Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Konzal (* 1935  †︎ 2021)

• narodil se 5. května 1935 v Třebonicích (dnes Zbuzanech) u Prahy

• od osmi do dvanácti let vyrůstal v internátní škole pro ministranty na Svaté Hoře

• v roce 1950 se při likvidaci klášterů vyhnul internaci v pracovním táboře

• v roce 1958 absolvoval ČVUT

• vedl tajné vzdělávací bytové kroužky

• navštěvoval chrámový sbor a teologicky se vzdělával

• v říjnu 1960 byl zatčen

• vyšetřovací metody jej na určitou dobu připravily o paměť

• za údajné podvracení republiky dostal tříletý trest

• po návratu z vězení v roce 1963 dálkově studoval teologii v NDR

• v roce 1972 byl tajně vysvěcen na řeckokatolického birituálního kněze

• v roce 1982 byl tajně vysvěcen na biskupa

• v rámci podzemní církve působil pastoračně na Slovensku

• pracoval jako dělník v Tatrovce a v Armabetonu, jako projektant ve scénografickém ústavu, jako výzkumník působil ve Výzkumném ústavu elektrotechnickém

• po revoluci 1989 se odmítl nechat přesvětit

• věnuje se lidem vyloučeným z církevního úřadu

• publikuje například v časopise Getsemany

• zemřel 16. listopadu 2021

Narodil se 5. května 1935 jako páté dítě z šesti do silně věřící rodiny záloženského účetního v Třebonicích (dnes Zbuzanech) u Prahy. Otec za války onemocněl těžkým astmatem a dva roky po jejím skončení zemřel. Živi byli ze zahrádky, maminka se nechávala najímat na zemědělské práce.

Internát na Svaté Hoře

Jan Konzal prožíval konec války v klášteře na Svaté Hoře u Příbrami, kam odešel ve svých osmi letech na internát. Následoval tak své starší bratry, kteří též využili možnosti pobývat dva roky mimo domov. „Byla tam normální obecná škola, ale vycházela nám vstříc a my jsme mohli ministrovat v kostele. Tam jsme chodívali v devět a v šestnáct hodin každý den, mezitím jsme měli školu. Internátní škola byla pro naši rodinu výhodná i ekonomicky, protože byla zadarmo,“ říká pamětník, který na tuto školu vzpomíná velmi rád, protože díky ní mohl zpívat v kostele a s ministranty při různých oslavách hrát na fanfárové trubky a bubny. Hudba byla jeho živel. Jeho ročník ve Svaté Hoře byl však bohužel poslední. Zažil tam konec války, kdy do Příbrami přijeli Rusové a obsadili budovu jejich školy. Nějakou dobu se učili v hospodě. Válčení samotné se ho ale nedotklo. Vzpomíná jen na kaťuše, které Rusové vystřelovali přes klášter.

Jako patnáctiletý unikl pracovnímu lágru

Na jaře v roce 1950 komunisté zabírali kláštery po celé republice a došlo také na klášter ve Svaté Hoře, kde Jan Konzal zrovna pobýval. Jen díky šťastné náhodě ho nestihl osud jeho starších bratrů, které v noci v klášteře spolu s dalšími řeholníky nad patnáct let zadržela státní policie a odvezla je do pracovního tábora v Králíkách. „Mně už tenkrát bylo taky patnáct, ale byl jsem na pokoji s mladšími kluky. A tak si mě nevšimli a nechali mě být.“ Po čtrnácti dnech od záboru kláštera se komunita rozpadla a chlapci se vrátili do svých domovů.

