Eduard Konvička (Pajtáš) (* 1937)

Eduard Konvička – Pajtáš

 

„Ta skautská lilie mi opravdu přirostla k srdci.”

 

 

Rodina a dětství

 

Eduard Konvička, Pajtáš, se narodil 25. prosince 1937 v Orlové-Lazech jako jedináček. Jeho otec, narozen v roce 1899, byl velkoobchodníkem. V první světové válce, v roce 1916, narukoval do rakousko-uherské armády. Bojoval na italské frontě, kde zběhl během ofenzivy na Piavu a pak vstoupil do československých legií v Itálii. Strýc Eduarda Konvičky bojoval na ruské frontě a prošel celou sibiřskou anabází našich legií v Rusku. Tehdy, když se¨z jeho otce stal vojenský zběh, byl na něj vypsán trest smrti. „Takže jsem vlastně synem kriminálníka,“ říká o sobě s úsměvem Pajtáš. Jeho strýc František Konvička, historik a profesor na valašskomeziříčském gymnáziu, byl zakladatel prvního skautského oddílu na Valašsku. Členy tohoto oddílu byli také Oldřich Pecl a Záviš Kalandra, kteří byli popraveni s Miladou Horákovou. Strýc studoval v Praze na univerzitě a dělal zkoušku z moderní filozofie u samotného T. G. Masaryka.

 

Během války pamětník vnímal především všudypřítomný strach. V říjnu 1944 byl jeho otec zatčen vojenskou policií ve Frenštátě pod Radhoštěm, protože se účastnil místního odboje. Činnost této skupiny mj. směřovala na zásobování osob ukrytých v přilehlém okolí potravinami a léky. „Otec se pak kvůli této činnosti dostal do trestnice, kde byl naštěstí pro Němce potřebný, uměl totiž perfektně německy, a protože uměl psát švabachem, tak jim psal rodokmeny, listiny a podobně. Takže pro ně byl důležitý do té míry, že ho nechali naživu, a v podstatě ho to zachránilo!“ Během války zažil Pajtáš také bombardování, když jim ve Frenštátě vybombardovali školu. V Ostravě u strýce přečkal nálet, při němž byli zasypáni. Rohový dům, ve kterém strýc bydlel, stával vedle obchodního domu Ostravice. Dodnes má pamětník husí kůži, když slyší zvuk sirén.

 

V únoru 1950 pak byl jeho otec vězněn znovu. Byla mu totiž nařízena převýchova. Zažil tábory nucených prací a věznice v Brně, Tišnově, Kunčicích a Jáchymově. Ve výměru z února 1950 se můžeme dočíst: „Komise č. 16 při krajském národním výboru v Ostravě rozhodnutím ze dne 3. února 1950 zařadila dle § 2, odst. 1, písm. a), b) zákona ze dne 25. října 1948, č. 247 Sb.... do tábora nucené práce v O. Kunčicích n/O. na dobu 1 roku... Důvody: Jak bylo úředním šetřením zjištěno, nejste doposud nikde zaměstnán a nesnažíte se také do žádného zaměstnání zapojiti. Tímto svým jednáním ohrožujete výstavbu 5 1. hosp. plánu, z kterýchžto shora uvedených důvodů jest Vám zapotřebí převýchovy.“ Na tento výměr pak otec napsal odvolání, a protože se odvolal, tak mu ještě dva roky přidali. Domů se otec vrátil v roce 1953. Za pobyt v nucených táborech si musel platit, především proto, že neplnil normy, byl totiž invalida z první světové války. Během války byl zasypán a měl porušenou termoregulaci těla a také naštípnutou páteř. Soudní rehabilitace v roce 1968 pro jeho otce dopadla absurdně, protože mu bylo odpovězeno, že žádosti nelze vyhovět, protože chybí rozhodnutí soudu, čímž bylo úředně zjištěno, že jeho otec vlastně nebyl oficiálně odsouzen, a proto vlastně nikdy nebyl vězněn.

