Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Najednou se na obloze objevila letadla
narozena 14. dubna 1936 v Praze
otec Karel Chodl byl právník
v únoru 1945 přežila nálet na Prahu
otce v roce 1949 vyhodili z ministerstva školství
Jarmila se nesměla hlásit na střední školu s maturitou
nastoupila do dvouleté obchodní školy
pro výborný prospěch ji ředitel školy přeřadil na maturitní studijní program
v roce 1955 vyhrála mistrovství republiky v těsnopise
provdala se za Vlastimila Kopečka, učitele a stenografa
v roce 1957 odsoudili otce Karla Chodla na rok do vězení
Jarmila absolvovala v roce 1960 VŠ pedagogickou
potýkala se s nepřijetím do zaměstnání kvůli otcovu kádrovému profilu
učila na středních ekonomických školách v Dušní, v Bubenči a na Vinohradech
pracovala jako stenografka
Jarmila Kopečková, rozená Chodlová, se narodila 14. dubna 1936 v Praze na Vinohradech do rodiny Karla a Jarmily Chodlových. Měla mladší sestru. Maminka byla učitelka, po narození dcer zůstala v domácnosti. Otec zpočátku učil na měšťance matematiku a kreslení, pak vystudoval práva.
„Rodiče byli charakterní a zásadoví. Nesnášeli podvody a komunistický režim pak špatně snášeli. Maminka jako bývalá kantorka nás pérovala v diktátech, otec byl matematik, právník, byl sečtělý a inteligentní. Vedli nás k plnění povinností, nelhat, být férový. Od rodičů jsme se sestrou dostaly dobré základy,“ charakterizuje své rodinné zázemí Jarmila Kopečková.
Do roku 1943 bydlela matka s dcerami v Táboře u babičky, která jí pomáhala s dětmi, a tatínek za nimi dojížděl na neděli z Prahy. Jarmila má odtud děsivou vzpomínku z období heydrichiády. „Najednou o půlnoci mlátilo na dveře gestapo a chtěli vidět naše povolení k pobytu. Jenomže maminka ho neměla u sebe, nemohla ho najít, a tak ji odvedli. Pro mě to bylo tak strašné, když mi odvedli mámu, že jsem plakala, až se mi z nosu spustila krev. Druhý den se ale maminka naštěstí vrátila,“ vypráví Jarmila. Další otřesný zážitek se týkal blízkého lékaře, který se svými přáteli ve svém bytě poslouchal rozhlasové vysílání z pohřbu Reinharda Heydricha. Někdo je udal, že prý schvalují atentát, a celou rodinu vystříleli.
V roce 1943 se Chodlovi vrátili do Prahy na Vinohrady do Sázavské ulice. O dva roky později Jarmila chodila už do čtvrté třídy obecné školy. Se svými dvěma spolužačkami také zpívala v Kühnově dětském sboru. Dne 14. února 1945 měly dívky zrovna zkoušku, ale sbormistr poslal děti domů, protože kolem poledne byl hlášen nálet.
V Praze se do té doby nebombardovalo, a tak většina lidí brala situaci na lehkou váhu. Jarmila šla se dvěma kamarádkami směrem k domovu, ale jedna z nich dostala nápad stavit se v Italské ulici u babičky, která měla na rohu mandl. „My jsme souhlasily. Došly jsme do poloviny bloku, ale já jsem v nějaké předtuše dostala hrozný strach. Chtěla jsem se vrátit a přiměla jsem Libuši, aby šla se mnou. Došly jsme před hasičský dům, tam ale nastal ten rozhodující okamžik. Libuši vidím jak dnes – byla krásná, plavovlasá, uměla krásně tančit. Byla jak anděl. Říkala jsem Líbě, aby šla rovně, se mnou. Ale ona nic neřekla a začala utíkat nahoru. Volala jsem za ní, že tam s ní nepůjdu, že se bojím. Pak jsem najednou uviděla na obloze letadla…“ líčí Jarmila, co se odehrálo těsně předtím, než se rozpoutalo peklo.
„Nejdříve začala lítat skla, pod tou tlakovou vlnou, pak dlažba. Já jsem jen klečela a modlila se a nad sebou jsem viděla jen to koryto, ve kterém nic nelítalo. Bylo to strašné, strašné. Když vidíte válečné filmy, tak v tom jsem byla. Když to peklo skončilo, vyhrabala jsem se z toho všeho. Byla tam spousta vody, všechno vymlácené. Na ulici nikde nikdo, plno lidí předtím a najednou nikde nikdo. Akorát nějaká paní táhla nějakého pána a křičela, že on nemůže chodit. Mě taky bolely nohy a hlava, měla jsem kus kosti vyražený. Ale lebka nebyla naštěstí proražená. Přišla jsem ke vchodu do paláce a byly tam dvě hořící bomby. Strašně jsem se toho bála, ale prošla jsem a někdo mě tam chytil a přitiskl k nějakému sloupu a pak do sklepa a tam mi ošetřili tu hlavu. Všechno jsem měla od krve, z hlavy mi strašně tekla. Tak mi to ošetřili, a když nálet skončil, šla jsem domů. Šla jsem s hrůzou, jestli jsou doma živi a také že mám zničený kabát od krve a že se maminka bude zlobit, že jsem zničila kabát,“ vypráví Jarmila. Kdyby se prý bývala nezdržela tím, že se šla nejdříve podívat na mandl, došla by přesně před dům, který dostal přímý zásah. Jedna kamarádka došla ke své babičce, Libušku Kučerovou našel tatínek roztrhanou na ulici.
