Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Kopecká (* 1949)

• narodila se 12. dubna 1949 v Olomouci

• otec František Kopecký byl zatčen komunisty v roce 1950

• v politickém procesu „Bukal Oldřich a spol.“ ho soud v roce 1952 odsoudil za velezradu a vyzvědačství k 18 letům vězení

• v květnu 1960 byl František Kopecký propuštěn na prezidentskou amnestii

• v roce 1970 se Ruth vdala za evangelického faráře Vladimíra Kopeckého a přestěhovali se do Mostu

• od roku 1979 žije s manželem ve Stříteži nad Bečvou

Ruth Kopecké bylo skoro šedesát, když se vrátila na místo, které jí celý život nahánělo hrůzu. V jejích vzpomínkách byla věznice na Mírově obrovský červený hrad obklopený hustými lesy. Na velikém nádvoří čekají hroziví bachaři. Cesta vede do šedivé, strašidelné návštěvní místnosti. A tam, v hadrech a neoholený, největší strašák: tatínek.

„Z fotek jsem ho znala jako elegantního, vždy upraveného pána. Tehdy vypadal spíše jako Babinský,“ vzpomíná po letech dcera politického vězně Františka Kopeckého, kterého komunistický režim v procesu s duchovními Československé církve „Bukal Oldřich a spol.“ odsoudil v roce 1952 na 18 let žaláře.

Ruth Kopecká se narodila v Olomouci v roce 1949. Rodiče František a Bohunka Kopečtí byli mladý, spokojený pár. Žili v krásném bytě se zahradou, František Kopecký podnikal, maminka učila ve škole. Oba byli věřící, měli spoustu přátel, v neděli chodili vždy na bohoslužby a aktivně se zapojovali do života olomoucké křesťanské obce. František byl členem a funkcionářem Československé národně sociální strany. Jeho druhé dítě, syn Tomáš, dostal jméno po prvním československém prezidentovi.

„Nevím, jak to přišlo, ale tatínek se hodně kamarádil s faráři Československé církve husitské. Možná to bylo jeho přestupem z husitské církve do Jednoty,“ míní Ruth, která si na olomoucké období před tatínkovým zatčením pamatuje jen málo. Vždyť jí byly ani ne dva roky, když rodina otce ztratila a oni z města odešli. „Mám jen pár kraťoučkých příběhů. Jeden z nich je strašidelný, jak nás maminka veze na kočárku. Byla tma a zima, byli jsme rozespalí, uplakaní. Měli jsme strach z toho, co se děje a báli jsme se toho větru a zimy,“ popisuje Ruth jednu ze svých nejstarších vzpomínek. Možná že to byla i noc, kdy Františka Kopeckého zatkli.

On a jeho přátelé, vesměs členové Církve československé a sociální demokraté z Olomouce, navázali spojení s bývalým farářem a funkcionářem ČSNS Augustinem Jünglingem, který v srpnu 1948 utekl do Německa. Posílali mu zprávy a úřední listiny. V létě 1949 však komunisté zatkli v Aši jejich kurýra a na konci listopadu 1950 začalo zatýkání v Olomouci. Pro Františka Kopeckého si přišli v prvních měsících roku 1951. Nejprve ho drželi ve vazební věznici v Olomouci. V únoru roku 1952 ho Státní soud v Brně odsoudil za vlastizradu a vyzvědačství k 18 letům žaláře, ztrátě občanských práv na 10 let a zabavení veškerého majetku. Rodina bez živitele se musela z olomouckého bytu vystěhovat.

 

Mezi vyhnanci v dobré společnosti

„Přidělili nám polorozbořený domek na okraji obce Branné v Jeseníkách. Ten byl ale neobyvatelný, a tak se maminka s dvěma malými dětmi vrátila k rodičům na Řitku, kousek od Prahy. Děda s babičkou soukromě hospodařili. Měli deset hektarů, obilí, brambory, mák, jahody. Měli také prasata, krávy. V roce 1958 ale museli všechno odevzdat a na stará kolena těžce pracovat ve státním statku, aby měli nárok na důchod,“ popisuje Ruth Kopecká kolektivizaci zemědělství koncem 50. let v Řitce. Státní statek zde vznikl na zámku, který byl tehdy v majetku šlechtické rodiny Brandisů. Většina rodiny podle Ruth Kopecké už před komunistickým převratem v roce 1948 odešla do zahraničí. „Když jsme tam v roce 1952 přišli, zbyly na zámku už jen tři staré dámy, sestry. Jedna z nich, Lata Brandisová, v roce 1937 jako zatím jediná žena v historii vyhrála Velkou pardubickou. Občas jsme komtesy navštěvovali,“ vzpomíná Ruth na krásný nábytek, porcelán a hlavně v té době už nemoderní, noblesní způsoby, které se jí tolik líbily. Staré šlechtičny se nakonec ze zámku musely vystěhovat do chaty bez vody a elektřiny. Místu se říkalo Na vandrlici. „Ony si ale nestěžovaly a snažily se žít stejným způsobem jako na zámku. V kostele v Líšnici měly svá místa vedle oltáře a každý týden tam chodily,“ dodává pamětnice.

