Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všichni šli s transportem, každý šel jindy, a nikdo se nevrátil
narodila se 15. března 1922 v Praze do česko-židovské smíšené rodiny
po ukončení měšťanky studovala na obchodní škole, kvůli příchodu nacistů studium nedokončeno
po krátké brigádě na Pražském hradě pracovala v divadle D34
kvůli otcovu židovskému původu se na začátku války nechali rodiče naoko rozvést
během války Anna vážně onemocněla se žaludkem a srdcem, čímž se vyhnula totálnímu nasazení
otec v roce 1942 transportován do Terezína, posléze do Osvětimi, kde byl ihned zavražděn
bratr Anny roku 1944 odvlečen na otrocké práce do tábora Klettendorf, odkud utekl
bratr následkem válečných útrap předčasně zemřel
většina příbuzných z otcovy strany válku nepřežila
Anna KOPSOVÁ
Všichni šli s transportem, každý jindy, ale nevrátil se nikdo
V den svých sedmnáctých narozenin místo oslavy sledovala, jak Československo obsazují vojska německé armády. Od té doby paní Anna Kopsová narozeniny neslaví, protože jí jejich datum stále připomíná tragické události, které následovaly.
Vystoupení z obce otce nezachránilo
Anna Kopsová, rozená Ledererová, se totiž narodila do smíšené česko-židovské rodiny, a i přesto, že rodiče kvůli sňatku vystoupili z církve, respektive židovské obce, otec byl po zavedení norimberských zákonů stále považován za žida, což se mu stalo osudným. V manželství Karla Lederera s katoličkou Justýnou Husmannovou se narodily tři děti, Marta, Anna a Jiří.
Anna a její sourozenci do vypuknutí války prožívali všední, relativně obyčejný život dospívajících. Paní Anna například velmi ráda vzpomíná na to, jak díky starší sestře sehnala svou první brigádu na Pražském hradě. Prodávala vstupenky na Národopisnou výstavu ve Vladislavském sále, kam chodil každý den i Jan Masaryk. Když v září 1937 zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, byla spolu se sestrou mezi prvními, kdo vystavené tělo prvního československého prezidenta viděl a vzdal mu čest.
Po ukončení měšťanky začala Anna studovat na prestižní obchodní škole Grémia pražského obchodnictva v Praze. Škola byla po okupaci zavřena, takže Anna dokončit studium nestihla. Krátce před začátkem války však jeden z profesorů stihl rodinu varovat před tím, co pravděpodobně přijde. Byl to vzdělaný člověk, zřejmě už tou dobou tušil, co se odehrává za hranicemi a jaké to může mít následky. Doporučil Anniným rodičům, aby se co nejdříve nechali naoko rozvést.
Anna potom musela před soudem falešně dosvědčit, že se rodiče doma hádají, a rozvod mohl proběhnout. Podobně se zachovali i otcovi sourozenci, kteří tak sice ušetřili své nežidovské příbuzné statutu partnerů ve smíšených manželstvích a pozdějšího nátlaku na rozvod ze strany úřadů, pro ně samotné však přestala platit ochrana před transportem, kterou jim poskytoval právě nežidovský partner. Většinou pak neunikli osudu, který čekal židovské obyvatele protektorátu.
Tatínka nemohla ani vyprovodit před dům
Se začátkem války se Annin zdravotní stav rapidně zhoršil. Vážně onemocněla se žaludkem, prodělala zánět srdce a trpěla srdeční ischemií. Jak sama říká, všechno zlé bylo pro něco dobré, rodina tak mohla získat větší příděly jídla a Anně samotné se díky tomu podařilo vyhnout totálnímu nasazení.
Když otec v roce 1942 dostal předvolání do transportu, byla Anna tak nemocná, že ho nemohla jít doprovodit ani před dům. Vystoupení ze židovské obce před svatbou otce nezachránilo. S nočním transportem odjel do Terezína, odkud byl později deportován do Osvětimi. Jeho rodina dlouho a složitě zjišťovala, kde se nachází. Až přes švýcarský Červený kříž se později dozvěděli, že nejspíš nepřežil ani jediný den v Osvětimi a hned po příjezdu byl poslán do plynu.
