Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Konrády (* 1931)

• narozen 26. dubna 1931 v Domažlicích Olze Konrádyové, rozené Vondrašové, a Antonínu Konrádymu

• již v roce 1941 hrál s Kapelou mladých strýce Jiřího Konrádyho v Rudolfinu

• jako chlapec zažil osvobození Domažlic 5. května 1945, u Lípy svobody vyhrávala Konrádyho kapela

• vyučil se radiomechanikem na odborné škole v Plzni

• na vojně v letech 1952 až 1954 v Pardubicích a Havlíčkově Brodě postavil dva národopisné soubory Psohlavci

• po vojně pracoval u firmy Merkur, poté až do důchodu na poště jako radiomechanik

• v Osvětimi montoval zařízení pro cizojazyčné informace

• v roce 1955 založil se Zdeňkem Bláhou slavnou Konrádyho dudáckou muziku

• oženil se s Vlastou Čechovou, vychovali spolu dvě děti

• za celoživotní přínos v oblasti folklorních tradic byl uveden do Dvorany slávy 2011 hejtmana Plzeňského kraje

• v době natáčení v roce 2024 žil s manželkou Vlastou Konrádyovou v Domažlicích

Nejstarší dudák Chodska, zpěvák lidových písní a vypravěč chodských poudaček pochází ze známého rodu muzikantů a výrobců hudebních nástrojů, a to včetně dud, kterým se na Chodsku říká „pukl“. Jako malý chlapec zažil nálety hloubkařů i osvobození Domažlic, při kterém na náměstí u Lípy svobody vyhrávala Konrádyho kapela. Komunistický režim ztrpčil život jeho předkům, do té doby úspěšným živnostníkům. On sám pak zažil útrapy na hranicích, když chtěl s kapelou vycestovat do ciziny. StB mu dokonce nabízela spolupráci, kterou však jednoznačně odmítl.

Maminka vyšívala chodské košile

Antonín Konrády se narodil 26. dubna 1931 v Domažlicích Olze Konrádyové, rozené Vondrašové, a Antonínu Konrádymu. Maminka byla nejmladší ze třinácti dětí a pocházela z velmi chudé rodiny. „Vyprávěla mi, že kdo vstal dřív, tak šel v dřevácích do školy.“ Živila se jako švadlena, mimo jiné šila výšivky na chodské krojové košile. Toníka porodila již ve svých sedmnácti letech. Dědeček z maminčiny strany se jmenoval Bernard Vondraš. „Měl titul podúředník, ale byl to spíš takový poslíček, který nosil z okresního úřadu různé pozvánky. Byl to úžasný člověk a měl rád muziku. Byl správcem Muzea Chodska a maminka, švadlena, když neměla do čeho píchnout, tak tam také provázela.“

Tatínek byl vynálezce

Tatínek Antonín Konrády přišel na svět do muzikantské rodiny. Vyučil se radiomechanikem. Byl výrobcem rádií a vynálezcem. Postavil první rádio na celém Chodsku. Také sestavil přístroj na nahrávání gramofonových desek. „V Plzni se o tom dozvěděl profesor Josef Skupa, který za tatínkem přijel, a říkal, jestli by mu mohl jedno to zařízení postavit, že by si tam nahrál Žeryka a tak.“ Antonín Konrády st. se později stal učitelem hry na housle. Dědeček z tatínkovy strany Jakub Konrády[1] měl dílnu na opravu i stavbu hudebních nástrojů, včetně varhan, a proto se mu přezdívalo „varhanář“. Vyráběl a opravoval také tehdy oblíbené flašinety. V dílně mu vypomáhal jeden z jeho synů, Antonín Konrády st. Dědečkův jmenovec Jakub Konrády, strýc Antonína Konrádyho ml., rovněž vyráběl hudební nástroje. „V té době ještě o dudy nebyl zájem, ty dudy začaly být žádané až ke konci války. Všichni z rodiny byli výborní muzikanti a ovládali hru na několik hudebních nástrojů.“

