Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když jsme vojákům říkali, že mají být stateční, tak jsme nemohli sedět někde vzadu
narodil se 10. 8. 1921 v Moravské Ostravě v židovské rodině
s dalšími Židy vyvezen na území nikoho mezi wehrmachtem a Rudou armádou v Polsku
odtud utekl do SSSR
pracoval v Donbasu a Střední Asii
po vzniku čs. jednotky odešel do Buzuluku
24. 2. 1942 zapsán do stavu 1. československého samostatného polního praporu
účastník bitvy u Sokolova
poté osvětový důstojník 1. čs. samostatné brigády
v 50. letech odsouzen na 18 let
po propuštění pracoval sedm let jako horník v Železnorudných dolech v Chrustenicích
1963 rehabilitován
zemřel 7. 3. 2007
Bedřich Kopold se narodil 10. 8. 1921 v židovské rodině v Moravské Ostravě. Po příchodu Němců musel přerušit gymnaziální studia. V Ostravě tehdy začal Eichmann organizovat přesuny Židů do „země nikoho“ mezi německou a sovětskou armádou v Rusku. Proti tomu se ale dle pana Kopolda postavila armáda, která při budoucím útoku na SSSR nechtěla mít v týlu „takové uskupení lidí“.
„My jsme se dostali do toho tábora transportem v říjnu 1939.“ Ke dvěma transportům z Ostravy a Slezska se přidal ještě transport z Vídně. „Němci byli v té době ještě benevolentní, takže jsem po několika dnech utekl do Sovětského svazu.“
Při útěku procházeli „válkou poničenými polskými vesnicemi“, museli využívat služeb průvodců, z nichž se ale někdy vyklubali podvodníci, byli dokonce okradeni.
V roce 1939 ještě byli v Sovětském svazu přijati jako uprchlíci: Bedřich Kopold se při první příležitosti přihlásil na práci v nitru SSSR – s přítelem Rosickým odešel na šachtu v Donbasu jako horník. Po roce využil nabídky studovat na pedagogické škole jako učitel němčiny. „Absolvoval jsem kurz a začal pracovat na škole jako učitel v Donbasu.“ Brzy ale Němci přepadli Sovětský svaz a Donbas byl evakuován. „Ustoupili jsme do Stalingradu a ze Stalingradu jsme jeli parníkem po Volze do Astrachaně.“ Odtud odešli za další prací do Střední Asie: „Já jsem se tak dostal na místa, o kterých nám dříve vyprávěl učitel dějepisu. Projel jsem Turkmenistánem a projel jsem Taškentem – to vím přesně, to bylo 7. 11. 1941“ – v den projevu Stalina k vojákům, kteří šli „z přehlídky rovnou do frontových linií“. Pan Kopold oceňuje vynikající organizaci přesunů velkého množství lidí a celých závodů. Jeho skupinka se ocitla bavlnářském kolchozu v Uzbekistánu. Zde se dozvěděl o vytvoření československé jednotky, „takže jsme odjeli do Buzuluku“.
Z vyprávění pana Kopolda je patrná radost, kterou mu dělalo poznávání nových zemí. „V Uzbekistánu bylo všechno dobrý až do chvíle, kdy Češi museli mít vepřový. Od té chvíle mohamedánští Uzbeci se na nás stali velmi zdrženlivými. (…) Domlouvali jsme se rusky, ale protože mám talent na jazyky, vcelku rychle jsem se naučil základy uzbečtiny.“
„Buzuluk nás uvítal českou vlajkou na nádraží a hlídkou, která nás odvedla do kasáren. Dostali jsme uniformy z Anglie, které byly určeny spíše pro válku v poušti než pro mrazy 30–40 stupňů.“ Zimní výbavu jim zapůjčili Rusové. Školu Bedřich Kopold opustil jako řadový voják vyzbrojený samopalem (poloautomatem – kombinací pušky a samopalu). Jednotka měla ještě kulomety, minomety, lehké dělostřelectvo a jako podpora s nimi šla i nová zbraň kaťuše, „na které jsme se zpočátku nesměli ani podívat“. Po ročním výcviku, kde jej cvičili např. později proslulí velitelé Lom, Jaroš či Sochor, odjeli směrem na západ. V okolí zničené Voroněže viděli spálené vesnice, setkání s lidmi, kteří jim vyprávěli o chování okupantů, představovala „školu nenávisti“.
„Není pravda, že nás tam hodili na jatka. Rusové nám dali leckdy lepší výzbroj, než měli sami, ale nepřítel byl velice silný. Vlakem jsme dojeli do městečka Valujky, dále jsme pokračovali asi desetidenním (či spíše desetinočním) pochodem, každou noc asi 35 kilometrů. Tam jsem poznal, co to je, pochodovat ve spaní.“ V chudé, zničené zemi se s obyvatelstvem navzájem dělili o jídlo.
„Takhle jsme se dostali do Charkova, kde jsme měli být přeformováni na motorizovanou jednotku. Jenže Němci, kteří se chtěli pomstít za Stalingrad, vrhli ohromnou armádu k Charkovu.“ Místo tanků tak dostali sáně upravené k instalaci minometu a vyrazili k Sokolovu. „Úkol byl udržet obranu Charkova, než se opevní armáda Rokosovského. Ten nápor byl skutečně strašný. Tehdy ještě měli Němci sílu, vyvrcholilo to největší tankovou bitvou u Kurska.“ Tisícičlenná československá jednotka úkol splnila, „ale takových Sokolovů bylo mnoho“.