Je mu milejší pánbůh nežli mírové žně

V té době už studoval gymnázium, které nakonec dokončil v roce 1953 v Praze. Měl zálusk na hudební školu či matematicko-fyzikální fakultu. I přes výborný prospěch a všestranné nadání ale hrozilo, že ho na žádnou vysokou školu nepřijmou. Předseda městského národního výboru v Třebonicích, kde Jan Konzal žil, ho v posudku plném hrubek a překlepů psaném pro děkanát fakulty elektrotechnické ocejchoval takto: „Je mu milejší pánbůh nežli mírové žně neb při agitační kampani pro uzavírání závazků na mírové žně odmítl on i jeho sourozenci se zapojiti. Při vědomí toho, že na vysokých školách závisí budoucnost socialistická a u něho není předpoklad, že by své náboženské názory měnil, a to je v naprostém rozporu se studiemi na vysokých školách, nedoporučujeme jej na tuto, zvláště pak proto, že pochází z úřednické rodiny a jeho otec byl dlouho zaměstnán v lidové záložně v Praze.“ Nakonec si však pamětník mohl zvolit alespoň technický obor a na elektrotechniku na ČVUT ho přijali. Absolvoval ji bez problémů v roce 1958.

Se studenty stejného smýšlení se scházel tajně po bytech

Pronásledování církve v padesátých letech probíhalo v duchu: „Co uděláte mimo kostel, bude trestné.“ Kostely byly prošpikovány konfidenty. Náboženství se na školách smělo učit jen do roku 1951, poté bylo zakázáno na školách i na farách.

Přestože byl v patnácti letech vyhnán z kláštera a jeho starší bratři si své náboženské přesvědčení odpykávali na nucených pracích, Jan Konzal církevní prostředí zcela neopustil. Nejen že chodíval do kostela, ale soukromě se vzdělával. Učil se latinu a teologii. Studoval u profesora Čulíka. Od svých sedmnácti do pětadvaceti let shromažďoval mladé lidi stejného ražení. Ve skupinkách kolem osmi až deseti lidí se scházeli po bytech nebo v přírodě, kde besedovali o filmech, literatuře či náboženských a filozofických tématech. V bytech pořádal přednášky. Působil také v chrámovém sboru složeném ze studentů, dělníků i vzdělanců. Scházeli se na zkoušky hudební produkce porůznu, než jim jeden starý kanovník poskytl prostor na Vyšehradě, kde bylo i piano a mohli zkoušet. Nikomu tam nevadili. Zpívali pak po pražských kostelech, což bylo kupodivu možné i v padesátých letech, kdy byla církev pronásledovaná. „Ovšemže jsme ale měli ve sboru nasazeného konfidenta a vystupovat jsme směli jen v kostelech. Neměli jsme ani žádné jméno, oficiálně jsme neexistovali,“ upřesňuje pamětník.

Když mě zatkli, ulevilo se mi

Tato životní etapa přímého a otevřeného náboženského života skončila 15. října 1960. „Pomáhal jsem zrovna s kamarádem jedné známé na baráku s elektřinou, když přijeli pověstní dva pánové. Šli rovnou za mnou, že si potřebují o něčem promluvit a abych se převlékl. Naložili mě do auta a odvezli mě rovnou na Ruzyň.“ Jan Konzal tušil, že k zatčení jednou dojde, i když věděl, že nedělá nic špatného. Byl si však vědom, že za své aktivity může očekávat postih. Věděl, že ho má Státní bezpečnost v hledáčku. Například mu očividně otevírali poštu, která mu přicházela zalepená tak, aby bylo zřejmé, že ji někdo četl. Navíc v rodině už politické vězně měli – jeho bratr Pavel se svou manželkou si na konci padesátých let odpykali dvouapůlletý trest za napomáhání k útěku za hranice. Byl tedy dobře informován, jak to chodí.