Následky z tohoto zážitku si nesla Jarmila ještě mnoho let poté a měla s tím problémy i ve škole. Nesnesla zvuk sirén a nedokázala se dívat na válečné filmy. „Jenže my chodili povinně na sovětské válečné filmy se školou a já se tomu vyhýbala, což ve škole vnímali jako politický vzdor,“ vysvětluje pamětnice.
Jarmilin otec za války pracoval jako právník ve státním nakladatelství, pak na ministerstvu školství. Po únoru 1948 odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), což byl v roce 1949 důvod k vyhazovu. Později to zkomplikovalo život i dceři.
Jarmila se učila na samé jedničky a v roce 1950, když končila povinnou školní docházku, se rozhodovala, co dál. Toužila být lékařkou, chtěla pokračovat na gymnáziu a vystudovat medicínu. „Jenže začátek 50. let byl zlý. Byli jsme první ročník, který dělal takzvané závěrečné zkoušky. Dělaly se před komisí, která přímo rozhodovala, kdo kam půjde na jakou školu. Komise nemohla nic říct kvůli mému prospěchu, ale řekla, že nemám doma zajištěnou socialistickou výchovu, takže musím jít do dělnického prostředí, a až mě dělnická třída vyšle na studie, budu moci jít studovat,“ vypráví Jarmila. Zhroutily se jí všechny cíle, které v mládí měla. „A přitom mou kamarádku, jejíž táta byl hasič a učila se s velkým úsilím na trojky, přemlouvali, ať jde studovat. Brečela, že na školu nechce, že to nezvládne, a já, která bych tam ráda, jsem nesměla,“ říká Jarmila Kopečková. Dostala se alespoň na dvouleté obchodní učiliště bez maturity. Vzhledem k výbornému prospěchu ji ale ředitel nechal přeřadit na čtyřleté studium, kde v roce 1955 odmaturovala.
Jarmila se na obchodní škole seznámila s těsnopisem, který se pro ni stal sportem. Vyhrávala soutěže, ve čtvrtém ročníku v roce 1955 vyhrála mistrovství republiky v těsnopisu. Na jedné ze soutěží se seznámila se svým budoucím manželem Vlastimilem Kopečkem, též mistrem republiky v těsnopise. Coby absolventka obchodní školy ale nechtěla pracovat celý život v kanceláři, a tak se rozhodla vystudovat Vysokou školu pedagogickou.
Život po všech otřesech nabral relativně příznivý směr – otec Karel Chodl se po vyhazovu z ministerstva školství nakonec uchytil jako právník ve Státní památkové správě a Jarmila se dostala na vysokou školu. V roce 1957 však přišel další otřes. Karla Chodla nečekaně zatkli.
„Bylo to po maďarských událostech v roce 1956, když už komunisté brali trochu zpátečku. Tehdy přišla k tátovi do kanceláře paní Schneblingová. Schneblingovi mívali naproti Malému rynku lékárnu. Kromě toho měli ještě fabriku na výrobu léků, kterou jim v roce 1948 komunisti znárodnili. Tehdy bylo ve znárodňovacím dekretu, že znárodnění podléhají jen věci, které slouží k provozu podniku. Ale oni k nim přišli do bytu a sebrali jim i koberce, obrazy a věci, které pro výrobu nesloužily. Vybavili si tím rezidence, kde se rekreovali straničtí pohlaváři. A tatínek jako právník usoudil, že obrazy a koberce neslouží k trvalému provozu podniku… No, a to byl průšvih. Týden nato ho přišli zatknout,“ vypráví Jarmila Kopečková, která našla maminku po příchodu domů v slzách. Několik dní nevěděly, kde je tatínek zavřený, sháněly advokáta, což nebylo snadné, protože musel být komunista, ale zároveň schopný právník. Nad otcem visel návrh pěti až deseti let žaláře. Jarmila si na klíčové soudní jednání pamatuje takto: „Tehdy si pan prokurátor pletl právní pojmy. Nevěděl ani, co je to držba. Toho tatínkova advokáta jsem dost obdivovala. Dokázal, že je pan žalobce právně úplně mimo. A tak tatínek dostal jen jeden rok, místo těch pěti až deset let.“
Ani tato otcova kolize s totalitním režimem nezůstala bez odezvy ve škole, kde Jarmila studovala, a to už v době, kdy byl otec zpátky na svobodě. Jarmila neměla moc peněz, a proto na pedagogické škole žádala o prospěchové stipendium. „Tím se přišlo na to, že otec byl ve vězení, a obvinili mě, že jsem to zatajila. Svaz socialistické mládeže se zasazoval za to, aby mě ze školy vyhodili, nakonec mě ale nechali být,“ vzpomíná pamětnice. Vysokou školu absolvovala v roce 1960.