Sokolovo mělo dle pana Kopolda velký význam symbolický, neboť po boku Rudé armády bojovala zahraniční jednotka, takže mohl přijet spisovatel Alexandr Fadějev a napsat „o bratrství zpečetěném krví“.
Jednotka měla přes 100 mrtvých a 100 raněných, ale i první vyznamenané z rukou Nikity S. Chruščova. „U městečka Novochopjorsk jsme se přeformovali na brigádu, což umožnila velká skupina Slováků, mnoho Ukrajinců (tj. obyvatel Podkarpatské Rusi) rekrutovaných z lágrů gulagu.“
„Stali jsme se velmi moderní brigádou vyzbrojenou na nejlepší úrovni a připravovali jsme se na další boje.“ Bedřich Kopold byl převelen k osvětě jako důstojník.
„Z osvěty se dělá nástroj komunistů, ale její význam byl jiný.“ V různorodé jednotce – národnostně i co do lidských osudů – byla potřeba stmelující práce. Lidí přibývalo a osvětových pracovníků bylo třeba víc. „Dostali jsme tiskárnu a začali vydávat žádaný časopis Naše vojsko v SSSR.“ Lidé potřebovali informace a také poznat cíl, za který budou bojovat. „Později měla každá brigáda své noviny.“ Jiným zdrojem byly sovětské noviny a časopis Československé listy s příspěvky Beneše, Šrámka, Ingra či Fierlingera. „Kolem Československých listů vznikla základna pro objasnění řady problémů – např. kdo zavinil Mnichov, jak má vypadat budoucí republika, jak se vyvarovat omylů. Udělali jsme dokonce anketu, jak má vypadat naše republika. Přispělo do ní mnoho vojáků všech úrovní a o otázce se hodně diskutovalo.“
Vedle tisku pořádali osvětoví vojáci 1–2× týdně přednášky o potřebě kázně, statečnosti, jak překonávat strach („Chrabrému se vyhýbá kulka, statečnému bodák.“). Hovořilo se i o projevech prezidenta Beneše, „někdy dosti radikálních. Nebyla to žádná stranická činnost. Člověk je dnes,“ dle pamětníka „ale bezbranný“ vůči interpretaci osvěty jako stranické činnosti.
„Existovala i kulturní činnost pro vojáky. Velmi hodnotné hudební těleso u nás řídil a vycepoval Vít Nejedlý, který vyčlenil malé skupinky, které mířily přímo do prvních linií.“ Orchestr hrál i symfonické skladby, např. na Dukle pod palbou Vltavu či Čajkovského. „Takhle se ta morálka vytvářela.“
Osvětový důstojník musel být mezi vojáky: „Když jsme vojákům říkali, že mají být stateční, tak jsme nemohli sedět někde vzadu. Člověk zašel do zemljanky a besedoval s vojáky, a ti zas mohli říct, co je trápí.“ Osvětový důstojník pak své nadřízené informoval o nedostatcích a snažil se o nápravu. Poslouchal stesky a přání vojáků, o nichž pak psal do tisku. „To pak vojáci oplatili důvěrou a to, co jsme jim říkali, tak přijímali.“ Nakonec – velká část osvětových pracovníků dle pana Kopolda padla, pamětník jmenuje několik příkladů. „Zahynula zvláště většina osvětových poddůstojníků, kteří skutečně šli příkladem mase vojáků a nikdo z nich neseděl za bukem. Tam ty ztráty byly nesmírné.“
Po Sokolovu prošel pan Kopold Kyjevem, poté formováním jednotky na Volyni, Duklou, kde jen náhodou nezahynul po výbuchu miny pod autem generála Sázavského, na jehož stupátku krátce předtím jel.
„Po překonání Dukly jsme šli severním Slovenskem přes Levoču a Kežmarok. V osvobozených obcích vznikl pro osvětové důstojníky úkol vytvářet civilní správu z lidí, kteří nebyli v Hlinkově gardě nebo jiných kolaborantských organizacích.“ Vznik správních orgánů byl důležitý, poněvadž za frontou nefungovalo ani základní zásobování. A např. i „vojenští lékaři pomáhali zabránit epidemiím“.
„Bylo to dosti složité. Na Dukle jsme chtěli obnovit chalupy, dali jsme dohromady pilu, ale chyběly řemenice, z nichž si lidé nařezali podrážky na boty. Bez těch řemenic nedokázali ani naši inženýři stavět.“
Fronta se zastavila v Liptovském Hrádku. „Němci využili situace, přitáhli často velmi mladé zálohy a dost tvrdě se bránili. Boje o Liptovský Mikuláš byly velmi krvavé. Osvětový důstojník pokračoval ve své práci – snažil se o zásobování tiskem, pomáhal i se zásobováním jídlem.“
„Konec války mě zastihl v Brně. Nebylo jisté, že válka skončí, takže mě konec války zastihl při přípravě mobilizace na osvobozených územích pro další boje. (…) Ta cesta, když nás Němci v roce 1939 odvezli, skončila tak, že jsme se vraceli dobře jako vyzbrojení vojáci, kteří přispěli k vítězství.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)