Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Svoboda znamená odpovědnost
nar. 30. července 1970 v Praze
na střední škole vystudoval obor strojírenská konstrukce
studoval na Fakultě strojního inženýrství ČVUT (studium nedokončil)
v roce 1989 se aktivně zapojil do revolučního dění
od roku 1991 byl členem ODS
byl manažerem ODS na Praze 5, odpovídal za celostátní volební kampaň, po tři roky byl poslaneckým asistentem
v letech 1996 až 2004 byl zastupitelem za ODS ve Stodůlkách
v profesní sféře působil v různých podnicích, převážně jako manažer
dnes se zabývá investičním poradenstvím, politice se již nevěnuje
Petr Kopecký pochází z rodiny, v níž se pravicová orientace a zájem o věci veřejné dědí takřka z generace na generaci. Již pradědeček Petra Kopeckého z matčiny strany Jaroslav Janeček zastával mezi lety 1913 a 1938 funkci starosty v obci Kovářov.
Pradědeček Jaroslav byl za první republiky členem agrární strany, vedl hostinec a spravoval vlastní hospodářství; to vše mu po komunistickém převratu jen přitížilo. Ironií osudu zůstává, že po únoru 1948 na něj učinil udání tentýž soused, který se mu snažil uškodit již během německé okupace. „Za války se stalo, že jednou se pradědeček vrátil ze mlýna, začal skládat obilí, a najednou přijeli němečtí vojáci na kontrolu. Důstojník mu povídal: ,Pantáto, nic jsem neviděl, všechno máte v pořádku. Ale řeknu vám jednu věc: kdyby vaši lidi nebyli svině, tak tu vůbec nejsme.‘ Pradědečka shodou okolností udal soudruh Wolf, pozdější předseda KSČ v Kovářově.“
Roku 1952 na pradědečka přišlo udání, že v jeho domě přespal agent americké špionážní služby. Ve svých třiasedmdesáti letech byl Jaroslav Janeček odsouzen k pěti letům vězení za pomáhání k trestnému činu vyzvědačství; ještě před vynesením rozsudku přišla pradědečkova rodina o majetek, manželka a děti mohly dál využívat jen polovinu obytného domu. Rodinná hospoda byla za komunistického režimu převedena pod družstvo Jednota, po pradědečkově zatčení její provoz zajišťovala prababička Antonie. Prababička Antonie pak zařízení vedla až roku 1978, do svých jednadevadesáti let.
Další ranou pro praprarodiče Petra Kopeckého bylo, že krátce po komunistickém převratu tři synové odešli do emigrace, ve stejnou dobu manželům předčasně zemřela dcera. V první polovině 50. let se tak v pradědečkově nepřítomnosti musela prababička Antonie starat i o svá vnoučata. Snad jediným štěstím pro rodinu bylo, že díky amnestii se dědeček dostal na svobodu již po třech a půl letech namísto původních pěti.
Rodiče Petra Kopeckého se seznámili v roce 1967; když zemi začala okupovat vojska Varšavské smlouvy, otec se účastnil protestů na Václavském náměstí, zatímco matka zvažovala emigraci. Odchod do zahraničí otec odmítl s tím, že ne všichni musí z Československa utéct; novomanželé se tak usadili v Praze a 30. července 1970 se jim narodil syn Petr.
Na střední škole Petr Kopecký vystudoval obor strojírenská konstrukce, po maturitě se stejně jako otec zapsal na Fakultu strojního inženýrství ČVUT. Během prvního semestru na vysoké škole si Petr Kopecký všiml plakátu zvoucího na studentskou demonstraci, která měla proběhnout 17. listopadu 1989. Protože s výzvou souhlasil, rozhodl se ji šířit dál: plakát opsal, vyrobil několik kopií a ty roznesl po menzách a fakultách.
Sedmnáctého listopadu se Petr Kopecký spolu se svým bratrancem Tomášem Kohoutem zapojil do průvodu; oba mladíky zaskočila brutalita, s níž pořádkové složky zasáhly proti demonstrantům. „S bratrancem jsme se klepali jako osiky, když jsme viděli, jak policajt kope do holky a té z roztržené pusy prýští krev. Běžel jsem pak uličkou, bratranec přede mnou zakopnul, policajt ho chtěl praštit, ale já jsem na něj zařval, on se lekl a to bratrance zachránilo před ránou do hlavy. Já jsem v té době hrál basket, udělal jsem na policajta L-únik a podařilo se nám utéct k Národnímu divadlu. Bylo nám osmnáct, byli jsme sportovci, díky tomu se nám podařilo proklouznout – utekli jsme příslušníkům vojsk ministerstva vnitra, červeným baretům. Pak jsme se dva dny klepali.“
Tři dny nato, 20. listopadu 1989, Petr Kopecký podepsal Chartu 77 a Několik vět; dále se zúčastnil výjezdů vysokoškolských studentů na střední školy a, jak sám říká, všech demonstrací až po svobodné volby.
Studium na ČVUT Petr Kopecký nedokončil, po odchodu ze školy strávil pět měsíců na vojně, následně nastoupil do své první práce v STP Telecom. Ve svých pětadvaceti letech Petr Kopecký řídil desetičlenný tým a zajišťoval správu telefonních ústředen. V následujících letech vystřídal více profesí, většinou se jednalo o manažerské pozice v různých podnicích; dnes se věnuje poradenství, konkrétně doporučuje svým klientům, jak výhodně investovat.
Ve svém životě se Petr Kopecký řídil heslem, že svoboda znamená odpovědnost, snad také proto brzy po revoluci vstoupil do politiky. V roce 1991 se stal členem ODS, své straně dělal manažera na Praze 5, odpovídal za celostátní volební kampaň, po tři roky byl poslaneckým asistentem a v letech 1996 až 2004 zastupitelem za ODS ve Stodůlkách; přibližně tři čtvrtě roku vykonával na Praze 13 funkci místostarosty. Kvůli zklamání z prospěchářství a neférového chování některých členů ODS Petr Kopecký ze strany vystoupil, v současnosti se již politice nevěnuje.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Vít Pokorný)