Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Konvalinka (* 1951  †︎ 2021)

• narozen 5. srpna 1951 v Uherském Hradišti

• v letech 1970–1971 strávil devatenáct měsíců na vojně ve stolárně v uranových dolech

• během roku 1970 odsloužil pět měsíců vojenské služby

• v letech 1974–1976 pracoval jako jevištní technik ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

• zapojen do distribuce samizdatu ve Zlíně

• posluchač teologických podzemních seminářů

Uherské Hradiště

Uherské Hradiště, dnes pěkně opravené centrum moravského Slovácka (a rodiště Antonína Bati), bylo v padesátých letech minulého století rozpolceným městem: na jedné straně blízkost poutního místa Velehrad a přítomnost dvou kostelů ve městě – františkánského (kostel sv. Františka Xaverského) a tzv. hlavního kostela Nanebevzetí Panny Marie – kolem nichž se soustředilo silně věřící katolické obyvatelstvo. A na straně druhé budova hradišťské věznice (za války používaná gestapem), symbol nejhoršího psychického a fyzického týrání lidí politicky nepohodlných režimu. Na konci padesátých let, kdy pamětník vyrůstal, byly kostely stále plné věřících. Kněží, kteří byli zavíráni a všemožně režimem perzekvováni, byli pro ně hrdiny. Ovšem děti z katolických rodin to měly zapsané v posudcích, a tudíž se nedostaly na studia. Učitelé do kostela samozřejmě chodit nemohli. Lidé se báli jeden druhého a čekali, kdo koho udá.

Koho si vážím

Příběh Petra Konvalinky je nejen generační výpovědí, ale především dokladem síly víry a rodinné soudržnosti. Pamětník vystavěl svoje vyprávění na vzpomínkách na lidi, které v životě potkal, kteří ho ovlivnili a kterých si váží. „Vážím si, jakým jsem se narodil rodičům.“ Dále jmenuje papeže Jana Pavla II., Lecha Walesu, Ronalda Reagana, Michaila Gorbačova a Václava Havla. („Za to, že padl komunismus.“)

Ministrování

V silně katolické rodině bylo sedm dětí, otec byl odeslán do ostravských dolů – z holiče a kadeřníka se z donucení stal horníkem. O živnost přišel a veškeré vybavení mu bylo znárodněno bez náhrady. Matka byla doma s dětmi, otce viděly jeden den v týdnu. Petra Konvalinku, který měl odmalička zvláštní citový vztah k „Panně Marii Nanebevzaté“ (však se narodil na její svátek), přitahovali františkáni (např. Jan Kolek, který neodložil kutnu ani v rakvi, nebo Aleš Vojtěch Zlámal. P. Zlámal se rozhodl, že je třeba, aby jel na misie do Kazachstánu. Samozřejmě, že neměl doklady ani pas, ale neptal se orgánů, jestli smí vyjet, nežádal je. „Pouze jim oznámil, že odjíždí dne toho a toho na misie tam a tam. Chcete-li, abych vycestoval v pořádku, do toho a toho dne mi dodejte moje cestovní doklady. Když mi je nedáte, použiji jiné způsoby. A odjel. On je neprosil, on jim nařizoval. Dával jim najevo, že se dá i jinak.“ P. Zlámal se nedal, unikal estébákům, úspěšně s režimem bojoval (některé historky úniků a skrývaček by se hodily do filmu o neohrožených kovbojích). Na pouti na Velehradu v roce 1988, kdy režimu docházely síly, vyprávěl pamětníkovi, jak se estébáci kněžím snažili zabránit v příjezdu na pouť. Před Velehradem je zastavili. „Když estébák přicházel k autu, ze kterého jsem vystupoval, zvedl jsem proti němu ruku a zvolal jsem: ‚Apage satanas.‘ A on mi odpověděl: ‚Až navěky věkův.‘“ 

Anebo oblíbený kněz P. Barták, lživě obviněný ze vztahů s ženami. (Toho špinavá aféra naprosto zlomila.) I později měl Petr Konvalinka k františkánům hezký vztah, několikrát zmiňuje Mons. ThDr. Antonína Huvara, který byl odsouzen na deset let, prošel třinácti komunistickými lágry a ani ve vězení neztratil humor, nebo P. Vojtěcha Frélicha, salesiána, který byl internován v Oseku u Duchcova, roku 1951 musel nastoupit u PTP na tři roky a následně byl uvězněn na čtyři a půl roku ve Valdicích za podvracení republiky.