Dětství v muzikantské rodině

Antonín byl vychovávaný v křesťanské víře a jako malý chlapec byl obklopen muzikanty. V široké rodině měl možnost si poslechnout, jak znějí různé hudební nástroje, a tak není divu, že se sám začal o hudbu zajímat. Strýc Jiří Konrády, který byl soukromým učitelem hudby a ovládal hru na celou řadu nástrojů, jej přivedl ke hře na heligonku, diatonickou knoflíkovou tahací harmoniku, doplněnou o zesílenou basovou část. Naučil se na ni hrát a ve škole byl při hodině zpěvu za hvězdu. Později si osvojil hru na další hudební nástroje, mimo jiné na klavír, pozoun, baskřídlovku, trombon, fanfrnoch či vozembouch. Dudy začal mačkat před vojnou. V roce 1941 hrál s Kapelou mladých[2] strýce Jiřího Konrádyho dokonce v koncertním sále v Rudolfinu. Antonín také odmala velice rád fotografoval a filmoval. Dětství však neměl lehké. Oba rodiče měli hodně práce, maminka navíc bývala často nemocná. Když jej neměl kdo hlídat, staraly se o něj řádové sestry, na které s láskou vzpomíná.

Sudeťák tatího zachránil před koncentrákem

Druhou světovou válku prožil pamětník v Domažlicích. „Nemám na to hezké vzpomínky, protože jsme nemohli chodit ani do školy. Obsadili ji němečtí vojáci, takže jsme byli tak porůznu. Třídu jsme měli třeba v hotelu Kresl nebo v prostoru Na brance.“ Němečtí vojáci prý před školou[3] vařili eintopf, který rozdávali dětem i dospělým. „A když se to dozvěděl tatínek s maminkou, tak říkali: ‚Ještě jednou! Ne abyste tam šli žebrat polévku!‘“ A kluci to dodrželi. Zažili také nálety hloubkařů nad domažlickým nádražím. „Němci tam vezli asi nějaká děla a ti hloubkaři po nich stříleli. A my jsme jako zvědaví kluci tak tak utekli. Vběhl jsem do jednoho baráku, kde měli sklep, zrovna tam byl nějaký švec. A už jsem slyšel ‚trrrr‘, jak stříleli dál.“ Štěstí v neštěstí měl tatínek Antonín Konrády, na kterého přišlo od českého spoluobčana udání za to, že je členem Radioklubu Domažlice a zná se s protinacistickým odbojářem Janem Smudkem.[4] Byl povolán na gestapo s hrozbou uvěznění v koncentračním táboře. Záležitost s ním však řešil sudetský Němec jménem Pudyl, který ukázal svůj charakter. „‚Víš, někdo si myslí, že jsem hajzl, když jsem Sudeťák. Ale já nejsem gauner.‘ A vzal to udání, zmuchlal ho, hodil do kamen a spálil. A tak vlastně zachránil tatího od toho koncentráku,“ vypráví Antonín Konrády. Zajímavostí je, že jeho bratranec Jan Vondraš byl za války nasazen do Berchtesgadenu na budování Hitlerova Orlího hnízda. „Podílel se tam na stavbě nějakého tunelu, únikové cesty. A byl ubytován u lidí, kteří nebyli nacisti, naopak ten nacismus odsuzovali, a velice dobře se o něj starali. Měli radost, že mají u sebe Čecha.“

Osvobození Domažlic

Domažlice byly osvobozeny 5. května 1945. Jako první místní občané vítali 38. pěší pluk, následovaný jednotkami 741. tankového praporu. Po osvobození města probíhala slavnostní přehlídka. Velké slávy se zúčastnili i hudebníci Konrádyho kapely, kteří vyhrávali na náměstí u Lípy svobody. Americký voják Robert Vincent Seawen Ahmed, původem z New Yorku, byl z Domažlic tak nadšený, že si je chtěl vyfotit. Jelikož neměl film, Antonín Konrády mu jej sehnal u drogisty. „Bohužel jsem mu pak nenapsal. Ale bůhví, jestli tam dojel. Protože ta loď, na které ti Američani jeli, se potopila a někteří zahynuli...“