 

Pajtáš se oženil v roce 1962. Na svou manželku vzpomíná jako na sečtělou a velice tolerantní ženu. Pajtáš si uvědomuje, že jejich rodinný život nebyl jednoduchý, dvakrát ho vyhodili ze zaměstnání, děti jim nechtěli vzít do školy. Musel také využívat neplacenou dovolenou, aby mohl jezdit na tábory. Však také jeho žena o něm prohlašovala, že nemá koníčky, ale přímo hřebčinec. O životě s ní říká: „Život s ní byl nádherný. Bohužel před sedmnácti lety mi zemřela. Dodnes se s tím nemůžu smířit a chybí mi, strašně mi chybí.“

 

 

Poválečná léta a vstup do Junáka

 

Eduard Konvička, Pajtáš, se dostal do skautu hned po osvobození ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde během války s rodinou bydlel. Protože jeho otec byl obchodník a zároveň legionář, museli se odstěhovat z Orlové po polského záboru, který proběhl v září 1938. Dne 15. května 1945 ho vzal jeho starší kamarád, Josef Žižka, na jeho první skautskou schůzku, tehdy vedl středisko br. Kaděrka. Tam byl krátce, protože se v srpnu 1945 stěhovali do Českého Těšína. Tehdy po válce vedl vlčata v Českém Těšíně br. Vlčátko, oddíl skautů vedl br. Sladký a jeho zástupcem byl Ota Gavenda – Harry.

 

Pamětník se domnívá, že po válce vnímala společnost Junáka úplně jinak. „Tenkrát měl obrovskou autoritu. V Československu bylo dvě stě tisíc členů. Dříve byli vedoucí oddílu a středisek bráni jako autority a prestižní funkce. Junák byl vidět a bylo nás hodně.“ Pamětník se účastnil mnoha poválečných táborů. Prvním byl tábor BIKINI, jenž dostal název podle místa jaderných zkoušek, které se konaly na tomto ostrově zrovna ten rok. Táborový pokřik byl: „BUM - PRÁSK - PLYN - ATOM - BIKINI - svět otráven - Český Těšín Junák - BUĎ PŘIPRAVEN!“ Na tomto táboře dostal hned svoji přezdívku Pajtáš, také proto, že tam byl jeden z nejmladších, měl necelých devět roků. Měli tehdy za úkol nakreslit panoramatické obrázky. On tam byl jediný bez špetky malířského nadání. Tak ho alespoň vybízeli k tomu, aby nakreslil nějaké postavičky, a on odpověděl: „Takové pajtáše já malovat nebudu.“ A od té doby mu ta přezdívka zůstala. Po táboře BIKINI, v roce 1946, přešel od vlčat ke skautům, protože vždycky chtěl být u skautů. Pak v roce 1947 se tábor nekonal, protože Ota Gavenda spolu s šesti skauty jeli na Jamboree míru ve Francii. Dokonce z něho Ota Gavenda – Harry pořídil film na 8mm kameru, avšak tento film je v tuto chvíli považován za ztracený. V roce 1948 byl tábor v Hluchové u Nýdku s názvem Tibet. V roce 1949 pak byl tábor na Vikštejně, kde také složil skautský slib, ale také to byl konec oficiálního skautingu. Pak přišel zákaz, zničili loutkovou scénu, pionýři převzali jejich majetek, bylo to zkrátka zničení všeho, co skauti vybudovali. Po zákazu skautingu se je pokoušel jako družinu vést Jirka Výtisk, ale ten pak odešel na vysokou školu do Pardubic a vedení této družinky převzal Eduard Konvička – Pajtáš, který ji vedl do roku 1953, kdy odešel na učiliště. Družina se jmenovala Sv. Jiří. „Kluci se chtěli scházet pořád, oddíl rozpustit mohli, ale ne kamarádství!“

 