Petr Konvalinka už jako malý u františkánů ministroval. Jeho starší bratr František se stal jáhnem, zachoval se jeho dopis o 1. kněžském svěcení. Byl aktivním katolíkem, v roce 1988 sbíral podpisy a rozšiřoval petici Augustina Navrátila za svobodu církve, uspořádal shromáždění věřících a potom si pro něj přišla StB. Byl vězněn mj. na Mírově, už nemocný, v invalidním důchodu. Zemřel při operaci ve věku šestačtyřiceti let 20. dubna 1989. Pádu komunismu se bohužel nedožil. Pamětník dodnes považuje jeho smrt na operačním sále za nejasnou a má silné podezření, že za jeho úmrtím stojí StB. „Přesto, že se našli vystrašení kněží, kteří petiční listy stahovali a likvidovali – ač k jejímu šíření dal souhlas kardinál Tomášek – sešlo se 600 000 podpisů.“   

O tom se má vědět, ale nemá se o tom mluvit

Doma se o tom, že lágry mohou být i jiné než německé, moc nemluvilo. Otec říkal: „Nebojte se v životě ničeho, nebojte se žádné práce, jenom se nezapleťte s komunistama, protože pro ty lidský život nemá vůbec žádnou cenu, ten neznamená pro komunisty vůbec nic.“ Petr Konvalinka si všímal, že se lidé ze sousedství ztráceli, a slyšel příběhy o tom, co se dělo se sedláky, kteří se odmítli vzdát půdy. 

Stolařem

Starší bratr nesměl studovat, pamětník měl šanci jít na průmyslovku, ale rozhodl se, že školu nepotřebuje. Už v dětství chtěl být stolařem, pracovat se dřevem. Vyučil se v Bystřici pod Hostýnem, dalším ze silně katolických duchovních míst. Vzpomíná, jak ve volných chvílích přespolním během vybíhal na kopec a po schodech nahoru do poutního kostela, opět Nanebevzetí Panny Marie. „Dělal jsem si tam pořádek v hlavě.“ I v učení měl štěstí. Emil Mácha, „úžasný učitel“, kterého tam potkal, říkal svým učňům (to už byla šedesátá léta): „‚Učte se, prosím vás, učte se. Ty komunisti tady věčně nebudou a až oni půjdou do… tak budeme potřebovat chytrý lidi.‘ A my jsme mu nevěřili, protože jsme si mysleli, že tady budou napořád.“

Trampování

Jak Petr Konvalinka dospíval, ministrování začalo kolidovat s trampováním a později s „galáněním“. O skautingu věděly děti Konvalinkovy všechno. Doma měly a četly Foglara a jiné zdroje a chovaly velkou úctu k zakladateli českého skautingu A. B. Svojsíkovi. Tak velkou, že když jely na výlet do Prahy, zašly k jeho hrobu položit kytičku nebo zapálit svíčku. Svojsíkův hrob byl vždycky vyzdobený. „Skauti neexistovali, a tak jsme si říkali: ‚Kdo sem chodí, když neexistují?‘“ Když při jednom z trampů přišli v Lánech na hřbitov, zažil Petr Konvalinka podobnou situaci: na hrobě prezidenta Masaryka plno čerstvého kvítí, hořely tam svíčky. V osm hodin ráno. „Ten národ není národ blbců a oveček, ale ty lidi si žijou svým životem na základě svého svědomí a zkušeností.“

Pamětník a další trampové založili osadu Zlatá lilie a v uvolněných šedesátých letech nosili její symbol s hrdostí na kravatě. Kromě toho provokoval anglickým battle dressem a trikolorou na výložkách. Ne všichni měli trampy rádi. Jednou měli s lesáky domluveno, že si na vyhrazeném místě mohou udělat ohníček. Jen co začali sbírat dříví, z křoví vyskočili esenbáci se psy, a kdo neměl občanský průkaz, toho obuškem zmlátili a odvezli. Výlety do přírody pokračovaly v podobném duchu i později. Například v roce 1982 vzal Petr Konvalinka hradišťské ministranty na výlet k Buchlovicím na kopec Kazatelna. Aby akce mohla proběhnout, musel skupinu dětí oficiálně přejmenovat z Mladých ministrantů na Mladé požárníky.

