandovi vlastnili rádio na akumulátor, otec Ludvík poslouchal vysílání z Londýna a dobře tak věděli o postupující frontě. Během osvobození panoval v obci klid, Karel si při svém vyprávění nevybavoval, že by ve vsi viděl sovětské vojáky. Dne 24. května 1945 přišli ke Korandovým na statek příslušníci Revoluční gardy. Mladíci bez uniforem, označeni pouze páskou s písmeny „RG“ na předloktí, sdělili rodičům, že musí stavení opustit. S sebou si směli vzít pouze nejnutnější osobní věci, které sami unesou. Na sbalení měli půl hodiny. Karel si vybavoval, že kromě oblečení si nesl i deky na přikrytí. Společně s dalšími vyhnanci se shromáždili na rozcestí ve Dvorech a za doprovodu členů gardy se vydali přes Halámky k hranicím. Po desetikilometrovém pochodu dorazili do rakouského Nagelbergu, kde je hlídka zanechala. Korandovi našli útočiště u známých v pohraničním městě Gmünd. Ubytování nebylo nijak komfortní, kromě matky spali všichni na půdě, ale měli střechu nad hlavou i nějakou stravu. „Tenkrát jsem to bral sportovně, že to tak musí být. Dnes už bych se na to díval jinak,“ říká pamětník.

V Dolních Rakousích panovala po válce velká bída. Korandovi sehnali práci v zemědělství a nějak se uživili. Krátce po vyhnání se dozvěděli o smrti otcova bratra Johanna Korandy. Stal se jedním ze čtrnácti zastřelených, které pod dohledem Revolučních gard bez důkazů a řádného soudu nechala 25. května 1945 v Tušti popravit skupina místních Čechů.

Do našeho statku ve Dvorech jsme se vrátit nesměli

V Gmündu strávila rodina půl roku. Zpět do Čech přišli v únoru 1946, poté co československé úřady učinily výjimku z Benešových dekretů a umožnily občanům Vitorazska vrátit se do své vlasti. Statek Korandových zkonfiskoval po jejich odchodu stát a hospodařil na něm správce Smolek. Rodina tak musela bydlet u příbuzných, kteří provozovali na náměstí v Suchdole hostinec U Kaprů. Otec pracoval u stavební firmy, matka vypomáhala v pohostinství. Po převzetí moci komunisty hospodu znárodnili a Kaprovi se museli přestěhovat. Z ruského zajetí se vrátil bratr Ludvík. Se svými zážitky z fronty se nerad svěřoval. V roce 1950 československé úřady povolaly Ludvíka k povinnému dvouletému vojenskému výcviku. Strávil ho u pomocných technických praporů.

Po návratu z Rakouska odešel Karel do středních Čech ke Karlštejnu, kde se u soukromé firmy vyučil zámečníkem a pracoval zde do svého nástupu na vojnu v roce 1952. Po vojně se usídlil v Suchdole nad Lužnicí. Většinu života byl zaměstnán u státních lesů, kde prováděl servis strojů. Od 70. let navštěvoval služebně dodavatele ze Skandinávie. Po návratu z ciziny musel na ministerstvu vždy odevzdat služební pas. Zároveň po něm požadovali podrobné reference ze zahraniční cesty.

V restitucích nám vrátili ruinu

Karel vždy věřil, že komunistický režim se musí jednou změnit, rychlost převratu v roce 1989 ho přesto zaskočila. V rámci restitucí na počátku devadesátých let dvacátého století získala rodina zpět pozemky a statek ve Dvorech. Budovy, o které se čtyřicet let staralo jednotné zemědělské družstvo, se nacházely v katastrofálním stavu a bylo nutné nechat je strhnout.

V roce 2021 žil Karel Koranda v Suchdole nad Lužnicí. Ve svém poselství vyjádřil nesouhlas s vývojem hospodaření s veřejnými financemi: „Já mám dvě pravnučky a myslím, že dluhy, které dnes stát tvoří, budou muset zaplatit ony. Stát by se neměl tolik zadlužovat,“ říká pamětník na závěr rozhovoru.