„Když se za mnou v Ruzyni zavřely ocelové dveře, paradoxně jsem pocítil úlevu, že se mi už nic horšího nemůže stát.“

U výslechů mlčel nebo si vymýšlel

Zatčen byl za maření dozoru státu nad církevními záležitostmi. „Byl to nesmysl – buď bych musel pobírat církevní plat, nebo dělat církevní služby bez povolení. Měl jsem z toho legraci. Vyvíjel jsem pouze laickou aktivitu.“ Církevní paragraf mu tedy změnili na podvracení republiky. Nevykazoval však ani žádnou politickou činnost, ovšem na to mu v Ruzyni řekli, že ho stejně nepustí, což jen dokládá, jak tehdejší právo fungovalo: viník byl zadržen, teď už stačí jen nalézt skutkovou podstatu jeho trestného činu. „Smyslem obvinění bylo, že údajně kazím mládež. Doličnými předměty byly tři knihy: Nový zákon, kniha Duch a hmota v teorii poznání a Sociální encyklika z doby před druhou světovou válkou.“

Spolu s ním vyšetřovali asi čtyřicet lidí, ve vazbě jich nakonec zůstalo sedm. Jana Konzala „povýšili na šéfa“ skupiny. Mezi propuštěnými byla i kamarádka, která se později stala jeho ženou.

Při výsleších, jež trvaly dva měsíce, většinou od odpoledne do pozdních nočních hodin, si umínil, že z něj nic nedostanou. Chtěli vědět, jak je mládež organizovaná a kdo ji řídí. Myslel si, že postačí, když nebude mluvit. Nemluvil ale „jen“ tři dny. „Déle to vydržet nešlo. Nebili mě, ale ten psychický nátlak začal být za hranicí únosnosti.“ Jan Konzal tedy zvolil jinou taktiku: začal si vymýšlet příběhy s bezejmennými účastníky. „Nevěděl jsem, kdo je spolu se mnou zatčen, a tak jsem nikoho nejmenoval. Největší strach jsem měl, že někoho uvedu do situace, kterou neunese.“ Taktika smyšlených příběhů ale také dlouho nevydržela. Nebili ho, čelil však řevu, hladu a zimě. „Nakonec toho měli dost a řekli mi: ‚Vy jste nám pochcal záda. Všechno jste si vymyslel.‘ A strčili mi pod nos papíry s výpověďmi ostatních, kteří už jim něco řekli. Tak jsem něco blekotal podle toho, co jsem na těch papírech stačil zachytit. Běsnili.“

Ztráta paměti 

Výslechy vyšetřovatelé ukončili 8. prosince 1960 poté, co Jan Konzal ztratil paměť. Tentokrát to ovšem nebyla žádná taktika, ale skutečnost. Zapomínal i jména příbuzných, včetně bratra či souseda. „Byl to strašný pocit. Jako bych už zešílel. A o to policajtům asi šlo. Zpočátku mě zkoušeli, jestli na ně ztrátu paměti jen hraju, ale pak pochopili, že ne. Díval jsem se na ně jako pitomeček a pochopili, že ze mě nic nevyždímou. Výslechy ukončili.“

Jan Konzal si myslí, že mu dávali něco do jídla. „Došlo například k situaci, kdy přinesli jídlo do cely. Já si vzal jeden koflík, můj spoluvězeň si chtěl vzít druhý, ale byl jsem rázně upozorněn, že to není moje jídlo, že mně patří to druhé, a museli jsme si to vyměnit. Přitom navenek to vypadalo stejně a bylo by to jedno. Zřejmě to však bylo jinak. Zkrátka jim šlo o to, abych se psychicky rozpadl. Chtěli mě zlomit, abych byl pokorný. A taky mě potřebovali znemožnit, dehonestovat před ostatními ze skupiny.“ Zapomněl dokonce i znalosti z elektrotechniky, které se musel učit znovu. Překvapivě však Jan Konzal říká, že to byla pro něj velmi dobrá zkušenost, za kterou je vděčný. „Když to člověka nezlomí, je to určité poznání, které je k užitku. Viděl jsem ale i lidi, kteří byli zlomení, a to je špatné. To už člověku není dobré k ničemu.“