Tím to ale neskončilo. Jarmila byla přijata do prvního zaměstnání jako učitelka těsnopisu a dalších odborných předmětů v obchodní škole v Dušní ulici. „Byl červenec, měla jsem nastoupit, ale bylo mi divné, že se ze školy neozývají. Zjišťovala jsem tedy, co se děje, a bylo mi řečeno, že jsem prý neprošla stranickou kontrolou a nemůžu tedy nastoupit. To mě naštvalo,“ vypráví Jarmila Kopečková a líčí, jak vzala tatínkův rozsudek a šla s ním na OV KSČ. „Nebylo tam nic politického. Byl odsouzen za to, že porušil pravomoc veřejného činitele. Udělala jsem jim tím docela malér, takže mě museli přijmout.“
Jarmila pak učila také na ekonomických školách v Bubenči a na Vinohradech. V roce 1968 její manžel Vlastimil učil na strojní průmyslovce na Smíchově a otevřeně projevoval své protirežimní názory. Jarmila mu to rozmlouvala. „Říkala jsem mu, aby šel od toho. V ústavě je zachovaná vedoucí úloha KSČ. Tam jde jen o boj, o nic jiného. Ale on věřil, že se všechno změní, že to bude dobré. Velice se tam angažovala také zástupkyně školy, ale ta si potom posypala hlavu popelem. Na svém místě už sice zůstat nemohla, ale povýšili ji na inspektorku,“ vypráví Jarmila Kopečková o době, kdy liberalizační procesy ve společnosti ukončil vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, totalitní režim se začal opět utužovat a lidé se zase báli projevit.
Vlastimila Kopečka ze školy vyhodili, syn, který vystoupil z Pionýra, měl problém dostat se v roce 1974 na střední školu, stejně jako kdysi Jarmila. „Manžela nakonec přijali do školy, kde jsem učila já. My jsme tam měli skvělého ředitele. Komunisté mu ale stejně znepříjemnili život. Nesměl být třídním učitelem, nesměl mít přesčasy a nesměl stenografovat ve svém volném čase. I tu stenografii mu zakázali z politických důvodů. On byl v oboru totiž docela pojem,“ říká Jarmila Kopečková.
Jejich syn dokončil základní školu v roce 1974. Vyhrával matematické a fyzikální olympiády i soutěže v šachu. Chtěl na gymnázium a studovat matematiku. „Jenomže i přes samé jedničky ho nepřijali. Když jsem se ptala ředitelky proč, odpověděla, že jsou i jiná kritéria, než jsou známky, a že se máme odvolat. Odvolali jsme se a přišlo zamítnutí. Měla jsem výbornou bývalou studentku, která pracovala na ministerstvu školství. Připravila jsem veškeré podklady o synových školních výsledcích i úspěších na soutěžích a olympiádách a moje studentka to předala na patřičná místa. Nakonec školská správa dostala příkaz, aby syna umístila. Vybírat si syn nemohl, ale byl rád, že mohl studovat alespoň na průmyslovce, když ne na gymnáziu, na které chtěl.“
Za normalizace až do listopadu 1989 prý žili v permanentním očekávání toho, jaké průšvihy se zase vynoří. S disentem kontakt neměli, ale přehled o tom, co se děje, ano. „Viděli jsme tu bezvýchodnost tady. Protože jakmile byla v ústavě zakotvena vedoucí úloha KSČ a v kasárnách sovětská vojska, bylo to bezvýchodné. Nebyla svoboda projevu, jako je dnes. Každý držel radši hubu, jak se říká. Prostě se člověk zbytečně neprojevoval, protože by to odskákal,“ říká Jarmila Kopečková. Největší radost jí dělaly dobré rodinné a pracovní vztahy.
Listopadové události byly pro Kopečkovy překvapením, které vítali s radostí, i když v popředí před nimi stála větší výzva. „Manžel měl rakovinu plic, sháněli jsme léky ze Západu, měli jsme starosti především o jeho život. Ale jsem ráda, že se toho dožil. Když to sledoval v televizi, plakal štěstím. Bohužel si ale svobody už neužil, zemřel v roce 1990,“ uzavírá své vyprávění Jarmila Kopečková, která je stále velice vitální činorodá žena. Ještě v době rozhovoru pracovala jako stenografka na několika pražských zastupitelstvech i jako účetní. Jen tak cvičně si občas počítá matematické rovnice, prý aby trénovala mozek.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)