Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Koraba (* 1928)

• narozen 29. března 1928 v Novém Hrozenkově

• v letech protektorátu žil v Poděbradech

• v roce 1945 byl povolán na nucené práce na kopání zákopů u Olomouce

• po zmařeném pokusu o útěk byl vězněn v budově gestapa v Olomouci

• během výslechu přišel o osm zubů kvůli 20 rublům

• z věznice na sklonku války utekl

• na útěku v Příkazech byl raněn

• nakonec se vrátil k rodičům do Poděbrad

František Koraba se narodil 29. září 1928 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku. Jeho rodina se ale po třech letech od jeho narození stěhovala přes Moravu a Čechy až do Sudet, kde žili v Košťanech nedaleko Teplic. Důvodem ke stěhování bylo zaměstnání Františkova otce, který získal práci v místní huti. Spokojený život zde vedli až do roku 1938, kdy došlo v důsledku mnichovského diktátu k připojení pohraničních oblastí k tehdejší hitlerovské Německé říši. Krátce na to rodina prchla do vnitrozemí, do Poděbrad.

Na začátku roku 1945 se pomalu schylovalo ke konci války. Zdecimovaná německá armáda prohrávala a ustupovala na všech frontách. Leden i únor toho roku se vyznačoval zvyšujícím se počtem náletů spojeneckých letounů.

František Koraba po dokončení měšťanky nastoupil do učení k panu Rudolfu Duškovi do drogerie. krátce poté mu přišel roku 1945 povolávací rozkaz na nucené práce – kopání zákopů. Byl jedním z mnoha chlapců narozených v roce 1927 a 1928, které povolávací příkaz neminul.

My mužský jsme přeci chlapáci

Když nastal den odjezdu a všichni chlapci z Poděbrad a okolí, kteří byli povoláni na kopání zákopů, se sešli v podvečer na nádraží, mísily se v davu ty nejzvláštnější přesto podobné pocity. Zatímco maminky neskrývaly své obavy, které okázale dávaly najevo, výraz otců mluvil sám za sebe, „že my mužský jsme přeci chlapáci a o nic tak strašného se nejedná“. A následovala scenérie chlácholení ubrečených maminek, že není třeba slz, že synek se zase brzy a v pořádku vrátí domů. To vše trvalo až do chvíle, kdy k perónu přijížděl vlak, který měl chlapce odvézt. Než se nadáli, seděli ve vagónech a vlaková souprava se s nimi rozjela do neznáma.

Zatím totiž nikdo z nich netušil kam budou odvezeni. Poté, co vlak zajel za zatáčku a zmizel z obzoru rodičů, v rostoucí tmě každý z chlapců začal přemítat, co je asi čeká. Se stejnými pocity pak vlakové nádraží opouštěli i jejich rodiče. Ještě před odjezdem vlaku se František sblížil s o rok starším Zdeňkem Štróblem. Později se z nich stala nerozlučná dvojice. Po celý zákopnický život, v tom dobrém a později i zlém, strávili veškerý čas společně až po samotný návrat domů.

Zkřížené šňůry a partyzán se samopalem

Příjezd do cílové stanice nového působiště Bukovan u Olomouce se odehrál ve zvláštní atmosféře. Všichni museli přijmout roli, do které byli nyní hozeni, a všemu se okamžitě přizpůsobit. Novým dočasným domovem se jim stala budova škola a její bývalé třídy. V rohu stály kamna a od nich opodál jakási jednoduchá podestýlka ze slámy, na které zákopníci namačkaní jeden na druhého přespávali. Ubytovací prostor bývalé třídy křižovaly všemi směry prádelní šňůry, protože to bylo jediné místo, kde mohli promoklé svršky usušit.

Po zabydlení a převzetí jakéhosi plánu s nástupem a odchodem na pracoviště se začali seznamovat s prostředím. Nálada se náležitě zvedla hned poté, co zjistili, že po skončení práce na zákopech mohou navštívit místní promítací sál nebo vyrážet na pochůzky po okolí Bukovan. Při jednom z průzkumů okolních lesů se před chlapci objevil muž v kožené bundě se samopalem na prsou. „Hned na nás spustil, ať zmizíme, že tam nemáme co dělat. A jestli nechceme přijít k úrazu, ať na naše setkání co nejrychleji zapomeneme,“ vypráví František Koraba. Muž na důkaz toho, že svá slova myslí skutečně vážně, vzal samopal, který měl do té doby položený na prsou, do rukou. Poté už parta vylekaných průzkumníků vzala rohy na ramena a utekla na ubytovnu.

