Ing. Jan Kopeček

* 1934

  • „Když vypuklo v Praze Pražské povstání 5. května, tak zároveň vypuklo i v Jemnici. Možná na základě toho hlášení pražského rozhlasu, tak v Jemnici okamžitě vypukl taky převrat. Jenomže ten proběhl nakonec nekrvavě…v Jemnici vládl starosta Jemnice, Čech a nějaká ta obecní rada, ovšem nad nimi byl takovej německej místodržící a to byl Josef Schlegehofer. To byl původní jemnickej občan, žil tam desítky let, s každým se znal, tykal si s polovinou jemničáků, ale byl to Němec. A byl jmenovanej za Protektorátu vládním komisařem. A to byl ten nejvyšší vládce Jemnice. Ten jemnickej starosta a zastupitelstvo, to byli poskoci, kteří dělali to co jim nařídil. Měl pod kontrolou četníky český a všechno. To byl prostě místodržící. Ten uprchl když se blížila fronta, tak uprchl s rodinou do Rakouska a teď když byl v Rakousku tak se dozvěděl, to nevím, buď se dozvěděl, že v Jemnici vypuklo taky to povstání a že on má, pořád jako nejvyšší jemnickej, to se pořád cítil, jako nejvyšší jemnickej vládce, vlastně za tu Jemnici zodpovědnost, tak se vrátil. To už taky riskoval."

  • „Jenomže to už byla tma a já přišel domů a teď všude tma. A já se ve tmě bál, jedenáctileté děcko. Celou válku jsem byl zvyklý, že bylo zatemnění a teď najednou bylo odtemněno a ten nezvyklý pohled, třeba z kuchyně do zahrady, do tmy... A já tam pořád čekal… takové představy hloupé jsem měl. Že nějaká příšera se objeví, najednou v tom okně, z té tmy a bude na mě civět. Cizí obličej. No a s tímhle strachem jsem si zakázal koukat takhle vpravo na to kuchyňské okno. A teď se mi samozřejmě stýskalo po mámě, jak jsem se divil těm uvězněným Němkám, jak tam začaly dojetím brečet, když tam viděly tu humanitární pomoc, naivní. Tak já jsem se doma nabrečel taky dost. Nevěděl jsem, co je s tátou a nevěděl jsem, co bude s mámou. A několik dní jsem tam takhle prožil. A jednou jsem neodolal, a to bylo osmnáctého května, a když jsem šel takhle po té kuchyni, večer, už byla venku tma, tak jsem se na to okno podíval. A teď si představte, že tam byl na mě civějící obličej, v tom okně. Teda ve mně by se krve byl nedořezal, já jsem se tak šíleně lekl! Ale on to byl pan Jahoda odvedle, soused. Mával na mě: 'Pojď k nám!' a já jsem šel k nim a tam plná kuchyň lidí. Různých, i mně neznámých, a na otomanu seděl náš táta. Vyhublý a v takových několika částech německé uniformy.“

  • „My jsme se sešli v jedné místnosti nebo v jedné chalupě, někteří neuměli česky, někteří neuměli německy a všichni si bezvadně rozuměli. A tam naše matka jednou vybalila, co všechno se od táty dozvěděla. A oni všichni zůstali s otevřenými ústy a potom začali mumlat: ‚Proboha, to není možné, Němci - takový kulturní národ, tohle přece nemůžou dělat!‘ Ten výrok: ‚To přece nemůžou Němci, takový kulturní národ,‘ ten se mi tak vryl do paměti, že když to dneska slyším, tak mi ještě naskakuje husí kůže, vzteky. Tenkrát jako malý kluk jsem to… já jsem nebyl nějak protiněmecky naladěný, ale tyhle věci mně šly… Já jsem to bral jako dítě, že je to kolem mě, v takovém prostředí žiju. I když jsem měl kamarády jenom Čechy, tak mně to bylo jedno. Ale tenhle výrok mi byl strašně protivný. Naše matka tenkrát prohlásila, že s tímto kulturním národem ona končí a že se zříká svého němectví. To řekla v rodině, nikdo se jí na to oficiálně neptal, tak to nikam napsat nemohla, ale asi takový byl její postoj. Ona se styděla za to, co se děje. Až do takovéhle míry. Ta spolupráce s těmi manželkami těch českých politických vězňů, tam nebylo po nějakém národnostním cítění ani stopy.“

