Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Tomáš Kopřiva (* 1956)

• narozen 8. února 1956 v Šumperku

• absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• soukromě studoval teologii, sblížil se s křesťanským disentem a kulturním undergroundem

• působil v olomoucké pobočce Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii Praha

• podílel se na výrobě a distribuci samizdatových periodik a literatury

• založil samizdatovou edici Velehrad

• patřil k zakládajícím členům Občanského fóra v Olomouci, později i Občanské demokratické strany

• zasedl ve Federálním shromáždění a Poslanecké sněmovně

• krátce vedl Českou tiskovou kancelář

Tomáš Kopřiva se narodil 8. února 1956 v Šumperku. Jak sám uvádí, po rodičích je „etnický Hanák“ – otec se narodil v Litovli, kde se jeho prarodiče seznámili po návratu děda z bojů na italské frontě první světové války, předkové matky pocházeli z podhradí Bouzova. „My jako děti jsme měli v té genové výbavě zaměření člověka, který byl poškozen komunistickým režimem,“ dodává pamětník k osudu svého otce, mimo jiné mladšího spolužáka Jana Opletala z litovelského gymnázia, který aby za války unikl nucenému nasazení, pracoval jako účetní u jistého Haucka na pile v Lošticích. Po roce 1948 musel z politických důvodů ukončit studium pedagogiky na FF UK – jedním ze členů prověrkové komise byl prý i Zdeněk Pelikán – a krátce nato jen o vlásek unikl zatčení. „StB tenkrát vyráběla protistátní skupinu katolických studentů, tak ho taky šli sbalit. Protože ho ale doma nenašli, a nenašli ho ani v příštích dnech, tak už to potom vzdali a zavřeli někoho jiného,“ uvádí, jak prý otce, který se tehdy musel živit jako zedník, zachránilo dojíždění za prací před mnohaletým vězněním. Rodiče se pak prý potkali v roce 1950 v plánovacím oddělení dřevařských závodů v Šumperku, zanedlouho po svatbě se roku 1952 narodil pamětníkův bratr Pavel, později druhý bratr Jaroslav a sestra Eliška.

Katolický rebel ze Šumperka

V Šumperku, „původně téměř výhradně německém městě“, jehož obyvatelé byli po roce 1945 vyhnáni, absolvoval pamětník základní školu a prý díky uvolněnější atmosféře na konci šedesátých let byl přijat na gymnázium. Byl také vychováván v rodinné tradici katolicismu a stejně jako jeho sourozenci docházel na hodiny náboženství. „To z nás udělalo lidi, kteří byli zvyklí na to, že jsou menšinoví, že máme odlišný názor od těch ostatních. Už od raného dětství jsme se naučili svoje postoje a svoje názory, které jsou odlišné od těch všeobecně sdílených, obhajovat,“ vzpomíná na kořeny svého „rebelství a odporu proti establishmentu“.

Zároveň jej však prý otec seznamoval i se „západní hudbou“, kterou bylo možné získat díky členství v tehdejším Gramoklubu. Zpočátku šlo prý převážně o Pete Seegera a Boba Dylana, postupem času ale pamětník pronikal do široké škály produkce rokenrolu, blues a jazzu. I poměry na gymnáziu byly prý slušné, učitelé povětšinou kvalitní a mnohá školní přátelství prý vydržela na celý život. V posledním ročníku se však situace zkomplikovala. „Tam nastal první konflikt s komunistickou diktaturou, zosobněnou tehdejší třídní profesorkou, která si zavolala moje rodiče, a řekla, že vzhledem k mojí rigidní náboženské výchově a vzhledem k postojům, které neskrývám, v žádném případě nemůže doporučit studium na vysoké škole s výjimkou strojní fakulty a VŠCHT,“ uvádí Tomáš k „demokratické volbě“, před níž ho postavili.

Přestože byl prý založení spíše humanitního, snil o studiu literární vědy nebo historie a tímto rozhodnutím se cítil být „samozřejmě objektivně poškozen“, dokázal ho prý přijmout a využít. „Komunisté ať dělali, co dělali, tak vlastně vytvářeli novou příležitost a mohl jsem se dostat k věcem, mohl jsem získat poznatky, zkušenosti, znalosti, ke kterým bych se jinak nedostal,“ vrací se pamětník ke svému studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kam nastoupil v roce 1975. „Byla to, a dosud doufám i je, poměrně dobrá vysoká škola, která mi dala do vínku znalosti a dovednosti – systémové uvažování, logiku, analýzy, bilancování. Naučili mě vybírat možnost buď tu nejlepší, nebo alespoň tu nejméně špatnou,“ hodnotí pak studium samotné.