Vítězný únor vyběhl se šikovnými lidmi

Dílnu po dědečkovi Jakubovi zdědil Antonín Konrády st. a jeho bratr Jakub. Tatínek tam měl opravnu rádií a v druhé místnosti měl jeho bratr dílnu k opravně hudebních nástrojů. Po únoru 1948 ještě pár let vyráběli a opravovali, ale pak byli prohlášeni za kapitalisty a museli svoje živnosti ukončit. Strýc musel jít pracovat do navijárny motorů, kde dělal tu nejhorší práci – vysekával spálené vinutí motorů. Jeho bratr Antonín pracoval jako elektroúdržbář ve Kdyňských strojírnách, později v Destě. Oba na tom nebyli finančně dobře. „Tatínek říkal, že učedník bere víc peněz než on. Byla to velká škoda, že oba tak šikovní lidé takhle skončili.“[5]

Vojnou jsem se produdal

Antonín Konrády po obecné škole čtyři roky docházel do odborné školy ve Škroupově ulici v Plzni, kde se učil radiomechanikem. Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1952 až 1954 v Pardubicích a pak v Havlíčkově Brodě. Když se vojáků ptali, jestli je mezi nimi muzikant či sportovec, přihlásil se Antonín Konrády. „Říkal jsem: ‚Já jsem dudák.‘“ Jméno Konrády soudruh velitel z Plzně znal. Již tehdy bylo slavné. Antonín Konrády na vojně postavil dva národopisné soubory, oba nesly název Psohlavci. Sehnali dvanáct děvčat, která spolu s vojáky oblékli do chodských krojů. Následovala řada úspěšných vystoupení. „Většinou to bylo při volbách a dalších akcích, kde se ten vojenský soubor dal využít.“ Antonín Konrády se stejně jako jeho tatínek vyučil radiomechanikem. „A tak jsem mimo dudání uplatnil také řemeslo.“ Ve vojenském souboru Vítězná křídla, vedeném Miroslavem Zachatou, pokračoval ve hře na dudy. „A taky jsem ‚štrougal‘ na basu v cimbálové muzice, protože jsem ji trošku ovládal.“ Když už pomalu končil vojnu, dostal se do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, který měl velký symfonický orchestr a pěvecký sbor. Svěřili mu rozhlasový vůz, což byla velice zodpovědná práce. „Já ale z legrace říkám, že jsem ty dva roky a dva měsíce vojny produdal. A bylo to tak.“

S prací pro Merkur se osvědčil i v Osvětimi

Po vojně pracoval v Praze u firmy Merkur. Vyráběli tam přístroje, které umožňovaly nahrávání v různých jazycích. Dozvěděli se o nich až v Osvětimi a projevili o ně zájem. Sám Antonín tak montoval v koncentračním táboře zařízení pro cizojazyčné informace pro návštěvníky. Muzeum v něm vyvolalo silné pocity. „Bylo mi to tak líto, až jsem se tam rozplakal… To, co ti lidé v těch koncentrácích za války zkusili, to musela být hrůza...“ Po práci u firmy Merkur se nechal zaměstnat ve firmě Šumavan, ve které se šily různé uniformy. Spravoval tam šicí stroje. „Byla to pro mě španělská vesnice, ale byl tam šikovný kolega, který mě do toho zaučil,“ říká Antonín Konrády. Po roce a půl se díky svému bývalému spolužákovi z učení Josefu Weberovi dostal jako radiomechanik k práci na poště, u které setrval až do důchodu.