Na svého tehdejšího oddílového vedoucího pamětník vzpomíná jen v tom nejlepším slova smyslu. Byl to jeho obrovský vzor. Zabývali se s ním horolezectvím, atletikou a vodáctvím. Po zákazu skautingu s nimi dělal především atletiku, hlavně na stadionu v Třinci. Ota Gavenda – Harry byl mistr v organizování jakékoli činnosti v oddíle, ale i mimo něj. Přezdívalo se mu Foto – Gavenda Oto, neboť měl zálibu ve focení a natáčení filmů. „Za svůj celoživotní postoj v dobách likvidace první republiky a odbojovou činnost byl po válce zaslouženě vyznamenán bronzovým Junáckým křížem. V padesátých letech a za totality byl neustále pronásledován Státní bezpečností (Vincour, Stanislav: Těšínské vzpomínky, 1996).“ V době předmnichovské působil Harry v oddíle SOS, dokonce ho při záboru Těšínska Poláci zavřeli v Polském Těšíně do hradní věže. Po únoru 1948 ho sledovala StB. Harry byl zároveň výborný atlet. Ota také psal pro skautskou loutkovou scénu divadelní hry. Tato scéna se jmenovala Kašpárkovo království a sídlila na Ostravské ulici v Českém Těšíně. Jistě bylo mezi dětmi toto divadlo oblíbené, neboť pro ně starší skauti a roveři ze střediska hráli každou sobotu. Bohužel byly loutky a celá scéna zabaveny po zákazu skautingu. Pajtáš má na Harryho vzpomínku, která se váže k vůdcovskému kurzu v roce 1968: „Připravovali jsme orientační závod a on si mě vybral, abych s ním šel připravovat trasu. Bylo to něco neuvěřitelného, on o mnoho starší než já, běhal po vrstevnicích nahoru a dolů. Já jsem po kilometru prosil Boha o pomoc a slitování.

 

O počátcích Ivančeny hovoří Pajtáš toto: „V roce 1950 jsem tam byl poprvé, tehdy jsme šli na Javorový. Byla to pravděpodobně poslední akce Okresní rady Junáka. Milice a policie stály kolem Lysé hory a hlídkovaly. Každý skautský oddíl měl svůj kopec, kde měli v určitou hodinu zapálit oheň. Na Javorovém jsme zapálili o půlnoci velkou vatru a prakticky všechny kopce kolem Lysé hory byly plné ohňů. Takže pak milicionáři museli poznat, že tam hlídali naprosto zbytečně.“

 

Během těchto poválečných let se skauti z Těšína účastnili dvouletky Těšínského junáka. To spočívalo mj. také v tom, že dělali úklidové práce, uklízeli například pozůstatky německých obranných pozic. Jako výraz poděkování pak bylo toto nábřeží před zákazem skautingu pojmenováno na Svojsíkovo nábřeží. V roce 1949 byl název nábřeží změněn na nábřeží Míru. Po roce 1989 nikdo na městské radnici nechtěl slyšet o přejmenování zpět na Svojsíkovo nábřeží. A tak alespoň Svojsíkovo jméno nese nedaleká alej, nedaleko ní se konal v roce 1936 jubilejní Zemský junácký sjezd a skauti tam často trénovali atletiku.

 

 

Studium a zaměstnání

 

Protože jeho otec získal nálepku nepřítele státu, měl Pajtáš problémy již na základní škole. O době, když byl na základní škole, hovoří takto: „Když měli pionýři schůzku, tak jsem nesměl být účasten ani jít domů. Většinou jsem musel stát na chodbě za dveřmi, což jsem velice těžce nesl. Dávali mi najevo, že jsem špatný, protože jsem synem třídního nepřítele. Rád vzpomínám na učitele Pospíšila, který mě často brával do knihovny, kde jsem mu pomáhal.“

 