V Řitce prožila ona i její o rok mladší bratr Tomáš hezké dětství. Do roku 1958 měli prarodiče statek, takže o základní potraviny nebyla nouze. Maminka sice dost často měnila práci, protože ačkoli byla podle slov své dcery pracovitá a pečlivá, byla přece jenom ženou kriminálníka. „Zaměstnavatel ji tak chtě nechtě musel většinou propustit. Ale práci si vždycky našla. A po práci samozřejmě šla pomáhat na pole nebo do chléva. I my jako malé děti jsme museli pomáhat. Já jsem pásla ty hodné krávy a bratr Tomáš ty zlé. Přišli jsme ze školy a dostali hned od dospělých přikázáno udělat úkoly, babička poručila zamést na dvoře, děda zase něco jiného. Často to dopadlo tak, že jsme utekli ven a večer si to schytali. Hlavně Tomáš, ten měl často poznámky od pana řídícího ve škole. Tam táta hodně chyběl. Ale děda i strýcové to vnímali a věnovali se nám, snažili se nám ho vynahradit,“ popisuje Ruth, která v té době svého tatínka skoro neznala. V okolí o něm však lidé nijak špatně nemluvili, Ruth spíš měla pocit, že si ho váží. Maminka vedla ji i bratra k lásce k otci, i její rodiče o něm vždy mluvili s úctou.

 

Od dolů ho zachránily berle

Proč je však zavřený, to dlouho nevěděla a byla z toho jako dítě zmatená. „Já ani pořádně nevěděla, že tatínkovo místo je doma, a ne na Mírově. Věděla jsem, že když někdo něco špatného udělá, tak patří do kriminálu, ale to nebyl případ mého tatínka. Že je vlastně ve vězení, jsem se dozvěděla až od dětí, v první třídě ve škole. Do té doby jsme ho chodili navštěvovat jakoby do nemocnice. Takhle jsem o tom jako dítě uvažovala,“ vysvětluje Ruth s tím, že dospělí tenkrát dětem politiku nevysvětlovali.

František Kopecký totiž v dospívání trpěl tuberkulózou kostí. Chodil o berlích a míval silné bolesti nohou. Na Mírově ho na setkání s rodinou občas nosili na nosítkách. Ve vězení mu jeho postižení dost možná zachránilo život. Nemusel totiž, jako jeho přátelé a spoluvězni, jít pracovat do uranových dolů v Jáchymově. Někteří z nich pak umřeli na zdravotní následky předčasně nebo ještě za svého věznění.

„Tatínek vždycky říkal, že je ve vězení v dobré společnosti,“ naráží Ruth Kopecká na fakt, že političtí vězni byli převážně inteligentní a vzdělaní lidé. „My jsme ale v Řitce byli taky v dobré společnosti,“ podotýká, že v bývalém čeledníku řiteckého zámku našlo útočiště hned několik rodin z řad katolíků, evangelíků i kulaků, které komunisté pronásledovali. „Byli to třeba Brabcovi, Ušelovi ze Slovácka, Němcovi z Libkovic pod Řípem nebo Cermanovi z Čisté, to byla po roce 1989 hodně medializovaná rodina. Tenkrát tam bydlela jen paní Cermanová s nejmladším synem. Cermanovi měli dohromady čtyři syny, toho nejstaršího popravili komunisti v roce 1952, měl jen 27 let. Dva další byli zavření, mučili je, manžel byl odsouzen na dvanáct let. Vrátil se pak v roce 1956, byl to laskavý člověk, na něj vzpomínám s láskou a vděčností. Často jsme je navštěvovali, na Štědrý večer jsme s nimi vždy chodili na půlnoční mši do Líšnice, to byl takový náš vánoční rituál,“ vzpomíná Ruth a dodává, že v Řitce byla šťastným a spokojeným dítětem. Dokud nepřišel dopis od tatínka, u jehož čtení vždy plakala. Nebo návštěva na Mírově.

