Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Panna Maria mě chránila celý život
narozen v roce 1929 ve Střelských Hošticích
za války rodina pomáhá ruským uprchlíkům
po válce skládá skautský slib
1948 - protikomunistická činnost, pokus o emigraci
1949 - zatčen, odsouzen na dvanáct let
devět měsíců na Borech
práce v jáchymovských dolech do roku 1955
práce jako svářeč v továrně a pak jako údržbář
1968 - při obnově Junáka
v Konfederaci politických vězňů
zemřel 2. prosince roku 2019
Ta Panna Maria mě chránila celej můj život
Skauting byl světovej a spravedlivej, a to oni nemohli potřebovat
Pan Jaroslav Kopáček, který je mezi svými vrstevníky známý pod přezdívkou Šiška borová a mezi dnešními mladými skauty pod kratším Kopy, se narodil 26. 11. 1929 ve Střelské Hoštici. Byl nejstarším ze čtyř dětí. V Horažďovicích začal docházet do měšťanské školy. V jeho rodném městě začal ještě před válkou fungovat skautský oddíl, ale Kopy do něj nestačil nastoupit, protože oddíl byl zrušen nacistickou mocí. „Skauting byl světovej a spravedlivej, a to oni nemohli potřebovat.“ Jaroslavův tatínek musel na začátku války narukovat, a jelikož rodina vlastnila hospodářství, tak museli plnit nacistické vyhlášky. „Byly vyhlášky hned, kde bylo napsáno, že se trestá, když bude na černo prase. Muselo se všechno přihlásit.“
Za války Jaroslav pracoval jako strojvůdcovský dorost na železnici, proto se hodně jeho vzpomínek z válečných let týká právě železnice. „Hloubkaři... Vždycky jich lítalo devět nebo sedm a dva kontrolovali tu trať tady od Horažďovic do Plzně. To lítali nízko a rozstříleli lokomotivu.“ Hloubkaři byli američtí letci, kteří měli na starosti kontrolu pozemních cílů. Občas rozstříleli vlak, ale nejprve průvodčího upozornili a ten vyvedl cestující ven. Jejich cílem nebyly oběti na životech, ale ochromení drážní dopravy Němců.
Jednou na konci války však Němci z vlaku na hloubkaře vystřelili z kanonu a hloubkaři vlak rozstříleli i s lidmi. Vlak převážel ruské zajatce a ti se rozprchli do lesů. Kopáčkovi donášeli jídlo pěti ruským vojákům, kteří se v lese schovávali. Rusové se však chovali velmi nezodpovědně a ohrožovali jak sebe, tak lidi, co jim pomáhali. Němci je tam našli a čtyři z těch pěti vojáků (jeden se zahrabal v lese) donutili si vykopat hrob a postříleli je. Ve velkém nebezpečí byla i Jaroslavova rodina, protože Němci pochopitelně našli i různé kastroly a ešusy, ve kterých předávali Rusům jídlo, a za to by byli i ke konci války popraveni. Naštěstí se ale rodině nic nestalo.
Na konci války ubytovávali Kopáčkovi americké důstojníky. „To byla kapela, naše dívky český, a kluci americký tancovali s nima a učili se písničky Do tvých modrých očí.“ Pro patnáctiletého kluka bylo samozřejmě velkým zážitkem z konce války, že se mohl projet americkým džípem a že mu američtí vojáci dali čokoládu a arašídové máslo.
Kroje, košile jsme měli od Američanů
Po válce v roce 1945 složil Jaroslav skautský slib a začal docházet do skautského oddílu do Slezských Hoštic. Kroje si udělali z amerických uniforem a oddíl začínali asi v sedmi lidech. „Byli jsme všichni z rodin, kde bylo hospodářství a kde se muselo dělat, že tě nepustili rodiče, že: ,Tati, já jdu zítra na výlet.‘ Já jsem tam mohl jít, až když jsem nakrmil...“ Z pole musel Jaroslav utéct, i aby nepropásl vítání generála Pattona, velitele amerických jednotek, osvobozujících Československo. Ještě během války odešel Jaroslav od železnice a šel se učit černému řemeslu a po válce začal pracovat pro strakonickou zbrojovku jako svářeč.
Chceme republiku Benešů a Masaryků
Hned po Únoru se začal profilovat silně protirežimně. Začal s kamarády psát letáky s poselstvími, která se bohužel zcela nevyplnila: „Chceme republiku Benešů a Masaryků. Nevzdávejte se! Nebojte se! Oni vám pole nevezmou...” Po Američanech měli zbraně. V roce 1949 si se dvěma přáteli vzali v práci dovolenou a snažili se utéct přes Šumavu do Německa, ale zabloudili podél hranice. „Oni ty stopy našli potom. To jsme věděli potom u výslechů, ale oni nevěděli, že jsme to byli my... Takže ani v protokolech nemáme napsáno, že jsme chtěli uprchnout, protože na to nepřišli.“ V roce 1949, poté, co do Československa přijeli sovětští poradci, se naplno rozjel kolotoč politických procesů, a tak zatkli i devatenáctiletého Jaroslava Kopáčka.