Kvůli „třídnímu původu“ Pajtáše nevzali ani na gymnázium. Chtěl studovat buď medicínu nebo historii. Historii chtěl studovat především po vzoru svého strýce Františka Konvičky. Avšak doba mu vybrala jinou cestu. Musel na hornické učiliště. Po prvním roce na hornickém učilišti mohl jít studovat na hornickou průmyslovku. V roce 1957 pak šel raději hned na vojnu, aby nemusel nastoupit do dolů, protože toto povolání nikdy dělat nechtěl, ale po skončení základní vojenské služby stejně pracovat v hornictví musel. Po čase mu dovolili, aby začal učit odborné předměty na Odborném učilišti v Havířově. Dokonce si mohl udělat rozdílové zkoušky a studovat na Pedagogické fakultě v Ostravě. Osudným se mu však stala nabídka od ředitele učiliště, aby vstoupil do KSČ. „Podal mi nabídku do strany a ptal se mě, co na to říkám. Byl jsem tak sprostý, že jsem mu odpověděl, aby si to sroloval a strčil si to někam. ,Jak prosím?‘ odpověděl ředitel. ,No, tím tenkým napřed,‘ odpověděl jsem. Tímto bylo rozhodnuto o celém mém dalším osudu. Okamžitě jsem vyletěl z učiliště a vystřídal řadu povolání. Z učiliště mě vyhodili v roce 1969.“

 

Ve všech posudcích měl vždy napsáno „židovsko-buržoazně-klerikální“ typ. V podniku KOVO – BRNO pracoval jako montér. V roce 1986 se dostal do funkce vedoucího montéra pro Severomoravský kraj. V roce 1987 byl z této funkce sesazen pro údajnou špatnou politickou práci mezi montéry. Do důchodu odešel v roce 1998.

 

Pajtáš je mezi skauty znám svým zájmem o heraldiku. O tom, jak se k této pomocné vědě historické dostal, vypráví toto: „Na průmyslovce jsme měli profesora Macháčka, který byl odsunut z gymnázia. Jednou jsem byl zkoušený a nebyl jsem příliš připraven, proto mi profesor hodil záchranný kruh otázkou: ,Co to je heraldika?‘ Bohužel jsem odpověděl poněkud hloupě: ,Heraldika je, když jsou erby.‘ Profesor Macháček měl tehdy dost smutný výraz v očích, jako když někdo urazí to, co máš rád. Odpověděl mi: ,Běžte si sednout, Konvička, a buďte rád, že nemůžete dostat erb.‘ – ,Proč?‘ – ,Protože byste na něm měl obrovského vola.‘” Po letech se Pajtáš dostal k heraldice, a založili si dokonce se skauty z okolí svůj heraldický klub. Mezi svými kamarády je velmi známý tím, že o heraldice dokáže přednášet celé hodiny.

 

 

Léta šedesátá, druhá obnova a zákaz

 

V listopadu 1966 se uskutečnilo setkání bývalých skautů na Polomu, což nasvědčovalo tomu, že se doba postupně mění a nastává oteplení. K obnovení řádné skautské činnosti v Českém Těšíně došlo 19. dubna 1968, kdy bylo založeno středisko Junáka v Českém Těšíně. Zahajovacího shromáždění v Těšínském divadle se zúčastnilo na 60 bývalých skautek a skautů. Téhož dne bylo založeno pět junáckých oddílů. Ota Gavenda – Harry přesídlil do Třince a vedení střediska převzal Josef Žižka. V Českém Těšíně existovaly tyto oddíly: 1. chlapecký oddíl – ved. Antonín Kotas, 2. chlapecký oddíl – ved. br. Jaroš (zástupce Eduard Konvička – Pajtáš), 3. smečka vlčat – ved. Pavel Verner, 1. dívčí oddíl – ved. Olga Podhorská, oldskauti (96. OSJ) – ved. Otto Wojnar.

 

Tento stav nevydržel příliš dlouho. Po třech měsících br. Jaroš zanechal vedení 2. chlapeckého oddílu. Tehdy se Pajtáše ptal br. Žižka, zda by nevedl tento oddíl, pravděpodobně jen dočasně. „Když se u nás řekne, že bude něco dočasně, tak to v podstatě znamená na furt, vedl jsem ten oddíl téměř nepřetržitě až do roku 2005, kdy oddíl převzal Ondřej Bosák – Mnich. Je to můj odchovanec, vychoval jsem ho od malého skautíka.“

 

Během této doby pobývali mezi lety 1968 a 1970 na táborech v Lomné. V roce 1971 byli už kvůli politické situaci jen na týdenním výletě na Slovensku. Pak byl tři roky oddíl v útlumu, ale jeho členové si založili trampskou osadu. Všichni ale cítili, že to není ono. A tak Pajtáš společně s Pepou Žižkou založili při pionýrském domě kroužek vodní turistiky. Tento kroužek se stal de facto skautským oddílem a nesl název Kompas. Posléze přecházeli na vodní skauting a v roce 1977 měli poslední pozemní tábor. Od roku 1978 měli tábory vždycky jen na vodě.

