Čestmír Kopecký

„Jednoho dne mi někdo zavolal: ,Tady je kapitán Machytka. Já se s vámi chci sejít, jsem z Bezpečnosti.’ Já jsem řekl: ,Matuško, polib si prdel, poznal jsem tě po hlase.’ [Domníval jsem se, že jde o vtip.] A zavěsil jsem. Druhý den jsem dostal obsílku, abych přišel na Mírák. Přišel jsem na Mírák a poskokovi ve dveřích jsem ukázal pozvánku. ,To je támhleten,’ řekl s despektem a ukázal na toho tajnýho. Tajný hned vyskočil: ,Já jsem vám psal…’ Říkal jsem: ,Já jsem vám to položil, protože víte, my v práci tak žertujeme.’ To mi přišlo jako žert, že někdo mi volá a představuje se takhle. Sedli jsme si v Demínce, vrchnímu jsem řekl: ,Přineste nám šachy, abychom byli nenápadní.’ Přinesl šachy, on to začal blbě stavět. Říkám: ,Nevíte, jak se hrajou šachy? To hned všichni uvidí, že to neumíte.’ Začal jsem se s ním bavit. A on říkal, jestli bych nechtěl jim hlásit, co ti režiséři při natáčení říkají, jak mluví o režimu a o jiných lidech. Ptal jsem se: ,A proč si myslíte, že bych měl spolupracovat?’ A on říka: ,Vy máte docela pěkný zaměstnání, že jo? Atraktivní, se zajímavýma lidma. Máte docela dost peněz, že jo? Tak třeba byste si tu práci rád si udržel’. Já jsem řekl: ,Vás mi poslal pámbu z nebe. Já mám zrovna diagnostikované žaludeční vředy. Už se na tu práci vykašlu. Já tam nechci dělat, ve skutečnosti bych chtěl dělat v lese, kácet stromy, být v přírodě. Já tohle v žádném případě nechci, tak já dám výpověď a napíšu, že jste mi to nabízeli a že jsem si uvědomil, že moje místo je starat se o zvířata a jezdit v lese s pilou.“ On říkal: ,To ale nikde nesmíte říkat.’ Pak jsem ho jednou na Kavkách potkal s jedním tajemníkem redakce, takže jsem hned věděl, odkud vítr fouká. Tak ten mě lákat přestal.“

„My jsme měli takovou recesistickou skupinu, vlastně, s kamarádem Milanem Matuškou, který pak utekl do západního Německa. Kdo by utekl do východního? Tak utekl do Německa, Matuška, a ten s Tondou Procházkou, který studoval DAMU, tak si vymysleli fiktivní postavu, že přijede režisér Karlík, český student z Leningradu, kde se všechno naučil, jak se to má dělat. A že nám to v televizi přijede ukázat a že musí dělat inscenaci. A poslali normálně z Leningradu, z Petěrburgu nyní, dopis s razítkem, někde to opatřili. A teď se klepal náš šéfredaktor a všichni ostatní, že přijede režisér Karlík z Moskvy a co bude chtít. A já jsem ještě dělal takového poradce, že má chtít o sto metrů větší studio, než máme. No a Tonda Procházka si pak vypůjčil takový příšerný kožich s takovým límcem, takovou papachu, ani když nebyla nějaká hrozná zima. Prostě přišel, mluvil rusky z neznámých důvodů, i když byl Čech, který studoval, tak nezapomněl. A ten přišel a hned šéfredaktor a všichni, jak Revizor, všichni se posrali a jemu dali teda, co chce režírovat. A on si hned vybral nějakou látku, kterou by Čechovi nikdy nesvěřili, protože by z toho byl průser. Řekl, že chce dělat Bulgakova nebo co. No bylo to velké. A kupodivu to nikdy neprasklo, protože oni si pak oddychli, když už se Karlík znova neobjevil. Slíbili mu, že přistavěj… že otevřou vrata ve studiu číslo čtyři, to je největší na Kavkách, a že ještě na chodbě tam může dál hrát. A že herci, on že si chce vybrat herce, jestli může teda všechny. A Dvořák řekl, ‚všechny‘, prostě ‚všechny herce‘.“