Dostal jsem přes hubu takový dvě facky, že jsem ještě v noci měl teplotu
„Oni už zatkli dva a toho vedoucího Stanislava. Jenomže to já jsem nevěděl. Já jsem šel do šatny a v šatně mi to někdo tam řekl u skříněk v rohu: ,Byli tady a sháněli tebe a mistr jim asi řekl, že máš odpolední, tak abys to věděl a šel pryč ode mě.‘ Aby zas nás někdo neviděl, že se mnou mluví! To už byl takovej od těch komoušů režim, aby zastrašovali lidi...“ Jaroslav spěchal, aby doma přemístil zbraně, které měl prozatím schované u babičky ve skříni, a nechtěl, aby do jeho činnosti byla jakkoliv zapletena jeho rodina. StB k nim však dorazila zrovna, když přenášel zbraně do stodoly, takže je Jaroslav stačil schovat jen k rodičům pod peřiny, kde je samozřejmě hned našli, ale naštěstí se Jaroslavovi podařilo příslušníky StB přesvědčit, že zbraně do postele dal on, ne jeho rodiče.
Odvezli ho na vyšetřovnu StB do Strakonic a jeho výslech naštěstí přerušil příkaz k dalšímu výjezdu příslušníků StB, takže mu zprvu ani nezabavili věci a Jaroslav stihl ve vazbě rozžvýkat adresy svých přátel, které měl v peněžence, čímž zachránil několik lidí před jistým kriminálem. „Oni mě tam šoupli na celu, do tmy. A ještě jak jsem stál vestoje, tak jsem dostal přes hubu takový dvě facky, že jsem byl červenej, ještě v noci jsem měl teplotu.“
Pak následovaly výslechy. Ty trvaly často až půl roku. Výslechy trvaly dnem i noci. Příslušníci StB nenechávali lidi vyspat, najíst nebo napít, aby je donutili podepsat vše, co potřebovali. „Tam dávali v určitou dobu večeři. A oni tě vzali na výslech před večeří, a když jsi přišla pozdě, tak už jsi večeři neměla. To dělali schválně.“
To jsou ty zločinci, který chtějí vraždit naše ženy a děti!
V listopadu začal s Jaroslavem a skupinou, kam patřil, soud v Praze na Pankráci. „Prokurátor řval na nás doslova: ,Tady je máte. To jsou ty zločinci, který chtějí vraždit ženy a děti, naše matky! Oni rozkrádali živobytí, kšeftovali obilím, zapalovali stohy, jen aby uškodili našemu národnímu hospodářství.‘“ Za to všechno byli obviněni, ač to samozřejmě nespáchali. „Při mlácení, kdy nás tloukli, jsi už byl rád, že jsi končil na StB a ,podepiš ten protokol‘! A kdo ho nepodepsal, tak ho zřídili tak, že byl mrzákem nadosmrti. A on to nakonec stejně podepsal. Musel...“ Příslušníci StB si podpis pokaždé surově vymlátili a často si vyslýchaní nesli zdravotní následky po celý život.
Podle paragrafů velezrady a špionáže jim hrozil trest smrti, za což se prokurátor stavěl. Jako ještě tolikrát v životě, i tentokrát však Jaroslava ochránil, jak on říká, jeho anděl strážný. Velitel věznice umožňoval Jaroslavovi a skupině si promluvit a předat informace o tom, kdo co řekl, neřekl. Přátelé se tedy dohodli a jejich vedoucí Stanislav ze sebe začal dělat blázna, což mu psychiatr potvrdil, a to nakonec všem zachránilo život, protože u soudu uznali, že člověk tak „matného rozumu a podprůměrné inteligence” mohl vést jen velmi nezkušené lidi. Nejvyšší trest byl nakonec čtrnáct let pro vedoucího Stanislava. Jaroslav byl odsouzen na dvanáct let. „My jsme se radovali. My jsme měli takovou radost, že máme jenom deset, jenom dvanáct.“
Jaroslav Kopáček byl odvezen do trestnice na plzeňské Bory. „Ty mizerové, ty vrahové, co utloukli kluka úplně svazkem klíčů. Ten bachař ještě žije, ještě je v Plzni. Máme jejich jména.“ Jaroslav vypráví, jak drsné byly podmínky na Borech a jak bestiální bylo chování bachařů. Dvěma bratrům, kteří byli ještě mladší než Jaroslav, třeba namluvili, že na sebe musí vzít něco ze zločinů, z kterých byl obviněn ten druhý, jinak že tomu druhému hrozí poprava. Oba to ze starosti o druhého podepsali, a nakonec byli popraveni oba dva. Na oddělení C, kde byl zavřen Jaroslav, proběhla vyprovokovaná vzpoura, po které popravili i několik dozorců, kteří s vězni často sympatizovali, protože většina z nich nebyli žádní zločinci, ale inteligentní lidé, odsouzení z politických důvodů. V 50. letech se lidé zavírali jen proto, že byli třeba soukromníci nebo měli hospodářství, takže trestanců bylo mnohem víc, než pro kolik byla trestnice stavěná, proto také na celách, které byly stavěny jako samotky, bydleli tři lidi, což Jaroslav popisuje jako výhodu, že člověk nebyl sám. Spali všichni na zemích a místo záchodu měli jen kýbl v rohu.