Don Kryl motivoval ostatní svým útěkem

Zákopníci denně odcházeli k výkonu práce za dozoru vysloužilého poddůstojníka Wehrmachtu, který dohlížel i na výkopové práce. Pracovalo se za každého počasí a výjimkou byl jen opravdu dlouho trvající slejvák. Františkův kamarád Zdeněk se ve zdejší vesnici seznámil s děvčetem a stále častěji docházel k její rodině domů. S sebou bral i Františka, který se stal v rodině Zdeňkova děvčata vždy vítaným hostem. Dvojici také doplňoval mladík s přezdívkou „Don Kryl“. Právě on se později rozhodl podniknout útěk z nucených prací a údajně se přidal k partyzánskému odboji. A svým odvážným činem dokázal motivovat Zdeňka a Františka, kteří se jej následně pokusili napodobit.

Do plánování svého útěku zahrnuli maminku Zdeňkova děvčete, která měla dobré vztahy s místními, kteří by chlapcům snad mohli nějakým způsobem pomoct. Jedním z nich byl i tamější chlapík zaměstnaný jako železničář na olomouckém nádraží. Nabídl se, že chlapcům zajistí bezpečnou cestu lokomotivou z Olomouce až do Kolína. A také se postará o to, aby se při jejich cestě vyhnuli všem kontrolám. Vše se tedy domluvilo a chlapcům zbývalo splnit poslední úkol – dopravit se na předem určené místo nedaleko Olomouce, kde si je ochotný železničář převezme.

toho pátku 13. dubna 1945 se s příchodem noci Zdeněk a František odhodlali k útěků. Cestou pěšky po silnici, když se dvojice zběhů přibližovala k Olomouci, se před nimi z ničeho nic ze tmy vynořilo červené světlo kapesní svítilny a vzápětí zazněl povel: „Halt!“ Byla to hlídka německého Wehrmachtu. Chlapci byli po předložení dokladů zadrženi a odvedeni do starého opevnění z dob Marie Terezie, kde německá vojenská jednotka působila. Byl k nim přiřazen ještě jakýsi Blecha, další zákopník, který stejně jako oni z nucených prací prchnul. Poté je zavřeli v malé místnosti s holými zdmi bez osvětlení. Brzo ráno za úsvitu začali chlapce jednotlivě odvádět k výslechu, ke kterému byl přivezen i velitel, jež měl chlapce na výkopových pracích na povel. Po prodělaném výslechu putovali Zdeněk, František i Blecha do olomoucké věznice gestapa.

Polykal jsem slzy a zbytky úlomků zubů

Po transportu do Olomouce postupně započaly jednotlivé výslechy zadržených chlapců. Jako první na řadu šel Blecha, po něm Zdeněk a jako poslední František. Ten měl u sebe v kapse schovaných dvacet rublů, které mu před povoláním na zákopy daroval pro štěstí učňovský mistr pan Dušek. „Když jsem přišel na řadu, odevzdával jsem veškeré své osobní věci. Až teprve tehdy jsem si uvědomil, že mezi všemi věcmi mám i těch nešťastných 20 rublů. Nevím, proč jsem si je vůbec s sebou na zákopy bral a proč jsem je neustále měl při sobě. Došlo na otázky od koho je mám a jak jsem k nim přišel… zkrátka bylo to trapné. Následně jsem přišel o osm zdravých zubů, po kterých mi zůstaly jen kořeny. Stačilo jen dvakrát uhodit svazkem klíčů na železném kruhu. Polykal jsem slzy zároveň s úlomky zubů.“ Po této otřesné scéně byl Zdeněk převeden na celu č.1 čítající dvacet železných postelí, kde kromě ostatních vězňů byl i Blecha a Zdeněk.

Pomalu si zvykali na nové a nevlídné prostředí s jasně nastoleným režimem. Zdeněk i František se stali topiči a měli za úkol starat se o teplo v kancelářích gestapa. Nepravidelnou činností byla výpomoc pro kuchyni. Při troše štěstí nalezli i vyhozené kosti, na kterých se sem a tam nacházely zbytky chrupavek a šlach, které se staly vítaným zpestřením jídelníčku vedle občasných zbytků svačin nalezených v odpadových koších kanceláří esesmanů.

Františkovi se nabídla i příležitost nahlédnout do společenského života vrchních gestapáků – jak jeho věznitelé tráví své večery, čím se baví a jak se opíjejí. V rámci areálu se nacházela i kuželna, kde se gestapáci pozdě do noci bavili porážením kuželek, které jim předvedení vězňové potupně sbírali a stavěli. Do společnosti, kterou doplňovalo několik půvabných slečen, byl stráží přiveden i mukl František. Po sbírání a přisluhování mu esesmani nabízeli cigarety i odlitky alkoholového šnapsu. A přestože zde panovala značně uvolněná společenská nálada, František permanentně zůstával pod dozorem přivedené stráže.