Za podvracení republiky tři roky

Za podvracení republiky dostal nejvíce ze sedmi obžalovaných – tři roky. Z pankrácké věznice se vrátil v roce 1963. Ve výkonu trestu už to byla oproti Ruzyni „pohoda“. Pracoval ve vězeňské projektantské dílně a bral 280 korun měsíčně za desetihodinové směny včetně sobot. S nezlomným optimismem se ale směje, že mu vězení profesně pomohlo. „Byli tam i lidé, kteří přednášeli na fakultě, a dozvěděl jsem se tam hodně nových věcí. Naučil jsem se tam například projektovat ústřední topení a stavařinu – to vše jsem po návratu z basy uplatnil.“

Naučil se také odolávat nesmyslné zvůli bachařů humorem a smíchem. „Dozorci nás šikanovali. Třeba v zimě jsme se měli svléknout do naha a přeběhnout nějaký úsek. Styděl jsem se, ale záhy jsem pochopil, že o to jim šlo. Ponížit nás. Tak jsem se tomu začal smát, vysmívat. To mě naučili spoluvězni. Byla to jediná a nejúčinnější obrana, jak si zachovat důstojnost.“

Ve vězení zažil „spirituální převrat“

„Můj svět víry se tam úplně rozsypal. Zčistajasna. Ne kvůli nějakému průšvihu. Najednou to prostě vypadalo, že nic není. Neuměl jsem si s tím poradit a řekl jsem si, že se s tím musím smířit. Myslel jsem si: Pane Bože, i když nejsi, jsem zvyklej se na Tebe obracet, tak ti to třeba nebude vadit... Za několik dní se ale ta situace změnila. Od té doby dodnes věřím v Boha už docela jinak. Vzdaluji se formalismu. Předtím jsem se snažil kultivovat náboženství, ale od té doby nehledím tolik na náboženství jako na ‚umění věřit‘. Což jsou dvě různé věci.“

Vězení ho „nenapravilo“, pokračoval dál...

Po návratu z vězení měl pamětník již radikálně nekonvenční způsob víry a dovedl se na svět dívat očima lidí, kteří nejsou „předzpracováni“ náboženstvím a církví. Navštěvoval také vzdělávací semináře v Jirchářích, kde se záměrně setkával i s katolickými teology, s jejichž názory se už zcela neztotožňoval. Ve své činnosti v církvi pokračoval dál jako laik. Znamenalo to, že nebyl ordinován, neboli vysvěcen, a neměl účast na církevní moci.

Využíval svých praktických znalostí a projektoval například osvětlení kostelů, zejména se však dál soukromě vzdělával a jeho přirozená duchovní autorita přitahovala lidi jako magnet. Scházeli se opět pravidelně po bytech. „Bylo to však jiné než před mým uvězněním. Bylo to dospělejší. Vytvořili jsme si vlastní metodiku, jakým způsobem se učit, co a jak sdílet. Nebyl tam žádný kněz. Pár věřících bylo nešťastných, že tam žádný kněz nechodí, že takto nemůžou nábožensky žít. Ale k víře není třeba kněz. Není potřeba dokonce ani vyslovit slovo Bůh. Jde o to, aby lidi uměli doufat, aby měli naději, uměli si odpouštět a další základní principy, které jsem chtěl podporovat tím, že jsem si s lidmi povídal o jejich konkrétních problémech, když s nimi za mnou přišli. Mou úlohou bylo jít s nimi a provést je jejich trápením k osvobozujícímu poznání, ne moralizovat, co se smí a nesmí podle Desatera.“

