Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kopecká (* 1922  †︎ 2019)

• narozena 28. prosince 1922 v Pardubicích

• svědectví z válečných Pardubic i dalších míst

• prožila nálety, při nichž zahynul její strýc

• jejího otce Václava Kopeckého zatklo v roce 1943 gestapo pro hospodářský delikt

• otec odsouzen na jedenáct měsíců na práci v Mariboru

• Kopečtí u sebe schovávali majetek židovské rodiny Singerových

• po válce u nich bydlela přeživší paní Singerová s dcerou

• ubytovali i tři britské vojáky vracející se přes Pardubice ze zajetí

• v poválečných Sudetech (Jablonec nad Nisou) zažila vyklízení německých domácností

• příběh německé kamarádky Elsy odsunuté po válce z Králíků

• po únoru 1948 byla svědkem veřejného ponižování pardubických živnostníků

• komunisté ji též nutili, aby přemlouvala sedláky ke vstupu do JZD

• nikdy nevstoupila do KSČ ani ROH

Eva Kopecká se narodila v Pardubicích 28. prosince 1922. Žila s rodiči Václavem a Marií a mladšími sourozenci Vladimírem a Marií v rodinném domě u železniční trati v Pardubicích, a proto se s celou rodinou mohla zúčastnit jednoho neobyčejného setkání, jehož hlavním aktérem se díky chlapeckému zájmu a také lepší angličtině stal její tehdy šestnáctiletý bratr Vladimír...

Britští zajatci v Pardubicích

Po osvobození Pardubic 8. května 1945 byla většina nejdůležitějších dopravních tepen rozbombardována či poničena, a tak vlaky z jednoho konce někdejšího protektorátu na druhý projížděly právě Pardubicemi. Tehdy poblíž jejich domu zastavil vlak s britskými válečnými zajatci.

„Dívali jsme se z oken našeho domu na ten osobní vlak s pěknými vagony a byli jsme zvědaví, koho přivezl. Brzy z něj začali vylézat vojáci v britských uniformách a bavit s lidmi, kteří se k nim sbíhali z celé ulice,“ vzpomíná Eva Kopecká.

Její tehdy šestnáctiletý bratr Vladimír, student gymnázia, který se domluvil anglicky, se dal se třemi anglickými vojáky do řeči, a když se s nimi po chvilce nerad musel rozloučit, vracel se domů s hlavou plnou dojmů z exotického setkání a v uších mu nepřestávala znít opravdová angličtina.

Pardubičtí měli ubytovat britské vojáky z vlaku

Podle vzpomínek Evy Kopecké trojice mladých anglických vojáků dostala jen o pár hodin později rozkaz najít si v osvobozeném městě ubytování. Mladí vojáci se tedy vydali zpět po kolejích, až dorazili k domu Kopeckých, který jim Vladimír u vlaku ukázal. Obyvatelé Pardubic městským rozhlasem slyšeli výzvu, aby pomohli s ubytováním britských vojáků, kteří nemohou pokračovat v cestě a v Pardubicích se zdrží několik dní. Rodina Kopeckých neváhala a ubytovala je.

Hned nazítří jim Vladimír s Marií ukázali staré Pardubice, renesanční pernštejnský zámek, radnici a další památky. Prohlédli si i německé vojenské letiště, kde stály letouny Messerschmitt, jež překvapivě zůstaly i přes spojenecké bombardování města nepoškozené, a nakonec se zúčastnili slavnostního průvodu spojeneckých vojáků napříč městem. Během jejich pobytu v domě mohli Kopečtí snadno porovnat chování pravých západních džentlmenů s barbarsky si počínajícími důstojníky Rudé armády, kteří do domu vtrhli dva týdny před Brity.

Válečné osudy tří britských kamarádů

Jak se později Kopečtí dozvěděli z deníku jednoho z trojice vojáků, Charlese Mullera, byl jejich předchozí příběh nesmírně zajímavý. Během ústupových bojů v květnu 1940, kdy měla jejich jednotka zdržovat německý postup na poslední odolávající spojenecký námořní přístav Dunkerque, se se svým oddílem ocitli v německém obklíčení. A tak se v noci na 30. května 1940 velitel jejich pluku rozhodl, že se pokusí prorazit k bránícímu se městu nebo alespoň k pobřeží. Tehdy ještě nikdo z vojáků netušil, co všechno je čeká.

