plk. v. v. Ing. Roman Kopřiva Ph.D.

„My jsme byli na pohřbu, kdy se pochovávaly právě pozůstatky jednoho z muslimů. A oni ti pozůstalí na nás vyloženě vletěli a dožadovali se plnou silou potrestání těch Srbů a konkrétně jmenovali ty lidi, kdo to udělal, kdo ho zabil. Vy jim nemůžete nic takového slíbit. Vy s tou informací můžete jenom pracovat, ale rozhodně jim to nemůžete slíbit. Protože tam působíte nějakou dobu a s těmi lidmi se potkáváte. Ve finále potom se s nimi potkáváte a víceméně řeknete: ‚Ano, my jsme s tou informací pracovali, my víme, kde je, víme, kde se nachází, a teď už je to otázka pro jiné soudy nebo pro někoho jiného, to už není naše věc.‘ A vysvětlit to těm lidem je velmi těžké. Protože oni požadují vendetu. ‚To on mě zabil a vy tady ho budete vyšetřovat a kdoví, jak to s ním nakonec dopadne a podobně.‘ Myslím, že řada z nich si oddechla, až když chytli generála Mladiče, odvezli ho do Haagu. Nicméně i dneska věřím tomu, že když tam pojedete, tak ty pozůstatky tam budou, vzpomínal jsem si nedávno na takový výstup. Měl jsem možnost pracovat na Úřadě vlády, na sekci pro obranu a bezpečnost. A byl jsem u jednání tripartity Bosny a Hercegoviny a našeho pana premiéra. Byť měli zastupovat jeden stát, tak každý z nich šel proti sobě. Jinými slovy, když to řekl Bosňák, tak ten Srb ho okamžitě z něčeho obvinil. Bosňák se začal bránit, do toho přišel Chorvat a začal tam rozbourávat celé to jednání, takže pro nás jako Čechy a pro pana premiéra bylo velmi těžké tu situaci uklidnit. Ale tam pochopíte naprosto jasně, že ta situace se nezklidní. To možná bude na generace, ne ani na generaci, ale na generace, jestli to tam bude v klidu. Ten, kdo to dneska sleduje, tak ví, že to asi v klidu nebude.“

„Kousek od základny byl domek a byla tam vždycky malá holčička a nějakým způsobem, vždycky když jsme jeli kolem autem, tedy UAZem, jsme měli UAZy, tak jakmile jsme se blížili, tak ona začala plakat a utíkala pryč. Vždycky, vždycky. A jednou tam stáli takový starý rodiče, my jsme tipovali, že to je babička s dědou, protože opravdu byli sedmdesátníci, ta holčička mohla mít pět šest let, nevíme to jistě. Najednou jsme tam zastavili a ptali jsme se, proč tomu tak je. A oni nám řekli, že když byla menší, asi tříletá, že prostě byla u toho, když jí zavraždili rodiče. A pro nás takové největší vyznamenání doslova, to každá medaile může jít do háje v tomto smyslu, bylo, když vlastně jsme těsně před koncem mise zastavili a ona neutekla a vzala si od nás čokoládu. A to nikdo nepochopí asi, ale najednou zjistíte, že je to něco úžasného, že přestává mít obavy z nějakých uniforem a z takových věcí. Pro nás to bylo obrovské zadostiučinění, že ta vůle přinesla svoje ovoce.“