Antonín Konrády, Zdeněk Bláha a Konrádyho dudácká muzika

V roce 1955 založil s kamarádem a muzikantem Zdeňkem Bláhou z Horní Břízy Konrádyho dudáckou muziku a stal se jejím kapelníkem. Mezi členy kapely patřil Antonín Konrády st., Jakub Konrády, Zdeněk Bláha, Vladimír Baier, František Pikhart, František Maier, Jaromír Horák, Jiří Kapis.[6] Co se týče zahraničí, prvně vystupovali v Bavorsku, což jim otevřelo cestu dál. „Protože komunisti viděli, že jsme se v pořádku vrátili, dostali jsme důvěru. Kontroly na hranicích, to ale nebyla žádná legrace.“ Kapela pak reprezentovala svůj region v Polsku, Sovětském svazu, Německu, Maďarsku, Rakousku, Jugoslávii či Velké Británii. Možnost vyjíždět ven měli přes Pragokoncert. „Vždycky přišla nějaká návštěva, která na mě čekala v parku. ‚Pane Konrády, můžete na slovíčko?‘ A já jsem říkal: ‚Co byste potřebovali?‘ – ‚No, vy jedete do Německa…‘ A já: ‚No, ani nevím…‘ – ‚My to ale víme. Tak kdyby se vás ptali na nějaké informace, jestli tu jsou v kasárnách tanky nebo jestli tu máme letadla…‘ Já jsem říkal: ‚Nezlobte se, ale na to se mě v životě nikdo neptal. Spíš se ptají, jestli známe Škoda lásky, Jetelíček u vody a Červenou sukýnku.‘“ Na spolupráci nikdy nepřistoupil a vždy byl silně protikomunistického smýšlení. Dle jeho slov je tak všechno ve zničeném svazku[7] StB vyfabulováno. „Nikdy bych se k tomu nepropůjčil.“ Vstup do komunistické strany mu nikdy nebyl nabízen.

Z lásky k hudbě láska životní

V roce 1957 byla Konrádyho dudácká muzika pozvána do Moskvy na Mezinárodní festival mládeže a studentstva. Jejich kapela tam na pódiu doprovázela moravský taneční soubor Opavica. „Košili jsem měl nacpanou v kufru a potřeboval jsem ji vyžehlit. Když jsem sháněl někoho, kdo by mi ji vyžehlil, protože my jsme žehličku neměli, zaťukal jsem na jedny dveře...“ Otevřela mu Vlasta Čechová ze souboru Opavica a s radostí mu košili vyžehlila. „A to si neuvědomila, že mi ji bude žehlit celý život,“ vypráví s úsměvem Antonín Konrády, který je rád, že našel ženu, která ví, co to je obětovat svůj život pro folklor. Vlasta Čechová pochází z obce Pustá Polom ve Slezsku. Po svatbě se jim narodil syn Vlastimil a dcera Ivana, oba odmala kráčeli folklorní cestou. Antonín Konrády získal na festivalu v Moskvě nejen srdce své ženy, ale spolu s kapelou i stříbrnou medaili. Dudácké duo Antonín Konrády a Zdeněk Bláha pak obdrželo medaili zlatou. Právě Zdeněk Bláha má jakožto bývalý redaktor hudebního vysílání velký podíl na tom, že v rozhlase natočili neuvěřitelných šest set padesát chodských písní a orchestrálních skladeb. „Také jsem měl velkou radost, že jsem si mohl zahrát s bratry Rudolfem a Stanislavem Svačinovými v Lucerně, ta byla narvaná k prasknutí.“ Bratři, oba perzekvovaní komunistickým režimem, byli pro Antonína a členy jeho kapely velkým vzorem.

Za totality s muzikou do světa

S kapelou Chodovanka, odnoží Konrádyho dudácké muziky, se dostali do Ameriky. Umožnilo jim to pozvání do oblíbeného televizního pořadu Sejdeme se na Vlachovce, ve kterém vystupovala skupina Čechoameričanů. „Zahráli jsme tam tak dobře, že si nás oblíbili a říkali: ‚Hoši, my si vás pozveme do Ameriky!‘ A my jsme říkali: ‚Jo, do Ameriky… My se nedostaneme ani do Bavorska.‘“ Nakonec se tam ale opravdu dostali, a to rovnou na čtrnáctidenní turné. Hráli ve státech Wisconsin, Nebraska a Minnesota a všude zažívali ohromný úspěch. Možnost vyjíždět ven měli několikrát přes Pragokoncert. „Navíc na okresním výboru komunistické strany byla jedna sympatická paní. Byla vždycky tak hodná, že bez nějakého vyjadřování, kdy nám měl dát okresní výbor razítko, že nemají nic proti výjezdu, nám to vždycky sama podepsala.“ Velice jim totiž fandila. Velkého úspěchu se Antonín Konrády dočkal i v kolébce dudáků – v Anglii. Roku 1965 v severním Walesu na mezinárodní soutěži hráčů na lidové nástroje získal první cenu. Do soutěže jej přitom přihlásil jeho kamarád, hudebník, dirigent a folklorista Jaroslav Krček.