Paní Anna v prvních letech války pracovala v Divadle E. F. Buriana až do pozastavení jeho činnosti v roce 1941. Přes den se zabývala účetnictvím, večer podávala návštěvníkům představení informace. Divadelní svět jí učaroval a dodnes vzpomíná na lidi, které v divadle potkala, nebo na to, jak ji Vlastimil Brodský a Gustav Heverle, tehdy mladí začínající herci, doprovázeli domů. Tím ovšem laskavé vzpomínky končí. Další válečné osudy její rodiny z otcovy strany opisují vzorec typický pro židovské obyvatele protektorátu.
Strýc zvolil raději dobrovolnou smrt
Babička, otcova matka, byla bezprostředně po deportaci do terezínského ghetta poslána do vyhlazovacího tábora Treblinka. Strýc Alfréd i jeho rodina zahynuli v táboře kdesi na východě. Otcovy sestry Elsa a Hermína byly i přes jejich špatný zdravotní stav deportovány do ghetta. Strýc Ludvík se přišel s Ledererovými před transportem ještě rozloučit, k vlaku však nedorazil. V předtuše toho, co ho čeká, raději zvolil dobrovolnou smrt a skočil ze železničního mostu do Vltavy.
Jeden z mála příbuzných, kteří se zachránili, byl strýc Bohumír, který vstoupil do československé armády v zahraničí a s ní později odjel do Anglie, kde pracoval jako letecký mechanik u RAF. Jeho syn, Annin bratranec Tomáš, patřil mezi děti, které odjely z Prahy vlaky vypravenými Nicholasem Wintonem. V Anglii pak Tomáš bydlel u anglické rodiny, se svým otcem se ale vídal. Strýc Bohumír se po válce do Československa na krátkou dobu vrátil, ale brzy se spolu s novou anglickou manželkou a dcerou vrátil definitivně zpět do Anglie.
Také bratranec z matčiny strany Richard Husmann odešel do Anglie. Létal jako palubní střelec s letadly 311. československé bombardovací perutě RAF, později byl převelen ke smíšené letecké divizi v Sovětském svazu. Po návratu do Československa se proslavil románem Nebeští jezdci, který vydal pod pseudonymem Filip Jánský. Po určitém uvolnění na konci šedesátých let došlo v roce 1968 i na vynikající filmové zpracování této knihy, v níž Richard Husmann zachytil život československých letců v Anglii.
Teta byla Hitlerovou chráněnkyní
Neméně zajímavý je i osud další otcovy sestry Marty, která se ještě před válkou vdala do Rakouska. Její manžel Josef Schmidtmayer, vysoce postavený ministerský úředník v Linci, byl velký příznivec Adolfa Hitlera, s nímž chodil v mládí do školy. Příběh o tom, jak se Josef i se svou židovskou manželkou a celou rodinou vydal za Hitlerem do Berlína, aby udělil jeho ženě výjimku a ona nemusela do transportu, zní téměř neuvěřitelně. Skutečně se mu to podařilo zařídit, Hitler údajně prohlásil, že bude jediným Židem v Rakousku, jehož manželka nemusí jít do transportu, a Marta tak válku přežila. Když musel Josef po válce vykonávat potupnou manuální práci, dokonce zvažovala, zda se s ním nemá rozvést. Nakonec to z vděčnosti k manželovi neudělala, přece jen ji ochránil před téměř jistým transportem do koncentračního tábora, kde zahynula většina jejích příbuzných.
Annin bratr Jiří byl v roce 1944 zatčen a odvezen do tábora nucených prací v Klettendorfu (dnes Klecina, část polské Vratislavi.) Když se začala přibližovat Rudá armáda, němečtí velitelé z tábora prchli, a Jiří tak mohl spolu se dvěma dalšími vězni utéct. Jeden z nich se později proslavil jako spisovatel a ilustrátor Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence. Přes známého v Náchodě se vězňům na útěku podařilo dostat do vlaku a vrátit se zpět do Prahy. Jiří se pak nějaký čas ukrýval doma, ale byl opět zatčen a odvezen na práci do Německa poblíž Hannoveru. Onemocněl žloutenkou, ale i přes strašné podmínky, které v pracovním táboře panovaly, se mu podařilo přežít. Po válce se však vrátil domů s natolik podlomeným zdravím, že předčasně zemřel.
Válku nepřežilo více než třicet členů rodiny z otcovy strany. Místo oslavy svých narozenin, které připadají na 15. březen, si paní Anna Kopsová raději vzpomene na ty příbuzné, kteří se konce války nedočkali.
Nahrál Martin Reichl, zpracovala Tereza Hunalová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tereza Hunalová)