Protože byl jejich lehký oddíl vybaven jen puškami Lee Enfield a samopaly Bren, nemohl dlouho úspěšně vzdorovat dobře vybavenému, lépe vycvičenému i početně silnějšímu nepříteli. A tak byli angličtí vojáci včetně budoucích přátel Kopeckých v malé francouzské vesnici Watau zajati Němci. Ještě než je zadrželi, provedli všichni to, co je učili při výcviku: „Pokud budeš někdy zajat, znehodnoť svoji zbraň odšroubováním úderníku.“ Ačkoli to vše do písmene provedli, nikdo nechápal, kdo by jejich staré pušky ještě mohl chtít, natožpak skvěle vyzbrojení Němci. Poté Němci všechny zajatce hnali mnoho dní jako dobytek až do německého Trieru. Tam je seřadili do skupin a naložili do náklaďáků, které je převezly do Polska do Stalagu – tedy zajateckého tábora – VIIIB v Lamsdorfu (Lambinowice).

Po osvobození tábora se dostali do Pardubic, odkud po týdnu odjeli do Prahy, kde byli tři dny ubytováni v hotelu Ambassador, a poté se vrátili do rodné Velké Británie.

Srdečné dopisy z Velké Británie

Z oněch tří vojáků se bratr pamětnice Vladimír nejvíce skamarádil se dvěma: s rodákem ze Skotska Stanleym Wilkinem a Charlesem Mullerem, jenž mu v budoucí korespondenci projevoval největší vřelost.

Vladimír Kopecký ještě dlouho vzpomínal na procítěné hovory s „Chasem“ Mullerem, kdy probírali vše možné, hlavně však události minulých let. Zvlášť jedno téma hovorů s tímto pozoruhodným mužem mu utkvělo v mysli, a sice otázka, co čeká v budoucnosti poražené Německo a jak se zachovat k jeho obyvatelům. Je to téma, ke kterému se „Chas“ Muller vrací ve svých několika dopisech adresovaných českým přátelům, jež mu evidentně leželo na srdci a které ho i charakterizovalo. Korespondence poté utichla, přerušena strachem, který padl na země východní Evropy s nástupem železné opony.

Nezpůsobme třetí světovou válku my svým bezcitným chováním k těmto dětem

Charles Muller například psal: „(...) v této době jsme vzali několik německých dětí do své země. Je také doba, kdy, jak říkáš, Němci způsobili tuhle válku. Ale jsme oprávněni trestat tyto děti za zločiny jejich otců? Jistě mi dáš za pravdu, že když vůči těmto dětem projevíme určitou vlídnost, snad jim to pomůže stát se mírumilovnými obyvateli tohoto světa, protože jejich rodiče už byli potrestáni a nyní všichni v celém Německu trpí hladem a zimou. I když každé dítě, které není ještě dost staré, aby tomu všemu porozumělo, je nevinné bez ohledu na svou národnost!

Nemám rád Němce o nic víc než ty, já sám jsem trpěl pod jejich železnou vládou, ale kdybychom projevili trochu lidskosti, můžeme z těch dětí udělat dobré občany, protože jejich úděl bych nikomu nepřál. Němci způsobili dvě války, nezpůsobme třetí světovou válku my svým bezcitným chováním k těmto dětem.“

Přátelství do konce života

Vladimír Kopecký díky těmto dopisům věřil, že se brzy vypraví do Anglie, aby mohl navštívit své anglické přátele. Byl od Stanleyho ostatně i několikrát pozván: „(...) Vláďo, ve svém dopise také píšeš, že není lehké se dostat do Británie, a já vím, že ještě několik let nebudeš schopen sem přijet, ale já si vždy budu přát, abys věděl, že mé pozvání do Anglie bude platit po celý tvůj život, a navíc jsi ještě mladý, tak neztrácej odvahu, protože jednoho dne se sem do Skotska určitě dostaneš, ty nebo také tvoje sestry!“

Po únoru 1948 jejich dopisování z pochopitelných důvodů skončilo, a tak všem zbyly jen vzpomínky, dopisy a nesplněné sliby.

Po celých čtyřicet let nebylo další setkání možné, ale po revoluci v roce 1989 se nečekaně naskytly dvě příležitosti k návštěvě. Zaprvé se kruh uzavřel tím, že se Vladimíru Kopeckému při cestě do Edinburghu podařilo s pomocí své známé najít vdovu po již zesnulém Stanleym Wilkinovi. Navštívil ji a popovídali si o jejím manželovi. Dále se po několika letech Vladimírovi ozval syn Charlese Mullera Mike, který pátral po válečných stopách svého otce, a pár měsíců nato se oba pánové setkali.