Sametová revoluce jako velké požehnání

Když došlo 21. srpna 1968 k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl Antonín Konrády v Praze. Čekání na výjezdní doložku, která by jemu a jeho rodině umožnila cestu do Francie za přáteli, se protáhlo o týden. „Lidem, kteří sem ta vojska poslali, se nic nestalo. To je hanba,“ říká pamětník. Doufal, že se komunistický režim jednoho dne zhroutí. „My jsme si v tom zvykli žít. Člověk se tomu tak nepoddával, a když potom viděl, jaká je svoboda a demokracie, když to vzal do ruky prezident Václav Havel… Byl to úžasný, vzácný člověk.“ Sametovou revoluci prožíval pamětník doma v Domažlicích. „Náměstí bylo plné lidí. A Rudolf Svačina měl velkou zásluhu na tom, že se na radnici obnovila pamětní deska vyjadřující poděkování americké armádě.“ Konrádyho dudácké muzice se po sametové revoluci dostalo ještě více nabídek na vystoupení. „A možností bez problémů vycestovat. Bylo to velké požehnání, že ta revoluce byla.“ Antonín Konrády v Domažlicích dlouhá léta spolupořádá Chodské slavnosti. „A po revoluci už se zase mohlo říkat ‚Vavřinecká pouť‘.“

Muzikantská krev

Je to štěstí, když děti kráčejí ve stopách svých rodičů. Tak je tomu i u Antonína a Vlasty Konrádyové. Syn Vlastimil vystudoval plzeňskou konzervatoř a učí na Základní umělecké škole Jindřicha Jindřicha hru na klarinet, dudy a jiné nástroje. Dcera Ivana s Konrádyho dudáckou kapelou zpívá odmalička. Obě děti nesmí chybět na žádném hudebním vystoupení kapely. Manželé, kteří oslavili šedesát devět let společného života, si užívají radosti ze tří vnuků a jedné vnučky, také ti už hrají na dudy a vystupují při Chodských slavnostech. Letos bude probíhat již jejich sedmdesátý ročník, opět v režii Antonína Konrádyho a jeho syna Vlastimila. Antonín Konrády žije se svou ženou Vlastou v Domažlicích obklopen rodinou a muzikou. „Muzika je moje druhá medicína,“ říká. I ve svém pokročilém věku je stále aktivní. A jak sám s humorem sobě vlastním říká, na rozdíl od skotských dud mu na ty staré dobré české dech ještě stačí. Antonín Konrády byl za celoživotní přínos v oblasti folklorních tradic uveden do Dvorany slávy 2011[8] hejtmana Plzeňského kraje. Napsal Školu hry na dudy, složil přes šedesát skladeb pro dvoje dudy a vychoval řadu dudáků i dudaček nejen u nás, ale také v Bavorsku a Rakousku. Dosud hraje nejen s Konrádyho dudáckou muzikou, ale i s její odnoží, s kapelou Chodovanka.