„Odchod z rodinného hnízda“

Příchod do Prahy však s sebou prý kromě návštěv koncertů folkových zpěváků a filmového klubu v Klimentské ulici přinesl i divoký studentský život. Z všudypřítomných hospod se však prý pamětníkovi podařilo uniknout ve druhém ročníku, kdy se prostřednictvím spolužáků ze šumperského gymnázia seznámil s lidmi z okruhu Svatopluka Karáska. „Tam se sice také mohutně hulilo a popíjelo, ale právě ten způsob, jakým Sváťa Karásek kázal prostřednictvím těch písniček, a pak to dlouho do noci těm máničkám vysvětloval, tak tím mi vlastně v takovém zpětném zrcadle ukázal, že ta moje víra, kterou jsem dostal vychováním od rodičů, není zas až taková blbost, kterou je nutné zavrhnout,“ popisuje cestu, která jej o rok později zavedla ke kaplanu Petru Hrubišovi v Šumperku, v jehož společenství mládeže se „znovu, ale tentokrát cíleně vrátil k víře a začal žít život víry“.

Návrat k víře předků a cesta do podzemí

„Byli mi do životní cesty postaveni lidé, kterých jsem si mohl vážit,“ vzpomíná pak na seznámení s Juliem Vargou a jeho rodinou. Kolem tohoto mladého muže s vizáží a osudem mučedníka se v Šumperku vytvořilo živé společenství – „mladí lidé, i pracující, lidé od rodin až po starší rodiče, vrstevníky Vargových“ – a jeho příbytek byl místem neustálého setkávání. „To, co každého člověka buď hned v ten první okamžik, nebo posléze oslovilo, bylo, jakým způsobem se Julek vypořádává se svou nemocí. Mohl jen jednou rukou obracet stránky, bylo jasné, že musí trpět. Přesto to žádným způsobem nedával najevo. Srovnání s ním bylo takové, že člověk okamžitě na svoje věci zapomněl nebo si řekl: ‚Drž hubu, vůči Julkovi jsou ty tvoje věci naprosté ptákoviny, prkotiny, podívej se na něj a vzpamatuj se,‘“ dodává Tomáš k pravidelným rozpravám o tématech filosofických či teologických za hlasitého doprovodu rockové hudby. „Bylo to obrovské povzbuzení. Místo abychom utěšovali my jeho, tak každý, kdo tam přišel, byl obohacený. Já zdravý jsem od něho nemocného čerpal energii,“ vzpomíná.

Prostřednictvím Petra Hrubiše a šumperských salesiánů pak našel podobné společenství i v Praze, spřátelil se s lidmi z prostředí undergroundu a navštěvoval bytové koncerty a přednášky. Pronikl i do podzemní církve a pod vedením Josefa Zvěřiny začal soukromě studovat teologii, později se díky Jitce a Františku Srovnalovým seznámil s dalšími, například Ottou Mádrem. Prohlubování víry pak prý konvenovalo s jeho odbornou přípravou na VŠCHT. „V teologii jsem nacházel stejné prvky logiky, logičnosti, rozumnosti, smysluplnosti, systému, řádu, pravidel a krásy,“ prohlašuje.

Věda a víra v syntéze

Když pak po absolvování vysoké školy prošel povinnou vojenskou službou v Příbrami, vrátil se do Šumperka, kde našel zaměstnání, studoval také teologii u manželů Srovnalových v Zábřehu. „Od 6 do 14 hodin práce, po návratu z ní druhý život, který jsem považoval za daleko hodnotnější a důležitější,“ dodává ke svému vedení skupiny mládeže, svěřené mu Petrem Hrubišem, kterou prý vychovával v salesiánském duchu.