 

Nejhorší zážitek z dětství

Pozvánky na návštěvu vězení pro rodinu chodily vždy čtvrtletně. Bohunka Kopecká jezdila za manželem tedy každého čtvrt roku, děti a Františkovi rodiče se museli střídat. Ruth tak tatínka vídala jednou za půl roku. Návštěvě ve věznici vždy předcházela velká příprava. Děti musely mít na sobě nové oblečení, aby tatínek viděl, že je o ně dobře postaráno. Bohunka Kopecká pro manžela také vždy pečlivě chystala balíček s jídlem.

„Do toho balíčku sháněla vhodné potraviny a taky na ně sháněla obaly, aby vážily co nejméně, protože balíčky byly na váhu. To totiž bylo tak, že maminka chtěla, aby tatínek dostal od ní takové věci, které mu v tom kriminále chyběly. To znamená něco dobrého, čokoládu třeba, med, sádlo, taky nějaké vitaminy, pomeranče nebo banány, ale ty zase nebyly vůbec k sehnání,“ vysvětluje pamětnice.

Věznice Mírov leží asi 40 kilometrů od Olomouce. Bohunka Kopecká tedy musela s dětmi nejprve do Prahy, přes Prahu tramvají a pak rychlíkem do Olomouce. „Tehdy ještě rychlíky tahaly parní mašiny a z těch lítaly jiskry. Když bylo teplo a byla otevřená okýnka, jiskry a saze lítaly dovnitř do kupé a my jsme přijeli do Olomouce ukoptění a špinaví od sazí. Tam na nás čekali tatínkovi rodiče. K těm jsme jezdili moc rádi, ti nás hýčkali a rozmazlovali,“ vzpomíná Ruth, jak je prarodiče brali do cukrárny, do kina a na výlety. Maminka zase byla ráda, že ze sebe před návštěvou tatínka smyjí saze a prach. Druhý den jeli z Olomouce do Mohelnice a odtud na Mírov.

„Návštěvy vždycky probíhaly tak, že uprostřed jednoho dřevěného boxu, mezi dvěma vězni, seděl bachař. Na druhé straně pultu seděly rodiny vězňů. Mezi námi, uprostřed pultu, bylo buď drátěné pletivo, někdy sklo, někdy jen nízká dřevěná deska. Zřejmě podle aktuální politické situace. Jak se mí rodiče dotýkali a líbali navzdory všem těmto překážkám, to byl asi můj nejhorší zážitek z dětství,“ přiznává Ruth, která tehdy znala svého otce hlavně z fotek. Z nich na ni hleděl velmi hezký, elegantní a upravený člověk. Ve vězení mu často ani nedovolili, aby se před návštěvou umyl a oholil.

„Jednou přišel s týdenním strništěm, zato hlavu měl čerstvě oholenou a na sobě starou vojenskou uniformu. Ale měly i světlé okamžiky, tyhle návštěvy. Maminka měla vždy s sebou ten balíček pro tatínka, pro případ, že by mu ho směla dát. A ona dost často nesměla. A já jsem se pak nemohla dočkat, až si budu moct ten banán sníst.“

 

Zaťukal na okno kolem půlnoci

Věznění Františka Kopeckého trvalo dlouhých deset let. Dne 9. května 1960, u příležitosti patnáctého výročí osvobození Československa, vyhlásil prezident Antonín Novotný amnestii a bylo propuštěno 5 601 politických vězňů. Jedním z nich byl i tatínek Ruth Kopecké, ale to tehdy rodina ještě nevěděla. „Moc dobře si ten den pamatuji. Desátého května ráno, ještě jsme byly s maminkou v posteli, zazvonil soused a donesl nám noviny. Na titulní stránce byl obrovský titulek: „Prezident Novotný vyhlásil amnestii pro politické vězně“. Okamžitě u nás zavládla obrovská nervozita,“ vypráví Ruth, jak její maminka hned běžela vyndat pro tatínka pantofle a pyžamo, které měla beztak vždycky nachystané, kdyby se nečekaně vrátil. Celý den na něj rodina čekala, ale nikdo nepřijel. A tak šli spát.

