Ing. Vladimír Kopřiva

„No, a sebrali mě, strčili mě do auta a odvezli mě do Bartolomějský. A to už jsem věděl, o co jde. No, a tam jsem byl od toho dopoledne až do večera. A to bylo samozřejmě vyslýchání, který se týkalo Pavla Křivskýho, Kruhu a tohohle všeho možnýho. Samozřejmě, na člověka, když takováhle věc spadne, tak to moc radosti při tom necítí, a že bych neměl strach, to se taky nedá říct. Nejhorší bylo, že teda oni pořád vyhrožovali postihem rodičů a postihem mojí sestry, která taky studovala. Říkali: ,No, tak vaše sestra, ta taky studuje, tak to my si taky...‘ A takhle to všechno probíhalo, že jo.“

„Já jsem v srpnu 68 byl ve Vídni, protože nám tam umřela teta, mojí maminky sestra. A byli jsme tam s mojí sestrou na pohřbu. Spali jsme v bytě tý umřelý tety. Já jsem tam měl tři tety dohromady a tahleta teda jedna umřela a najednou ráno nám tam zvonil telefon a ta druhá z těch tet říkala: ,U vás se něco stalo!‘ A já jsem říkal: ,Jako co?! Jako u nás doma?‘ A ona říkala: ,No ne, jako u vás, jako v republice.‘ A mě nenapadalo, co by se jako mohlo stát. A ona: ,No, pusťte si rádio.‘ Tak jsme si pustili rádio a oni vysílali, rakouský rádio vysílalo český zprávy, teda hlášení takový to revoluční. No, tak v tu ránu nám to bylo jasný. My jsme ještě v tý Vídni měli plánováno, že tam zůstaneme dýl, ale teď přišel strýc od tý tety a začal nás přemlouvat, abysme tam zůstali. Já jsem říkal: ,No, to není možný.‘ A on říkal: ,Prosím tě, tady je inženýrů nedostatek. Ty tady dostaneš okamžitě práci. Já jsem říkal: ,Ale já tam mám prosím tě rodinu!‘“