 

Díky tomu, že jeho kroužek byl organizován v pionýrském domě, donutili Pajtáše udělat si pionýrské minimum. „U toho zkoušení se mě jeden funkcionář zeptal: ,Jak se staví stan?‘ Tak jsem se ho zeptal: ,Jaký?‘ – ,Vždyť to je jedno,‘ namítl funkcionář. ,Není, protože máme celou řadu stanů,‘ namítl jsem. A ten funkcionář na mě vybafl: ,Tak třeba áčko.‘ – , A jaké áčko?‘ jsem odvětil. ,Ale to už je úplně jedno,‘ zaúpěl ten funkcionář. Tak jsem odpověděl: ,To není jedno, Cirkus Kludský měl áčko a stavělo to šest slonů.‘ No a tak mě vyhodili. Ale nakonec mi to přece jen dali, abych mohl být jako zástupce vedoucího na táboře.“

 

Skautská myšlenka v ilegálním oddíle podle Pajtáše byla, avšak nesmělo se o tom mluvit. Udělali si normální skautský družinový systém, holky měly družinu Kosatek a kluci měli družiny Ledňáčků, Bobrů a Jeseterů. Zároveň také měli systém speciálních tradic, jako např. zahajovací schůzky, výstupy na Ivančenu, sliby, etapové hry, vánoční schůzky, boje o zlaté pádlo, vyřazování kormidelníků, vodácký křest a táborový štít slušnosti. Dle jeho slov mu házeli klacky pod nohy a byly tlaky, aby nemohl pracovat s mládeží. Pajtáš popisuje tehdejší atmosféru takto: „Sousedé si říkali: Ten se má, jede na tábor, bude určitě chlastat a ještě za to dostane odměny.“ Hlavně po nich neustále pionýři chtěli, aby se více zapojovali do různých, pro ně nepřitažlivých aktivit. Naštěstí si vždycky našli nějakou výmluvu. Pajtáš měl zastání na MNV, protože jeho předsedou byl Josef Lebeda, s kterým byl na vojně, a měl všechny jeho tři kluky v oddíle. Pajtášův oddíl si vzal za úkol úpravu a úklid jednoho lesoparku v Českém Těšíně, což se jim pak počítalo jako veliké plus. Nesmělo se však veřejně zbytečně provokovat. Měli jako kroje celnické zelené košile, manšestráky, na krojích klasické domovenky a jako slibový odznak měli kompas. Vždy byl veden jako vedoucí kroužku, ne jako pionýrský vedoucí! Když museli do průvodu, tak šli sice v krojích, ale nesli pádla a kanoiku. „Dělali jsme vše stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

 

Při otázce, zda si vzpomíná na nějakou zajímavou historku z táborů, odpověděl: „Stala se nám taková příhoda, když jsem jeli Hron, byli jsme asi tak poblíž Sašovského Podhradie. Bylo vedro a kluci chtěli udělat Havaj, to je, když se spojí loďky. Tak jsme je spojili, ale najednou před námi byly takové peřejky a za nimi okolo dvě stě krav, protože je tam jezeďáci zrovna brodili. Viděl jsem tehdy poprvé krávu zespoda. Tři loďky byly od krav prošlápnuté, kluci měli pár odřenin, ale jeden z nich měl bohužel naštípnutou klíční kost. Proto jsem musel jít do Žiaru nad Hronom na policejní stanici podepsat papíry o nehodě a zranění. Zeptali se mě: ,Pánko učitel, čo sa stalo?‘ – ,Kluk má nalomenou klíční kost,‘ odpověděl jsem. ,Ako sa mu to stalo?‘ – ,No, kopla ho kráva,‘ jsem odpověděl. ,A kde sa to stalo?‘ – ,No, na Hronu.‘ – ,No ja viem, veď tu sme všade na Hrone.‘ – ,No na Hrone, na člnku,‘ vysvětloval jsem. ,Vy ste ožratý, hej?‘ divil se.“