„Ale on přijel posledním autobusem z Prahy. Zaťukal na okno někdy kolem půlnoci, já už jsem byla v posteli, ani jsem nedutala. Ale ráno už jsem to nevydržela a a dala jsem vědět o sobě, že nespím. Tak maminka přišla a ať si vlezu k tatínkovi do postele. Jenomže to já jsem vůbec nemohla, on byl pro mě naprosto cizí člověk. Ale ráno nás pak doprovodil do školy a já jsem na něj byla moc hrdá,“ vzpomíná na své pocity.

 

Nedělní příběhy. O básníku, kněžích a vrahovi

Život rodiny Kopeckých se po otcově návratu změnil. „Nabral na rychlosti,“ podotýká Ruth, které tehdy krátce za sebou zemřel olomoucký dědeček a maminka otěhotněla. Chyběly peníze, protože otec po návratu z vězení dlouho nemohl najít práci. To už byla rodina zpět v Olomouci. Bylo jich osm ve třech místnostech a brzy se měl narodit Ruthin bratr Martin. Rodiče se pustili do rozšiřování rodinného domu.

„Pracovali tvrdě, po práci stavba, zahrada, domácnost, tři děti. Ale v neděli, v neděli to bylo jinak. Ta patřila rodině, přátelům, odpočinku, bohoslužbám a vyprávění,“ vypráví Ruth Kopecká, jak ráda měla tatínkovo vyprávění z vězení, o lidech, se kterými se tam otec setkal. Třeba o básníku Janu Zahradníčkovi, se kterým František Kopecký seděl na „kobce“. O katolických kněžích, kterých bylo na Mírově přes dvě stě. Nebo o rozporuplném muži odsouzeném k trestu smrti za bestiální vraždu, Františku Krejčím.

„Choval se tak, že se ho báli i bachaři. V noci někdy tatínka škrtil, jindy pro něj ukradl u soudu bibli nebo plakal dojetím při štědrovečerní mši, kterou tatínek s Františkem Kosatíkem připravili,“ vypráví Ruth Kopecká, co si pamatuje z tatínkova vyprávění. V době, kdy František Kopecký byl s Krejčím na cele, ho totiž často vyslýchali a ptali se ho na podivné věci, kterým nerozuměl, jako prádelna nebo kominík. Jak to celé bylo, se dozvěděl až v roce 1958 od jednoho bachaře.

„Tehdy měla Svobodná Evropa aktuální informace o tom, co se děje ve věznici. Jak se zachází s politickými vězni, jak se chovají jednotliví bachaři. A pouštěla je do vysílání. Vedení věznice tak začalo intenzivně pátrat po zdroji informací a kanálech, kudy se dostávají ven. A to byla příležitost pro Frantu Krejčího,“ vysvětluje pamětnice, že násilník tehdy doufal ve zmírnění svého fatálního trestu. Všiml si totiž, že František Kopecký občas dostává vzkazy z prádelny, ve které pracovali jeho známí a přátelé. Vymyslel proto teorii, že informace z věznice posílá Kopecký právě přes prádelnu a následně přes kominíka, který sem pravidelně chodil čistit komíny.

„V prádelně udělali velký filcung [důkladná prohlídka], tatínka vyslýchali, ale na nic nepřišli. Teorie Krejčího se nepotvrdila a už nic nebránilo jeho popravě,“ uzavírá Ruth Kopecká příběh z mírovské věznice.

I přes počáteční ostych a odcizení, ke kterému došlo mezi ní a tatínkem po jeho dlouhém věznění, k sobě pak otec s dcerou našli zase cestu. „Zjistila jsem, že je to výjimečný člověk a především táta, kterého miluju.“

Se svým celoživotním traumatem, jak sama říká, vzpomínkami na mírovskou věznici, se jí také podařilo jakž takž vyrovnat. S manželem Vladimírem se tam jeli v roce 2008 podívat, když byl na Mírově den otevřených dveří. „Potřebovala bych vidět tu návštěvní místnost, to jsem nemohla. Ale i tak mi to pomohlo. Zjistila jsem, že ten hrad není zdaleka tak velký jako v mých vzpomínkách. I to nádvoří je menší, než si ho pamatuju z dětství,“ vypráví žena, která si chystá splnit velký sen - jet se podívat do Izraele. „Pak bych chtěla ještě chvíli pracovat a být prospěšná v hospici. Ale hlavně být co nejvíc s manželem a celou rodinou.“