Big beat

„Esenbáky zajímalo, jen jak nás rozehnat, zlikvidovat, jak nás někam nepustit. Z prvního vlaku jsme vystupovali a do druhého už nás hnali.“ Big beat byla další věc, která režim dráždila, a k big beatu patřily dlouhé vlasy. Mladá generace tehdy projevovala svůj protest proti společenskému režimu, který v nich viděl vyvrhele. Bránit se a ubránit dlouhé vlasy, čili svoji individualitu a protest, znamenalo činit různá opatření. „Neexistovalo třeba jít bez dokladů na ulici. Chodili jsme v teplácích vynést odpadkový koš a drželi jsme občanku v ruce.“

Bigbeatové kapely musely podle nařízení shora změnit svoje anglické názvy na české. V Hradišti se Thorns přejmenovali na Bodláci a Petr Konvalinka s kamarády jim ochotně nosili bedny, pomáhali s instalací a jezdili s nimi na zájezdy, na kterých nejednou došlo ke střetu s esenbáky.

Uranové doly Příbram

V roce 1970 dostal pamětník předvolání, aby nastoupil na vojnu do uranových dolů v Příbrami. „Zatím jsem slyšel, že v uranových dolech dělají vrazi a političtí odpůrci režimu, nikdy o někom jiném. Vždycky to bylo z trestu.“ Šel za známým doktorem: „Tak podívej. Chodíš pořád s kloubama, tak třeba ti to prospěje. Někteří lidi za to platí, aby mohli do Jáchymova se nechat ozářit, a tobě to nabízí komunista zadarmo. A otázka bude, jestli chceš, nebo nechceš děti, co to s tebou udělá. Ovšem to v té době, že...“ dodává dnes Petr Konvalinka. Byla to vlastně vojenskou správou nařízená náhradní vojenská služba – devatenáct měsíců v dolech a pět měsíců vojenského výcviku. Pamětník ani ostatní odvedení neviděli způsob, jak se tomu vyhnout.

První dotaz, který mu byl v Příbrami položen, zněl: „Kolikrát jste byl trestán?“ Panna Marie Nanebevzatá, sídlící tentokrát na Svaté Hoře, blízkém poutním místě, se opět projevila jako přející patronka. Petr Konvalinka si vzal s sebou výuční list, což se ukázalo jako moudrý tah. „Stolař, a dokonce nebyl zavřenej, co dělá v uranových dolech?“ Okamžitě byl přestěhován do lepšího a po celou dobu pracoval se dřevem. Opravoval nábytek pro rekreační středisko zaměstnanců dolů v šumavském Srní, vyráběl ládováky pro práci v dolech a vyspravoval, co mu zadali. Měl s sebou rádio a po večerech poslouchal zprávy, „samozřejmě ze Svobodné Evropy“, takže se dozvěděl, proč byl povolán právě sem. Režim byl v rámci rehabilitací donucen propustit šest tisíc politických vězňů z bývalého lágru v Bytízu a mladí muži, kteří nemají působit v armádě, je mají zastoupit. „Oni potřebovali jen to maso za maso.“

Slovácké divadlo

Období tzv. normalizace bylo dobou, kdy spousta lidí musela změnit zaměstnání, místo bydliště, začít znovu. Nikdy už nebylo možné potkat na jednom jediném místě vynikající osobnosti a odborníky, kteří tu našli útočiště. Jedním z těchto míst bylo hradišťské Slovácké divadlo. Bylo založeno již v roce 1945 a během své historie se několikrát uvažovalo o jeho zrušení. Petr Konvalinka měl opět kus štěstí, stal se v něm výrobcem kulis a příležitostným hercem. Ocitl se v úžasné společnosti. Byli tam například docent Miloš Hynšt vyhozený z JAMU, Hugo Domes vyhozený z místa režiséra v Karlových Varech, Karel Neubauer, režisér vyhozený z divadla v Českých Budějovicích, Vojtěch Vacke, vyhozený ředitel kina, Elmar Novotný, vyhozený ředitel školy, Tonda Hnátek, vyhozený odborový funkcionář, František Podloucký nepodepsal souhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy a další. Petr Konvalinka se odmítl politicky angažovat. Nebyl ani v ČSM, ani v KSČ, a dokonce ani v ROH.