Dálková teologická studia v Německu

To už měl pamětník za sebou roky manuální práce v Tatrovce a v Armabetonu, i zajímavější místo ve scénografickém ústavu, kde projektoval osvětlení pro divadla, až zakotvil ve Výzkumném ústavu elektrotechnickém. Mezitím se dvakrát pokusil dostat na bohosloveckou fakultu do Litoměřic (i když věděl, že úroveň semináře je nízká), ale nevzali ho. Podařil se mu však husarský kousek a začal dálkově studovat teologii ve východoněmeckém Erfurtu. „Bylo to zajímavé, protože jsem neuměl německy. Měl jsem individuální program, jezdil jsem tam na zkoušky jako turista na doložku a kvůli jazykové bariéře se mnou jezdila překladatelka nebo překladatel. Skripta byla v latině a němčině a latinsky jsem uměl. Dostal jsem se tam k literatuře, která u nás nebyla. Učil jsem se vědecky argumentovat,“ vzpomíná Jan Konzal.

Studia na římskokatolicky zaměřené teologické fakultě v NDR však předčasně ukončil v roce 1968. „Najednou jsem si uvědomil, že vlastně myslím pořád jen na sebe – na to, abych já dostudoval, abych já byl nějak lidem platný, což by mi velmi vyhovovalo a nechtěl jsem to měnit. Ale nemyslel jsem na to, co to dělá s tím druhým, se kterým jsem v platonickém vztahu... a zkrátka jsem se oženil.“ Svatbou si tak uzavřel dveře do římskokatolického kněžství. Začal se angažovat v katechetických kurzech, které vedl Josef Zvěřina a Oto Mádr. Nahrával přednášky a zpracovával skripta. Sám také napsal skripta hermeneutiky.

Nabídka tajného vysvěcení na kněze

V roce 1971 ho navštívili dva pánové, které neznal. Nabídli mu, aby přestoupil do řeckokatolické misie, kde chyběli kněží pro Ukrajince, kteří hojně žili na Slovensku. Moc chutí do toho neměl, obával se, že jde o nějakou provokaci. Tři čtvrtě roku se proto snažil zjistit, co to bylo za muže, a když pochopil, že nehrozí žádné nebezpečí, souhlasil. Nechal se vtáhnout do církevní služby jako latinsko-řecký birituál, kněz, který může sloužit podle římského i řeckokatolického obřadu. Musel s tím však souhlasit řecký i latinský tajný biskup. Na kněze byl Jan Konzal tajně vysvěcen v roce 1972. Jakožto řeckokatolický kněz mohl být ženatý. „Co si pamatuji, tajných biskupů bylo v Československu asi šestnáct, některé jsem znal jménem, jiné ne. O mém vysvěcení rozhodoval ordinář, kterého jsem poznal až v roce 1991. Do té doby jsem nevěděl, kdo to byl, což byl konspirační záměr. Byl to Jan Blaha.“

Svěcení mu udílel brněnský, tehdy tajný biskup Bedřich Provazník, který perfektně ovládal řecký obřad. „Byli jsme v řeckých rouších. Kromě světitele tam byli ještě dva svědci, kteří znali obě strany – světitele i mě. Svěcení proběhlo v jednom bytě. Když jsem to po revoluci v roce 1989 vylíčil italskému nunciovi, on spráskl ruce: ‚A to bylo v ložnici? Madona mia, v ložnici!‘“ směje se pamětník.

Důležité bylo, aby o svěcení nevědělo víc lidí, než bylo nezbytně nutné. Z hlediska církevního práva bylo zapotřebí alespoň dvou svědků pro obě strany, protože se o tom nesepisovaly žádné dokumenty. Tajně vysvěceným kněžím hrozilo zatčení, vysvěceným biskupům i smrt. V osmdesátých letech přišli podle vzpomínek Jana Konzala násilně o život dva tajně ordinovaní. On sám ve svých spisech po roce 1989 našel, že StB po něm šla. Hledali důkazy o tom, že byl vysvěcen na biskupa. Donašeči se našli i mezi řádovými církevními představiteli. „Byla to pro mě správná narovnávací rána mezi oči. Člověk nemůže od ostatních chtít, aby mlčeli, když to nejde.“ Tajné vysvěcení na kněze mu časem změnilo život. V rámci řeckokatolické misie jezdil často na východní Slovensko za věřícími, rozptýlenými po vesnicích a městech.