„Čím dál tím víc jsem spolupracoval s lidmi, kterým šlo o to, to dělat jinak. A mělo to pro mě velký smysl proto, že jsem se vlastně docela dlouho zabýval tím, že jsem viděl samé blbé věci, a měl jsem dost času bavit se s lidmi a přemýšlet o tom, jak by se to dalo dělat dobře. Jak by se to dalo dělat líp a jak se to má dělat, takže když jsem se stal producentem, tak vlastně bylo docela jednoduchý vyzkoušet, jak se dá dělat poezie dobře, jestli se divadlo dá přenášet, když to je jinými výrazovými prostředky. Jak se dá dělat tohleto… To mi umožnil ten hlad. A pak když jsem deset let dělal producenta, tak jsem přišel na to, že už jsem jak můj nevlastní otec, který hrál pošťáka, a třicet let ho neviděl, takže hrál někoho, o kom vůbec nic nevěděl. Tak já jsem přišel na to, že po deseti letech vlastně už nechodím do divadla, na co chci, nic neobjevuji a že už to nemůžu dělat, protože si potřebuji obnovit ten fond a najít zase chuť a hlavně ty kontakty a to všechno, co by se teda dalo udělat. Ale druhá věc byla, na kterou taky svým způsobem nevzpomínám ve zlém, a to je, že mě jednoho dne kontaktoval nějaký policajt tajný z StB, nejdřív mi zavolal, já jsem mu řekl: ‚Děláš si prdel, Milane, viď? To víš, že jo. Určitě.‘ Tak jsem mu zavěsil, tak on mě pak nechal obeslat obsílkou, že jsem musel přijít prostě na Mírák. Tam jsem přišel, tam jsem řekl těm policajtům, co tam dělali ten žurnál: ‚Já tady mám tohleto, mám se tady…?‘ A oni: ‚Ale to my nejsme, to je támhleten‘, úplně s odporem, kupodivu, ukázali na něj. On řekl, že by se mnou potřeboval mluvit, tak jsem ho vzal do Hlavovky, řekl jsem, že abychom vypadali nenápadně, tak já objednám šachy, ještě jsem ho celou dobu týral, že jsem mu říkal: ‚Jak to hrajete? To všichni hned poznaj, že to předstíráme.‘ No a ten mně říkal, ten mi teda… Jaksi trval na tom, že musím spolupracovat s policií, což pro mě byla docela dobrá zkouška, kterou každý neprojde, kdo si tohleto vyzkouší a vyzkouší si, jestli řekne jo, nebo ne. A vlastně si může představit cokoliv, tenhle chlap… Já jsem o tom chtěl pak natočit vždycky, natočit s těmahle chlapíkama, co ty lidi získávali, aby bylo evidentní, kolik lidí se tam přihlásilo samo, kolik z nich donutili opravdu příšerným tlakem. Mathé mi říkal… V televizi byla lustrační podmínka a on mi říkal o jedné kolegyni, že ona ji nenaplňuje, ale že mu říkala, jak k tomu došla, a že měla dítě, který čekalo na operaci a bylo v pořadí na pátým místě a oni jí nabídli spolupráci, ona to odmítla a ono bylo najednou na osmdesátém. Takže to podepsala jako. Tak o tom jsem chtěl natočit vždycky, jak tenhleten, co teda lámal mě... Tak jednak jsem byl vždycky v tom rozpoložení, že jsem podle svého životního vzoru Boba Dylana nechtěl mít něco ve svém životě, co by mi nějakým zásadním způsobem měnilo to, co chci dělat, ale on nebyl žádnou přímou hrozbou. Docela jsem si sám… Byla to taková ta prázdná rakev, docela jsem si mohl sám vymyslet, co se stane, když to odmítnu. A je to věc, která by mně chyběla, já bych o tom nevěděl teda, ale dostal jsem na vybranou a vím, co se stane prostě, když bych se do takové situace dostal.“

„Takže já jsem věděl, že vedoucí přenosového vozu Luboš Drtina byl ten, který vysílal z Cukráku, v šedesátém osmém v srpnu pomáhal televizi. Takže když nastal 17. listopad, tak jsme točili poezii v Rubínu v A Studiu, měli jsme tam přenosák, a vlastně když večer… Já jsem byl 17. listopadu na Národní, patrně co jsem teďka slyšel, tak se Zemanem jsme tam někde byli. Já jsem ho tam neviděl. Ale když to doběhlo, tak my jsme se tam sešli a já jsem zavolal toho Luboše Drtinu a řekl jsem mu: ‚Kdybys chtěl, tak my máme dva přenosáky ulitý v Rubínu, který nejsou na Kavkách, takže je nikdo nemůže zamknout.‘ Tak on říkal: ‚Já tam přivezu ještě nějaký.‘ A přivezl vlastně on… A dobré bylo, že takhle jsme měli vlastně čtyři přenosové vozy, z toho jeden veliký jsme tam měli, a my jsme si mysleli, že bude občanská válka. Chodili tam lidé s rozmlácenými držkami od krve, my jsme to točili, což bylo taky kuriózní, protože půlka těch lidí se pak ukázalo, kteří tam s námi točili, někteří nadšeně, někteří říkali, ‚to nemá cenu, to špatně skončí, já to nedělám‘, tak se ukázalo, že část z nich vlastně byla spolupracovníků StB. Ale vlastně jsme se nějakým takovým způsobem připravili na to, že se bude něco…“