„Slovácké divadlo bylo takové to smetiště, kde vyhazovali ten odpad. Z jejich pohledu.“

Karel Kryl, Jaroslav Hutka a další

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla pro pamětníkovu generaci ve znamení autorských písničkářů česko-moravsko-slovenských Bobů Dylanů. Informace a písničky se získávaly ze Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a všemožných dalších domácích a zahraničních zdrojů. „Neustále jsme je nahrávali, kopírovali, když to bylo kvalitní, a dávali dál a šlo to... prostě to byl nekonečný šum svistu.“ S Hutkou se Petr Konvalinka později osobně seznámil a několikrát ho navštívil.

Zlín coby velkovýrobna samizdatu

Říká se, že Zlín jako Baťovo město dodnes nějakým způsobem v sobě naakumuloval jeho energii a smysl pro praktično. Jaromír Němec, Pavel Záleský, Pavel Dudr, Bob Obdržálek a Standa Devátý jsou osobnosti, které ovlivnily a nasměrovaly pamětníkovo zlínské období. „Všechno to byli lidi, kteří se nějakým způsobem podíleli na výrobě samizdatu. Protože Zlín byla velká továrna na samizdat. To bylo něco úchvatného, kolik se toho tady vytisklo a jak tím byla Praha zásobovaná.“

„Neznám nikoho, kdo by si tady za to nechával platit. Vím, že v Praze se to pak prodávalo. Takže to i někomu pomohlo.“ Přepisování knih po nocích, obavy a strach z postihů se nakonec staly důvodem pamětníkova rozvodu. „Já sám jsem taky psal, samozřejmě. Podnikl jsem pokus něco psát na stroji. Byly to převážně informace o církvi, protože to mi bylo nejbližší, a nějaké ty Infochy, což byly informace o Chartě, ale vím, že jsem se podílel na několika knížkách, ale to bylo rozházené mezi vícero lidí, že nikdo nepsal tu celou knížku sám… Ale my takoví drobnější jsme se jenom podíleli na těch věcech tím, že jsme dostali třeba, já nevím, padesát listů nebo tak.“ Místo přepisování textů začal Petr Konvalinka pomáhat s výrobou domácího cyklostylu. Samizdat teď mohl být psán v neuvěřitelných sedmi kopiích. „Takže to byl můj drobný příspěvek pro ten samizdat. Byla to bezvadná doba. Kam člověk strčil hlavu, tam po ní dostal, ale o to to bylo přitažlivější.“   

Josef Zvěřina

Dr. Josef Zvěřina ani po dvaadvaceti letech v komunistických kriminálech neztratil svůj humor a nevzdal to. V osmdesátých letech zajížděl na Moravu do Otrokovic, aby zprostředkoval studium teologie v podzemních kurzech. Petr Konvalinka a jeho tehdejší žena byli mezi nadšenými posluchači. Předávali si „Jožku“, jak si přál být oslovován, mezi sebou a StB se nepodařilo kurzy překazit. Dalším velkým pamětníkovým vzorem byl Dr. Ota Mádr, velký kamarád Josefa Zvěřiny.

Pamětní deska obětem

Roku 2005 se konečně Občanské sdružení Pamětní deska Zlín, jehož členy byli kromě Petra Konvalinky i jeho zlínští přátelé ze samizdatu, dočkalo: na zlínské radnici byla odhalena pamětní deska obětem komunismu. Desku posvětil P. Antonín Huvar, slavnost moderoval Pavel Záleský. Sochař Mistr Otmar Oliva vytvořil návrh a vyrobil maketu, jejíhož odlévání na Velehradě se Petr Konvalinka zúčastnil. „Žádný procházející náměstím, když zvedne hlavu od zmrzliny, nemůže přehlédnout tu pamětní desku. Tím jsme vzdali hold a prokázali naši úctu těm, kteří si to v lágrech krutě odpykali.“