Chartu 77 pro bezpečnost svou i druhých nepodepsal

O podzemní církevní struktuře věděl příliš mnoho na to, aby si mohl dovolit podepsat Chartu 77, i když o ní věděl. „Už jsem měl tu zkušenost z vězení, že člověk je konečný. Mlčení nefungovalo a vymýšlení taky ne. Nebyl jsem už sám za sebe, měl jsem zodpovědnost za mnoho lidí.“ Byl mimo jiné například úzkým spolupracovníkem tajného biskupa Fridolína Zahradníka. „Byl jsem jeho chodící paměť. Jemu zápisník sebrali, a tak já si vše, co mi řekl, musel pamatovat a ani to nebylo bezpečné.“

Tajným biskupem a strach o život

Dvě nevyjasněná úmrtí s podezřením na policejní vraždy tajného biskupa Přemysla Coufala a křesťanského aktivisty Pavla Švandy v roce 1981 přiměla biskupa Fridolína Zahradníka, aby počítal se zatčením, a proto vysvětil dva nové biskupy. Jedním z nich byl Jan Konzal.

Po vysvěcení na biskupa žil v neustálém strachu. Míval děsivé sny a přiznává, že se bál o život. Pošta, která mu přicházela, byla otevírána a on raději žádnou neposílal. Do telefonu se naučil mluvit v jinotajích. Jeho úkolem bylo starat se o ty, kteří byli vysvěceni, a případně nové na svěcení připravit a vysvětit. Připravil šest nových kněží a tři vysvětil. Vše samozřejmě tajně, v bytech. Byl často mimo domov, ale ani jeho žena nevěděla, že je biskupem. Nechtěl ji připravit o klidný spánek. I tak však jeho přísně utajované aktivity zasáhly do manželského soužití. „Byl jsem pořád někde pryč, a jednu dobu si žena dokonce myslela, že mám nějaký mimomanželský vztah. Vůbec to neměla lehké,“ říká pamětník.

O další posvěcení Vatikánem nestojím, co třeba, to už je

Za komunismu bylo tajně vysvěceno snad dvě stě šedesát kněží a osmnáct biskupů. Ženatých mezi nimi bylo více než třicet. Po revoluci 1989 se pro tajně vysvěcené ženaté římskokatolické kněze a biskupy změnila situace a platnost jejich svěcení byla Vatikánem zpochybněna.

Po vyhlášení „norem“, které určovaly podmínky pro začlenění do veřejných struktur církve, se Jan Konzal odmítl nechat „přesvětit“ – tedy podmínečně vysvětit na jáhna. „Nebyly k tomu žádné důvody, byl jsem už jednou vysvěcen, a kdybych se nechal vysvětit znovu, popřel bych tím skoro dvacet let své práce i vcelku oprávněných obav o život,“ vysvětluje své pohnutky pamětník, který normy považuje za porušení Kodexu církevního práva.

Snad jako jediný nechtěl zveřejňovat své biskupské svěcení ani po revoluci 1989, i když k tomu dostal souhlas od svého ordináře Jana Blahy. Až když se informace objevila v novinách, přestal to tajit i před svou ženou.

Protože se Jan Konzal nenechal na přání Vatikánu přesvětit, není oficiálním biskupem a jako kněz ani biskup oficiálně nepůsobí. Roku 1995 odešel do důchodu z civilního zaměstnání a nadále příležitostně publikuje v časopise Getsemany.

„Jsem stále skrytým církevním aktivistou. Můj úkol se ale změnil. Už se nemusím starat o lidi vytlačené na okraj politickým uspořádáním, ale církevním. Jedná se o osoby po rozvodu, kněží, kteří odešli ze svého úřadu, a podobně.“

Pamětník byl natočen za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.