  • „A já jsem cítil, že nějaký kruh se kolem něj stahuje. Pak jsem jednou zahlédl, protože otec měl zbrusu nový motocykl ČZ 250 Sport, tak najednou kluci z jeho třídy tlačili ten motocykl někam pryč. A mně už tenkrát bylo jasné, hele to táta se bojí, že ho taky zavřou, a tak uklízí někam do úkrytu cenné věci. Takže já nejenom, že jsem to tušil, ale já byl o tom přesvědčený. Protože když otec má být někým v té Jemnici, tak musí být taky aspoň na dva roky zavřený. Takový jsem měl, trochu naivní, pocit. Takže když jednoho dne k nám někdo, já už nevím, kdo to byl, přiběhl se zprávou, že otce a dalších deset lidí gestapo přímo ve škole a na pracovištích zatklo a teď je mají umístěné v jemnické četnické stanici, a až budou všichni pohromadě, tak je odvezou do Brna, na Špilberg, tak já nebyl vůbec překvapený. Matka, plačíc, mě vzala za ruku a utíkali jsme do města, abychom ještě jednou tátu viděli, ovšem nestačili jsme to. Když jsme přišli na četnickou stanici, tak nám otevřel bledý velitel českých četníků a s vážnou tváří nám sdělil, že už jsou pryč. Že už je odvezli. No tak matka, opět plačíc a ještě o něco víc, mě vlekla k jednomu kolegovi otce, taky učiteli, který byl znám tím, že je vždycky dobře informován. A matka chtěla od něj útěchu. A co teď s otcem bude a co myslí a on jí tedy poskytl tu útěchu slovy: ‚No když byl vůl a lezl tam, tak teď to má a ať se nediví.“

  • „Najednou na ten dvůr přišel německý voják, starší člověk, takový sedlák kolem padesáti možná, beze zbraně, bez opasku. Ještě měl uniformu, ale jinak všechno zaházené, prostě už nic neměl. A že má hrozný hlad a prosil paní Kreuzwieserovou o nějaké potraviny. Paní Kreuzwieserová, která ještě neoplakala svého muže, protože ten zahynul pár měsíců předtím v německém vězení, no tak ta měla plné právo ho nenávidět. A poslat ho tam, kam patří. Ale ona mu namazala velikánský krajíc se sádlem, dala mu hrnek mléka a postarala se o něj. A Němec byl strašně... dezertér… strašně vděčný, poděkoval jí a s díky odešel. Vzápětí přišla na stejný dvorek taková parta výrostků z Jemnice, všichni ozbrojení. Ten jeden, vypadal jako jejich velitel, rozmontoval svoji pistoli Parabellu, to byly německé pistole, které byly hrozně ceněné i spojeneckými vojáky, a teď ji čistil tak, jak se čistí zbraň, pokud možno hned po použití. A začal se vychloubat: 'Tady, za vašima zahrádkama, jsme zase jednoho dostali. On teda prosil, abychom ho nechali, že není ozbrojený, že se vzdává, ale ta mu sedla, ten ji dostal do čela.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 09.07.2020

    (audio)
    délka: 02:38:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve většině lidí to obyčejné lidství i přes válku zůstalo

Jan Kopeček
Jan Kopeček
zdroj: archiv pamětníka

Jan Kopeček se narodil 13. února 1934 ve Vranovské Vsi na jihu Moravy, dětství prožil v nedaleké Jemnici. Po záboru Sudet se Vranovská Ves, kde žili jeho prarodiče, stala součástí Říše, Jemnice po dobu války zůstala v protektorátu. Vyrůstal v česko-německé rodině, matka Marie byla německé národnosti a otec Jan české. Otec učil na jemnické škole a byl záložním důstojníkem československé armády. Za války vstoupil do odbojové organizace Obrana národa a stal se zástupcem velitele pro oblast Jemnice. O dva roky později byl spolu s dalšími deseti členy jemnické Obrany národa zatčen a odsouzen k šesti letům káznice za velezradu proti Velkoněmecké Říši. Trest strávil v několika věznicích v Německu a jako jediný ze zatčených přežil. Marie Kopečková s využitím možností, které jí dávala její příslušnost k německé národnosti, organizovala po celou dobu války pomoc příbuzným ostatních českých odbojářů. Přesto byla na konci války spolu se svým synem nucena nosit bílou pásku označující příslušníky poraženého německého národa. Byla i krátce a bezdůvodně zatčena a propuštěna byla až poté, co se její muž vrátil z německého vězení domů. Jan Kopeček má mnoho vzpomínek na dobu války i události spojené s jejím koncem v Jemnici i přilehlém okolí. Týkají se jak českého odboje a osvobozování Jemnice Rudou armádou, tak i odsunu a vztahů mezi Čechy a Němci. Po válce vystudoval gymnázium a po něm Vysoké učení technické v Plzni. Po studiích začal pracovat v plzeňské Škodovce a v Plzni zůstal natrvalo. Pracoval v konstrukci turbín, kde byl pověřený vývojem systémů pro automatické řízení. Ještě v době studií se o něj začala zajímat komunistická kontrarozvědka. V roce 1969 ho kontaktovali poprvé a snažili se ho přimět ke spolupráci, kterou odmítl. Počátkem 80. let odmítl podruhé, tentokrát už s následky, kdy mu byla prakticky znemožněna další odborná činnost v oboru, ve kterém pracoval. V současnosti (2020) je v penzi, žije s manželkou lékařkou v Plzni, má dvě dospělé dcery.