Protože zaměstnání v Šumperku ho příliš neuspokojovalo, začal si v roce 1984 hledat nové místo. Zaujal jej Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii Praha – detašované pracoviště, pokusný poloprovoz Olomouc, kde - zatímco čekal na pohovor s ředitelem - došlo k setkání, které prý nemohlo být náhodou. „Byl tam ještě jeden mladý muž, co taky nastupoval. Soudruh ředitel se omlouvá, vyřizuje: máme si sednout,“ popisuje setkání s mužem, který se představil jako Vít Pelikán. „Pomalu jsme se začali bavit, oťukávat, soudruh ředitel nešel. Asi po půl hodině jsme zjistili, že máme rádi stejnou hudbu, čteme stejné knihy. Po třech hodinách, že jsme věřící, po osmi hodinách – bratři ve zbrani.“ Ještě ten den Víta Pelikána navštívil v jeho bytě v ulici Na Vozovce a byl uveden do dalšího společenství, které obohatilo jeho život. Zatímco jeho olomoucký byt tak zanedlouho nabízel přes týden útočiště katolickým studentům, zpočátku převážně medikům, jejichž setkání však prý brzy přilákala i studenty jiných oborů, soboty a neděle trávil pamětník v Šumperku ve společenství Julia Vargy, s nímž přijížděli hovořit i lidé jako pozdější biskup Václav Malý nebo tomista Jiří Fuchs.

Z podzemí na Velehrad a dál

V roce 1987 ho Hynek Suchánek, rovněž jeden ze žáků Josefa Zvěřiny, oslovil s nabídkou, zda by nechtěl převzít distribuční síť pro jeho samizdatové aktivity. „Já jsem mu na to kývnul a přebral jsem kontakty jednak na odběratele, a jednak na ty, kteří samizdat vyráběli, a zapojil jsem se do výroby a distribuce samizdatu,“ vzpomíná pamětník na budování podzemní organizace, která později čítala přes padesát lidí, zajišťujících pod jeho vedením proces od obstarávání materiálu přes opisování na stroji a tisk až po kompletaci a samotnou distribuci, jež zahrnovala oblast od Uherského Hradiště po Opavu. V nabídce byly zpočátku Informace o církvi a Informace o Chartě 77, později je doplnilo Vokno a vlastní knižní edice.

„A protože jsme s Hynkem Suchánkem a pár lidmi z Brna měli pocit, že tu chybí nějaké periodikum, které by se věnovalo i jiným tématům, vznikl v té době časopis Velehrad,“ připomíná i vlastní vydavatelský počin. „Velehrad měl širší rozměr a širší ambice, přinášel aktuální informace o tom, co se právě děje, necenzurované zprávy ze světa, náboženské eseje, úvahy, naučné články, články filosofické, a také komentáře ke společenské situaci v církvi a ve společnosti,“ vzpomíná dále. Ve dvou dílnách – v Olomouci a na faře v Rapotíně – tak prý pamětník s kolegy vyprodukoval měsíčně v průměru 100 čísel Informací o církvi, 50 čísel Informací o Chartě a později zhruba 100 čísel Velehradu. „K tomu jsme příležitostně buď sami vytiskli nějakou knížku nebo nějakou publikaci, nebo jsme dostali od neznámých producentů některé další knihy, časopisy, publikace, které jsme zařadili do distribuce,“ dodává ještě a konstatuje, že po celou dobu jejího fungování se StB tuto síť nepodařilo infiltrovat.  

Charta 77, listopad 1989 a počátky Občanské demokratické strany

Přestože pamětník působil také ve všemožných občanských iniciativách, cítil prý, že nedělá dost. V roce 1988 se tak rozhodl pro podpis Charty 77, celou záležitost šel však prý raději předem konzultovat s Ottou Mádrem. „Pokud to tak cítíš, tak to tak udělej, ale pokud to uděláš, musíš předat všechno, co teď děláš a je to užitečné, kdyby tě sbalili, kdyby tě začali sledovat. Musíš zajistit, aby - kdyby se s tebou něco stalo - aby se v tom mohlo pokračovat,“ byla prý rada, které se mu dostalo. „Trvalo mi půl roku, než jsem ty aktivity zazálohoval, ale před prázdninami 1989 jsem Chartu podepsal. Z dnešního pohledu je to směšné, ale v té době byla ve mně malá dušička. Nic zvláštního, přelomového se nestalo, ale do toho hledáčku StB jsem se dostal,“ konstatuje. „Před každým výročím, nebo když byla nějaká akce pořádaná Chartou nebo nějakými dalšími iniciativami, tak nás navštívili na pracovišti a odvezli na úřadovnu StB v Olomouci. Ale ta zadržení byla jen krátká, několikahodinová, z dnešního pohledu to byly drobné nepohodlnosti,“ popisuje pak praktiky tajné státní policie.