 

Pamětník přidává také další historku, která ho obzvlášť zasáhla. „Mám ve zvyku na konci tábora jít večer sjet řeku. Tomuto svému rituálu říkávám ,Poděkování řece‘ a je to prostě taková vnitřní modlitba a poděkování řece a jedná se o duševní záležitost. Asi v roce 1990 měl hlídku nejmenší z tábora. Najednou ten malý zpozoroval něco černého, co se šine dolů po řece. Jak tak couval, narazil do jednoho vedoucího, co stál za ním. ,Co to tam je?‘ koktal ustrašeně. ,Neboj se, to jen jede kapitán,‘ odpovídal vedoucí. ,A co tam dělá?‘ ptal se hlídající. ,Byl se rozloučit a poděkovat řece,‘ odpověděl vedoucí. Po deseti letech pak byl ten tehdy nejmladší z celého tábora vyřazen jako kormidelník. A když mi opět nesli loďku na konci tábora k řece, tak se ho jeden malý ptal a on mu odpověděl, že to kapitán půjde poděkovat řece, což ale pochopíš, až budeš starší. Bylo to krásné a hodně mě to zasáhlo.“

 

O 21. srpnu 1968 říká Pajtáš toto: „Večer a v noci z 20. na 21. srpna 1968 jsme si mysleli, že jedou kombajny, respektive plechová kavalerie. Ráno jsme se pak nestačili divit. 23. srpna 1968 jsem pak šel ze skautské schůzky a u podchodu pod tratí v Českém Těšíně stál vojenský transportér. Šel jsem v klobouku a v kroji a nikde nebyla ani noha. Ztuhl jsem a říkal jsem si, skočím za strom a bude střílet, neskočím za strom, bude střílet taky. To mi tehdy nebylo moc do smíchu!“

 

Otec Eduarda Konvičky zemřel v roce 1988. „Je strašná škoda, že se té revoluce nedožil, protože vždycky říkával: ,Já se chci dožít toho, jak to rupne.‘ Každý rok také říkával: ,To musí rupnout, to už musí rupnout.‘ Dožil se alespoň toho, že v roce 1988 vyšel článek
o legionářích bojujících u Zborova.“

 

 

Třetí obnova skautingu

 

V Českém Těšíně se 2. prosince 1989 sešli bývalí skautští činovníci, aby opět obnovili skautské oddíly na Těšínsku. Tehdejší prozatímní středisková rada byla ve složení: Josef Žižka – vůdce střediska, Karel Kotásek starší – zástupce vůdce, Eduard Konvička – práce s mládeží, Stanislav Vincour – tajemník střediska. V roce 1992 zemřel Josef Žižka a Eduard Konvička se stal střediskovým vůdcem. V roce 1990 pak již měli základnu, oddíly a přešli pod HKVS.

 

V srpnu 1995 se stal Pajtáš účastníkem ,Expedice Jamboree 95‘, pořádanou 8. střediskem Stopa Paskov. Cestou navštívili katedrálu v Aachenu, město Amsterodam, Rotterdam, Antverpy, Gent a další. Hlavním cílem této expedice bylo jamboree, které se toho roku konalo v Drontenu v Holandsku. Na zpáteční cestě se expedice dostala do Normandie, kde šla po stopách vylodění Spojenců, kteří zde hrdinně bojovali ve druhé světové válce. Za 11 dnů putování ujeli přes 5000 kilometrů. Vedoucím ,Expedice 95‘ byl Karel Záviský – Trapper
a hlavním organizátorem byl Roman Teichmann – Stopař. Expedice se zúčastnilo 34 skautů, skautek a oldskautů.

