Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ty banderovce jsme znali
narodila se 5. prosince 1936 v Janově Dolině v meziválečném Polsku do česko-polské rodiny
23. dubna 1943 přežila vypálení Janovy Doliny
následně odjela s rodinou do Zdolbunova
docházela do české, polské i ukrajinské školy
v roce 1947 měla reemigrovat do Československa
vystudovala obor účetní auditor
pracovala jako účetní, ekonomka a mistrová v továrně na výrobu plastových obalů
v roce 1996 odešla do důchodu
v roce 2014 žila ve Zdolbunově
Halyna Kopač přežila vypálení obce Janova Dolina Ukrajinskou povstaleckou armádou. Vzpomíná také, jak ukrajinští povstalci, lidově nazývaní jako banderovci, zabili mnohé členy její rodiny. Vyprávění pamětnice je protkáno averzí vůči ukrajinským nacionalistům, zároveň však dodává: „Mladí Ukrajinci už jsou jiní lidé, už je to jiný národ.“
Halyna Kopač, rozená Holcová, se narodila 5. prosince 1936 v Janově Dolině v tehdejším meziválečném Polsku. Dnes se obec jmenuje Bazaltovo a nachází se v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině. Tatínek byl českého původu a pocházel ze Zdolbunova, zatímco maminka byla Polka a pocházela z města Sarny. Pamětnice měla ještě mladší sestru Christine narozenou v roce 1940. Rodiče si v roce 1936 koupili pozemek ve Zdolbunově, aby se mohli věnovat zemědělství. Tomu se však věnovali pouze krátce, protože je zlákala vidina lepšího života: „Když v Janově Dolině začali dolovat kamen, tak se teta Marie a její muž rozhodli odjet do Janovy Doliny. Pak za nimi přišli ostatní příbuzní včetně mých rodičů. Bydleli jsme tak všichni společně v Janově Dolině.“ V celé obci bylo podle pamětnice pět nebo šest českých rodin, další rodiny byly národnostně smíšené, ale převážně zde žilo polské obyvatelstvo. V meziválečném období se jednalo o rozvinutou obec, byl zde koncertový sál, sportovní klub, škola, kino i fotbalový stadión. V roce 1939 však vesnici – a potažmo i celou dnešní západní Ukrajinu – obsadil Sovětský svaz a o dva roky později nacistické Německo. Právě za německé okupace zastihl vesnici nelehký osud.
V dubnu 1943[1] přiletělo nad Janovu Dolinu letadlo, ze kterého se sypaly letáky. Na nich bylo napsáno „Polákům bude červená pečeně“, ale nikdo nevěděl, co tato slova znamenají. V té době se už obecně vědělo, že může přijít ohrožení ze strany Ukrajinské povstalecké armády, která bojovala za etnickou čistou Ukrajinu, ale nikdo nevěřil, k čemu může dojít: „Ze čtvrtka na pátek, z 22. na 23. dubna, ve dvanáct hodin v noci zapálili Janovu Dolinu ze všech čtyř stran. Náš dům neshořel, protože v našem domě bydleli Volksdeutsche. Němci nás tím zachránili. Na dveřích bylo na papíře napsáno ,Volksdeutsche´ a díky tomu nás nezapálili. Takové domy byly v Janově Dolině celkem tři. Blízko nás ale žila holčička, která měla asi pět nebo šest let. Do jejího domu hodili Molotovův koktejl. Máma holčičku vyhodila z okna, aby ji zachránila, ale jeden z banderovců přiběhl, napíchl holčičku na bajonet a hodil ji zpět do ohně. Moje máma začala křičet: ,Vláďo, podívej se, co se děje.ʾ Tatínek vstal a byl zastřelen. Janova Dolina do rána shořela a zůstalo stát jenom několik komínů a ony domy, kde žili Němci.“
V Janově Dolině se sice nacházela polská Armija Krajowa, která měla za úkol bránit polské vesnice, ale v celé obci čítala pouhých dvacet členů a nemohla tak masakru zabránit. Banderovci navíc stačili polským vojákům ukrást zbraně i munici, a tak se neměla Armija Krajowa ani čím bránit.
V Janově Dolině žil také lékař s manželkou a se svou maminkou. V době masakru se nacházel v nemocnici a jeho osud byl obzvláště krutý: „Našli lékaře, jak drží v rukou kříž, ale ty ruce měl oddělené od těla. Z nemocnice všechny Ukrajince vynesli, ale Poláky a Čechy tam spálili.“
Pamětnice dodává, že v době vypálení Janovy Doliny jí bylo šest let a vzhledem ke svému dětskému věku příliš nerozuměla nastalé situaci. Pamatuje si pouze fragmenty. Vzpomíná si tak na příklad na načervenalou barvu ohně, a jak ji maminka společně se sestrou položila na podlahu a překryla je peřinou. Ostatní vzpomínky byly předávané rodinnou pamětí, a to zejména díky mamince a tetě.
Po masakru vykopali přeživší obyvatelé pro své mrtvé sousedy masový hrob, do kterého pak snesli spálené, rozsekané i uřezané kusy lidských těl. Tatínek Halyny Kopač však nebyl pohřben v masovém hrobu, ale byl mu vykopán vlastní hrob. Němci poté naložili přeživší obyvatele Janovy Doliny do vlaku a odvezli je do Kostopolu. Z tohoto města pak Halyna Kopač se svou rodinou zamířila do Zdolbunova.
