„No, a sebrali mě, strčili mě do auta a odvezli mě do Bartolomějský. A to už jsem věděl, o co jde. No, a tam jsem byl od toho dopoledne až do večera. A to bylo samozřejmě vyslýchání, který se týkalo Pavla Křivskýho, Kruhu a tohohle všeho možnýho. Samozřejmě, na člověka, když takováhle věc spadne, tak to moc radosti při tom necítí, a že bych neměl strach, to se taky nedá říct. Nejhorší bylo, že teda oni pořád vyhrožovali postihem rodičů a postihem mojí sestry, která taky studovala. Říkali: ,No, tak vaše sestra, ta taky studuje, tak to my si taky...‘ A takhle to všechno probíhalo, že jo.“
„Já jsem v srpnu 68 byl ve Vídni, protože nám tam umřela teta, mojí maminky sestra. A byli jsme tam s mojí sestrou na pohřbu. Spali jsme v bytě tý umřelý tety. Já jsem tam měl tři tety dohromady a tahleta teda jedna umřela a najednou ráno nám tam zvonil telefon a ta druhá z těch tet říkala: ,U vás se něco stalo!‘ A já jsem říkal: ,Jako co?! Jako u nás doma?‘ A ona říkala: ,No ne, jako u vás, jako v republice.‘ A mě nenapadalo, co by se jako mohlo stát. A ona: ,No, pusťte si rádio.‘ Tak jsme si pustili rádio a oni vysílali, rakouský rádio vysílalo český zprávy, teda hlášení takový to revoluční. No, tak v tu ránu nám to bylo jasný. My jsme ještě v tý Vídni měli plánováno, že tam zůstaneme dýl, ale teď přišel strýc od tý tety a začal nás přemlouvat, abysme tam zůstali. Já jsem říkal: ,No, to není možný.‘ A on říkal: ,Prosím tě, tady je inženýrů nedostatek. Ty tady dostaneš okamžitě práci. Já jsem říkal: ,Ale já tam mám prosím tě rodinu!‘“
„Pravda teda je, že už od toho podzimu 49 Pavel jako začal tlačit na všechny, kteří ještě vedli oddíl nebo oddíly, ať to bylo tady v Praze, nebo i zvenku, nebo kteří jako ještě něco dělali s těma dětma, aby prostě ty oddíly rozpustili, že už to jako vlastně dlouho nevydrží a že to teda jako je nebezpečný. No, tak my jsme to nebezpečí tak nějak nevnímali příliš. My jsme si mysleli: ,No tak, vždyť v kroji nechodíme, klubovnu nemáme, a že se nás prostě osm nebo devět sejde, že jedeme spolu někam na vodu, tam na nás nikdo nevidí.‘ No, ale pravda teda je, že ten nátlak byl dost velkej od Pavla a tenkrát jsme se opravdu rozhodovali, jestli teda zůstaneme v Kruhu, nebo jestli prostě zůstaneme dál s tím oddílem.“
Vladimír Kopřiva s přezdívkou Vlk se narodil v roce 1929 na Slovensku. Brzy se s rodinou přestěhovali do Prahy, kde začal chodit do Sokola. Během války se přes kamaráda dostal do party, která se po roce 1945 stala skautským oddílem. V roce 1948 se seznámil s filozofem Pavlem Křivským a připojil se k jeho Kruhu, se kterým ztratil kontakt až po zatčení Křivského v roce 1952. V tom samém roce začaly i pamětníkovy výslechy na StB, které probíhaly pravidelně po několik let. V 50. letech založil s kamarádem turistický oddíl u gymnázia na Praze 6. Během Pražského jara se podílel na obnově Junáka a stal se členem jeho obvodní rady. Po roce 1989 stál u obnovy skautingu znovu. Mezi léty 1992 a 1995 byl náčelníkem Kmene dospělých. V 90. letech zakládal kurzy FONS, kterých se účastnil po deset let. Vladimír Kopřiva zemřel 31. března roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