 

V roce 2011 se také účastnil jamboree ve Švédsku. Pajtáš na otázku, jaké jamboree mu připadalo zajímavější, odpověděl: „To, co je první, se ti zdá krásnější. Tam jsme to zažili víc skautsky. Jeli jsme na jamboree a pak ještě do Normandie. Jeli jsme kanál La Manche na raftech.“

 

Dlouho se prý bránil vstupu do Svojsíkova oddílu. Stále se vymlouval, že na to nemá čas apod. Do Svojsíkova oddílu byl přijat v Praze 11. ledna 2010. Rádcovství převzal po Jiřím Fiedlerovi – Javorovi z Háje u Opavy. Pamětník je dále činný v organizaci hry Wolfram. Tato každoroční skautská military hra má tradici od roku 2006. Od druhého ročníku spolupracují taktéž s armádou. S prvotním nápadem přišel Marek Matýsek z Frýdku. Snaží se, aby si účastníci této soutěže vyzkoušeli vojenský výcvik a vše, co k armádě patří. V průměru se této akce účastní kolem 40 lidí.

 

Výčet táborů, na kterých Pajtáš byl, je impozantní. Byl na 35 táborech na vodě, na třech táborech suchozemských, na čtyřech lesních školách, na dvou jamboree (1995 a 2011), organizoval tři roverské tábory na vodě a účastnil se pěti Navigamů. O táborech říká toto: „Nejkrásnější je, když děcka přivezeš z tábora zdravé a když na tábor rádi vzpomínají. Pokud přijedou otrávené, tak to nemělo smysl dělat.“

 

Dodnes jezdí s oddílem na tábory. Od roku 2006 již není hlavním vedoucím tábora, už se jim neplete do vedení tábora, ale píše jim etapovky, připravuje boj o zlaté pádlo. Myslí si, že je pro ostatní morální zárukou a oporou. Sám o sobě tvrdí, že už je na tom táboře jako na výminku. Nedovede si představit, že by na tábor nejel. Jen má problémy s tím, že vylézt
z kanoe mu už musí někdo pomoci.

 

 

Závěrem

 

Pajtáš se domnívá, že se hodně vytratila výchovná část skautingu, jako by slib a zákon již neplatily. Jeho generace to brala jako povinnost. Slibem doslova žili. Skautům by chtěl Pajtáš vzkázat: „To je jednoduché, ať nechtějí být předčasně dospělými, ať si užijí mládí a dětství. Strašně to uteče a pak si uvědomí, že rychle dospěli, a litují toho. Já se snažím být stále klukem v kraťasech. Přál bych skautingu, aby vydržel ještěsto roků. Já myslím, že má šanci přežít. Na jamboree jsem viděl, že pořád existuje vnitřní síla skautingu. Výchova dětí se musí někde projevit.“

 

Dle Pajtášova názoru je dnes jiná doba. Oni v mládí často trávili celé dny v klubovně. Přál by si, aby skauting šel dál, protože mu zasvětil celý život a ta skautská lilie mu přirostla
k srdci. Kamarádství ve skautingu opravdu funguje. Celá jeho rodina je poznamenaná skautingem. Otec byl mecenášem skautingu, strýc zakladatelem oddílu ve Valašském Meziříčí. Jeho dcera vedla vodácký oddíl a teď ho vede jeho vnučka. Vždycky říkává, že ho ovlivnil nejvíce květen 1945 a vstup do skautu.