Kvůli nám přijdou o život

Nedalo se přehlédnout, že nálety bombardérů se stále stupňují a zesilují. Jeden z výbuchů značně poškodil i zeď budovy věznice. Kousky střepin jen zacinkaly o zamřížovaná okna. Vězněným v takovém případě nezbývalo nic bezpečnějšího, než zalehnout přímo pod okno. Tváří se tiskli k zemi a s napětím čekali, co se stane dál. Věznice podivně utichla. Nedostávalo se jim jídla a z okolních cel se začal ozývat křik doprovázený tlučením plechových ešusů o mříže. „Bylo nám jasné, že budova gestapa je opuštěná a my máme příležitost dostat se ven. Pomocí lžící jsme vyškrabávali omítku, ale lžíce se brzy ulomily. Poradili jsme si ale jinak a na pomoc si vzali záklopku z čela železných postelí,“ vysvětluje František Koraba. Po uvolnění několika cihel měl přijít rozhodující úkol. Vypáčit a vylomit pancéřová dvířka a dostat se na chodbu. „Většina spoluvězňů nás od toho odrazovala, že ve věznici jsou ještě jistojistě gestapáci. Neustále nám bylo připomínáno, mně a Zdeňkovi, že všichni kvůli nám přijdou o život.“

Ve chvíli, kdy František páčil pancéřové dveře, zaslechl kroky. V tu chvíli ztuhnul a v otvoru uviděl vysoké černé důstojnické holínky. Pocítil paniku a strach a bál se pohnout. Kroky se ale otočily a namířily zpátky. Po necelé čtvrt hodině ticha se František vrátil k páčení pancéřových dveří, což se mu po chvíli opravdu povedlo. Všichni, co byli na cele uvězněni, utekli ven na chodbu. Po zjištění, že v budově se nikdo z gestapáků nenachází, následovalo za pomoci získaných klíčů z „wachzimmer“, strážní místnosti osvobozování všech ostatních spoluvězňů z obou křídel budovy gestapa. Komu patřily vysoké černé holínky František zjistil brzy poté. Před budovou gestapa se nacházela skupina tanků, kde v otevřených poklopech pokuřovala Hitlerova elitní jednotka. Přesto se jim podařilo je obalamutit a věznici opustit.

Jako bych si nabral do bot vodu

Cílem chlapců bylo vzdálit se co nejrychleji a nejbezpečněji od Olomouce. Postupovali poli a oranicí, když po deseti kilometrech dorazili do obce Příkazy. Když se místní dozvěděli o původu vězňů, ubytovali je ve dvou hospodářských staveních, které tu zbyly opuštěné po Němcích. Úplný konec války to ale ještě nebyl. František Koraba byl během jednoho z posledních leteckých náletů zasažen a vážně poraněn. „Měl jsem zakrvácenou celou hlavu i ruce od postřeleného muže, který mě v průjezdu zalehl, čímž mě zřejmě i zachránil. Poté, co jsem si setřel krev, měl jsem pocit, jako bych si nabral do bot vodu. V tom jsem uviděl svou zakrvácenou nohavici a otvor v lýtku.“ Zanedlouho poté následoval příchod jednotek Rudé armády a František si všiml i několika volyňských Čechů. Jeden z nich dostal za úkol odvézt raněné do nemocnice v Olomouci a společně s nimi byl ošetřen i František. Poté se zotavoval opět v Příkazech.

Vítězné dny ubíhaly a Františkovo zranění mu už dovolilo postavit se na nohy a vydat se na cestu do Poděbrad. Zdeněk, jakožto věrný kamarád počkal, až se František vyléčí, aby se vrátili spolu. Jenže doma v Poděbradech je nikdo nečekal. Oba byli považováni za mrtvé, jelikož zákopníci, kteří se před měsícem vrátili z táboru nucených prací do Poděbrad o Zdeňkovi ani Františkovi nic nevěděli. Františkově mamince kdosi oznámil, že chlapci byli z olomoucké věznice převezeni do Brna a tam popraveni.

Po návratu domů vedla jedna z Františkových prvních cest do drogerie k panu Rudolfu Duškovi, aby se ohlásil zpět a pokračoval v učebním poměru. V rychlosti svému vedoucímu sdělil, čím vším si za tu dobu prošel. „Bylo mi líto, když si pan Dušek vyčítal, že kvůli 20 rublům, které mi věnoval na památku, jsem prožil tolik utrpení,“ vzpomíná František Koraba.