Vladimír Kopačínský

„Školu jsme měli čtyři kilometry. Jsem chodil čtyři kilometry pěšky jako malinkej chlapeček. Nevěděl jsem (o situaci v protektorátu, pozn. red.). Ani mě to nezajímalo tehdy. Mě zajímali, já když jsem vyrost’, v 16 jsem se začal učit hrát, a to mě zajímalo, hrál jsem na trubku a tam Ukrajinci měli zvyk, na veselkách si zjednat někoho, tak jsme hráli z jedný do jedný, do druhý jsme jezdili, tak to mě zajímalo. A hrál jsem, dokud jsme neodjeli. (???) jsem nehrál.“

„My jsme, napřed generál Svoboda dělal přednášku před frontou v takovým lesíku, že jdem na Prešov. A došli jsme až v noci k samý linii k Němcům. A ráno, když se rozednilo, tak jsme museli couvnout k tomu Krosnu. No a v tom Krosnu byli Němci. Nevím, proč napřed nevypudili ty Němce z toho Krosna. Z toho Krosna začali po nás pálit, tím nám ublížili. No a tam jsem byl, když mi začala krev a nemohl jsem mluvit. A ty auta tam svážely do polskýho města a do stodol, tam jsme leželi. Brzezowa nebo jako, Brzezowa. No a potom nás do Jaroslavova odvezli asi za tejden do tý polní nemocnice. V polní nemocnici asi tejden jsem ležel. A tam z toho Jaroslavova za pár neděl do Lvova a 21. února a 20. ledna jsem byl propuštěn jako neschopný.“

„To bylo 1947, se dohodli, smíšená komise, československo-ruská komise (šlo o smlouvu se SSSR o opci volyňských Čechů z 10. 7. 1946, pozn. red.), že my, Volyňáci, máme odject do pohraničí do Německa na německý místa (tj. do Sudet po odsunutých Němcích, pozn. red.). V 47. už po Novým roce začaly ty transporty. Ale my jsme ňák, na konci nás vzali, tak jsme v Bochově našli, do Bochova do takovýho lágru, a tam jsme hledali místa. Našli (jsme dům) v Chyši, tam jsme byly dvě rodiny, a to nemohlo dělat dobrotu. Tak tam takový údolí po tý Střele, Střela k Rabštejnu, jsme šli a tam byli naši Češi. Dostali zemědělské usedlosti, a neuměli to. Když krávy dostaly vši, tak oni je namazali petrolejem a krávy jim olezly jak bubny po tý petroleji. Tak je, to byla zemědělská komise, museli se vystěhovat a my jsme šli na jejich místa. Já tedy aspoň. A tam jsme v 50. roce založili JZD. V 47. jsme se tam nastěhovali z Ukrajiny, tři roky jsem hospodařil sám a pak JZD. A hned jsem, protože tam byli dobrý naši Češi, dobrý dělníci, ale neuměli poroučet. Oni byli deputátníci a kočovali (?) atd. Tak já jsem byl, tehdy nebyli agronomové, ale skupináři. Tak jsem byl skupinářem. No a dobrý. Malý JZD, ale dobrý. Dobrý JZD. V 63. jsme ale museli do státního statku, to scelovali. To se mi nelíbilo. I se mnou, vzali (mě) jako technika. Napřed vedoucího jsem dělal tý farmy naší, za 1500 korun jsem měl. Pak jsem, tady jsem šel na traktor, i když jsem to neuměl, tady jsem se musel učit traktorem jezdit, pásákem. Ale tady jsem vydělal 4500, 5000,-.“

„Když Němci odstupovali, tak nám dali rozkaz, že za hodinu abychom se seřadili na konci vesnice, tam byla louka, taková rovinka, a tam abychom se seřadili jeden za druhým, že nás poženou nach Lvov. Na hlavní silnici rovnou (???). Tak jsem, jako zemědělec jsem měl prase, tak jsem zabil prase na tý louce. Jenomže jeden Němec stál napřed, abych se... nejeli napřed, a jeden vzadu. A ten, co stál napřed, tak já nevím proč, z jakých důvodů, šel dozadu, se napít nebo co. No a my asi tři, tři povozy jsme ujely jim a asi za kilometr jsme odbočily do strany a ujely. Takže jsme, no asi pět nás zůstalo. Šli jsme do armády. Tamty nešli, protože byli někde v zajetí nebo co oni dělali. No Němci je drželi.“