Při shromážděních v listopadu byl pak jedním z těch, kteří promlouvali k davu od sloupu Nejsvětější trojice v Olomouci, patřil i k ustavujícím členům tamější sekce Občanského fóra. V nových poměrech působil dále v redakci časopisu Velehrad, pracoval pro Českou katolickou charitu a s Václavem Bendou a dalšími založil Křesťanskou demokratickou stranu, s níž se však prý zanedlouho kvůli ideovým neshodám rozešel. Kolegové z Občanského fóra ho také navrhli jako kandidáta do Federálního shromáždění, kde v červnu 1990 skutečně zasedl. Do politiky prý vstupoval jako zcela nepřipravený naivní idealista. „Skutečnost nás všechny brzo vyvedla z omylu. Místo rychlého schvalování zákonů docházelo k dlouhým, nekonečným debatám, hádání o detaily, o slovíčka. Do všeho vstupovaly osobní pohledy, sympatie, antipatie, malichernosti, drobné či větší podrazy, hledání spojenců, hledání nepřátel. Ta politická realita se ukázala mnohem složitější, než jsme si to představovali,“ vzpomíná pamětník na poměry ve Federálním shromáždění.

Podnikal však i časté výjezdy do krajů, díky nimž si prý uvědomil, že „značné části populace komunistický režim v podstatě vyhovoval a s nabytou svobodou si nevědí rady“. Po rozpadu Občanského fóra spoluzakládal i Občanskou demokratickou stranu, za níž zasedl v parlamentu po volbách v roce 1992, byl i místopředsedou jejího poslaneckého klubu. Ve straně prý „poznal velkou spoustu dobrých, čestných lidí, kteří stejně jako on toužili po změně“, ale i řadu těch, „kteří prostě zavětřili příležitost“. A tito konjunkturalisté prý nad otci zakladateli zvítězili. Když ho pak jmenovali generálním ředitelem ČTK, po devíti měsících musel úřad opustit.

Růžový tank a moravští Jidášové

Patřil také k poslancům, kteří provedli performanci na podporu Davida Černého, jemuž tehdy hrozilo trestní stíhání za zhanobení sovětského „tanku č. 23“. „Rozhodli jsme se, že ten tank přemalujeme znovu a ukážeme, že to nebyl osamělý výkřik nějakého pomatence, že je to výraz určité části společnosti a zásadní vymezení vůči komunistické minulosti“. Zaobíral se i analýzou dokumentů StB proti podzemní církvi, což mu prý přineslo jeden z nejtragičtějších okamžiků života. S hrůzou prý zjistil, že veškeré informace o aktivitách tohoto společenství získala tajná policie od informátorů, mezi nimiž byli jeho přátelé i řada kněží. Z těžké situace ho prý vyvedly až hovory s přítelem, farářem ve Starém Městě pod Sněžníkem. Jimi inspirován pak prý vypracoval statistiku, na jejímž základě zjistil, že spolupracovníkem policie byl zhruba každý dvanáctý kněz olomoucké diecéze.

„Z té beznaděje, z té zoufalé situace, ve které jsem se nacházel, tak mě to vyvedlo, protože jsem si řekl: ‚Tak ono je to vlastně normální‘ – ne normální, ale nic zvláštního. Jedna dvanáctina apoštolů byla spolupracovníky kolaborantského okupačního režimu, tak proč by měla jiná pravidla platit pro Moravu?“ řekl si prý a s tímto osvobozujícím náhledem se vrátil zpátky do života. „Fakt je, že celá řada z nich tu situaci neměla lehkou, a dnes je ten můj pohled takový, že to nechávám spíš na nich a na Pánu Bohu, aby si to vyříkali mezi sebou. A já sám děkuju za to, že mě Pán Bůh stoprocentně vyslyšel v modlitbě ‚neuveď nás v pokušení‘, protože já jsem takovou příležitost, abych mohl zradit, nedostal,“ uzavírá pak celou záležitost.