Halyna Kopač dále vzpomíná, jak banderovci v obci Nemovyči u města Sarny pozabíjeli celou rodinu tety z maminčiny strany: „V roce 1947 chytili jednoho z banderovců a on vypovídal, že maminčině sestře odřízli prsa, ruce, jazyk i uši. Udělali si z toho kupu masa. Jejího syna bajonetem přibili k zemi. Ale on ještě žil, tak mu podřezali hrdlo a postavili mu misku pod kolébku, aby odtekla ljašská krev. Oni Poláky nazývali ljachy. Její třináctiletou dceru znásilnili. Manžel se na to nemohl dívat, tak mu vypíchli oči, odřízli uši, ruce a genitálie a pilou na dřevo mu odřezali nohy. Tak je po kousku rozřezali a zabili.“
Etnická nenávist byla tak silná, že se navzájem vraždili i blízcí příbuzní. Následující příběh je o zavraždění maminčina bratra rukou bratra jeho manželky: „Bratr manželky byl u banderovců, přišel k jeho manželce a řekl: ,Musíš jít zabít Stacha.ʿ ,Jak ho můžu zabít, jsem za něj vdaná a mám s ním dvě děti.ʿ Tak on maminčina bratra zabil sám a řekl jí: ʿ,Zakopej ho.ʿ Ona to nemohla udělat, tak jeho tělo zakryl hnojem, aby ho lidi nenašli.“
Halyna Kopač ve Zdolbunově nejprve docházela do české školy, ale už v roce 1947 přešla do polské a následně do ukrajinské školy. Důvodem bylo, že polská a česká škola už neměla studenty, protože ti reemigrovali společně se svými rodinami do svých domovských států. Z ukrajinské školy si Halyna Kopač pamatuje, jak její učitelka začala glorifikovat Ukrajinskou povstaleckou armádu a to se pamětnici pochopitelně nelíbilo. V hlavě měla vypálení Janovy Doliny: „Učitelka začala říkat, že Bandera chtěl lidem pomoci a že agenti KGB byli převlečení za ukrajinskou policii. Ale já ji říkám: ,Jací pracovníci KGB, když maminka a tatínek s těmi banderovci pracovali? Oni znali jejich obličeje.ʾ Ona na mě křičela, že to není pravda. A pak mě vyhnali ze školy.“ Ještě v témže roce mohla díky českému původu reemigrovat do Československa, ale nakonec neodjela.
Halyna Kopač měla v roce 1947 odjet do Československa v rámci reemigrace volyňských Čechů. Na odjezd se připravovala, její maminka v podstatě rozhodla za ní, ale souhrou náhod reemigrační vlak zaspala: „Seděli jsme ve stojících vagónech už dva týdny a maminka povídá: ,Pojďte, umyjete se a převléknete se do čistého.ʾ Vykoupali mě, já jsem si lehla na lůžko a usnula. Babička a strýc, se kterými jsem měla jet, na mě čekali a nevěděli, zda mě mají budit nebo nebudit. Řekli si asi: ,Dva týdny vlak stojí, tak bude stát ještě jeden den.ʾ Ale ráno mě maminka vzbudila, vzala mě za ruku, přiběhli jsme k vlaku a on už byl pryč.“ Halyna Kopač nakonec zůstala na Ukrajině se sestrou Christine, s maminkou a s jejím novým manželem.
Poté už nebylo možné reemigrovat. Halyna Kopač si navíc po škole našla zaměstnání, založila rodinu a na stěhování už neměla ani pomyšlení. Jak sama dodává, za celý svůj život dokonce nebyla v Československu ani jako turistka. Její příbuzní z Československa ji však na Ukrajině pravidelně navštěvovali.
Na otázku, zda se Halyna Kopač cítí být spíše Polkou nebo Češkou, odpovídá, že to sama nedokáže posoudit. Zároveň však dodává: „S maminkou jsme mluvili polsky a moje děti také mluví polsky. Chodíme do kostela, ale v Čechách jsou také kostely. Je tady polský spolek a tam je nás celkem 154 členů. Tady nemám s kým česky mluvit. Měla jsem několik českých knih, ale teta zemřela a já nevím, kam se knihy poděly.“
V matrice má údajně napsáno, že otec je Polák a maminka Polka. Má tak „oficiálně“ polský původ a chodí do zdolbunovského katolického kostela, kde se na bohoslužbě mluví polsky. Zároveň však s prarodiči hovořila česky a má české předky.
Pamětnice vystudovala obor účetní auditor a pracovala ve Zdolbunově jako účetní, ekonomka a později jako mistrová v továrně na výrobě plastových obalů. Do důchodu odešla v roce 1996. Její manžel pocházel z běloruského města Grodno a byl také polského původu.
Halyna Kopač k současné ukrajinské generaci (v roce 2014) dodává: „Ze starých Ukrajinců již žije málo lidí a u mladých již není taková atmosféra a takové myšlenky. Mají jinou školu a už to jsou jiní lidé. To nejsou ti, jací byli za války, to už je jiný národ.“
[1] Halyna Kopač uvádí květen 1943 (23. května), ale podle dostupných zdrojů se událost udála v dubnu 1943. Pamětnice zřejmě chybně přeložila názvy měsíce z ukrajinštiny do češtiny, protože květen se v ukrajinském jazyce označuje jako travenj a duben jako kvitenj.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)