 

Na co by mě být dán v budoucnosti nějaký důraz? „Skauting bývala výchovná organizace, teď je to bráno spíše jako spolek volnočasových aktivit. Není důraz na zákon a slib. Mezilidské vztahy se horší. Avšak zde by mohl být právě plus skautingu. Komunisté vytýkali skautům, že jsou elitářská organizace. Elitářství je spíš v tom, že požadujeme plnění slibu a zákona, ale kdo na to nechce přistoupit, pro toho není mezi skauty místo. Ve vedení to nic nechce, jen dodržovat heslo činovníků: Povinnost, odpovědnost, kázeň!“

 

Za svoji dlouholetou práci pro skauting a výchovu mládeže získal Pajtáš celou řadu ocenění, medailí, řádů a vyznamenání. 9. května 1970 obdržel Medaili díků, která se uděluje členům Junáka jako projev díků za mimořádnou službu skautskému hnutí. 18. dubna 1998 získal Řád stříbrného bobra, což je nejvyšší vyznamenání vodních skautů. 28. října 1998 získává Skautskou lásku, což je mimořádné ocenění činovnic a činovníků za dlouholetou úspěšnou práci s mládeží, za zvláště úspěšnou vůdcovskou činnost. 24. dubna 1999 obdržel Řád skautské vděčnosti. 24. dubna 2000 mu bylo uděleno Syrinx – bronz za jeho zásluhy o skautské hnutí a významnou činnost oldskautskou. Hlavní kapitanát vodních skautů a skautek mu udělil v roce 2000 Čestný pamětní odznak jako uznání a dík za nepřetržitou desetiletou práci u výchovných skautských jednotek. 28. října 2010 mu bylo uděleno vyznamenání Syrinx – stříbro, jež je oceněním za zásluhy o skautské hnutí a významnou činnost oldskautskou.

 

Použité prameny a literatura

VINCOUR, Stanislav. Těšínské vzpomínky: o skautech, sportu, škole a tak dále aneb Pohádky pro dříve a později narozené. 1. Český Těšín: Stanislav Vincour, 1996.

 

VINCOUR. SKAUTOVÁNÍ-SPORTOVÁNÍ-CESTOVÁNÍ [online]. 12. 12. 2007 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http://www.stan.estranky.cz/ http://www.wolfram.webnode.cz - stránky zabývající se akcí WOLFRAM

 

Beseda s Eduardem Konvičkou a Markem Matýskem, dostupné na http://www.youtube.com/watch?v=H2jTtSMhuIo

 

článek (rozhovor) v časopise HORIZONT ze dne 14. 10. 2003. Konvička: Skauting je přístupný všem. Autorem Česlav Gamrot, dostupný online na http://www.trinec.cz/clanek/konvicka-skauting-je-pristupny-vsem/

 

Oddílový časopis 2. oddílu z Českého Těšína, který vycházel po 2. světové válce

TOTEM 1/93-94, článek s názvem S lilií v srdci /rozhovor s E. Konvičkou - Pajtášem/

Moravská instruktorská lesní škola z Pajtášova deníku, autorem E. Konvička – Pajtáš, ve Skautingu č. 4/2001

 

Soudní výměr adresovaný Eduardu Konvičkovi (otci E. Konvičky – Pajtáše)

Bakalářská práce – Hodnotové přínosy skautingu Kateřina Mynářová

http://krizovatka.skaut.cz/databaze/vyznamenani/vyznamenany-3946-jarnot-eduard/

 

Výpovědi dalších dvou pamětníků: Eduard Jarnota – Lišák a Stanislav Vincour – Bublina

 

KONVIČKA, Eduard. Vstup do problematiky dějin skautingu v Českém Těšíně. Po roce 1989.

 

Vincour, Stanislav. K počátkům skautingu v Českém Těšíně. Těšínsko, 1996, 39(4), s. 21-24. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Oldřich Štěrba – náčelník junáků a hrdina odboje. Těšínsko, 1997, 40(1), s. 24-25. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Ota Gavenda – organizátor českotěšínského Junáka. Těšínsko, 1996, 39(3), s. 30-31. ISSN 0139-7605.

Vincour, Stanislav. Skauting v Českém Těšíně po 2. světové válce. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná, 2008, 51(2), s. 7-13. ISSN 0139-7605.

 

článek s názvem Jsme donkichotové, říká kapitán. autorka Gabriela Schnüchová, článek vyšel 7.11.2000

 

Pro potřeby projektu Skautského století natočil a zpracoval Jakub Foldyna – Elf. Text byl autorizován narátorem.