 

[1] „První profesionální výrobce dud na Domažlicku byl Jakub Konrády, dědeček současných výrobců Stanislava a Jaromíra. Vyučil se v Plzni varhanářem a od roku 1898 opravoval varhany na celém Plzeňsku. Později si otevřel vlastní výrobnu hudebních nástrojů na Dolejším předměstí v Domažlicích. Dudy začal vyrábět během první světové války, k jejich výrobě mu velmi pomohly rady zkušeného Wolfganga Šteffka, a tak již v roce 1920 na výstavě v Domažlicích dostal za dobrou kvalitu svých dud diplom.“ (https://is.jamu.cz/th/cbc45/DP_Stachova.pdf)

[2] Jako žák obecné školy hrával ve škole na heligonku a pak piánovku. „Když jsme byli osvobozeni v květnu 1945 armádou USA a zavál k nám swing, dostali jsme s kamarády muzikanty chuť založit taneční orchestr. Ti muzikanti byli známí bratři Baierové, Vladimír a Jiří, Václav Cibulka, já a další. Od malička jsem hrával na malý bubínek v kapele svého strýce Jiřího, která se jmenovala Kapela mladých, a tím jsem měl k bicím blízko. Proto jsem hrál v Mistralu na bicí nástroje.“ (https://domazlicky.denik.cz/volny-cas/domazlicky-kapelnik-antonin-konrady-dnes-slavi-petaosmdesatiny-20160426.html)

[3] „Za války po roce 1939 se začala na škole povinně učit němčina. Na ni jsme měli pana učitele Jaroslava Haase. To byla taková domažlická figurka. Myšleno v dobrém! On ráčkoval. V jednu dobu nás učil taky ‚hajlovat‘. Vždycky říkával: ‚Zvedni tu ručičku vejš!‘ Měl to jistě nařízené, protože to byl bývalý důstojník Československé armády a určitě nekolaboroval!“ (FLIEGELOVÁ, Ludmila. Antonín Konrády. „Hdyž pukl zabečí, hned srdce poskočí aneb Jak jsem začal pukla mačkat…“ Beroun, 2012, s. 279.)

[4] „Po odvolání mobilizace se rozzlobený Smudek vrátil 27. května do školních lavic, kde na protest chodil ve vojenské uniformě. Po úspěšném ukončení školy nastoupil v roce 1938 do třetího ročníku vyšší mistrovské průmyslovky v Kladně, kde měl v roce 1940 maturovat. Na své domažlické junáky však nezapomněl a o víkendech se aktivně zúčastňoval jejich činnosti. Po německé okupaci českých zemí jeho členové večer 15. března 1939 v Domažlicích slavnostně přísahali v bytě jednoho z nich, že budou bojovat proti nacismu do té doby, než bude poražen, nebo padnou. Zdvihli pravici k přísaze a levou ruku vložili na zásobník nábojů jako doklad ozbrojeného boje. V květnu téhož roku se napojili na odbojovou organizaci místních evangelíků Bratrské dílo a zanedlouho poté na odbočku Obrany národa i na odbojovou skupinu YMCA v Praze. Jan Smudek představoval spojku mezi domažlickým odbojem a odbojovým centrem v hlavním městě.“ (https://www.domazlicky-dejepis.cz/clanky/osobnosti/odboj/smudek-jan.html)

[5] FLIEGELOVÁ, Ludmila. Antonín Konrády. „Hdyž pukl zabečí, hned srdce poskočí aneb Jak jsem začal pukla mačkat…“ Beroun, 2012, s. 279.

[6] „Antonín Konrády st. hrál spolu se strýcem Kubíkem Konrádym na housle, Antonín Konrády ml. hrál na dudy, Zdeněk Bláha na dudy a kontrabas, František Maier na Es klarinet, František Pikhart na B klarinet, František Baier na Es klarinet a skvělou zpěvačkou a manželkou Zdeňka Bláhy byla Věra Rozsypalová. Chvíli po založení vystřídal Antonína Konrádyho st., který odchází do důchodu, houslista Stanislav Tomala.“ (https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/45355/1/Bakalarska_prace_Bernklau_Katerina.pdf)

[7] Zachoval se pouze archivní protokol, kde je evidován jako A r. č. 11413, krycí jméno Vlastík a. č. 9553, archivováno 30. 9. 1967.

[8] https://plzensky-kraj.cz/article/dvorana-slavy-2011