Hlavní prací na Borech bylo draní peří. Každý musel za den splnit normy, které se neustále zvyšovaly. Plnit normy bylo náročné, zvláště pro lidi, kteří nebyli zvyklí pracovat rukama. „Ty měly prsty do krve. Já jsem byl ze zemědělství. Já jsem věděl, co je to práce.“ Když Jaroslav odcházel, tak norma byla už 65 dkg peří. Na Borech strávil devět měsíců a pak byl přeložen do Jáchymova.
Pořád to bylo výhodnější, než být tady zavřenej na cele
Přeložení na jáchymovské doly znamenalo pro Jaroslava Kopáčka úlevu. Režim nebyl tak tvrdý, práce byla na vzduchu a po převezení do dolů už vězně nehlídala StB. „Tam tě sfárali dolů, pustili a tam už nebyli ty StBáci okolo tebe. I když tam byli tajně. To jsme taky věděli. Převlečený jako horník a špízovali nás, ale to se za chvilku prozradilo. To nepochodili. To byl takovej čuch těch našich muklů.“ Často vězňům pomáhali i „civilové”. Na jáchymovském lágru pracovalo současně s Jaroslavem třeba i dva tisíce vězňů a třikrát denně museli všichni nastoupit a byli přepočítáváni, aby se zjistilo, zda někdo neutekl, takže často stáli nastoupení třeba i čtyři hodiny, dokud se všichni nespočetli. „My už jsme je znali, kdo je jakej inteligentní. Takže když jsme věděli, že má dneska službu Kozí pysk. My jsme pro ně měli přezdívky, tak jsme říkali: ,A jé, koukej si vzít něco teplýho, protože tam budem tejden zase stát.‘“
V Jáchymově zůstal až do roku 1955. Jaroslavovi rodiče žádali několikrát, aby byl jejich synovi zkrácen trest. Po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 se situace trochu uvolnila a často trestancům zkracovali trest na polovinu. To se stalo i Jaroslavovi a z dvanácti let, ke kterým byl odsouzen, si tedy odseděl šest. Za práci v Jáchymově dostávali i nějaké peníze. Jaroslav dostal za šest let práce 5 300,-. Z výplaty mu strhli peníze za vybílení cely, kterou počmáral nápisy, za poškozené oblečení, ešusy a tak dále.
Ochranná ruka, anděl strážnej mně pomohl
Po návratu z Jáchymova se Jaroslav oženil a s manželkou měli pět dětí, dva syny a tři dcery. Přes mladšího bratra se dostal do továrny jako svářeč. Šéf mu pomohl zařídit, aby ho na pracovním úřadě, kam po návratu z vězení musel povinně docházet, nedali na horší práci. Z továrny
Jaroslav odešel až sám ze zdravotních důvodů. Pomohl mu doktor, který mu napsal potvrzení, že kvůli plícím nemůže svářet, jinak by musel čekat rok, než by mohl odejít. Zaměstnání našel u OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) v Horažďovicích, kde pracoval jako údržbář a nákupčí.
Jaroslav měl obrovské štěstí nejen v tom, že poměrně bez problému našel práci, což nebylo pro politické vězně vůbec samozřejmé, ale také v tom, že jeho děti neměly kvůli jeho činnosti žádné větší potíže se studiem. „Díky Bohu a díky Panně Marii, že nás ochraňovala, tu rodinu, že se syn dostal... Je inženýr... A všechny mají maturitu.“
Po návratu z vězení se Jaroslav Kopáček vrátil ke skautingu a v roce 1968 stál při obnově Junáka. Jako skaut měl i kontakty do Polska. V letech 1987–1988 převážel z Polska časopis Solidarność a skautské časopisy. „Taky byla i prohlídka samozřejmě. Jeli jsme tři. Těm dvěma prohledali rance a můj nechali. Tak jak já si to mám vysvětlit, že já jsem byl ochráněnej přede vším. Ochranná ruka, anděl strážnej mně pomohl.“
Konec čtyřicetileté komunistické éry v roce 1989 komentuje dost výstižně. „V rychlosti jsi to ani nemohl pochopit, že to tak je, že to už nebude a že to není ani možný, že to tak bylo.“ I přes to všechno, co pan Kopáček během komunismu prožil, stále poukazuje na to, jak často měl v životě štěstí, a je za to náležitě vděčný. „Měl jsem obrázek Panny Marie Podsrpenský. Já ho přechoval po celou dobu těch šesti let. Jsem se s ním vrátil domů na propuštění. Jsem říkal ta Panna Maria mě chránila celej můj život.“
Pan Kopáček je členem Konfederace politických vězňů. Dodnes navštěvuje srazy s přáteli z vězení a hrdě se hlásí ke skautingu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Vendula Müllerová)